28 Cdo 712/2022-234
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce B. F., narozeného XY, bytem ve XY, zastoupeného Mgr. Petrou Šimkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Římská 103/12, proti žalovanému Ředitelství silnic a dálnic ČR, identifikační číslo osoby 659 93 390, se sídlem v Praze 4, Nusle, Na Pankráci 546/56, o zaplacení částky 253 712 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 182/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2021, č. j. 22 Co 197/2021-202,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Rozsudkem ze dne 25. 6. 2021, č. j. 30 C 182/2015-163, Obvodní soud pro Prahu 4 uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 11 192 Kč spolu se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), co do částky 242 520 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 10. 2021, č. j. 22 Co 197/2021-202, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. jen tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci dalších 3 120 Kč s uvedeným úrokem z prodlení, „jinak“ jej v tomto výroku potvrdil (vše výrokem I.) a rozhodl o nákladech řízení vzniklých účastníkům u soudů obou stupňů (výrok II.).
3. Soudy bylo rozhodováno o žalobcem uplatněném nároku na vydání bezdůvodného obohacení, jež vzniklo žalovanému užíváním pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (jeho vymezené části) v žalobcově vlastnictví bez právního důvodu, v období roku 2013 (posuzováno v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013). Odvolací soud aproboval soudem prvního stupně učiněná zjištění, že na předmětném pozemku žalovaný vystavěl požární vodovod (jehož stavba byla dle soudu dokončena 3. 8. 2010); v rozhodném období, za něž se v dané věci žádá náhrada (rok 2013), žalovaný užíval pozemek (bez nájemní smlouvy či jiného právního důvodu) již toliko v rozsahu dotčeném zhotovenou stavbou, jež dle odvolacím soudem učiněných zjištění odpovídá ploše o výměře 468 m2 (zatímco soud prvního stupně uvažoval s výměrou toliko 442 m2); výše prospěchu žalovaného byla určena v úrovni obvyklého nájemného (120 Kč/m2). Žalovaným poskytnuté – částečné – plnění (41 848 Kč) bylo v průběhu řízení reflektováno zpětvzetím žaloby a (částečným) zastavením řízení (dále se týkající i původně žádané částky 62 068 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty z uplatněné náhrady).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále také jen „dovolatel“) dovoláním v rozsahu obou jeho výroků (I. a II.). Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jakož i Ústavního soudu) při řešení otázek, [a] „lze-li (při zjišťování skutkového stavu) odkázat na skutková zjištění z jiného řízení odlišná od skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž by soud provedl dokazování nebo se zabýval skutkovými tvrzeními účastníků řízení“, [b] „zda pro určení peněžité náhrady za užívání věci bez právního důvodu patří mezi specifické podmínky daného užívacího vztahu i existence a obsah dohody stejných subjektů ohledně užívacího práva k jiné části téže věci“, a [c] „k jakému okamžiku lze pro účely posouzení rozsahu bezdůvodného obohacení považovat z pohledu civilního práva výstavbu požárního vodovodu za ukončenou“; dle mínění
dovolatele pak napadené rozhodnutí závisí i na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené, [d] „zda je v souladu se základní právní zásadou nemo turpitudinem suam allegare potest přípustné, aby se obohacený, jednající protiprávně, nacházel ve výhodnějším postavení než v případě, kdy se sám po právu dobrovolně zavázal k plnění“. Dovolatel obsáhle kritizuje
odvolacím soudem přijaté právní posouzení, jemu předcházející skutková zjištění, jakož i postup v řízení (namítaje, že odvolací soud dílem dospěl k jiným skutkovým zjištěním, aniž by sám zopakoval dokazování). Krom toho vytýká, že řízení je postiženo zmatečností, jelikož odvolací soud nevyhověl jeho žádosti o odročení jednání a věc projednal v jeho nepřítomnosti bez toho, že by pro takový postup byly splněny podmínky podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
5. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem), zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností.
6. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (v něm uvedenými hledisky).
7. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
9. Dovolatelem uplatněný nárok představuje náhradu za bezdůvodné obohacení, jež vzniklo žalovanému užíváním části označeného pozemku v žalobcově vlastnictví bez právem uznaného důvodu (bez nájemní smlouvy či jiného titulu opravňujícího žalovaného k užívání této cizí věci) v období roku 2013; posuzované právní vztahy se tedy řídí ustanovením § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013).
10. K dovolatelem formulovaným otázkám – jde-li o otázky vztahující se ke kvantifikaci bezdůvodného obohacení (otázky sub b/ a d/ dovolání) – lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, obecně postihující i jejich řešení (srov. např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1332/2012, ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2777/2009, či ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4005/2015), jíž byl formulován a odůvodněn závěr, že výše náhrady za bezdůvodné obohacení (jež v případně užívání cizího pozemku nelze vydat in natura a za které je třeba poskytnout náhradu v penězích) se zpravidla poměřuje obvyklou hladinou nájemného v daném místě a čase; je-li nájemné v posuzovaném období cenou regulovanou, nemůže navíc výše bezdůvodného obohacení přesáhnout maximální limit stanovený cenovými předpisy.
11. Peněžitá náhrada tedy musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním cizí věci vznikl. Výše obvyklého nájemného, coby podklad pro stanovení náhrady za bezdůvodné obohacení, přitom musí vycházet z aktuálního stavu pozemku a z jeho skutečného využití obohaceným. Nelze-li zajistit dostatečný vzorek obdobných pozemků pro srovnání, zůstává na znalci, aby se s uvedenou situací po odborné stránce vypořádal, resp. na soudu, aby relevantní faktory zohlednil ve svých úvahách (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 900/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4337/2018, a ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3138/2012). Ve své judikatuře Nejvyšší soud přijal a zdůvodnil i ten závěr, že nájemné, jakožto východisko pro určení výše bezdůvodného obohacení, zpravidla vychází ze vztahu nabídky a poptávky a odpovídá výši úhrady za užívání obdobných pozemků za běžných okolností, kdy lze pak ovšem reflektovat i specifické podmínky daného užívacího vztahu (způsob, okolnosti, místo, čas, charakter užívání); srov. např. i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2359/2012, a ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 946/2013.
12. Vycházely-li tedy soudy nižších stupňů při kvantifikaci náhrady za bezdůvodného obohacení vzniklé žalovanému užíváním předmětného pozemku (užíváním jeho dotčené části) z hladiny obvyklého nájemného, zjištěného částkou 120 Kč/m2 za rok (jíž odůvodňoval uplatněný nárok sám žalobce a jež takto koresponduje i maximální výši obvyklého nájemného určené žalobcem opatřeným znaleckým posudkem Ing. Martina Bouzka) a jejíž výše byla dosud mezi stranami nesporná (k tomu srov. i § 120 odst. 3 o. s. ř.), nikterak se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, výše rekapitulované, neodchýlily. Posouzení odvolacího soudu není v rozporu ani s dalšími dovolatelem uváděnými rozhodnutími dovolacího soudu, v nichž dovolací soud vycházel z týchž závěrů (shora reprodukovaných), a v tomto konkrétním případě tedy nekoliduje ani s odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 946/2013, jenž se současně vyslovuje k významu specifických podmínek při určení výše obvyklého nájemného (pro účely kvantifikace peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním cizí věci).
13. Hodlá-li pak dovolatel prostřednictvím uvedených otázek – a s nimi souvisejících námitek, jejichž podstatou byl nesouhlas s tím, že odvolací soud (dle dovolatele nesprávně) vyšel toliko z hladiny obvyklého nájemného a nepřihlédl i k existenci a obsahu nájemní smlouvy uzavřené mezi účastníky ohledně jiné části pozemku – zpochybnit závěry odvolacího soudu o kvantifikaci bezdůvodného obohacení, jak k němu soudy nižších stupňů dospěly, brojí tím proti soudy učiněným skutkovým zjištěním. K tomu sluší se připomenout, že skutkovým stavem, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
14. Stejně tak i otázka rozsahu užívání pozemku (žalovaným) je v daném případě především otázkou skutkových zjištění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1315/2015, či usnesení ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3705/2019). Dovolatelem zpochybňované posouzení této otázky, jež činí prostřednictvím otázek formulovaných sub a) a c), nemůže založit přípustnost dovolání, jestliže pak i ve své argumentaci právní, jíž navazuje na učiněná skutková zjištění, vychází dovolatel z vlastní (odlišné) verze skutkového stavu (viz výše).
15. Namítá-li přitom dovolatel (prostřednictvím jím formulované otázky sub a/) pochybení odvolacího soudu v procesu dokazování, jde o výtky vystihující vady řízení, k nimž dovolací soud (v souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř. věta druhá o. s. ř.) přihlíží (jen) v případě přípustného dovolání; zmatečnosti ani jiné vady řízení přípustnost dovolání nemohou založit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014). V dané věci nejde ani o tzv. spor o právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních předpisů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2004, pod číslem 132, a ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, a ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2006, pod číslem 130). Nadto nelze přehlédnout, že postupem odvolacího soudu, kdy došlo k dílčí revizi skutkových zjištění soudu prvního stupně o tom, v jakém rozsahu (výměře) žalovaný v roce 2013 užíval předmětný pozemek v žalobcově vlastnictví (při aprobaci ostatních zjištění), nemohl být žalobce na svých právech významně zkrácen, jestliže tyto – oproti rozhodnutí soudu prvního stupně částečně diformní – závěry vyznívají v jeho prospěch [uzavírá-li odvolací soud (v rovině skutkových zjištění), že žalovaný užíval pozemek (takto dotčený zhotovenou stavbou) v rozsahu odpovídajícímu ploše 468 m2, zatímco soud prvního stupně takto uvažoval toliko s částí pozemku o ploše 442 m2].
16. Námitka žalobce, že nebyly splněny podmínky pro projednání a rozhodnutí věci odvolacím soudem v jeho nepřítomnosti, vystihuje zmatečností vadu řízení (§ 229 odst. 3 o. s. ř.), jež není způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 větu druhou o. s. ř.) a k jejímuž prověření slouží žaloba pro zmatečnost (k tomu srov. přiměřeně např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry se prosadí i v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013, jak dokládá např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
17. Z uvedeného je zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. naplněny nejsou (prostřednictvím dovoláním vymezených otázek nelze dospět k závěru, že je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, případně že závisí na otázkách v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešených nebo dovolacím soudem rozhodovaných rozdílně, anebo že jsou dány důvody pro jiné posouzení otázek v rozhodování dovolacího soudu již vyřešených).
18. Napadá-li snad žalobce rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu (jak výslovně uvádí v textu dovolání), sluší se uvést, že proti té části výroku I. rozhodnutí, jíž bylo (změnou rozsudku soudu prvního stupně) žalobě vyhověno, postrádá subjektivní legitimaci k podání dovolání ve smyslu § 240 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 28, sešit 3, ročník 1998; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné tamtéž pod č. 7, ročník 2000), nehledě na to, že jde o část předmětu řízení z hlediska přípustnosti dovolání (srov. § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) podlimitní. Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení je pak přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
19. Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), v celém rozsahu nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
20. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy náklady žalovaného představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 4. 2022
Mgr. Petr Kraus předseda senátu