28 Cdo 2917/2025-251
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, proti žalované H. B., zastoupené Mgr. Martinem Mládkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5, o zaplacení 880 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 142/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2025, č. j. 15 Co 443/2024-200, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 9. 2025, č. j. 15 Co 443/2024-230, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 539,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 3. 2025, č. j. 15 Co 443/2024-200, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 9. 2025, č. j. 15 Co 443/2024-230, odmítl žalobkyní podané odvolání v části směřující proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žalované ukládá zaplatit žalobkyni 601 215 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z uvedené částky za dobu od 14. 8. 2021 do zaplacení a „jinak“ (ohledně dalšího žalobkyní požadovaného úroku z prodlení) jej potvrdil (výrok II); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (dále i jen „dovolatelka“) dovoláním ve výroku II v rozsahu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, jakož i ve výroku III o nákladech řízení. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázek hmotného práva, zda lze rozhodnutí soudu ukládající povinné osobě uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o převodu náhradního pozemku považovat za úplatnou smlouvu ve smyslu § 3002 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a lze-li v přítomné věci (při určení peněžité náhrady z titulu bezdůvodného obohacení) aplikovat § 2999 odst. 1 o. z. namísto § 2999 odst. 2 o. z., a že v rozhodování dovolacího soudu – se zřetelem na specifické okolnosti věci, kdy byla souběžně podána žaloba na určení vlastnického práva – dosud nebyla vyřešena otázka týkající se splatnosti daného nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Dovolatelka navrhuje, aby byl rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích změněn tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, eventuelně pak navrhuje jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Žalobkyně podala k dovolání nesouhlasné vyjádření.
5. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. K prvním dvěma dovoláním vytčeným otázkám lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 28 Cdo 771/2024, či na něj navazující rozsudek ze dne 16. 9. 2025, sp. zn. 28 Cdo 920/2025, přiměřeně i usnesení ze dne 5. 11. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2580/2024 – ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2025, sp. zn. I. ÚS 357/25), jíž byl formulován a odůvodněn závěr, že § 3002 odst. 1 o. z., vylučující užití § 3000 a § 3001 o. z. u neplatných či zrušených úplatných smluv, se aplikuje i tehdy, bylo-li pravomocné soudní rozhodnutí o nahrazení projevu vůle směřující (v režimu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku; dále i jen „zákon č. 229/1991 Sb.“) k převodu náhradního zemědělského pozemku na oprávněnou osobu zrušeno na základě mimořádného opravného prostředku. Ustanovení § 3001 odst. 1 o. z., poskytující poctivému příjemci, jenž předmět bezdůvodného obohacení zcizil za úplatu, právo volby, zda ochuzenému vydá peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny předmětu obohacení (§ 2999 odst. 1 o. z.) nebo to, co úplatným právním jednáním utržil, se tudíž nevztahuje na případy, v nichž vlastník – nabyvší vlastnického práva na základě pravomocného soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle směřujícího (v režimu zákona č. 229/1991 Sb.) k převodu náhradního zemědělského pozemku – převede své vlastnictví za úplatu na třetí osobu dříve, než je předmětné pravomocné rozhodnutí z podnětu mimořádného opravného prostředku odklizeno. Za nesprávný přitom dovolací soud označil i závěr, že příjemce plnění (obohacený) byl by po zrušení nabývacího titulu (pravomocného soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle při převodu náhradních pozemků v režimu zákona č. 229/1991 Sb.) podle § 3001 odst. 1 o. z. povinen vydat ochuzené (dle své volby) toliko úplatu, kterou za zcizené pozemky utržil, a nikoliv peněžitou náhradu korespondující jejich obvyklé hodnotě (§ 2999 odst. 1 o. z.).
8. S výše reprodukovanými závěry ustálené rozhodovací praxe je rozhodnutí odvolacího soudu konformní, ukládá-li se jím žalované poskytnout žalobkyni peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny pozemku coby předmětu obohacení, který nelze in natura vydat a jež žalovaná nabyla jako náhradní podle zákona č. 229/1991 Sb. a před rozhodnutím dovolacího soudu, jímž byl tento nabývací titul zrušen, pozemek převedla na třetí osobu.
9. Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s dovolatelkou odkazovanou judikaturou dovolacího soudu a Ústavního soudu (a v kontradikci k této judikatuře nejsou ani výše citovaná rozhodnutí a nejde tedy o otázky řešené dovolacím soudem rozdílně). Nejvyšší soud neshledává ani důvody pro jiné posouzení těchto otázek, nejenom proto, že výše reprodukované závěry recentní judikatury dovolacího soudu označil i Ústavní soud z ústavněprávního hlediska za plně akceptovatelné a neshledal v nich porušení práva na soudní ochranu (viz bod 10 odůvodnění shora odkazovaného usnesení sp. zn. I. ÚS 357/25).
10. K argumentaci dovolatelky a z ní dovozovaného rozporu napadeného rozhodnutí (či snad i recentní judikatury dovolacího soudu) s odkazovanou judikaturou sluší se uvést, že pro posouzení přítomné věci není nikterak významné vyřešení otázky, zda restituenti nabývají vlastnické právo k náhradním pozemkům přímo (již) na základě pravomocného rozsudku o nahrazení projevu vůle či nikoliv [zda jde o konstitutivní rozhodnutí státního orgánu o vlastnictví – viz odkazované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28.
4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2669/2015, ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017, a ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021, anebo rozhodnutí o nahrazení dílčí části právního jednání, které směřuje ke vzniku právního poměru – uzavření smlouvy]. Ve shora odkazovaném rozsudku sp. zn. 28 Cdo 771/2024 Nejvyšší soud osvětlil, že podstatný je smysl a účel této rozhodovací praxe (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9.
12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) suplující nefunkční sytém vydávání náhradních pozemků (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.), kdy nelze ztrácet ze zřetele, že i smluvní převod pozemku byl by na základě výsledků nabídkového řízení realizován za dosaženou cenu (viz § 11a odst. 3 písm. b/, odst. 4 a odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb.), jež byla by uhrazena formou částečného či úplného uspokojení restitučního nároku oprávněné osoby (viz § 11a odst. 7, odst. 8 a odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb.).
V rozporu s řečeným pak není, odvozuje-li se výše peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení od obvyklé ceny pozemku, který zde představuje předmět bezdůvodného obohacení, jehož vydání (byl-li převeden na třetí osobu) není dobře možné (k tomu srov. i závěry shora odkazovaného rozsudku sp. zn. 28 Cdo 920/2025) a kdy dosažená „cena“ (protiplnění v podobě uspokojovaného restitučního nároku) nebyla výsledkem negociace smluvních stran, a nadto šlo o cenu tzv. administrativní (srov. § 28a zákona č. 229/1991 Sb.), jež nevyjadřuje reálnou hodnotu restitučního nároku (ani cenu pozemku, jenž se i pro účely veřejné nabídky oceňuje podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.; srov. § 11a odst. 14 zákona č. 229/1991 Sb.) a která zjevně nevyhovuje ani kritériím přiměřené a rozumné finanční náhrady ve smyslu recentní rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13.
8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1769/2024, ze dne 13. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3662/2023, a ze dne 20. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2958/2023) a jí reflektované judikatury Ústavního soudu (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 21/19, uveřejněný pod č. 81/2021 Sb., nebo nález ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2827/22).
S ohledem na skutkovou i právní odlišnost nyní posuzované problematiky (bezdůvodné obohacení v poměrech restitučních, reprezentované převodem náhradního pozemku) nejsou přijaté závěry v rozporu ani s dovolatelkou odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1060/2017, jenž se týká vypořádání bezdůvodného obohacení vzniklého odstoupením od účastníky uzavřené smlouvy o dílo pro vady předmětu plnění.
11. Odvolacím soudem učiněné posouzení není v rozporu ani s dovolatelkou současně odkazovanou rozhodovací praxí Ústavního soudu akcentující smysl a účel restitučních předpisů – částečné zmírnění následků minulých majetkových a jiných křivd. Ačkoliv v přítomné věci primárně ani nejde o interpretaci restitučních předpisů (předmětem řízení je nárok na vydání bezdůvodného obohacení), sluší se připomenout, že ani snaha o volbu interpretace maximálně vstřícné vůči oprávněným osobám nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonem stanovený rámec restitucí, tedy aprobovaly vydání majetku, který oprávněným osobám vydat nelze, ať již v rámci původní restituce či při poskytování restitučních náhrad (o které šlo v této věci), potažmo rezignovaly na uplatňování nároků vzniklých neoprávněným vydáním takového majetku (ať již z titulu náhrady škody či bezdůvodného obohacení).
12. Konečně, přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelkou formulovaná (třetí) otázka vztahující se k závěrům odvolacího soudu o splatnosti pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení, potažmo prodlení obohaceného se splněním jeho dluhu vůči ochuzenému. Ustálená judikatura vážící se k aplikaci ustanovení § 563 a § 564 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, jež je se zřetelem k obdobnému znění korespondujících ustanovení § 1958 odst. 2 a § 1960 o. z. použitelná i v poměrech tohoto právního předpisu (srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2991/2022, a ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 33 Cdo 350/2024), dovozuje, že splatnost závazku je určena buď dobou, ve které je dlužník povinen podle smlouvy, právního předpisu nebo rozhodnutí svůj závazek plnit, nebo, není-li takto určena, vyvolá ji věřitel tím, že dlužníka o plnění požádá. Bezdůvodné obohacení přitom patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu a doba plnění je obvykle vázána na výzvu věřitele, není-li dojednáno jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn 28 Cdo 903/2021, nebo usnesení ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2243/2023). Kvalifikovanou výzvou k plnění pohledávky z bezdůvodného obohacení je pak i podání žaloby. Účinnost výzvy nastává vůči žalovanému v okamžiku, kdy se o ní v řízení dozvěděl, tedy zpravidla od okamžiku, kdy je mu doručen stejnopis žaloby (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2842/2007, či ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1853/2002). S výše uvedenými závěry je napadené rozhodnutí v souladu. Jiné (nové) řešení otázky splatnosti pohledávky a prodlení žalované neodůvodňují ani další dovolatelkou tvrzené okolnosti posuzované věci, v níž byla žalovaná vyzvána k vydání bezdůvodného obohacení prokazatelně nejpozději v okamžiku, kdy jí byla doručena žaloba s uplatněným nárokem a kdy – objektivně posuzováno – již tehdy žalobkyni svědčil i nárok na peněžitou náhradu z titulu bezdůvodného obohacení, jehož předmět (pozemek) nebylo lze vydat in natura (byť by tato okolnost byla najisto postavena až později v dalším průběhu řízení).
13. Z uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) nebyly v posuzované věci naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení.
14. Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení (současně napadený výrok III, jenž dovolatelka zmiňuje patrně jen jako akcesorický), je přípustnost dovolání výslovně vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
15. Proto Nejvyšší soud přikročil k odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
16. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. K nákladům (oprávněné) žalobkyně patří odměna advokáta (za vyjádření k dovolání) 10 740 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] spolu s náhradou hotových výdajů stanovených paušální částkou 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2 349,90 Kč. S ohledem na povahu věci (její skutkovou a právní složitost) a okolnosti případu, jež ospravedlňují postup žalobkyně nechat se v řízení zastoupit advokátem, lze i tyto náklady žalobkyně v tomto konkrétním případě považovat za účelně vynaložené, byť jde toliko o výjimku z pravidla, že u státu lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musel využívat právní pomoci advokátů (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 3243/09, či ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. I. ÚS 1011/12, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1802/2021). Se zřetelem na pozdější oznámení advokáta o ukončení zastupování žalobkyně v dovolacím řízení (§ 28 odst. 2 o. s. ř.) je žalovaná povinna náhradu nákladů řízení zaplatit již přímo žalobkyni (a contr. § 149 odst. 1 o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 12. 2025
Mgr. Petr Kraus předseda senátu