28 Cdo 2775/2024

28 Cdo 2775/2024-198

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně GRANTEX dotace s. r. o., se sídlem v Praze 7, Dělnická 1628/9, identifikační číslo osoby: 29147832, zastoupené Mgr. Janem Jaklem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dělnická 1628/9, proti žalované MEDIWARE a. s., se sídlem v Praze 6, Na viničních horách 1834/24, identifikační číslo osoby: 26739488, zastoupené Mgr. Martinem Láníkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 1274/8, o zaplacení částky 684.748,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 303/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2024, č. j. 17 Co 63/2024-176, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 13.745,60 Kč k rukám jejího zástupce, Mgr. Jana Jakla, advokáta se sídlem v Praze 7, Dělnická 1628/9, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

1. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 6. 2023, č. j. 8 C 303/2020-142, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 684.748,- Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,05 % denně z částky 606.953,- Kč od 10. 7. 2020 do zaplacení, 0,05 % denně z částky 72.895,- Kč od 6. 4. 2021 do zaplacení, 0,05 % denně z částky 4.900,- Kč od 4. 4. 2022 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1.200,- Kč (výrok I.), a v části, jíž se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky ve výši 1.867.970,- Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,05 % denně z této částky od 10. 7. 2020 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II.). Rozhodl rovněž o povinnosti žalobkyně nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 125.836,- Kč (výrok III.).

2. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované směřujícímu proti věcnému výroku I. rozsudkem ze dne 16. 5. 2024, č. j. 17 Co 63/2024-176, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.) a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 27.491,20 Kč (výrok II.).

3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně jako poskytovatelka a žalovaná coby objednatelka uzavřely dne 11. 11. 2016 smlouvu o poskytování poradenských služeb a administrativní činnosti v rámci programu aplikovaného výzkumu a experimentálního vývoje „TRIO“ (dále „předmětná smlouva“). Žalobkyně administrovala projektové žádosti a poskytovala žalované služby podle předmětné smlouvy ke třem projektům označeným TRIO FV 20696, TRIO FV 30421 a TRIO FV 40426. Za poskytnuté služby byla sjednána odměna ve výši 10 % z celkové částky dotace (podpory), kterou žalovaná obdrží na základě právního aktu (rozhodnutí či smlouvy) o poskytnutí dotace od třetího subjektu, a to za každý jednotlivý projekt, s tím, že nárok na uvedenou odměnu vzniká okamžikem vydání právního aktu přiznávajícího žalované poskytnutí dotace.

4. Po právní stránce soudy nižších stupňů dovodily, že účastnice uzavřely nepojmenovanou smlouvu podle ustanovení § 1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“), s prvky smlouvy o dílo, neboť závazek žalobkyně spočíval mimo jiné ve zpracování jednotlivých žádostí o podporu dle podkladů předložených žalovanou. Předmětnou smlouvu posoudily jako platné právní jednání, na jehož základě žalobkyně poskytla plnění, jež vedlo k uzavření dotačních smluv mezi žalovanou a třetím subjektem v projektech označených TRIO FV 20696, TRIO FV 30421 a TRIO FV 40426 a k vyplacení dotace.

Uzavřely proto, že žalobkyni vznikl nárok na odměnu v celkové výši 1.825.150,- Kč, přičemž žalovaná před zahájením soudního řízení žalobkyni uhradila částku 1.140.402,- Kč. Žalobnímu žádání tak vyhověly co do částky 684.748,- Kč. Ohledně námitky započtení pohledávky žalované přitom konstatovaly, že dokazování ke skutečnostem, z nichž žalovaná dovozuje svoji pohledávku vůči žalobkyni, by zcela jednoznačně prodloužilo řízení o nikoli nevýznamnou dobu. Pohledávku vznesenou žalovanou k započtení označily za nejistou, neboť její výši žalovaná odvíjí od části dotací vrácených poskytovali těchto dotací, avšak v řízení se neprokázala příčinná souvislost mezi nedočerpáním či krácením dotace žalované a jednáním žalobkyně, přičemž nárok na slevu z ceny v důsledku údajně vadného plnění žalovaná vůči žalobkyni včas neuplatnila.

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě pro existenci právní otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Namítá, že soudy nižších stupňů při interpretaci předmětné smlouvy svým výkladem nahradily vůli obou účastnic, neboť žádná ze stran smlouvy ji nevykládala tak, že žalobkyni vzniká nárok na odměnu bez ohledu na poskytnuté plnění. Má za to, že se žalobkyní vedla spor o vznik nároku na výplatu odměny, jelikož odměna byla sjednána za bezvadné plnění vedoucí k předpokládanému ekonomickému výsledku. Zdůraznila, že právním důvodem pro zaplacení ceny za dílo není samotná existence takové smlouvy, nýbrž až řádné provedení díla. Dle mínění žalované však žalobkyně netvrdila a neprokázala konkrétní plnění, která na základě předmětné smlouvy žalované poskytla. Podotkla rovněž, že předmětná smlouva je neplatná pro neurčité vymezení předmětu plnění ze strany žalobkyně. Odvolacímu soudu dále vytýká, že při posuzování nároku žalobkyně na odměnu, kterou považuje za podílovou odměnu závislou na výsledku provedené činnosti, nezohlednil ekonomický přínos činnosti žalobkyně pro žalovanou. Upozornila, že výsledek, k jehož dosažení se žalobkyně zavázala, tedy poskytnout plnění vedoucí k získání dotace pro žalovanou v plné předpokládané výši, se nedostavil. Nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu o nezpůsobilosti své pohledávky k započtení. Poukázala rovněž na nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobu zamítl, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Žalobkyně se k dovolání žalované vyjádřila nesouhlasně a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl.

7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).

8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9. Dovolání žalované není pro žádnou z jí vymezených právních otázek přípustné.

10. Podle ustanovení § 556 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (odstavec 1). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (odstavec 2).

11. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.). Každý projev vůle – výslovný nebo konkludentní – se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (§ 556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího ve zjištěné nebo přisouzené podobě se při výkladu projevu vůle přihlíží také k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (§ 556 odst. 2 o. z.). Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace projevu vůle. Výkladem projevu vůle však není dovoleno nahrazovat, doplňovat či měnit smysl jinak jasného právního jednání (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2019, ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3759/2017, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3359/2018, ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1850/2017, ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 827/2019, a ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2099/2019 – uvedené rozsudky, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz).

12. Při zjišťování skutečné vůle jednajících nelze též opomenout interpretační předpoklad racionálních aktérů, podle něhož je při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání třeba vycházet z předpokladu, že strany jednaly racionálně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 107/2020, a v něm citovaná rozhodnutí).

13. Výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jimi projevené), není zpravidla řešením otázky hmotného práva v intencích ustanovení § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury se odvolací soud může odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srovnej především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1872/2023).

14. Postup odvolacího soudu (respektive soudu prvního stupně) přitom obstojí z pohledu shora citované právní úpravy a rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jestliže soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, při výkladu předmětné smlouvy, konkrétně ustanovení týkajících se toho, zda žalobkyni vznikl nárok na odměnu v žalobou vymezené výši, vycházel nejen z textu samotné smlouvy, ale na základě výsledků provedeného dokazování přihlédl i k dalším okolnostem, zejména k následnému chování účastnic po uzavření smlouvy (kdy žalovaná povinnost vyplatit odměnu v jednom případě podle předložené faktury částečně dodržela a také jednala s žalobkyní o způsobu výpočtu odměny), postupoval v souladu se zmiňovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Přiléhavost postrádá námitka dovolatelky, že závazek žalobkyně nebyl v předmětné smlouvě dostatečně určitě vymezen. Z provedeného dokazování je totiž zřejmé, že účastnice neměly v době uzavření smlouvy pochybnosti o tom, jaké činnosti měla žalobkyně pro žalovanou vykonávat, neboť žalovaná na základě faktury vystavené žalobkyní zaplatila za služby poskytnuté žalobkyní podle předmětné smlouvy částku ve výši 1.140.402,- Kč a dále mezi účastnicemi probíhala e-mailová komunikace ohledně způsobu výpočtu odměny, aniž by byl jakkoli zpochybňován samotný vznik nároku žalobkyně na odměnu.

15. Odvolací soud (respektive soud prvního stupně) danou smlouvu kvalifikoval jako smlouvu nepojmenovanou ve smyslu ustanovení § 1746 odst. 2 o. z., tj. jako smlouvu neobsahující podstatné náležitosti některého z typů smluv, s tím, že toliko ujednání ukládající žalobkyni zpracování jednotlivých žádostí o podporu u konkrétních projektů je svou povahou smlouvou o dílo. Bude se tak primárně postupovat podle ujednání v předmětné smlouvě a co do zhotovení díla (zpracování jednotlivých žádostí o podporu u konkrétních projektů) subsidiárně podle dispozitivní právní úpravy smlouvy o dílo. Stranám smlouvy přitom nebránilo, aby si v předmětné smlouvě, označené jako smlouva o poskytování poradenských služeb a administrativní činnosti v rámci programu aplikovaného výzkumu a experimentálního vývoje „TRIO“, dohodly podmínky vzniku nároku žalobkyně na odměnu.

16. Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně si strany v článku 1 předmětné smlouvy sjednaly, že služby poskytované žalobkyní žalované se sestávají z následujících činností – předběžná/é konzultace a specifikace projektu/ů žalované, příprava/y a/nebo administrace projektové/ých žádosti/í žalované, komunikace s příslušnými orgány veřejné správy (Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR), případně jen z některých výše uvedených činností (viz odstavec 1.2 smlouvy). Podle odstavce 2.1 předmět smlouvy tvoří závazek žalobkyně poskytovat služby uvedené v odstavci 1.2 této smlouvy a závazek žalované poskytnout za tyto služby odměnu ve výši a způsobem v této smlouvě dále stanoveným.

V odstavci 3.1 bylo dohodnuto, že odměna činí 10 % z celkové částky dotace (podpory), přičemž na výši sjednané odměny nemá vliv, pokud se žalovaná rozhodne některou/některé z činností uvedených ve výčtu služeb v odstavci 1.2 této smlouvy v rámci některých projektů nevyužít. Podle odstavce 3.3 vzniká žalobkyni nárok na odměnu za služby poskytnuté na základě této smlouvy dle odstavce 3.1 této smlouvy v rámci konkrétního projektu okamžikem, kdy je žalované k tomuto projektu vydáno rozhodnutí o poskytnutí dotace (podpory) či jakýkoli jiný právní akt, lhostejno jak je nazván, přiznávající žalované za tam uvedených podmínek poskytnutí dotace.

17. Jestliže se ze skutkových zjištění soudů nižších instancí podává, že žalobkyně administrovala projektové žádosti k projektům označeným TRIO FV 20696, TRIO FV 30421 a TRIO FV 40426, poskytla poradenské a konzultační služby k projektům TRIO FV 20696 a TRIO FV 30421 a připravovala projekt do čtvrté veřejné soutěže programu TRIO, pak soudy nižších stupňů z citovaných ustanovení předmětné smlouvy správně dovodily, že nárok na odměnu vznikl v okamžiku, kdy žalovaná obdržela rozhodnutí o poskytnutí dotace ve vztahu ke konkrétnímu projektu. S dovolatelkou nelze souhlasit v tom, že by odvolací soud nepřípustně doplnil projev vůle stran smlouvy; odvolací soud vycházel z ujednání smlouvy a vykládal je ve vzájemném kontextu, nedoplnil však nic, co by v samotné smlouvě nebylo vyjádřeno. Rozhodující je totiž v tomto směru znění odstavce 3.1 předmětné smlouvy, podle něhož na výši sjednané odměny nemá vliv, pokud se žalovaná rozhodne některou/některé z činností uvedených ve výčtu služeb v odstavci 1.2 této smlouvy v rámci některých projektů nevyužít. Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně poskytla žalované služby v souladu s předmětnou (nepojmenovanou) smlouvou (administrace projektových žádostí, poradenské a konzultační služby), pak nikterak nepochybil, nezabýval-li se dále při posouzení otázky vzniku nároku žalobkyně na odměnu okolnostmi rozhodnými pro určení, zda žalobkyně v rámci plnění dle předmětné smlouvy provedla určité dílo, tedy zda připravila (zpracovala) jednotlivé projektové žádosti žalované k projektům označeným TRIO FV 20696, TRIO FV 30421 a TRIO FV 40426. Odměna totiž nebyla závislá na tom, zda se žalobkyně coby zhotovitelka zavázala k provedení určitého díla a zda jej následně řádně provedla. Nelze ostatně přehlédnout, že účastnice v předmětné smlouvě výslovně uvedly, že smlouvu uzavírají v souladu s ustanovením § 1746 odst. 2 o. z. ve spojení s ustanovením § 545 o. z.

18. Závěr o tom, jaká byla vůle smluvních stran při uzavírání smlouvy (co bylo účastníky projeveno), je závěrem skutkovým (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1860/2016, a judikaturu v něm označenou, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 32

Cdo 358/2019), a o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li soud z právního jednání konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soud ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdo 1548/1997, uveřejněný pod číslem 46/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zakládá-li tedy dovolatelka polemiku s právním posouzením odvolacího soudu na tvrzení, že její skutečná vůle byla jiná (že její vůlí nebylo zaplatit odměnu v žalobkyní požadované výši za částečné plnění, které pro ni nemá předpokládanou ekonomickou hodnotu), pak nezpochybňuje samotné právní posouzení (tj. správnost volby příslušné právní normy a správnost jejího výkladu a aplikace), nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu věci, z něhož právní posouzení odvolacího soudu vychází.

Rovněž výtkou, že žalobkyně svoji povinnost dle sjednané smlouvy nesplnila, žalovaná napadá ve skutečnosti správnost skutkových zjištění soudů nižších instancí o způsobu plnění předmětné smlouvy. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9.

8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17 - zmíněná usnesení jsou přístupná na internetových stránkách

Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej opětovně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

19. Rozhodnutí odvolacího soudu nekoliduje s dovolatelkou odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 23 Cdo 856/2010, neboť odvolací soud neuzavřel, že by ke vzniku práva na zaplacení odměny došlo již uzavřením předmětné smlouvy. Namítá-li dovolatelka, že od žalobkyně neobdržela plnění, pro něž byla sjednána odměna, je třeba zopakovat, že tak kritizuje toliko skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení, jež dovolacímu přezkumu nepodléhají.

20. Vyjadřuje-li dovolatelka přesvědčení, že soudy nižších stupňů byly povinny hodnotit ekonomický přínos činnosti žalobkyně pro žalovanou, představovala-li sjednaná procentní odměna vycházející z předpokládané výše dotace podílovou odměnu a nezajistilo-li žalované plnění poskytnuté žalobkyní možnost čerpání dotace v plné předpokládané výši, pak se sluší uvést, že žalovaná argumentaci k této námitce postavila na vlastních skutkových tvrzeních, která nejsou součástí skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů. Ze soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu totiž vyplývá, že u projektů označených TRIO FV 20696, TRIO FV 30421 a TRIO FV 40426 nedošlo ke krácení dotací a poskytovateli dotace žalovaná vrátila pouze prostředky, které nebyly vyčerpány v souladu se smlouvou uzavřenou mezi žalovanou a poskytovatelem dotace, přičemž ani vady projektu TRIO FV 20696 spočívající v chybné etapizaci neměly souvislost s nevyčerpáním dotace. Jestliže za této skutkové situace odvolací soud dovodil, že žalobkyně dostála své smluvní povinnosti, neboť žalovaná splnila podmínky pro poskytnutí dotace, jež jí byla následně udělena, pročež žalobkyni přísluší odměna ve výši dohodnuté v předmětné smlouvě, nejedná se o závěr nikterak nepřiměřený. Přičiněním žalobkyně nedošlo ke zmaření příležitosti žalované získat dotaci v původně předpokládané výši.

21. Poukaz žalované na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 444/2020, postrádá přiléhavost pro skutkovou i právní odlišnost porovnávaných kauz. Dovolatelkou zmiňovaná kauza se - na rozdíl od věci nyní projednávané týká použití korektivu dobrých mravů při určení výše odměny advokáta, respektive otázky, zda odměna advokáta stanovená podílem na výsledku věci byla v daném případě přiměřená, či nikoliv.

22. Brojí-li žalovaná dále proti rozsudku odvolacího soudu argumentací o odklonu odvolacího soudu od konstantní judikatury dovolacího soudu při řešení otázky způsobilosti pohledávky k započtení, pak ani tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže. Žalovaná totiž při formulaci nastíněné výtky vychází z předpokladu, že bylo prokázáno, že žalobkyně plnění dle předmětné smlouvy neposkytla řádně a kompletně, a proto žalovaná nezískala dotaci v plném původně očekávaném rozsahu a navíc jí v této souvislosti vznikly další náklady spojené s financováním projektů z vlastních zdrojů.

Odvolací soud však vyšel ze skutkového závěru, že žalobkyně svým jednáním nezpůsobila nedočerpání či krácení dotace. Žalovaná tak ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud své právní posouzení založil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatelky odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, respektive na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srovnej opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.

9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srovnej dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.

6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).

23. Pro úplnost lze dodat, že Nejvyšší soud již ve svých rozhodnutích uvedl, že nejistou nebo neurčitou ve smyslu ustanovení § 1987 odst. 2 o. z. je zpravidla pohledávka, která je co do základu a (nebo) výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši pohledávky užité k započtení (srovnej např. dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.

9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněný pod číslem 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 900/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3908/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. 32 Cdo 384/2021, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 564/2020); s uvedeným závěrem je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu. Odvolací soud shledal pohledávku na náhradu škody uplatněnou dovolatelkou jako nejistou (a neurčitou) v situaci, kdy není postaveno najisto, zda škoda žalované vznikla a zda je v příčinné souvislosti s tvrzeným porušením povinností žalobkyní, pročež není známa ani výše tvrzené škody.

Uplatnění pohledávky žalované vůči pohledávce žalobkyně formou námitky započtení by tak zjevně vyvolalo rozsáhlý spor o její existenci a výši. Za daných okolností není rozhodující, plynou-li pohledávky (aktivní a pasivní) z téhož právního vztahu, či nikoliv, ani jestli žalobkyně poukázala na rozpor kompenzačního úkonu s ustanovením § 1987 odst. 2 o. z. Žalovaná totiž zjevně přehlíží, že samotné (izolované) naplnění těchto pomocných kritérií pro posouzení ještě bez dalšího neimplikuje, že jde o pohledávky jisté či určité, resp. nezbavuje soud povinnosti komplexního posouzení způsobilosti pohledávky k započtení ve smyslu ustanovení § 1987 odst. 2 o.

z. též z jiných důvodů. Vytýká-li žalovaná soudům nižších instancí, že k námitce započtení neprovedly žalovanou navrhované důkazy, sluší se dodat, že soud provádí dokazování důvodnosti námitky započtení pouze tehdy, vyhodnotí-li, že pohledávky uplatněné k započtení nejsou nejisté a neurčité (k tomu srovnej dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1134/2022). Přisvědčit nelze ani tvrzení dovolatelky, že žalovanou uplatněný nárok „odpovídající nákladům, které musel Žalovaný vynaložit na financování projektu z vlastních zdrojů, jelikož mu byly v důsledku pochybení Žalobce kráceny dotace“ odvolací soud pokládal za nárok z odpovědnosti za vady.

Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je patrné, že odvolací soud uvedený nárok posuzoval jako nárok na náhradu škody (viz bod 29 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

24. Neobstojí ani výtky dovolatelky stran nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Nelze v souvislosti s uplatněnou námitkou o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pustit ze zřetele závěr formulovaný rozhodovací praxí dovolacího soudu, že „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele“ (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). V posuzovaném případě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu představuje dostatečnou oporu k tomu, aby žalovaná měla možnost v dovolání proti němu uplatnit své námitky. Skutečnost, že těmito námitkami se jí nepodařilo řádně vymezit některý z důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) a uplatnit dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., s obsahovou a argumentační kvalitou odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nesouvisí. Rozsudek odvolacího soudu nelze tudíž pokládat za nepřezkoumatelný.

25. Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

26. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3, věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátem, je žalovaná povinna žalobkyni tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 13.745,60 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 11.060,- Kč – § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 6. a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního tarifu a § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2.385,60 Kč.

27. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalobkyně, který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 12. 11. 2024

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu