28 Cdo 3844/2019

28 Cdo 3844/2019-684

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu

JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní

věci žalobců a) I. H., narozené dne XY, bytem XY, b) F. M., narozeného dne XY,

bytem XY, a c) V. M., narozeného dne XY, bytem v XY, všech zastoupených JUDr.

Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13,

proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze

3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o

převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 10 C 176/2017,

o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. června

2019, č. j. 19 Co 100/2019-618, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit každému z žalobců na náhradě nákladů

dovolacího řízení částku 13266,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení

k rukám JUDr. Martina Purkyta, advokáta se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října

496/13.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Žalovaná napadla dovoláním (dle jeho obsahu) část výroku I. rozsudku Krajského

soudu v Praze ze dne 13. 6. 2019, č. j. 19 Co 100/2019-618, o věci samé, jímž

ve výrocích I. A III. potvrdil rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 19. 12. 2018, č. j. 10 C 176/2017-565, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 2. 2019, č. j. 10 C 176/2017-583, kterým byl nahrazen projev vůle žalované k

uzavření smlouvy se žalobci o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu

jako náhradních pozemků podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě

vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších

předpisů (dále jen „zákon o půdě“), a to parc. č. XY a XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY,

parc. č. XY a XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, do jejich podílového

spoluvlastnictví - žalobkyně a) v rozsahu ideální 1/2 k celku a žalobcům b) a

c) každému v rozsahu ideální 1/4 k celku, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů

řízení ve vztahu mezi účastníky. Výrokem II. pak odvolací soud uložil žalobkyni

zaplatit každému ze žalobců na náhradě nákladů odvolacího řízení 26.533 Kč k

rukám advokáta JUDr. Martina Purkyta. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že se soudy obou stupňů

odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování otázky

liknavosti a svévole na straně žalované, a to především nesprávným posouzením

aktivity, respektive nedostatečné aktivity žalobců, a rozsahu veřejných nabídek

k uspokojení nároků oprávněných osob. Odkázala přitom na judikaturu Nejvyššího

soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017, a ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 28

Cdo 2759/2019). Dle názoru dovolatelky soudy rovněž nevyřešily zásadní otázku

hmotného práva rozhodnou pro vydání rozhodnutí, totiž „otázku spočívající ve

stanovení konkrétní výše restitučního nároku“, pokud akceptovaly znalecký

posudek předložený žalobci, kterým byly veškeré odňaté pozemky ohodnoceny

částkou 6.019.650 Kč jako zahrady,

a to bez ohledu na jejich skutečný charakter ke dni vyvlastnění státem, kdy

byly vedeny jako pole a role. Pro posouzení ceny odňatých pozemků není

podstatné, že byly a jsou využívány jako zahrádkářská kolonie a hospodaří na

nich členové základní organizace Českého zahrádkářského svazu, nýbrž

rozhodující je jejich určení dle schválené územně plánovací dokumentace. Soudy

dále z tohoto znaleckého posudku „chybně vydedukovaly“,

že neuspokojené nároky činí 3.009.825 Kč pro žalobkyni a) a pro každého z

žalobců 1.504.912,50 Kč, ignorovaly skutečnost, že jejich nároky již byly z

větší části uspokojeny,

a to z 95 % u právní předchůdkyně žalobkyně a) a z 50 % u žalobců. Dle názoru

dovolatelky nelze bez stanovení výše restitučního nároku rozhodnout o vydání

náhradních pozemků, neboť tak mohou být vydány pozemky v hodnotě vyšší, než

kolik činí zůstatek restitučního nároku, a může dojít na straně žalobců k

bezdůvodnému obohacení. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek

odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a „věc

vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení“.

Žalobci se ve svém vyjádření ztotožnili se závěry soudu prvního stupně i soudu

odvolacího, jejichž rozhodnutí považují za souladná s dosavadní rozhodovací

praxí Nejvyššího soudu; navrhli, aby dovolání žalované bylo dovolacím soudem

odmítnuto dle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné, případně zamítnuto dle

243d písm. a) o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání (jež

posoudil podle jeho obsahu) projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský

soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2

zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“. Dovolání přitom, aniž nařizoval

jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří

do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat § 237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti

každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže

napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného

nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené

rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu

dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li

být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu -

srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení ze dne 30. 10. 2007,

sp. zn. III. ÚS 495/05, publikované pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení

Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v

případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu dovolatele [resp. jeho předchůdce - Pozemkového fondu ČR (dále jen „Fond“)] může oprávněná osoba

nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by

důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné

nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta

sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu

srov. především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia

Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod

č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a

hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu

dovolatelky (jejího předchůdce - Fondu) je především otázkou skutkových

zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu

právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu - o tom,

zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole

- nepřiměřené) - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.

6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení téhož soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28

Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Vady skutkových

zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak

nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko

prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.). Jako svévolný přitom soudní praxe kvalifikuje i takový postup, kdy stát (či

Fond) bez ospravedlnitelného důvodu ztěžoval uspokojení nároku oprávněných osob

zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) i

nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny odňatých

(nevydaných) pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016,

sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě

spravedlivě požadovat její účast ve veřejných nabídkách (dále srov. např. i

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, ze dne

3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo

4758/2016, nebo ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2914/2017). Hodnotící závěr soudů obou stupňů o liknavosti a svévolném postupu dovolatelky

(Fondu) při uspokojování restitučních nároků žalobců přitom není v posuzovaném

případě nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Jestliže totiž i přes

aktivní přístup žalobců [žalobci, resp. dříve právní předchůdkyně žalobkyně a),

která v roce 2014 zemřela, se opakovaně účastnili veřejných nabídek žalované]

dovolatelka bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala jejich uspokojení zásadně

předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků), když

její nabídka náhradních pozemků postrádala patřičné kvalitativní a

kvantitativní parametry, a neumožňovala tak uspokojení nároku žalobců v

přiměřené lhůtě, následkem čehož se ocitla v mnohaletém prodlení, mimo jiné též

z důvodu nesprávného ocenění a zaevidování nároku žalobců ve výši 66.919,24 Kč

u žalobkyně a) a 24.119,62 Kč u žalobců b) a c) - (k důsledkům lpění

dovolatelky na nesprávném ocenění restitučního nároku přitom srov. již zmíněné

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016),

odvolací soud zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem

liknavého a svévolného postupu dovolatelky (Fondu), po kterou restituční nárok

zůstal neuspokojen, nebylo lze po žalobcích spravedlivě požadovat další účast

ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět jejich žalobě o vydání

konkrétních vhodných pozemků. Svévolný postup žalované při uspokojování nároku

žalobců byl v řízení prokázán mimo jiné i tím, že žalovaná dopisem ze dne 7. 8. 2017 sdělila žalobcům, že je vyřazuje z veřejné nabídky v k. ú. XY právě pro

rozpor o výši jejich restitučního nároku, když odmítla jejich nárok přecenit

(navýšit), čímž jim jeho uspokojení ve zbývající části zcela znemožnila.

Dovolatelkou odkazovaná judikatura pak obsahuje obecné teze o hodnocení

liknavosti a svévolnosti postupu žalované, přístupu oprávněných osob, jakož i o

výjimečnosti postupu, kdy se oprávněné osobě převádí konkrétní pozemek mimo

veřejnou nabídku. Byly-li některé citované případy rozhodnuty ve prospěch

žalované, šlo vždy o situaci, kdy soud z individuálních skutkových okolností

nedovodil její liknavý či svévolný postup anebo naopak dovodil pasivní přístup

oprávněných osob či jejich zřejmý úmysl od počátku se domoci vydání konkrétních

pozemků. O takový případ ovšem v nyní řešené věci, jak vyplývá z výše

uvedeného, nejde, pročež závěry dovozené v citovaných rozhodnutích nemohly

dovolatelce prospět. Nejvyšší soud již v minulosti dále vícekrát konstatoval, že výše restitučního

nároku (náhrady), jenž má být uspokojen převodem jiného vhodného pozemku (§ 11a

zákona o půdě) se odvozuje od ceny odňatých pozemků, již lze - s ohledem na §

28a zákona o půdě - určit právě v cenách platných ke dni 24. června 1991, podle

vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008,

sp. zn. 28 Cdo 1518/2007). Podle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. cena za

1 m2 nebo jeho části určeného pro stavbu nebo ke zřízení zahrady anebo pozemku

vedeného v evidenci nemovitostí jako zastavěná plocha a nádvoří, zahrada,

nejde-li o pozemek oceňovaný podle odstavce 2, činí: 250,- Kčs v hlavním městě

Praze. Cena se upraví podle přílohy č. 7. Samotné zjišťování ceny nemovitosti a její určení (dle vyhlášky č. 182/1988

Sb., jež je zde relevantní) je otázkou zejména skutkových zjištění, jejichž

kvalifikované posouzení si pak zpravidla vyžaduje i odborné znalosti (§ 127

odst. 1 o. s. ř.). Byl-li v tomto směru podán (předložen znalecký posudek - §

127a o. s. ř.), podléhá i takový důkaz hodnocení podle zásad vyjádřených v §

132 o. s. ř., tedy nikoliv co do odborných závěrů ve smyslu jejich správnosti,

nýbrž z pohledu přesvědčivosti posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání,

logického odůvodnění znaleckého nálezu a jeho souladu s ostatními důkazy (k

tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Cdon

24/94, uveřejněný pod č. 33/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud dovolatelka namítá, že soudy obou stupňů nevyřešily zásadní otázku

hmotného práva rozhodnou pro vydání rozhodnutí, totiž „otázku spočívající ve

stanovení konkrétní výše restitučního nároku“ (tj. v části dosud zcela

nevyčerpaného nároku žalobců přiznaného jim dle rozhodnutí sp. zn. PÚ 426/91 -

poznámka NS), akceptovaly-li znalecký posudek předložený žalobci, kterým byly

odňaté pozemky ohodnoceny částkou 6.019.650 Kč jako zahrady, pak zcela přehlíží

skutková zjištění jimi učiněná z listinných důkazů (pachtovní smlouvy ze dne

20. 4. 1946 uzavřené mezi původními vlastnicemi odňatých pozemků a Stavebním a

bytovým družstvem zahrádkářů „Spokojenost“, dopisu družstva

ze dne 4. 1. 1953 o vyúčtování pachtovného za dobu od 1. 10. 1952 do 31. 12. 1953, dopisu Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 9. 4.

1992 o vybudování

zahrádkářské kolonie na pozemcích v souladu se stavebním a kolaudačním

rozhodnutím, vyjádření OÚ Praha 9, že na pozemcích č. 137 a 138 je vybudována

ČSZ zahrádkářská kolonie v souladu s vyhl. č. 83/1976 Sb.), z nichž soudy obou

stupňů při svém rozhodnutí vycházely. Lze přisvědčit názoru odvolacího soudu,

že ačkoli se ve výměru ÚNV hlavního města Prahy ze dne 28. 12. 1949 výslovně

neuvádí účel výkupu odňatých pozemků XY (role) a XY (pastvina) v k. ú. XY

právním předchůdcům žalobců podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové

reformě, pak vzhledem k tomu, že od roku 1946 až do roku 1995 se na pozemcích

nacházela zahrádkářská kolonie, a to v souladu s původním záměrem vyplývajícím

z pachtovní smlouvy z roku 1946 uzavřené právními předchůdci žalobců, je

zřejmé, že účelem výkupu bylo právě vybudování takové kolonie, tedy užití

pozemků k individuální rekreaci. V okamžiku přechodu odňatých pozemků na stát

tedy tyto pozemky již funkci zahrádkářské kolonie plnily, byť jen na základě

smluvního vztahu (uvedené pachtovní smlouvy). Zahrádkářská kolonie na odňatých

pozemcích existovala rovněž v době účinnosti zákona o půdě a z tohoto důvodu

nemohly být tyto pozemky žalobcům, resp. jejich právní předchůdkyni, v

restitučním řízení vydány - viz § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě. Pokud tedy

znaleckým posudkem ocenil znalec Ing. Neradil odňaté pozemky ke dni 29. 12. 1949 dle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 2 vyhl. č. 182/1988 Sb., ve znění vyhl. č. 316/1990 Sb., jako zahrady v zahrádkářských osadách, tedy na částku 175 Kč

za 1m2 (původní částky 250 Kč za 1m2 zahrady snížena o 30 %), pak odvolací soud

nikterak nevybočil z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovodil-li,

že takový závěr znaleckého posudku je zcela akceptovatelný. Jak konstatoval

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1013/2016, pro

ocenění odebraných pozemků je rozhodující skutečný stav (charakter) těchto

pozemků a jejich hodnota ke dni odnětí státem. Z uvedených skutkových zjištění

soudů obou stupňů tedy vyplývá, že v řízení bylo prokázáno, že ke dni odnětí

pozemků státem v roce 1949 byl jejich skutečný charakter již odlišný od toho,

který byl veden v zápisech pozemkové knihy (jako pole a role, jak dovolatelka

namítá). Je možno doplnit, že dovolací soud též konstantně judikuje (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004, či

usnesení téhož soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4369/2017), že není-li

důvod k pochybnostem, že se určité věci v době dávno minulé udály obvyklým či

pravidelným způsobem, resp. (úředním) postupem, je důkazní břemeno o tom, že v

daném případě tomu tak nebylo, na tom, kdo to tvrdí.

Pakliže výše dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobkyně a) činí

3.009.825 Kč a pro každého ze žalobců 1.504.912,50 Kč, přičemž hodnota

náhradních pozemků představuje částku 1.313.194,50 Kč, jak bylo v řízení

zjištěno, nemůže námitka dovolatelky (která zřejmě setrvává na nesprávném

ocenění odňatých pozemků), že „mohou být vydány pozemky v hodnotě vyšší, než

kolik činí zůstatek restitučního nároku, a může dojít na straně žalobců k

bezdůvodnému obohacení“, založit přípustnost dovolání, neboť žalovaná v tomto

ohledu žádnou dovolací argumentaci, jež by se vztahovala k obligatorním

náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání nevznesla,

jelikož žádnou právní otázku, z níž by dovozovala přípustnost dovolání,

neoznačila. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta

druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.