28 Cdo 999/2025-307
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce O. Ž., zastoupeného JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 269/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. prosince 2024, č. j. 56 Co 230/2024-278, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.039,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Meduny do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Okresní soud dospěl ke zjištění, že žalobce je osobou oprávněnou ve smyslu § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), jíž nelze původně odňaté pozemky vydat, pročež mu svědčí právo na náhradní pozemky podle § 11a zákona o půdě. Vzhledem k četné (a přesto neúspěšné) účasti žalobce ve veřejných nabídkách i době, po niž nebyl jeho restituční nárok uspokojen, vzal soud za prokázané, že žalovaná ve vztahu k němu postupovala liknavě, a proto bylo možné restituční nárok žalobce uspokojit mimo nabídkové řízení skrze jím vybrané pozemky.
Při určení výše restitučního nároku vycházel okresní soud ze znaleckých posudků znaleckého ústavu YBN Consult a konstatoval, že doposud nevypořádaná část nároku žalobce činí 294.351,90 Kč. Stran charakteru odňatých pozemků, jakož i osvětlení dalších detailů při oceňování restitučního nároku odkázal na výslech zpracovatelů v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 3 C 31/2018. Jako nevěrohodný označil znalecký posudek znalce Ing. Zdeňka Tomíčka, jehož závěry aplikující mimo jiné srážky z ceny pozemků prosazovala žalovaná.
Neshledav překážky vydání požadovaných pozemků, soud žádání restituenta vyhověl. Z důvodu zabránění přečerpání restitučního nároku žalobce byl od původně požadovaného náhradního pozemku p. č. XY geometrickým plánem, jenž je součástí rozsudku, oddělen pozemek označený p. č. XY, který byl následně žalobci vydán. V procesním návrhu žalobce souvisejícím s vydáním toliko části původně vybraného pozemku okresní soud nespatřoval změnu žaloby, o niž by bylo zapotřebí rozhodnout. Naznačené oddělení pokládal za možné, neboť zbývající část původního pozemku zůstala i nadále využitelnou.
2. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11. 12. 2024, č. j. 56 Co 230/2024-278, k odvolání žalované rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Přitakal skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně stran základu i výše (včetně určení doposud neuspokojené části) restitučního nároku žalobce. Neshledal důvodnou námitku žalované vylučující možnost uspokojení zbytku restitučního nároku skrze rozdělení původně žádaného pozemku za účelem nepřečerpání nároku.
Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1775/2024, jež dělení pozemku pro vypořádání zůstatku restitučního nároku připouští, a zdůraznil, že v nynějším případě zvolené řešení neodporuje hospodárnému a rozumnému uspořádání poměrů mezi oprávněnou a povinnou osobou. Zopakoval, že se v řízení jedná o pozemky sousední a že rozdělením pozemku p. č. XY nevznikly části nevhodného tvaru či zanedbatelné výměry, jež by nebylo možné nadále využívat. Nepřisvědčil ani výtkám stran procesního postupu soudu, připomínaje, že jde o řízení, v němž soud není vázán žalobním petitem ve smyslu § 153 odst. 2 o.
s. ř. Úprava navrženého způsobu vypořádání v průběhu řízení tak nebyla změnou žaloby, o níž by bylo potřeba rozhodnout, nýbrž toliko vyjádřením procesního stanoviska účastníka. Ukázalo-li se, že vybraný pozemek není k převodu způsobilý, bylo lze žalobě vyhovět i převodem jeho části, popřípadě jiného vhodného pozemku.
3. Proti rozsudku krajského soudu brojí dovoláním žalovaná, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené (konkrétně jmenované) judikatury Nejvyššího soudu při provádění důkazů znaleckými posudky, zabýval-li se jen těmi předloženými žalobcem a překročil-li limity dané mu § 127 odst. 1 o. s. ř. Dále Nejvyššímu soudu předkládá dvě, dle jeho mínění, v rozhodovací praxi doposud neřešené otázky. Předně se táže, může- li soud rozhodnout o vydání pouze části pozemku, aniž by rozhodl o částečném zpětvzetí žaloby, přičemž nesouhlasí s výkladem § 153 odst. 2 o. s. ř. zastávaným krajským soudem, neboť soud je v daném řízení žalobou vázán, a nemůže rozhodnout o vydání pozemku, jenž nebyl žalobou, popřípadě její kvalifikovanou změnou označen. Nadto odvolacímu soudu vytýká nevyčerpání celého předmětu řízení, nedošlo-li k alespoň částečnému zamítnutí žaloby ohledně zbylé části původně vybraného pozemku p. č. 3797/26. Nastíněné se nutně projeví v rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Jako nesprávně posouzenou a v judikatuře doposud neřešenou pak označuje též problematiku, může-li se oprávněná osoba podle zákona o půdě v řízení o nahrazení projevu vůle domoci dělení pozemku a převodu toliko jeho části z důvodu nedostatečně vysokého (ve vztahu k hodnotě celého pozemku) restitučního nároku. Připouští-li judikatura dělení pozemků v obdobných řízeních, děje se tak z odlišných důvodů než v projednávané věci. Soudy odkazované rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1775/2024 má za v aktuální věci neaplikovatelné, neřeší-li dělení náhradního pozemku z důvodu nedostatečné výše restitučního nároku. Pro vylíčené navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení mu věci k dalšímu řízení.
4. K dovolání se negativně vyjádřil žalobce, jenž je navrhl pro nepřípustnost odmítnout.
5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dle § 238 odst. 1 písm. h) pak dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
9. Dovolání ovšem za přípustné považovat nelze.
10. Zprvu se ve světle argumentace žalované jeví případným odkázat na v judikatuře vyslovené teze stran důkazu znaleckým posudkem (viz podrobněji zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1792/2024). Ani specifikum tohoto důkazního prostředku spočívající v odbornosti znalce, jíž soud zpravidla ze své povahy nedisponuje, pročež nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů, neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem a musí jej bez dalšího převzít. Má-li pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se ke správnosti již podaného posudku (srov. dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014).
11. Povinnost soudu vypořádat se se vším, co vyšlo v řízení najevo, pak neznamená, že by soud nemohl učinit zjištění týkající se určité pro posouzení věci významné skutečnosti pouze z toho důkazu, jejž shledá nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším, vypořádá-li se zároveň ve svém rozhodnutí náležitě s tím, proč své úvahy založil právě na tomto důkazu (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, či jeho usnesení ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 915/2019). Zákon (§ 127 odst. 2 o. s. ř.) přitom nestanoví předpoklady pro nařízení zhotovení tzv. revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu. Jeho vypracování přichází do úvahy zejména v situaci, bude-li mít soud pochybnosti o správnosti již provedeného znaleckého posudku (viz především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, či jeho usnesení ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1008/2015). Soudy nejsou vázány důkazními návrhy účastníků potud, že by byly povinny provést všechny nabízené důkazy. Jsou oprávněny posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z nabízených důkazů provedou, a které nikoliv, přičemž se musí vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedly (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3326/2018, nebo ze dne 26. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2107/2020).
12. Shora rekapitulovanému se postup odvolacího (respektive okresního) soudu nikterak nepříčí, vycházel-li ze zjištění znaleckého ústavu YBN Consult, a nikoliv z jiného žalovanou prosazovaného (navíc nepředloženého) znaleckého posudku Ing. Zdeňka Tomíčka, zvláště měl-li za prokázanou nesprávnost výstupů druhého jmenovaného. Seznámil-li se soud s jeho obsahem v rámci své úřední činnosti, přičemž vše bylo podloženo v řízení provedenými listinnými důkazy (znaleckými posudky a obsahem výslechů znalců z řízení vedeného u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 31/2018), jak se podává z bodu 7 rozhodnutí odvolacího soudu, avšak jeho závěry s patřičným odůvodněním (původně nedostatečná identifikace pozemků, následná neopodstatněná aplikace srážek) odmítl, jeví se jeho postup zcela korektní a ve vztahu k řízení rovněž hospodárný.
Nelze tedy přisvědčit žalované, že by se odvolací soud v tomto směru odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (včetně jí konkrétně citovaných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2755/2019, a ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1120/2017). Namítá-li žalovaná v naznačené souvislosti nesprávně určenou výši restitučního nároku, jež měla být ponížena aplikací srážek z ceny původního pozemku, nese se její kritika toliko v rovině zpochybnění skutkových zjištění, popřípadě míří proti hodnocení důkazů, jež ovšem předmětem dovolacího přezkumu orientovaného toliko na otázky právní učinit nelze, a takové argumenty přípustnost dovolání založit nemohou (blíže viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.
12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017, obdobně pak rovněž usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10 odůvodnění).
13. Dále sluší se, vzdor dovolatelčině nesouhlasu, uvést, že ve smyslu konstantní judikatury Nejvyššího soudu, s níž se ztotožnil i Ústavní soud, je řízení o převod náhradního pozemku podle zákona o půdě řízením o určitém způsobu vypořádání ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř., v němž není soud žalobním návrhem – jde-li o určení okruhu převáděných pozemků – vázán (srov. zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3250/2008, a ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014, či jeho usnesení ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4048/2016, a ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3320/2022, dále též nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1152/20). Ze strany žalobce v takovém řízení tudíž ani není vyžadována změna žaloby ve smyslu § 95 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1185/2022, jakož i v něm citovaná judikatura, eventuálně rozsudek téhož soudu ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3277/2021). O případném procesním úkonu je zapotřebí rozhodnout pouze tehdy, pakliže jej účastník učiní (k tomu blíže viz za všechny rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3627/2021, bod 35). Jak plyne ze shora vylíčeného, není změna žaloby nutným předpokladem, aby v daném typu řízení došlo k vydání jiného než původně žalobou označeného pozemku. Potud lze tedy mít úvahy a postup odvolacího soudu rovněž za s judikaturou, jež se dovolatelkou předestřenou otázkou již v minulosti zabývala, zcela konformní.
14. K dovolatelčině zmínce stran nevyčerpání celého předmětu řízení sluší se pak pro úplnost dodat, že jí vytýká toliko vadu řízení. Ke zmatečnostem či jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ovšem přihlíží dovolací soud podle § 242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. jen v případě již přípustného dovolání (k tomu srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2025, sp. zn. 28 Cdo 428/2025). Samy o sobě takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají (k tomu obdobně viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2025, sp. zn. 26 Cdo 1534/2025, bod 8). K nemožnosti brojit proti nevyčerpání předmětu řízení cestou odvolání, respektive dovolání dále viz ještě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010, nebo jeho usnesení ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 153/2016.
15. Konečně lze doplnit, že napadá-li námitkami o nevyčerpání předmětu řízení dovolatelka rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, je její dovolání v naznačené části objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
16. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je rovněž ustálena v názoru, že podmínkou pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést zemědělský pozemek oprávněné osobě za nevydaný pozemek je, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“ (tedy pozemek zařaditelný do veřejné nabídky – k tomu srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sb. rozh. obč., a nebo usnesení téhož soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014). Při posouzení, je-li ten který uvažovaný pozemek vhodný k náhradní naturální restituci, je v prvé řadě významné, zda jeho převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních § 11 odst. 1 zákona o půdě a § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda není převod z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019), jestli lze pozemek zemědělsky obhospodařovat (srov. kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), nevzniknou-li jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně nejde-li o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srovnej za všechny rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017). Zmíněná hlediska je nutné vždy zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro (ne)vydání každého takového pozemku posuzovat samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2462/2023, a ze dne 21. 5. 2025, sp. zn. 28 Cdo 318/2025).
17. V poměrech ustanovení § 11a odst. 1 zákona o půdě je ve prospěch oprávněné osoby naturální restituce možná i ve vztahu k části nárokovaného pozemku, na niž se nevztahují zákonné nebo judikaturou ustavené výluky, poté, co je „převoditelná“ část pozemku oddělena geometrickým plánem (srovnej za všechny rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1520/2021, a judikaturu v něm citovanou).
18. Kritériem vhodnosti ve shora popsaném smyslu je bezesporu i hodnota náhradního pozemku, jež by měla odpovídat ceně pozemku odňatého. Judikatura s ohledem na přirozenou rozdílnost pozemků v jejich velikosti i kvalitě hovoří o přiměřené hodnotě náhradních pozemků, v důsledku čehož nezřídka připouští vydání pozemku, jenž svou hodnotou výši restitučního nároku i překračuje, ovšem toliko nepatrně (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1623/2019, či rozsudky téhož soudu ze dne 1. 10. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2121/2024, a ze dne 7. 3. 2025, sp. zn. 28 Cdo 116/2025). Současně, jak bylo naznačeno výše, nejsou judikatuře neznámy případy, v nichž byla z vybraného pozemku, původně pro určité hledisko (například dotčenost inženýrskou sítí apod.) nevhodného, oddělena jeho část, jež uvedenou „vadou“ netrpěla, a mohla být k saturaci uplatněného restitučního nároku užita (za všechny viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2567/2023, bod 20, a v něm citovaná rozhodnutí).
19. Zvolil-li v nynější kauze odvolací (potažmo okresní) soud možnost uspokojení restitučního nároku žalobce (nutno dodat, že finálnímu spojenému s ukončením roky trvajících restitučních řízení a snah žalobce) vydáním geometrickým plánem oddělené části vybraného pozemku v příslušné hodnotě, jeví se jeho postup se shora zmíněnou rozhodovací praxí zcela konformním. V souladu s pokynem judikatury neopomněl ani fakt budoucí podoby a využitelnosti nových pozemků, bylo-li prokázáno, že oddělením vzniknou dva samostatně využitelné pozemky nikoliv nevhodného tvaru či výměry. V tomto směru se tedy nejedná o otázku v judikatuře doposud neřešenou, nýbrž problematiku, kterou v posuzované věci soudy vyřešily s ustálenou rozhodovací praxí v souladu. Popsaný způsob uspokojení restitučního nároku ostatně naznačuje a jako možný nevylučuje i jimi citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1775/2024, v bodě 11 svého odůvodnění, jejž lze vzdor mínění dovolatelky v nynější kauze aplikovat.
20. Pro shora uvedené bylo dovolání Nejvyšším soudem ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř. pro jeho nepřípustnost odmítnuto.
21. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, v níž dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům žalobce patří primárně odměna advokáta za jeden úkon právní služby, jejíž výši dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – dále jen „AT“. Dle § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) AT činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 9.500 Kč (tarifní hodnotu představuje cena vydávaných pozemků, respektive hodnota zůstatku restitučního nároku 294.351 Kč). Spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 450 Kč podle § 13 odst. 4 AT a navýšením o 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. tak má žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.039,50 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 1. 2026
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu