28 Cdo 3204/2024-1307
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) J. B., b) R. B., c) T. R., všech zastoupených JUDr. Zorkou Černohorskou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Balbínova 384, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 4 C 44/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. září 2024, č. j. 61 Co 122/2024, 61 Co 166/2024-1264, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Okresní soud Plzeň-sever (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 1. 2024, č. j. 4 C 44/2020-765, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 3. 2024, č. j. 4 C 44/2020-872, a ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 6. 6. 2024, č. j. 4 C 44/2020-944, zastavil řízení v části, v níž se žalobci domáhali nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I.), dále nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku specifikovaných pozemků v katastrálním území XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok II.), a rozhodl o povinnosti žalované nahradit náklady řízení, a to žalobcům k rukám jejich zástupkyně ve výši 1.725.005 Kč a České republice na účet Okresního soudu Plzeň-sever ve výši 3.820 Kč (výroky III. a IV.).
2. Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované proti výrokům II., III. a IV. rozsudkem ze dne 11. 9. 2024, č. j. 61 Co 122/2024, 61 Co 166/2024-1264, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II. týkající se pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.), v části výroku II. ohledně pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, všech v katastrálním území XY, pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY, a pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY, a dále ve výrocích III. a IV. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; ve zbývající části výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.).
3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobci jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě a domáhají se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobcům liknavým a svévolným pro dlouhodobé neplnění její povinnosti vypořádat nárok na vydání náhradních pozemků, jakož i pro faktické vyloučení žalobců z možné účasti ve veřejných nabídkách v důsledku nesprávného ocenění restitučního nároku žalobců žalovanou, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobců mimo zákonem předpokládaný postup. Jelikož hodnota pozemků vybraných žalobci jako pozemků náhradních, jež jsou ve vlastnictví státu, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu jejich dosud neuspokojeného restitučního nároku, uložily žalované povinnost uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu těch žalobou vymezených pozemků, u nichž neshledaly překážku jejich převoditelnosti na oprávněné osoby, respektive ohledně nichž žalobci nevzali v průběhu soudního řízení žalobu zpět.
4. Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí s oceněním odňatých pozemků jako pozemků stavebních. Odvolacímu soudu vytýká, že k závěru o stavebním charakteru pozemků dospěl výlučně na základě přehledných regulačních a zastavovacích územních plánů z 30. let minulého století (v nichž byly některé z pozemků určeny k zastavění), jež po nabytí účinnosti zákona č. 84/1958 Sb., o územním plánování, pozbyly platnosti, přičemž při výstavbě na značné části odňatých pozemků se postupovalo dle územně plánovací dokumentace z roku 1964, nikoli dle regulačních a zastavovacích plánů z 30. let 20. století. Dále upozornila, že se odvolací soud nezabýval námitkami odůvodňujícími korekci ceny odňatých pozemků ve smyslu přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále „vyhláška č. 182/1988 Sb.“). Vyjádřila přesvědčení, že vyčíslení restitučního nároku žalobců je nezbytnou podmínkou pro vedení řízení nejen v projednávané věci, ale též v dalších případech, v nichž se žalobci vůči žalované domáhají uspokojení téhož restitučního nároku. Domnívá se, že je třeba postavit najisto, zda žalobci disponují celkovým restitučním nárokem ve výši stanovené na jejich žádost zpracovaným znaleckým posudkem prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D. Navrhla, aby dovolací soud v napadeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud vzhledem k možnému převodu vlastnického práva ke sporným pozemkům odložil právní moc a vykonatelnost dovoláním dotčeného rozsudku odvolacího soudu.
5. Žalobci se k dovolání žalované nevyjádřili.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání žalované není pro žádnou z jí vymezených právních otázek přípustné. Nejvyšší soud k dále uvedené argumentaci odůvodňující závěr o nepřípustnosti dovolání žalované předesílá, že otázkami, jež jsou významné pro kvantifikaci i nyní uspokojovaného restitučního nároku žalobců (náhrady za odňaté a pro zákonnou překážku nevydané pozemky) v závislosti na povaze pozbytých pozemků, plynoucího z týchž rozhodnutí správních orgánů a s použitím téhož posudku, zpracovaného znalkyní prof. Ing. Renátou Schneiderovou Heralovou, Ph.D., se z podnětu dovolání žalované již dříve zabýval v usneseních ze dne 20.
9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2524/2022, a ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3854/2022 (zmíněná usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). V uvedených rozhodnutích dovolací soud aproboval závěry soudů nižších stupňů jako souladné s ustálenou rozhodovací praxí, pročež účastníci mohou legitimně očekávat, že daná, opětovně nastolená předběžná otázka, bude posouzena stejně; k tomu srovnej ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a dále přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3595/2018, či nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, a ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 398/04 (označené nálezy, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz).
9. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán – pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008); má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter, a tedy i hodnota ke dni odnětí státem.
Pokud byly sice odnímané pozemky, byť formálně, vedeny jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny, popřípadě dále využity, jako pozemky stavebního charakteru, je na místě oprávněnému subjektu poskytnout náhradu jako za pozemky stavební (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1754/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1013/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015). Na tomto místě je vhodné poznamenat, že judikatura dovolacího soudu poukazem na územně plánovací dokumentaci, účel vykoupení pozemku či následnou realizaci výstavby neurčuje taxativně hlediska, jež musí být naplněna současně (byť tomu tak nepochybně být může), aby byl posuzovaný pozemek pokládán za stavební, nýbrž příkladmo vyjmenovává konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1964/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015).
10. Dospěly-li proto soudy nižšího stupně v přítomné věci na základě v rozhodnutích specifikovaných skutečností, jež je možné ve světle dřívější judikatury Nejvyššího soudu považovat za relevantní okolnosti pro určení charakteru daných pozemků, ke zjištění, že již v době přechodu sporných nemovitostí na stát se jednalo o pozemky určené pro stavbu, čemuž následně přizpůsobily i své závěry stran jejich ocenění, nelze posouzení charakteru nevydaných pozemků cokoliv vytknout. Své závěry o potřebě ocenit (některé) odňaté pozemky ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. jako stavební totiž opřely o konkrétní skutková zjištění, dle nichž tyto pozemky byly odňaty právě za účelem plánované výstavby v dotčených lokalitách hlavního města Prahy (Smíchov, Košíře, Prosek), jež byla následně (byť s jistým časovým odstupem a v modifikované podobě) též realizována.
Soudy nižších instancí tak v souladu s judikaturou akcentovaly účel, pro nějž byly pozemky státem odňaty, aniž pro stavební ocenění odňatých pozemků rigidně vyžadovaly existenci platné územně plánovací dokumentace. Namítá-li žalovaná, že odňaté a nevydané pozemky nebyly zastavěny v souladu s regulačními a zastavovacími plány dotčené oblasti z 30. let 20. století, respektive zpochybňuje-li platnost této územně plánovací dokumentace, je třeba zdůraznit, že soudy nižších stupňů dospěly ke skutkovému závěru, že jiná územně plánovací dokumentace pro dané území v rozhodné době neexistovala a že podle zmíněných plánů bylo v době přechodu sporných pozemků na stát fakticky postupováno (skutková zjištění přitom předmětem dovolacího přezkumu učinit nelze – srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017). V této souvislosti se jeví vhodným podotknout, že judikatura dovolacího soudu neobsahuje jakoukoliv (a to ani implicitně) formulovou podmínku bližší souvislosti mezi konkrétní územně plánovací dokumentací a reálně uskutečněnou výstavbou, např. spočívající v totožnosti charakteru výstavby (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.
9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2231/2022).
11. Brojí-li žalovaná proti hodnocení provedeného dokazování soudy nižšího stupně (zpochybňujíc ocenění odňatých pozemků), polemizuje pak zjevně se skutkovými, a nikoliv právními závěry. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je – jak již bylo výše uvedeno – dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9.
8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6.
1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej opětovně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
12. Přisvědčit nelze ani námitce dovolatelky, že v nyní projednávané věci je nezbytné stanovit konkrétní výši zbývajícího restitučního nároku žalobců. V řízení o poskytnutí náhradních pozemků totiž otázka výše nároku oprávněné osoby není předmětem sporu, a soud ji tak řeší (toliko) jako otázku předběžnou (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4949/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018). Pakliže ovšem cena oprávněnou osobou vybraného pozemku zdaleka nedosahuje výše aktuálního restitučního nároku – ani podle ocenění oprávněné osoby, ani podle ocenění žalované – nemá přesné ocenění (vyčíslení) restitučního nároku oprávněné osoby na výsledek řízení o žalobě na vydání náhradních pozemků za pozemky podle zákona o půdě nevydané žádný vliv (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2288/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4608/2018). Z předběžného charakteru otázek ocenění náhradních pozemků či stanovení zbývající výše restitučního nároku, řešených v řízeních o žalobách na vydání náhradních pozemků za pozemky podle zákona o půdě nevydané totiž vyplývá, že závěry o těchto otázkách vyslovené v pravomocných rozhodnutích o uvedených typech žalob nejsou pro jejich účastníky v jiném řízení (týkajícím se uspokojení téhož restitučního nároku, resp. jeho zbývající části) závazné (srovnej přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.
12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3619/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1462/2016). Z uvedeného důvodu může dle ustálené rozhodovací praxe na straně oprávněné osoby vzniknout bezdůvodné obohacení též tehdy, budou-li na ni (bez ohledu na výsledky předcházejících řízení o vydání náhradních pozemků) v rámci restitučního řízení převedeny náhradní pozemky v hodnotě vyšší, než odpovídá skutečné hodnotě jejího restitučního nároku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.
11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3388/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4401/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017). Případné spory účastníků řízení ohledně zbývající výše restitučního nároku odvozené od ocenění již vydaných náhradních pozemků pak soudní praxe připouští řešit formou určovacích žalob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4271/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.
2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2400/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018).
13. Odvolací soud se tedy výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil, jestliže ze skutkových zjištění vyplývá, že i bez ohledu na žalovanou vznášené výhrady stran podmínek pro snížení ceny ve smyslu přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. byla by hodnota restitučního nároku – v poměru k ceně nyní nárokovaných pozemků jako náhradních – postačující. Přesné vyčíslení aktuálního (celkového) restitučního nároku ve vztahu k výsledku řízení o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o převodu žalobou vymezených pozemků je irelevantní, pokud žalobci disponují restitučním nárokem (alespoň) v takové výši, jež byla pro vydání rozhodnutí v posuzované věci (s ohledem na ocenění požadovaných náhradních pozemků a výši, v níž byl již restituční nárok žalobců uspokojen) dostatečná, a to i bez žalovanou zpochybňovaného postupu znalkyně prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., ohledně aplikace cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb.
14. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že směřuje-li dovolání proti té části výroku II. rozsudku odvolacího soudu, kterou odvolací soud částečně zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení, pak v uvedeném rozsahu není dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. k) o. s. ř. objektivně – ze zákona – přípustné.
15. Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání, pokud směřovalo rovněž proti části výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl v části výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (tedy vyjma pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, všech v katastrálním území XY, pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY, a pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY), podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
16. Pro úplnost se sluší uvést, že dovolací soud v situaci, kdy dovolání žalované shledal nepřípustným (a rozhodl tedy ve prospěch protistrany dovolatelky, která neměla možnost pro absenci doručení se k odůvodnění dovolání vyjádřit), nepovažoval doručení odůvodnění dovolání žalobcům za potřebné.
17. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srovnej § 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.). 18. V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. a) a b) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 2. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu