28 Cdo 2660/2021

28 Cdo 2660/2021-139

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze, identifikační číslo osoby 144 51 115, se sídlem v Praze 1, Hrad III. nádvoří 48/2, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D, advokátem se sídlem v Praze 4 - Podolí, Na Podkovce 281/10, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, za níž před soudem vystupuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o vydání zemědělské nemovitosti oprávněné osobě, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 C 30/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2021, č. j. 4 Co 134/2020-118,

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2021, č. j. 4 Co 134/2020-118, se zrušuje ve výroku pod bodem II. a části výroku pod bodem III., kterou byl změněn rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2019, č. j. 38 C 30/2017-83, v jeho výroku III. tak, že ve vztahu k pozemku p. č. 672/11 v katastrálním území Netvořice vzniklému oddělovacím plánem vyhotoveným společností GRID, a.s. pod č. 744-101/2019 ze dne 19. 9. 2019 se nenahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj, ze dne 14. prosince 2016, č. j. SPU 631467/2016/Ro, spolu s výroky IV. a V. o nákladech řízení, a v tomto rozsahu se věc vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2021, č. j. 4 Co 134/2020-118, výrokem pod bodem I., byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2019, č. j. 38 C 30/2017-83, v části výroku II., jíž bylo rozhodnuto o vydání pozemku p. č. 672/12 v k. ú. Netvořice žalobkyni; ve zbylé části výroku II. byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba na vydání pozemku parc. č. 672/11 v k. ú. Netvořice (výrok II. rozsudku odvolacího soudu); k tomu odvolací soud změnil i výrok III.

napadeného rozsudku tak, že se ve vztahu k pozemku p. č. 672/11 v k. ú. Netvořice nenahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj, ze dne 14. 12. 2016, č. j. SPU 631467/2016/Ro (výrok III. rozsudku odvolacího soudu); zároveň bylo rozhodnuto o nákladech řízení u soudu prvního stupně a nákladech odvolacího řízení (výroky IV. a V.). Věc byla soudem projednávána v řízení podle části páté (§ 244 a násl.) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (o.

s. ř.), poté, co o žalobkyní podaném návrhu na vydání zemědělských pozemků – v režimu § 9 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů – bylo dříve rozhodnuto (negativně) shora označeným rozhodnutím pozemkového úřadu. Sporu není v tom, že žalobkyní nárokované pozemky představují původní majetek církve (§ 2 zákona č. 428/2012 Sb. – dále i jen jako „zákon“), žalobkyně je oprávněnou osobou (§ 3 zákona), jíž byla v rozhodném období způsobena majetková křivda ve smyslu § 5 zákona a jež řádně a včas uplatnila svůj nárok u povinné osoby (§ 4 písm. a/ zákona) na vydání zemědělských pozemků (§ 9 zákona).

Zatímco soud prvního stupně uzavírá, že vydání pozemků p. č. 672/11 a p. č. 672/12 v k. ú. Netvořice (jež jsou ve vlastnictví státu a právo hospodaření k nim má Státní pozemkový úřad) nebrání překážka ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., neboť nejde o pozemky zastavěné stavbami ani nezbytně nutné k užívání staveb (jejich vydáním oprávněné osobě dle soudu prvního stupně nebude narušena funkčnost zemědělského areálu, s nímž pozemky toliko prostorově souvisejí, neboť jde o pozemky situované na jeho okraji, jež nemají vliv na funkční propojenost jednotlivých staveb a jejich vydáním oprávněné osobě nebude narušena funkčnost areálu), v případě pozemku p.

č. 672/11 v k. ú. Netvořice (dále jen „předmětný pozemek“) učinil odvolací soud závěr opačný. Po zopakování vybraných důkazů, z nichž vzal za prokázané, že předmětný pozemek je užíván jako „odstavná plocha pro drobnou zemědělskou techniku“, založil rozhodnutí na úvaze, že jde o pozemek pro užívání zemědělsko-hospodářského areálu nezbytný a tím je dána překážka jeho vydání oprávněné osobě ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu výroku II. a části výroku III.

týkající se předmětného pozemku, podala dovolání žalobkyně (dále též jako „dovolatelka“).

Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že se odvolací soud při řešení otázek hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že v případě předmětného pozemku odvolací soud nezkoumal vzájemnou provázanost funkcí mezi ním a ostatními pozemky a objekty v areálu a neprověřil, zdali by vydáním pozemku došlo k porušení funkcí, které areál plní, a zda by byl znemožněn či narušen jeho provoz. Odvolacímu soudu vytýká, že se v tomto směru omezil na stručné a dále nezdůvodněné konstatování, že jde o pozemek pro užívání zemědělského areálu nezbytný.

K závěru o překážce bránící vydání předmětného pozemku oprávněné osobě podle § 8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb. dospěl bez toho, že by k rozhodným skutkovým okolnostem zopakoval dokazování v plném rozsahu, a nadto účastníky neseznámil se svým odlišným náhledem na hodnocení důkazů, čímž žalobkyni znemožnil, aby se k této otázce dále vyjádřila a k rozhodným okolnostem doplnila důkazní návrhy; měnící rozsudek odvolacího soudu proto dovolatelka považuje za překvapivé rozhodnutí. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu v dotčeném rozsahu zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Účastnice řízení, Česká republika – Státní pozemkový úřad, pokládá rozsudek odvolacího soudu za správný a posouzení naplnění výlukového důvodu podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. za korektní. Uvádí, že v nyní projednávané věci je třeba funkční souvislost předmětného pozemku posuzovat jako volnější spojení pozemku se stavbami, nikoli jako souvislost bezprostřední. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl jako nedůvodné, případně odmítl jako nepřípustné. V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30.

9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „o. s. ř.“. Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené (obligatorní) náležitosti (§ 241a odst. 2 o.

s. ř.).

Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky hmotného práva (týkající se interpretace pojmu „zastavěný pozemek“ ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., kdy je dána překážka vydání pozemku oprávněné osobě), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz dále citovanou judikaturu). Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 o.

s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a v hranicích otázek vymezených dovoláním, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. věc nelze vydat v případě, že se jedná o zastavěný pozemek; za zastavěný pozemek se považuje část pozemku, která byla poté, kdy se stala předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5, zastavěna stavbou nebo částí stavby schopnou samostatného užívání, byla-li stavba zřízena v souladu se stavebním zákonem a je užívána, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby; za zastavěný pozemek se rovněž považuje část pozemku zastavěná stavbou, která je ve vlastnictví jiné osoby než je stát nebo oprávněná osoba, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. se zásadně týká zastavěného pozemku (jeho takto dotčené části), přičemž za stavbu se pro účely tohoto ustanovení považuje stavba v občanskoprávním smyslu, kterou je výsledek stavební činnosti, pokud je tento výsledek samostatnou věcí v právním smyslu (dle občanskoprávních předpisů platných a účinných do 31. 12. 2013), tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů, nikoliv součást jiné věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.

11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5587/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6081/2017). Považuje-li se nicméně dle uvedeného ustanovení za zastavěnou také část pozemku, jež bezprostředně souvisí se stavbou naplňující tam vypočtená kritéria a je nezbytně nutná k jejímu užívání, lze – podobně jako při výkladu a aplikaci ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě – dovodit, že překážkou vydání pozemku v rámci majetkového vyrovnání s církvemi může být rovněž fakt, že dotčený pozemek tvoří součást nedělitelného funkčního celku (areálu) se stavbou ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) zákona č.

428/2012 Sb.; u nárokovaného pozemku je tedy třeba přihlížet i k celkové funkční provázanosti s ostatními pozemky a stavbami, které tvoří vzájemně provázaný soubor staveb (areál, jako funkční celek, např. i sídliště), a to i s přihlédnutím k veřejnému zájmu, který tu představuje jedno z výkladových kritérií (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2965/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4343/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.

10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2873/2017). Ovšem sama existence areálu, jakožto funkčního celku budov a pozemků, bez dalšího nevylučuje vydání některých (např. okrajových) pozemků, ale vyžaduje mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb či ostatních pozemků a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které areál plní (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.

1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2720/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015; nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 217/17, nebo nález ze dne 16. 8. 2021, sp. zn. II. ÚS 1697/21). Posouzení funkční souvislosti nemovitostí, existence uceleného areálu i okolností umožňujících vydat některé nemovitosti v areálu (tedy posouzení, zda zbývající nemovitosti v důsledku restituce zcela ztratí svou funkčnost a využitelnost, a uvážení hlediska proporcionality) je úzce spjato s individuálními okolnostmi případu, tedy s konkrétními skutkovými zjištěními, jejichž hodnocení je primárně úkolem soudů nižších stupňů, nikoliv Nejvyššího soudu, jenž není instancí skutkovou a jenž by právní posouzení věci odvolacím soudem mohl přezkoumat toliko v případě, kdyby úvaha odvolacího soudu (o funkční spjatosti nemovitostí) byla zjevně nepřiměřená, nezohledňující podstatné skutkové okolnosti či měřítka, jež jsou pro takové posouzení relevantní (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.

12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2101/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4533/2018). Ve světle výše uvedeného jeví se odvolacím soudem učiněné závěry – založené toliko na zjištění o prostorové souvislosti předmětného pozemku (na okraji zemědělsko-hospodářského areálu) a jeho aktuálním faktickém využití (jako „odstavné plochy pro drobnou zemědělskou techniku“; viz bod 14.

odůvodnění) nepřiměřené a přinejmenším předčasné. V rámci své hodnotící úvahy, jež ústí v konkluzi, že vydání předmětného pozemku p. č. 672/11 v k. ú. Netvořice brání překážka ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., odvolací soud věc neposoudil prizmatem výše uvedených hledisek (resp. své případné úvahy v odůvodnění napadeného rozhodnutí nezpřístupnil) a neprověřil, zdali je i tento pozemek pro provoz daného areálu vskutku nezbytný.

Je-li pro zodpovězení dané otázky významné (určující), zda případným vydáním předmětného pozemku bude dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb a ostatních pozemků či dojde-li k porušení některé z funkcí daného areálu, musí se soud zabývat i dalšími – shora odkazovanou judikaturou vzpomenutými – relevantními okolnostmi a hledisky (jež požadují i zvážení všech konkrétních místních podmínek a jejich zhodnocení i prostřednictvím výkladových kritérií restitučních výluk). K tomu jistě nepostačí jen dosud učiněné zjištění zohledňující současný (faktický) způsob využití předmětného pozemku (jenž může být i nahodilý) bez toho, že bylo by prokázáno, že bez tohoto pozemku je provoz daného areálu nemožný či podstatně ztížený (redukovaný nad únosnou míru), tedy že předmětný pozemek – situovaný v okrajové části areálu – v celé své výměře plní pro provoz areálu nenahraditelnou funkci (že jím plněnou funkci – má-li snad souvislost se způsobem využití daného areálu, jenž je charakterizován jako „zemědělsko-hospodářský“ – nelze zajistit jinak, zvažujíce přitom možnost využití i jiných pozemků v daném areálu ke stejnému účelu).

Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem, předčasně ústící v konkluzi, že předmětný pozemek p. č. 672/11 v k. ú. Netvořice, nelze vydat oprávněné osobě pro překážku ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., správné není a uplatněný dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) byl tudíž naplněn. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 2, věta druhá, o.

s. ř.). I v tomto směru lze přitakat námitkám dovolatelky, že ke změně skutkového stavu – jde-li o zjištění týkající se využití předmětného pozemku a jeho funkce pro provoz areálu – dospěl odvolací soud procesně nekorektním postupem. Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§ 213 odst. 1 o. s. ř.) a může dokazování opakovat nebo je i doplnit za podmínek uvedených v ustanovení § 213 odst. 2, 3 a 4 o. s. ř. Od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů, se odvolací soud může odchýlit pouze tehdy, jestliže tyto důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení těchto důkazů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.

1. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3542/2010; obdobné závěry zaujímá ve své judikatuře také Ústavní soud – viz např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06). Rozsah dokazování je určen množinou těch důkazů, z nichž soud prvního stupně čerpal svá skutková zjištění, jež byla zásadně významná pro právní posouzení věci; jestliže se rozsah dokazování v řízení před soudem prvního stupně nekryje s rozsahem důkazů, které odvolací soud v odvolacím řízení postupem předvídaným v ustanovení § 213 odst. 2 o.

s. ř.

zopakoval, je v takové procesní situaci nezbytné, aby odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku vyložil, z jakých důvodů došlo k předmětné důkazní redukci, respektive proč ten který – v řízení před soudem prvního stupně provedený – důkaz nepovažoval z hlediska prokazování tvrzených skutkových okolností souzeného případu za právně relevantní (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1802/2010). Má-li tedy odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, musí zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy.

Neučiní-li tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního stupně, za podložené (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení). Jestliže tedy odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil (§ 220 o. s. ř.), ačkoli ve skutečnosti dospěl k jinému skutkovému zjištění než soud prvního stupně, byl jeho skutkový závěr učiněn v rozporu s ustanoveními § 122, § 132, § 211 a § 213 o. s. ř. (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.

2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněného pod č. 86/2002 v časopise Soudní judikatura, nebo ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2406/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4696/2018). Z obsahu spisu vyplývá, že ke zjištění skutkového stavu, jenž se týká posouzení sporné otázky (způsob využití, potažmo funkce předmětného pozemku z hlediska provozu areálu) provedl soud prvního stupně rozsáhlejší dokazování, zatímco odvolací soud provedl jen důkazy některé (důkaz ortofotomapou na čl.

38 spisu a fotodokumentací na čl. 42-45 spisu), aniž by vyložil, z jakých důvodů přistoupil k této důkazní redukci; odvolací řízení tak trpí vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej v dovoláním dotčené rozsahu, tj. ve výroku pod bodem II., spolu s částí výroku III., jež se připíná k požadavku na nahrazení označeného rozhodnutí pozemkové úřadu o nevydání předmětného pozemku oprávněné osobě, jakož i v závislých výrocích IV.

a V. o nákladech řízení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. 10. 2021

Mgr. Petr Kraus předseda senátu