28 Cdo 847/2025-1285
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyň: a) H. B., b) K. Č., a c) K. S., zastoupeny Mgr. Martinem Mládkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 C 103/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2024, č. j. 24 Co 171/2024-1201, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyním rovným dílem na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 908,30 Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Mládka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 5. 12. 2024, č. j. 24 Co 171/2024-1201, byl rozsudek Okresního soudu v Rakovníku (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 4. 4. 2024, č. j. 6 C 103/2022-960, potvrzen ve výrocích II a III, jimiž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobkyněmi ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, vymezeného geometrickým plánem č. 338-1/202, vyhotoveným zpracovatelem AZIMUT CZ s.r.o., a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); odvolací soud současně rozhodl i o nákladech odvolacího řízení a nákladech státu (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná podala dovolání. Předestřela otázku převoditelnosti pozemků parc. č. XY v k. ú. XY (vymezeného geometrickým plánem) a parc. č. XY v k. ú. XY. Namítala, že na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY je zčásti situována studna, funkčně související se stavbami umístěnými na sousedních pozemcích, a pozemkem parc. č. XY v k. ú. XY prochází dálkový datový kabel a elektrické vedení. Měla za to, že se odvolací soud při řešení nastolené otázky odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016, a ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2101/2017, případně, že jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou.
3. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
4. Podle konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), reflektující i závěry nálezové judikatury Ústavního soudu (srov. např. nálezy ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl.
ÚS 6/05, uveřejněný pod číslem 531/2005 Sb.), se může oprávněná osoba domáhat uspokojení nároku na převod jiného vhodného pozemku podle zákona o půdě i prostřednictvím k soudu podané žaloby na převod konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku předchozího zahrnutí pozemku do veřejné nabídky, jde-li o pozemek k danému účelu vhodný. Vedle zjištění, že při uspokojování restitučního nároku postupovala žalovaná vůči oprávněné osobě způsobem nesoucím znaky (nikoliv kumulativně) liknavosti, libovůle, svévole či diskriminace a že oprávněná osoba disponuje restitučním nárokem v dostatečné výši (v poměru k ceně žádaného pozemku či pozemků), patří tak k předpokladům úspěchu žaloby na poskytnutí oprávněnou osobou konkrétních náhradních pozemků mimo proces veřejných nabídek i vhodnost (převoditelnost) pozemku k uspokojení nároku oprávněné osoby (srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.
5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016).
5. Vhodnými náhradními pozemky jest rozumět pozemky, jež – nebýt liknavého či svévolného postupu žalované (a jejího předchůdce, Pozemkového fondu ČR) – byly by takto do veřejné nabídky potenciálně zařaditelné (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod číslem 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 3.
1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015). V rámci posouzení, je-li ten který uvažovaný pozemek vhodný k náhradní naturální restituci, je významné, zda jeho převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob, zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem, lze-li jej reálně obhospodařovat či nevzniknou-li jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem, případně nejde-li o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu; příkladmo uvedená hlediska je třeba zkoumat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2687/2018, a v něm citovaná rozhodnutí). Při komparaci veřejného zájmu na zachování dosavadních vlastnických vztahů a zájmů oprávněných osob na náhradní uspokojení restitučního nároku jest potřeba hodnotit, zda restituční nárok – v případě kolize se zájmem na zachování stávajících vlastnických poměrů – nebude lépe uspokojit vydáním jiného náhradního pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3676/2020).
6. Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi judikuje, že při zkoumání, zda je dána překážka naturální restituce podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (tím spíše i restituce náhradní) se považuje za relevantní i hledisko funkční souvislosti pozemků se stavbami (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014). I v případě náhradní naturální restituce (vydáním jiného vhodného pozemku) je tedy nutno zvažovat případnou funkční provázanost oprávněnou osobou vybraného pozemku s ostatními pozemky a stavbami, jež mohou tvořit i vzájemně ucelený soubor pozemků a staveb – areál jako funkční celek (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014).
7. Z ustálené rozhodovací praxe plyne, že pro závěr o funkční souvislosti pozemků a staveb není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015). Přestože ani vydání některých nemovitostí tvořících funkční celek v širším smyslu bez dalšího vyloučeno není, vyžaduje si vždy mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb a ostatních pozemků a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které tento soubor plní (přiměřeně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015). Shodný názor o nedělitelnosti areálů tvořících se stavbou jeden funkční celek zastává i právní teorie (srovnej Průchová, I.: Restituce majetku podle zákona o půdě, C. H. Beck, Praha 1997, str. 186) a Nejvyšší soud se k němu přihlásil i v rozsudku ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, nebo v usnesení ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 67/2009. K vymezení pojmu „funkční souvislost“ (pozemků a staveb) v poměrech restitučních dále srovnej přiměřeně např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017.
8. Posouzení otázky funkční souvislosti pozemků a staveb je zpravidla úzce provázáno s konkrétními skutkovými okolnostmi případu (závěr o příslušnosti konkrétních pozemků k areálu je ostatně primárně skutkové povahy a vyplývá z hodnocení v řízení provedených důkazů; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5267/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1707/2018, potažmo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017); dovolacímu přezkumu podléhá výhradně správnost právního posouzení věci, jehož přezkum zahrnuje i posouzení, jsou-li úvahy nalézacích soudů v tomto směru přiměřené, zohledňují-li všechny podstatné skutkové okolnosti a nahlížejí-li na věc prizmatem relevantních kritérií (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017).
9. K otázce převoditelnosti pozemku určeného k zastavění veřejně prospěšnou stavbou (viz § 6 odst. 1 písm. b/ zákona č. 503/2012 Sb.) lze konečně odkázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu akcentující smysl a účel interpretovaného ustanovení, jímž je zamezit těm převodům zemědělských pozemků, u nichž to vyžaduje veřejný zájem na vybudování staveb dopravní a technické infrastruktury či jiných veřejně prospěšných staveb a k nimž by jinak bylo nezbytné získat právo umožňující realizaci veřejně prospěšné stavby. Interpretované ustanovení míří právě na veřejným zájmem dotčené zemědělské pozemky (ve smyslu § 1 odst. 1 písm. a/ zákona o půdě), tj. na půdu tvořící zemědělský půdní fond nebo do něj náležející, tedy především na pozemky (jejich části) dosud zemědělsky obhospodařované (viz § 1 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů), a to za jediné podmínky, že jde o pozemky (nebo jejich části) určené územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní či technické infrastruktury nebo těmito stavbami již zastavěné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015); k převoditelnosti pozemků určených územním plánem či vymezených územní rezervou k realizaci ostatní (kupř. bytové) výstavby srovnej pak rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2025, sp. zn. 28 Cdo 231/2025.
10. Odvolací soud se výše citované judikatuře nikterak nezpronevěřil, shledal-li v souladu se závěry soudu prvního stupně vhodným náhradním zemědělským pozemkem pozemkovou parcelu č. XY v k. ú. XY (vymezenou geometrickým plánem č. 338-1/202, vyhotoveným zpracovatelem AZIMUT CZ s.r.o.), evidovanou jako orná půda, na níž zčásti situovaná studna netvoří funkční celek se stavbami rekreačních chat umístěných na sousedních pozemcích (nadto uživatelům těchto staveb studna zůstává přístupnou po pozemku vlastněném obcí), přičemž zemědělského obhospodařování vydávaného pozemku se její využití k zásobování sousedících rekreačních chat vodou nikterak negativně nedotkne (vydání pozemku přitom nevylučují drobné stavby, pakliže nebrání jeho zemědělskému využití – srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1566/2023, a ze dne 21. 2. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3748/2023, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2125/2023). Odvolací soud se pak v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a právní úpravou ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, dle nichž překážku převoditelnosti pozemku parc. č. XY v k. ú. XY nepředstavuje okolnost, že jím prochází dálkový datový kabel a elektrické vedení, když určení pozemku dle platné územně plánovací dokumentace, případně jeho využití, ke zřízení „podzemních“ staveb technické infrastruktury není překážkou jeho převoditelnosti na oprávněnou osobu (§ 6 odst. 1 písm. b/, bod 4 zákona č. 503/2012 Sb.; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2024, sp. zn. 28 Cdo 829/2024, či usnesení téhož soudu ze dne 4. 1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3555/2022).
11. Z uvedeného je zřejmé, že předpoklady přípustnosti podaného dovolání v posuzovaném případě naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.).
12. Napadá-li pak dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
13. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř).
14. Přistoupil-li Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, nerozhodoval již samostatně o návrhu na odklad právní moci dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
15. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobkyň patří odměna advokáta ve výši 2 780 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. b/, § 11 odst. 1 písm. k/ a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 450 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 3 908,30 Kč.
16. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 7. 2025
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu