28 Cdo 2569/2025-432
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: M. F., zastoupen Mgr. Ludmilou Hájkovou, advokátkou se sídlem v Čelákovicích, Masarykova 634/23, proti žalované: 4D CONSTRUCT s.r.o. (dříve MH CAPITAL s.r.o.), IČO 49901621, se sídlem v Praze 8, Hackerova 573/6, zastoupena Mgr. Janem Vančurou, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 629/59, o 201 744 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 245/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2025, č. j. 16 Co 142/2025-399, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 6. 2025, č. j. 16 Co 142/2025-399, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 3. 10. 2024, č. j. 27 C 245/2023-285, změnil ve výroku I tak, že žalobu o zaplacení 201 744 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II až IV rozsudku odvolacího soudu).
2. Žalobce se v řízení domáhá vrácení jedné třetiny kupní ceny zaplacené žalované na základě kupní smlouvy ze dne 25. 4. 2016, jíž měly být do rovnodílného spoluvlastnictví žalobce, M. A. a V. B. převedeny pozemky žalované (parc. č. XY a XY v k. ú. XY) za celkovou kupní cenu 605 200 Kč a která byla pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2022, sp. zn. 103 Co 21/2022, posouzena jako simulované, a tudíž zdánlivé, právní jednání (bylo jím deklarováno vlastnictví žalované k dotčeným pozemkům). Odvolací soud po zopakování provedeného dokazování dospěl ke skutkovému závěru, že kupující (a tedy ani žalobce) na předmětným simulovaným právním jednáním sjednanou kupní cenu žalované ničeho nezaplatili; žalobě o vrácení kupní ceny tudíž nevyhověl.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Předestřel otázku výkladu a platnosti předmětné kupní smlouvy. Prosazoval, že její výklad měl směřovat k odstranění nedostatků srozumitelnosti a určitosti učiněných projevů vůle, a to s ohledem na význam, který jim zamýšleli dát jednající (resp. s ohledem na společný úmysl smluvních stran v okamžiku uzavírání smlouvy), a měl být založen na zásadě, že na právní jednání se má hledět spíše jako na platné než na neplatné. Měl za to, že se odvolací soud při řešení nastolené otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazoval přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 5171/2009, ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 30/2013, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněn pod č. 4/2019 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a ze dne 23. 8. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1006/2022, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4802/2015. Namítal dále, že odvolací soud vyvodil nesprávné závěry z provedených důkazů, přičemž odkazoval na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 5232/2009, ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 396/2013, či ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3646/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3433/2020. Konečně vytýkal překvapivost a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.
4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen – „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Na vyřešení otázky výkladu či platnosti předmětné kupní smlouvy ovšem rozsudek odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud totiž vycházeje z žalobního tvrzení (žalobce se domáhá vrácení kupní ceny, jež měla být zaplacena na základě simulovaného právního jednání), jež v části týkající se zdánlivosti uskutečněného právního jednání nebylo protistranou sporováno, otázku výkladu a platnosti předmětné kupní smlouvy neřešil a řešit ani nemusel. Dovolatelova argumentace platností řečené smlouvy ostatně nemohla by vést ani k jeho úspěchu ve věci samé, domáhá-li se vrácení plnění poskytnutého na základě neplatného (resp. zdánlivého) právního jednání. Závěr, že předmětná kupní smlouva je pro simulaci právního jednání smluvními stranami toliko zdánlivým právním jednáním, byl nadto ve vztahu mezi účastníky řízení vysloven pravomocně již v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 9 C 120/2022 mezi nynější žalovanou (v pozici žalobkyně) a nynějším dovolatelem, M. A. a V. B. (v pozici žalovaných) o určení vlastnického práva k převáděným pozemkům (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2025, sp. zn. 33 Cdo 554/2023, jímž bylo odmítnuto dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2022, sp. zn. 103 Co 21/2022-258, kterým bylo deklarováno vlastnictví žalované ke sporným pozemkům).
6. Zpochybňuje-li pak dovolatel závěr odvolacího soudu, že žalované (dle předmětné simulované kupní smlouvy) příslušnou část kupní ceny (201 744 Kč) nezaplatil, polemizuje tím s jeho skutkovými, a nikoliv právními konkluzemi. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedených výtek tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
7. Závěr odvolacího soudu, že dovolatel na něj připadající část kupní ceny (jejíhož vrácení se domáhá) žalované nezaplatil, ostatně koresponduje dokazování zopakovanému v odvolacím řízení. Odvolací soud přitom v odůvodnění svého rozsudku logicky a přesvědčivě vysvětlil, že obsah e-mailové korespondence mezi účastníky řízení ze dne 14. 4. 2016 a 25. 4. 2017 prokazuje, že účelem předmětné simulované kupní smlouvy ze dne 25. 4. 2016 bylo částečné vypořádání ceny díla (do výši 2 118 200 Kč), jehož zhotovení bylo sjednáno taktéž dne 25. 4. 2016 mezi zhotovitelem STAVOKOMPLET s.r.o. a objednávající žalovanou, přičemž k žádnému peněžitému plnění dovolatele ve prospěch žalované na základě předmětné kupní smlouvy nedošlo a údaj o kupní ceně, obsažený v simulované kupní smlouvě, byl uveden pouze smyšleně (fiktivně) se záměrem ovlivnit tím výši daňové povinnosti. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu pak vyplývá, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů (§§ 132, 157 odst. 2 o. s. ř.; viz odstavce 9 až 24 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
8. Vytýká-li dovolatel překvapivost a nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, vystihuje tím vady řízení, které však s účinností od 1. 1. 2013 nejsou samostatným dovolacím důvodem (tím je ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. pouze nesprávné právní posouzení věci). K vadám řízení mohl by tedy dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání z jiného důvodu přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014. Řízení ostatně vytýkanými defekty netrpí.
9. Žalovaná se jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i v řízení odvolacím, bránila tím, že na základě předmětné kupní smlouvy od dovolatele žádné peněžité plnění neobdržela, přičemž možný odlišný náhled odvolacího soudu na skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně se podával již jen z toho, že odvolací soud provedené dokazování zopakoval. Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu překvapivým zjevně není, když nepředvídatelným, resp. překvapivým, je jen takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012).
10. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu pak očividně nevykazuje deficity, jež by byly na újmu procesních práv dovolatele, což ostatně vyplývá mimo jiné i ze skutečnosti, že na podkladě odůvodnění napadeného rozsudku byl schopen zformulovat dovolací důvody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014). Odvolací soud své rozhodnutí naopak velice pečlivě, řádně a přiléhavě odůvodnil (viz výše).
11. Předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. tedy v projednávané věci naplněny nebyly.
12. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
13. Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
14. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy žalované žádné účelně vynaložené náklady v dovolacím řízení nevznikly.
15. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 11. 2025
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu