28 Cdo 3576/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Miloše Póla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní
věci žalobce V. H., zastoupeného JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v
Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice - Státnímu
pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, o
nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 C
87/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21.
dubna 2016, č. j. 24 Co 121/2016-280, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 3 340 Kč k rukám JUDr. Petra Meduny, advokáta se sídlem v Praze 1,
Revoluční 23, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v
Rakovníku ze dne 10. února 2016, č. j. 6 C 87/2015-233, jímž byl nahrazen
projev vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků
parc. č. 21/3, č. 17/1 v k. ú. K., plynoucího z označených rozhodnutí
pozemkového úřadu (výrok I.) a uložil žalované povinnost nahradit žalobci
náklady odvolacího řízení ve výši 6 679 Kč (výrok II.). Žalobce je od roku 2008
nositelem nároku na vydání náhradních pozemků, kdy restituční nárok byl přímým
restituentem uplatněn již dříve. Žalovaná svým postupem dává najevo, že jeho
nárok nehodlá dobrovolně uspokojit; o liknavém přístupu žalované svědčí i
skutečnost, že v důsledku jeho zpochybňování byl a je fakticky vyloučen z možné
účasti ve všech veřejných nabídkách. Oprávněné osobě je přitom třeba poskytnout
náhradu jako pozemky určené pro stavbu, neboť v době převodu na stát byly v
evidenci nemovitostí sice vedeny jako zemědělské, ovšem byly již určeny pro
výstavbu.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti výroku I. a II. podala
žalovaná dovolání, jehož přípustnost odůvodnila odkazem na ustanovení § 237
občanského soudního řádu (o. s. ř.) s tím, že dovolacím soudem vyřešená právní
otázka má být posouzena jinak. Namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu je v
rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo
2143/2014, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a ze dne 3. 11. 2011,
sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, a dále s rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 13. 1.
2010, sp. zn. I. ÚS 3169/07, a ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12.
Žalovaná se vůči žalobci nechovala liknavě, svévolně ani diskriminačně, naopak
žalobce žalované neposkytl dostatečnou součinnost k uspokojení svých nároků.
Vytýkala odvolacímu soudu pochybení, pokud připustil ocenění pozemků jako
stavebních. Navrhla zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl odmítnutí dovolání jako nepřípustného.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2014, které je
podle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastnicí řízení) a jednající podle
§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V judikatuře dovolacího (ale i Ústavního) soudu je dlouhodobě zastáván názor,
že se osoby, jimž podle zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních
pozemků, mohou žalobou domáhat, aby byla Pozemkovému fondu České republiky
(dnes Státnímu pozemkovému úřadu jednajícímu za Českou republiku) uložena
povinnost uzavřít s nimi smlouvu o převodu konkrétních, jimi vybraných, pozemků
(byť jinak právem na výběr pozemku, který jim má být poskytnut jako náhradní,
nadány nejsou, jak přiléhavě upozorňuje dovolatel, viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011), pokud řečený
veřejnoprávní subjekt neplní svou povinnost udržovat nabídku náhradních pozemků
mající takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby při uspokojování
restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a k počínání, které by
bylo lze označit za liknavé, či dokonce svévolné (viz např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, nález Ústavního soudu ze dne 4. 3.
2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp.
zn. III. ÚS 495/05). Tento výklad není ve své podstatě dotčen ani vložením
ustanovení § 11a, nově upravujícího proces převodu náhradních pozemků
oprávněným osobám, do zákona o půdě (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, popřípadě nález Ústavního soudu ze
dne 1. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 125/10), ani sukcesí žalované do práv a
povinností Pozemkového fondu České republiky v souladu s § 22 odst. 1 zákona č.
503/2012 Sb. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn.
28 Cdo 5389/2014). Nejvyšší soud musí zopakovat, že naznačené řešení situace, v
níž oprávněná osoba (její právní nástupce) v důsledku nedostatků v postupu
žalované není s to dosáhnout uspokojení svého nároku na vydání náhradních
pozemků podle zákona o půdě, nepovažuje za diskriminační vůči jiným
restituentům, jelikož je jím pouze dán průchod soukromoprávnímu principu, podle
něhož práva náležejí bdělým (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7.
2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014).
V tomto řízení přitom měl odvolací soud (vycházeje ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně) za beze všech pochyb prokázané, že žalobce (jeho právní
předchůdce) nebyl dosud žádným způsobem ve svém restitučním nároku oceněném
částkou 1 152 968,75 Kč uspokojen, že v důsledku zpochybňování hodnoty
restitučního nároku žalobce byl a je fakticky vyloučen z možné účasti ve
veřejných nabídkách pořádaných žalovanou, a prokázáno měl i to, že předmětné
pozemky sice nebyly nabízeny ve veřejné dražbě, ovšem stát nebyl dlouhodobě
schopen uspokojit oprávněné požadavky žalobce, resp. jeho právního předchůdce.
Odvolací soud se tedy ustálené judikatuře řešící pro případ prokázané
liknavosti a svévole ze strany státu možnost vydání konkrétních pozemků zcela
zjevně nezpronevěřil a jeho právní posouzení věci je s ohledem na zjištěnou
liknavost a svévoli žalované zcela v souladu s ustálenou judikaturou, jakož i s
rozhodnutími dovolacím soudem dříve vydanými ve skutkově a právně podobných
věcech týchž účastníků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016,
sp. zn. 28 Cdo 4758/2016). I z tohoto pohledu nevybočilo z ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, od které Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit ani ve
věci nyní posuzované.
Dovolací soud současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících
skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu pozemkového úřadu (resp.
Pozemkového fondu ČR), jejichž hodnocením odvolací soud dochází k závěru o
liknavosti a svévoli žalované (jejího předchůdce), je pak otázkou skutkových
zjištění, pro jejichž přezkum rozsudek odvolacího soudu k dovolacímu přezkumu
otevřen není a jejich prostřednictvím nelze založit přípustnost dovolání (na tu
lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 1 o. s. ř.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a
odst. 1 o. s. ř. není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z
jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo
1298/2016, a usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné
pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K otázce ocenění pozemků pro účely poskytnutí náhrady se Nejvyšší soud vyjádřil
v usnesení ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2552/2016, nebo ze dne 24. 11.
2016, sp. zn. 28 Cdo 4758/2016 (věc téhož žalobce). Ve shodě s ustálenou
judikaturou v nich konstatoval, že v situaci, kdy byly pozemky v době přechodu
na stát sice formálně vedeny v evidenci jako pozemky zemědělské, nicméně byly
určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace,
vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby), je třeba tyto
pozemky ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1
vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010;
rozsudek ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4237/2013, rozsudek ze dne 25. 11.
2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015,
sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn.
28 Cdo 4678/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo
1025/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo
444/2014). Od uvedené judikatury se s ohledem na svá skutková zjištění soudy
nižších stupňů neodchýlily.
Dovolací soud pro úplnost dodává, že zcela nepřípadný je odkaz dovolatelky na
usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 3169/07, a ze dne
21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12 (dostupné též na webových stránkách
Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). Totéž platí, pokud jde o zjevnou
nedůvodnost dovolatelčina odkazu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7.
2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014, neboť to stojí na odlišném skutkovém základu,
kdy soudy nezjistily, že by ze strany státu došlo k liknavému či svévolnému
jednání. Totéž platí pro rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp.
zn. 28 Cdo 1518/2007, a ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, podle
nichž ve prospěch oprávněné osoby nelze počítat s navýšením hodnoty pozemku, ke
kterému došlo v důsledku jeho zastavění po přechodu na stát bez přičinění
původního vlastníka; o takový případ se v dané věci nejedná.
Dovolatelkou položené otázky jsou v rozhodovací praxi dovolacího soudu
vyřešeny, odvolací soud při jejich posouzení postupoval v souladu se závěry v
ní dovozenými a Nejvyšší soud nevidí důvod se od této judikatury odchýlit.
Dovolání proto přípustné být nemůže. Na základě shora uvedeného nejsou splněna
kritéria obsažená v § 237 o. s. ř., neboť dovolání žádnou otázku ve smyslu
citovaného ustanovení nenabízí, a proto je Nejvyšší soud v souladu s
ustanovením § 243c odst. 1, větou první, o. s. ř. odmítl.
Ačkoli žalovaná výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu,
proti výroku o náhradě nákladů řízení žádné konkrétní námitky neuplatnila, když
ani nenaznačila, v čem spatřuje přípustnost a důvodnost dovolání ve vztahu k
nákladovému výroku (výroku II.) rozsudku odvolacího soudu. Absence těchto
obligatorních náležitostí (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) přitom představuje vadu,
kterou po uplynutí zákonné lhůty k podání dovolání nelze odstranit (§ 241b
odst. 3 o. s. ř.) a která brání pokračování řízení o dovolání, pročež muselo
být i z tohoto důvodu odmítnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3635/2014).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání
žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněného) žalobce patří odměna
advokáta ve výši 2 460 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1 a § 11
odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální
částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky) a
náhradou za daň z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.] z obou
těchto částek ve výši 580 Kč; celkem jsou náklady dovolacího řízení
představovány částkou 3 340 Kč
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. března 2017
Mgr. Miloš Pól
předseda senátu