U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobce SAPARIA a. s., se sídlem v Praze 4, Libušská 319, PSČ 142 00,
identifikační číslo osoby 26117649, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem,
advokátem, se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, PSČ 120 00, proti žalovanému
doc. Ing. Luboši Smrčkovi, CSc., jako správci konkursní podstaty úpadce
MASOSPOL a. s. v likvidaci, identifikační číslo osoby 45274738, zastoupenému
JUDr. Pavlem Krýlem, CSc., advokátem, se sídlem v Praze 4, Křtinská 617/3, PSČ
149 00, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 81/2009, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. června 2013, č. j. 10 Cmo
206/2010-239, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 3 388 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám
jeho zástupce.
Rozsudkem ze dne 14. září 2010, č. j. 58 Cm 81/2009-77, Městský soud v
Praze zamítl žalobu, kterou se žalobce (SAPARIA a. s.) domáhal vůči žalovanému
(doc. Ing. Luboši Smrčkovi, CSc., správci konkursní podstaty úpadce MASOSPOL a.
s. v likvidaci) vyloučení ve výroku označených nemovitých věcí (dále též jen
„sporné nemovitosti“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (bod I.
výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl (první výrok) a rozhodl o
nákladech řízení před soudy všech stupňů (druhý výrok).
Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když rozsudek ze dne 10.
března 2011, č. j. 10 Cmo 206/2010-120 (jímž odvolací soud taktéž změnil
rozsudek soudu prvního stupně), Nejvyšší soud k dovolání žalovaného zrušil
rozsudkem ze dne 28. února 2013, č. j. 29 Cdo 2638/2011-175, a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud – vycházeje z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2638/2011
(který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže –
dostupný též na webových stránkách Nejvyššího soudu) a z rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 6. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 1170/2006, uveřejněného pod
číslem 42/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 42/2008“) –
uzavřel, že žalovaný správce konkursní podstaty nemohl dopisem ze dne 12. srpna
2002 platně (pro nezaplacení kupní ceny) odstoupit od kupní smlouvy ze dne 22.
října 1999, na jejímž základě se žalobce stal vlastníkem sporných nemovitostí.
K datu prohlášení konkursu na majetek úpadce totiž úpadce již zcela splnil svůj
závazek z kupní smlouvy, vlastnické právo ke sporným nemovitostem převedl na
žalobce (účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nastaly 27.
října 1999) a nedošlo tak k naplnění podmínek k odstoupení od kupní smlouvy
jakožto smlouvy o vzájemném plnění dle ustanovení § 14 odst. 2 zákona č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 30. dubna 2004 (dále
též jen „ZKV“).
K tomu odvolací soud doplnil, že z důkazů provedených v řízení před soudem
prvního stupně jednoznačně vyplynulo, že vlastnické právo žalobce ke sporným
nemovitostem bylo vloženo do katastru nemovitostí. Námitky a důkazy vznesené
žalovaným v průběhu odvolacího řízení poté, co byl první rozsudek odvolacího
soudu zrušen, jimiž žalovaný hodlal prokázat, že ke splnění kupní smlouvy ze
strany úpadce v celém rozsahu nedošlo, měl odvolací soud za nepřípustně
uplatněné podle ustanovení § 205a a § 211a zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Žalovaný neuplatnil v řízení před
soudem prvního stupně žádné důkazy o tom, že úpadce kupní smlouvu nesplnil, ač
byl poučen soudem prvního stupně podle ustanovení § 118b a § 119a o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, maje za to, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje,
aby je Nejvyšší soud změnil, případně aby rozsudek zrušil a vrátil věc
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud předesílá, že zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho
řešení (insolvenčním zákonem) byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o
konkursu a vyrovnání (ustanovení § 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k
ustanovení § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací
řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na
jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu
a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i zákon č. 99/1963,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též
důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo
3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
V rozsahu, ve kterém směřuje i proti výrokům napadeného rozsudku, jimiž
odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, je dovolání objektivně nepřípustné
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo
874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Nejvyšší soud je proto v tomto rozsahu odmítl podle ustanovení §
243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jež je
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., pak Nejvyšší soud
odmítl podle ustanovení § 243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné.
Učinil tak proto, že dovoláním zpochybněné právní posouzení věci odvolacím
soudem je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Výkladem ustanovení § 14 odst. 2 ZKV (ve znění účinném do 30. dubna 2004),
resp. ustanovení § 14 odst. 4 ZKV (ve znění účinném do 31. prosince 2007) se
Nejvyšší soud opakovaně zabýval, a to i ve vztahu k ustanovení § 14a odst. 1
ZKV. Srov. především již odvolacím soudem zmíněné R 42/2008, přičemž k závěrům
tam formulovaným se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil např. v usnesení ze dne
12. prosince 2007, sp. zn. 29 Cdo 2759/2007 (proti tomuto rozhodnutí byla
podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 3. dubna
2008, sp. zn. III. ÚS 612/08), v rozsudku ze dne 28. května 2008, sp. zn. 29
Odo 434/2006, v rozsudku ze dne 29. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 2506/2007 (proti
tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl
usnesením ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. III. ÚS 450/10), v usnesení ze dne 21.
května 2010, sp. zn. 29 Cdo 3578/2008, v rozsudku ze dne 31. května 2012, sp.
zn. 29 Cdo 2136/2010 nebo v usnesení ze dne 27. června 2013, sp. zn. 29 Cdo
3835/2010 (proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní
soud odmítl usnesením ze dne 5. prosince 2013, sp. zn. III. ÚS 2935/13) a
stejně i v předchozím rozsudku v této věci sp. zn. 29 Cdo 2638/2011.
Závěr formulovaný Nejvyšším soudem ve výše uvedených rozhodnutích, podle něhož
splnil-li ke dni prohlášení konkursu na majetek dlužníka smlouvu o vzájemném
plnění dlužník nebo druhý účastník smlouvy zcela, nemůže druhá strana od takové
smlouvy podle ustanovení § 14 odst. 2 (resp. § 14 odst. 4) ZKV odstoupit, a to
bez zřetele k tomu, zda smlouva obsahuje ujednání o právu odstoupit od smlouvy,
neboť označené ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání nahrazuje za trvání
konkursu na majetek úpadce ta ustanovení, jež smluvním stranám dovolovala
odstoupit od takové smlouvy pro její neplnění v době před prohlášením konkursu,
je přitom totožný s právním posouzením věci odvolacím soudem.
Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou dovolatele obsahově podřaditelnou pod
dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., a to otázkou
předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu v souvislosti s jiným právním
posouzením věci (oproti soudu prvního stupně). Dovolatel v této souvislosti
odvolacímu soudu vytkl, že mu neumožnil doplnit skutková tvrzení, navrhnout
nové důkazy a nepoučil jej podle ustanovení § 118a o. s. ř.
Ani tyto námitky nejsou důvodné.
Nejvyšší soud již opakovaně vysvětlil, že postup podle ustanovení § 118a o. s.
ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené
(případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl
objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení ze dne 27. června 2003, sp.
zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek ze dne 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo
2335/2005, přičemž ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl
usnesením ze dne 1. listopadu 2006, sp. zn. II. ÚS 532/06). Byla-li tedy žaloba
zamítnuta (popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála) nikoli proto, že
účastník řízení stran určité rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl
důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na
základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost
prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde
není pro postup soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. důvod (srov. např.
usnesení ze dne 29. března 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, a rozsudek ze dne
29. dubna 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011). Tak tomu bylo též v posuzované věci;
odvolací soud vycházel z učiněných skutkových zjištění, postup podle ustanovení
§ 118a o. s. ř. tedy opodstatněn nebyl.
K tomu je zapotřebí dodat, že zásada předvídatelnosti rozhodnutí se v
rozhodovací praxi soudů neprosazuje toliko v těch procesních situacích, na něž
pamatuje ustanovení § 118a o. s. ř. Za překvapivé (nepředvídatelné) je
považováno též takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení jiným
způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven
možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu
ze dne 12. června 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. června 2007, sp.
zn. IV. ÚS 321/07, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32
Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy číslo 9, ročník 2010, dále
již citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3211/2010 a rozsudek ze
dne 28. března 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010).
Z dikce ustanovení § 243d odst. 1 věty první části za středníkem ve spojení s §
226 odst. 1 o. s. ř. se pak podává, že zruší-li dovolací soud rozhodnutí
odvolacího soudu a vrátí věc tomuto soudu k dalšímu řízení, je odvolací soud v
dalším řízení právním názorem Nejvyššího soudu vázán. Z rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 2. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004, uveřejněného v
časopise Soudní judikatura číslo 2, ročníku 2005, pod číslem 18, přitom plyne,
že tento postup se uplatní, jestliže se skutkový základ věci nezmění natolik,
že je vyloučena aplikace právního názoru dovolacího soudu na nová skutková
zjištění a na nový skutkový závěr ve věci. Tamtéž Nejvyšší soud dovodil, že ve
věcech, v nichž je odvolací řízení ovládáno zásadou neúplné apelace, platí, že
skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně,
jsou způsobilým odvolacím důvodem jen v případech uvedených v ustanovení § 205a
odst. 1 o. s. ř., že jiní účastníci než odvolatel mohou u odvolacího soudu
namítat skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního
stupně, jen za podmínek uvedených v ustanovení § 205a o. s. ř. nebo tehdy,
neplatí-li pro odvolatele omezení odvolacích důvodů podle ustanovení § 205a
odst. 1 o. s. ř. (§ 211a o. s. ř.), že při zjišťování skutkového stavu odvolací
soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky uplatněny v
rozporu s ustanoveními § 205a nebo § 211a o. s. ř. (§ 213 odst. 3 o. s. ř.), a
že k přípustným novým skutečnostem a důkazům smí odvolací soud přihlédnout, jen
když byly uplatněny (§ 212a odst. 3 o. s. ř.).
Konečně ze závěrů Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21
Cdo 4841/2007, uveřejněného pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, se dále podává, že vyplyne-li ve sporném řízení potřeba provedení
nenavrženého důkazu z tvrzení, které účastník uplatňuje v odvolacím řízení v
rozporu s ustanovením § 205a odst. 1 o. s. ř., nesmí odvolací soud takový důkaz
(ani z vlastní iniciativy) provést.
Za dané procesní situace tedy odvolací soud postupoval plně v intencích
citované judikatury, když vyšel ze skutkových zjištění, které vyplynuly z
účastníky tvrzených skutečností a z provedených důkazů označených v řízení před
soudem prvního stupně. Dovolatelem vytýkaná vada řízení tak zjevně není dána.
Konečně, žádal-li dovolatel, aby se Nejvyšší soud vyslovil k tomu, zda „v
případě právního zástupce žalobce, advokáta JUDr. Tomáše Sokola, nejde o střet
zájmů“ s ohledem na ustanovení § 19 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, když
tento advokát měl v minulosti zastupovat úpadce, nelze než zdůraznit, že na
vyřešení této otázky napadené rozhodnutí nespočívá.
Zabývat se dovoláním (v rozsahu, v němž směřuje proti měnícímu výroku rozsudku
odvolacího soudu ve věci samé) meritorně, pokládá Nejvyšší soud za dané situace
za zbytečné.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a
vznikla mu tak povinnost nahradit žalobci náklady řízení, jež sestávají z
mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby
(vyjádření k dovolání ze dne 30. září 2013), která podle ustanovení § 7 bodu
5., § 9 odst. 3 písm. a/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva
spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince
2013, činí 2 500 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300
Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty
(§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 588 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada
nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov.
důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem
73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2015
Mgr. Milan P
o l á š e k
předseda
senátu