28 Cdo 2818/2025-176
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: J. K.,
zastoupený Mgr. Vítem Brožkem, advokátem se sídlem v Praze, Na kovárně 472/8,
proti žalované: J. H., zastoupená Mgr. Petrem Váverkou, advokátem se sídlem ve
Zlíně, Zarámí 4077, o 640 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve
Zlíně pod sp. zn. 41 C 128/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 13. května 2025, č. j. 60 Co
80/2025-147, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně (dále jen
„odvolací soud“) ze dne 13. 5. 2025, č. j. 60 Co 80/2025-147, byl potvrzen
rozsudek Okresního soudu ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 23.
1. 2025, č. j. 41 C 128/2024-120, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 640
000 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I rozsudku
odvolacího soudu); současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení
(výrok II rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Předestřel
otázku, zda v případě plnění poskytnutého na základě pokynu podvodně jednající
osoby na cizí bankovní účet, coby platební místo, je ve sporu o vydání
bezdůvodného obohacení vyloučena pasivní věcná legitimace majitele tohoto
bankovního účtu. Měl za to, že jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou.
Vytýkal dále překvapivost rozsudku odvolacího soudu. Měl za to, že jím
odkazovaná judikatura dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
10. 2006, sp. zn. 32 Odo 1214/2004, ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo
4204/2014, a ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2909/2020) v řešení nastolené
otázky překvapivosti soudního rozhodnutí není jednotná.
3. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost
dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu
usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je
dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak“.
5. Judikatura dovolacího soudu se ustálila v názoru, že bezdůvodné
obohacení představuje (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho,
kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na
jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení.
Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní
jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení,
k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. Aktivní věcná legitimace k
uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor
bylo bezdůvodné obohacení získáno a v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení
majetkových hodnot. Pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného
obohacení je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil. Je jím tedy ten,
jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo
ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat. Jinými slovy řečeno, o
obohacení jde tehdy, jestliže se plněním dostalo majetkové hodnoty tomu, komu
bylo plněno, takže v jeho majetku se to projevilo buď zvýšením jeho aktiv, nebo
snížením jeho pasiv (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp.
zn. 30 Cdo 4514/2007, ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2262/2009, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1530/2019;
rozhodovací praxe reflektující právní úpravu bezdůvodného obohacení ve smyslu §
451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12.
2013, je se zřetelem k obdobnému znění ustanovení § 2991 a násl. o. z.
použitelná i v poměrech účinné občanskoprávní úpravy – viz usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, nebo ze dne 12. 2. 2019, sp.
zn. 28 Cdo 129/2019). Případný nedostatek pasivní věcné legitimace znamená, že
podle hmotněprávních ustanovení není žalovaný subjektem tvrzené povinnosti a
žaloba proti němu nemůže být úspěšná; stejně tak nemůže být v řízení úspěšný
ani žalobce, není-li, coby osoba aktivně věcně legitimovaná, subjektem
uplatňovaného práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn.
25 Cdo 2715/2000, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 28
Cdo 794/2015, či ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 154/2020).
6. Plnění poskytnuté na základě určitého – byť třeba později
odpadnuvšího, neplatného či toliko domnělého – právního důvodu mezi dvěma
subjekty na bankovní účet třetí osoby, vymezený coby platební místo, pak nelze
pokládat za bezdůvodné obohacení majitele tohoto účtu na úkor osoby peníze
zasílající. Zaplacení určité částky na účet třetí osoby u peněžního ústavu,
coby sjednané platební místo, s úmyslem dostát smluvenému, případně též
domnělému, závazku je totiž třeba pokládat za plnění druhé (eventuálně též
domnělé) smluvní straně, a nikoliv majiteli účtu. Takováto platba směřuje ke
splnění závazku (případně domnělého závazku) jedné smluvní strany vůči druhé,
nezakládá právní vztah mezi osobou zasílající peníze a majitelem účtu a v
důsledku její realizace v podstatě nabývá plnění osoba odlišná od subjektu, pro
nějž byl zřízen bankovní účet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9.
2019, sp. zn. 28 Cdo 2505/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10.
2016, sp. zn. 28 Cdo 4279/2016, ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3427/2020, a
ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2591/2021).
7. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze zjištění, že dovolatel
blíže nezjištěné osobě (vystupující pod jménem Petr Novák) na základě vzájemné
dohody poukázal dvě platby po 320 000 Kč na účet č. 111899725/0300, vedený u
Československé obchodní banky, a. s, jehož majitelkou byla žalovaná, za účelem
investice svých finančních prostředků do kryptoměny a žalovaná na základě
pokynu třetí osoby, aniž byla v jakémkoliv vztahu s dovolatelem, poté uvedené
finanční prostředky ve formě kryptoměny poukázala na cizí kryptoměnový účet
neznámého majitele (popsaný skutek byl předmětem trestního řízení vedeného ve
věci podezření z přečinu podvodu dle § 209 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb.,
trestního zákoníku, jež byla na základě usnesení Policie České republiky,
Obvodního ředitelství policie Praha II, Služby kriminální policie a
vyšetřování, Odboru obecné kriminality – 6. oddělení ze dne 11. 4. 2024, č. j.
KRPA-309393-44/TČ-2023-001276, ve spojení s usnesením Obvodního státního
zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 21. 5. 2024, č. j. 1 ZN 3973/2023-38,
odložena, když nebyl zjištěn pachatel), uzavřel, že žalovaná ve sporu o vydání
bezdůvodného obohacení není pasivně věcně legitimována, korespondují jeho
konkluze ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (na níž není důvodu
čehokoliv měnit), dle níž plnění poskytnuté na základě určitého – byť třeba
později odpadnuvšího, neplatného či toliko domnělého – právního důvodu mezi
dvěma subjekty na bankovní účet třetí osoby, vymezený coby platební místo,
nelze pokládat za bezdůvodné obohacení majitele tohoto účtu na úkor osoby
peníze zasílající (dovolatel na základě domnělého, respektive neplatného /
podvodné vylákání peněz/, právního důvodu poukázal peněžité plnění na bankovní
účet žalované pouze jako na určené platební místo, v úmyslu dostát svému
závazku vůči třetí osobě v souvislosti s realizací investice do kryptoměny) a
dle které bezdůvodně obohaceným je jen ten, jehož majetek se na úkor jiného
neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo
po právu nastat (žalovaná poukázané peněžní prostředky dle pokynu třetí osoby
převedla na cizí kryptoměnový účet neznámého majitele).
8. Vytýká-li pak dovolatel překvapivost rozsudku odvolacího soudu,
upozorňuje tím na vadu řízení. Takovou výtkou se ovšem Nejvyšší soud může
zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§ 242 odst. 3 o. s. ř.),
přičemž jejím prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Za
překvapivé (nepředvídatelné) ostatně dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu – jež si oproti mínění dovolatele nikterak neprotiřečí – lze považovat
pouze takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním
způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven
možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu
ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, či ze dne 11. 6. 2007, sp. zn.
IV. ÚS 321/2007, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo
2125/2006, ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, ze dne 28. 3. 2012,
sp. zn. 32 Cdo 4706/2010, a ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1285/2019). Tak
tomu ovšem v posuzovaném případě není, vycházel-li odvolací soud ze stejného
skutkového základu věci (výše popsaného skutku, jenž byl předmětem trestního
řízení) jako soud prvního stupně a přisvědčil-li i jeho závěru, že se žalovaná
na úkor dovolatele bezdůvodně neobohatila (rozvíjeje pouze argumentaci soudu
prvního stupně akcentující okolnost, že žalovaná z transakce, k níž byl toliko
použit její bankovní účet, neměla žádný majetkový prospěch).
9. Z uvedeného je tedy zřejmé, že zákonné předpoklady přípustnosti
podaného dovolání v posuzovaném případě naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.).
10. Napadá-li pak dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o
náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k §
238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
11. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty
první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení
§ 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace,
kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy žalované, která se k dovolání
nevyjádřila, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
13. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001
– jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na www.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 2. 2026
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu