USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobců a/ D. P. S., b/ T. K., c/ M. A. E. K., d/ M. P. K., všech zastoupených Vratislavem Pěchotou Jr., Esq., advokátem, se sídlem v Praze, Mánesova 1645/87, PSČ 120 00, a e/ J. H., zastoupeného JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, se sídlem v Brně, Jaselská 202/19, PSČ 602 00, proti žalovaným 1/ GLUTTON, a. s., se sídlem v Brně, Jandáskova 1957/24, PSČ 621 00, identifikační číslo osoby 27665305, zastoupenému Mgr. Davidem Vaníčkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Brně, Šumavská 525/33, PSČ 602 00, a 2/ H. P., 3/ S. L., a 4/ T. P., všem zastoupeným JUDr. Jiřím Koniorem, advokátem, se sídlem v Brně, Nové náměstí 1516/21, PSČ 621 00, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 46/2017, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. června 2022, č. j. 44 Co 735/2018-256, takto:
I. V řízení bude pokračováno namísto žalobce b/ T. K., zemřelého XY, s Vratislavem Pěchotou Jr., Esq., se sídlem v Praze, Mánesova 1645/87, PSČ 120 00, jako správcem pozůstalosti žalobce b/. II. Dovolání se odmítá. III. První žalovaný je povinen zaplatit do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení každému z žalobců a/ až d/ částku 2.555 Kč, z toho žalobcům a/, c/ a d/ k rukám jejich zástupce. IV. První žalovaný a žalobce e/ vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Rozsudkem ze dne 5. června 2018, č. j. 41 C 46/2017-143, Městský soud v Brně: [1] Určil, ve vztahu k prvnímu žalovanému (GLUTTON, a. s.), že žalobci [a/ B. S. (dále jen „B. S.“), b/ T. K. (dále jen „T. K.“), c/ M. A. E. K. (dále jen „M. K.“), d/ M. P. K. (dále jen „P. K.“) a e/ J. H. (dále jen „J. H.“)] jsou vlastníky ideálních podílů k pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, obec XY, označeného dle geometrického plánu ze dne 17. listopadu 2011 (dále jen „pozemek č. 2“), a to: B. S. v rozsahu 7/24, T. K. v rozsahu 3/24, M. K. v rozsahu 7/48, P. K. v rozsahu 7/48 a J. H. v rozsahu 3/24 (bod I. výroku). [2] Určil, ve vztahu k dalším žalovaným [2/ H. P., 3/ S. L. a 4/ T. P.], že žalobci jsou vlastníky ideálních podílů k pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, obec XY, označeného dle geometrického plánu ze dne 17. listopadu 2011, a to: B. S. v rozsahu 7/24, T. K. v rozsahu 3/24, M. K. v rozsahu 7/48, P. K. v rozsahu 7/48 a J. H. v rozsahu 3/24 (bod II. výroku). [3] Rozhodl o nákladech řízení (body III. až VI. výroku).
2. K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. června 2022, č. j. 44 Co 735/2018-256: [1] Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok). [2] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý až pátý výrok).
3. Odvolací soud již o věci jednal a rozhodl o ní jako s (novým) žalobcem a/ s D. P. S. (dále jen „D. S.“) místo B. S., zemřelé XY, a to na základě usnesení odvolacího soudu o procesním nástupnictví ze dne 18. května 2022, č. j. 44 Co 735/2018-229.
4. Odvolací soud se po přezkoumání napadeného rozhodnutí ztotožnil s jeho závěry, podloženými odkazem na závěry shrnuté v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, sp. zn. 29 Cdo 520/2016 [které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. Podle těchto závěrů je kupní smlouva ze dne 5. dubna 2000, kterou JUDr. Stanislava Vrtochová (dále též jen „S. V.“), správkyně konkursní podstaty úpadce Brněnské cihelny, státní podnik - v likvidaci (jako prodávající), převedla na A. K. (dále jen „A. K.“) [jako kupující] označený pozemek parc. č. XY (dále jen „pozemek č. 1“), z nějž byl později vyčleněn pozemek č. 2, absolutně neplatná. K převodu pozemku č. 1 (5. dubna 2000), ke vkladu pozemku č. 1 A. K. do společnosti Alreo, a. s. (dále jen „společnost A“) [7. března 2001] a poté ke vkladu pozemku č. 1 společností A do prvního žalovaného (12. října 2005) totiž došlo v rozporu s § 68 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), a také v rozporu s § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“).
5. Odvolací soud přitakal i závěru, že první žalovaný nenabyl vlastnické právo k pozemku č. 2 vydržením, neboť první žalovaný ani jeho právní předchůdci (A. K. a společnost A) nedrželi pozemek v dobré víře, že jim patří. II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání v rozsahu, v němž se jej týká (tedy co do pozemku č. 2). Přípustnost dovolání vymezuje dovolatel ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Jde o následující otázky (z toho otázky č. [4] a [5] mají být neřešené): [1] Otázku neplatnosti kupní smlouvy pro rozpor s § 5 odst. 3 zákona o půdě. [2] Otázku neplatnosti kupní smlouvy pro rozpor s § 68 odst. 1 ZKV. [3] Otázku dobré víry a vydržení. [4] Jaké vlastnické právo je prioritní a zasluhuje ochrany? Má to být vlastnické právo nabyté vydržením v dobré víře v platnost kupní smlouvy uzavřené se souhlasem konkursního soudu se správkyní konkursní podstaty, nebo vlastnické právo přiznané v restituci? [5] Uplatní se zásada in favorem restitutionis i v občanskoprávních sporech mimo restituce?
7. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud v dotčeném rozsahu rozhodnutí obou soudů zrušil a věc potud vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
8. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel k první otázce, odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 21 Cdo 23/2008, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 1998, sp. zn. 3 Cdon 1531/96, namítá, že správkyně konkursní podstaty není osobou povinnou podle § 5 odst. 3 zákona o půdě, převod pozemku tudíž nemohl být s tímto ustanovením v rozporu (a vyvolat absolutní neplatnost kupní smlouvy). V té souvislosti poukazuje rovněž na to, že podle ustálené judikatury vyšších soudů, např. podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněného pod číslem 81/2005 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 81/2005“), platí, že ten, na koho správce konkursní podstaty převedl majetek, který byl sepsán (v souladu se zákonem) do konkursní podstaty a který nebyl ze soupisu vyloučen, stává se vlastníkem takového majetku, i kdyby vyšlo později najevo, že převedený majetek náležel v době zpeněžování někomu jinému.
9. Ve vazbě na druhou otázku dovolatel polemizuje se skutkovým zjištěním, že S. V. věděla o uplatněných restitučních nárocích; uvádí, že v řízení nebyl proveden jediný důkaz, který by prokázal její vědomost, vytýkaje oběma soudům, že se jeho námitkami v tomto směru nezabývaly, v čemž spatřuje vadu řízení. V této souvislosti argumentuje rovněž „kauzou Alreo“; jde o věc skončenou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2011, sp. zn. 28 Cdo 4062/2010 (ústavní stížnost proti tomto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 29. března 2012, sp. zn. III. ÚS 762/11). Potud uvádí, že odvolací soud se k této věci nevyjádřil a soud prvního stupně se vyjádřil jen tak, že tam uvedené závěry měl za překonané. S takovým úsudkem dovolatel nesouhlasí, zdůrazňuje, že Nejvyšší soud měl ve věci vedené u něj pod sp. zn. 29 Cdo 520/2016 závěry oné věci za nepoužitelné z důvodu odlišné skutkové situace, nikoli z důvodu překonání judikatury.
10. Dovolatel následně dospívá k závěru, že neuplatní-li restituent své právo vylučovací žalobou v rámci konkursního řízení, zůstává mu zachováno pouze právo na vydání výtěžku zpeněžení konkursní podstaty; vlastnické právo mu nelze přiznat. Kdyby měl být § 68 ZKV absolutní překážkou zpeněžení pozemku, který byl předmětem restitučního nároku, pak by bylo zbytečné domáhat se jeho vydání z konkursní podstaty vylučovací žalobou.
11. Ke třetí otázce dovolatel uvádí, že aniž by zpochybňoval nabytí vlastnického práva k pozemku č. 2 na základě kupní smlouvy, nabyl jej rovněž vydržením; nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že předchozí držitelé pozemku nebyli oprávněnými držiteli po celou dobu vydržecí doby. Míní, že odvolací soud pominul, že u kolegiálních (tříčlenných) statutárních orgánů dovolatele i společnosti A nelze odvozovat neexistenci dobré víry pouze od jednoho člena statutárního orgánu (A. K. jež nadto byla v rozhodné době pouze členkou dozorčí rady).
12. Žalobci a/ až d/ ve vyjádření navrhují dovolání odmítnout, majíce napadené rozhodnutí za správné a respektující ustálenou judikaturu. K tomu poukazují i na skutkový charakter některých dovolacích námitek. III. Přípustnost dovolání
13. Pro dovolací řízení v této věci je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
14. Dne 31. prosince 2022 žalobce b/ zemřel. Dovolací soud proto podle § 107 odst. 2 a § 243b o. s. ř. rozhodl, že namísto zemřelého žalobce b/ bude v řízení pokračováno s Vratislavem Pěchotou, Jr., Esq., advokátem, jenž vstoupil do práv žalobce b/, o něž v řízení jde. Žalobce b/ povolal jmenovaného správcem pozůstalosti listinou ze dne 11. června 2015 (notářským zápisem sepsaným notářem Mgr. Pavlem Bernardem, NZ 415/2015, N 399/2015, Z 22/2015), podle níž je ve vztahu k spravované pozůstalosti na území České republiky oprávněn činit úkony a právní jednání v plném rozsahu, v jakém by byl oprávněn je činit žalobce b/ sám.
15. Dále se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání.
16. Dovolatel výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu nejen v prvním (potvrzujícím) výroku o věci samé ohledně pozemku č. 2, nýbrž i v závislých výrocích o nákladech řízení, které se jej týkají (druhý a třetí výrok napadeného rozhodnutí). Dovolání proti těmto nákladovým výrokům, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud bez dalšího odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., jelikož přípustnost dovolání proti výroku o nákladech řízení vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
17. Ve zbývajícím rozsahu (v potvrzujícím výroku o věci samé ohledně pozemku č. 2) Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž potud neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
18. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 46/2020, uveřejněného pod číslem 42/2023 Sb. rozh. obč.).
19. Platí rovněž, že samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 108/2011“), včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu [nález je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu].
20. Polemika vedená dovolatelem ke skutkovému stavu věci (ať již v rovině „správnosti“ zjištění, z nichž odvolací soud vyšel, nebo v rovině „správnosti“ hodnocení těchto zjištění) tedy přípustnost dovolání založit nemůže.
21. V posouzení otázek právních je napadené rozhodnutí (oproti mínění dovolatele) souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
22. K tomu budiž uvedeno, že Nejvyššímu soudu již dříve byla předložena (s různými obměnami co do pozemků, jichž se týkají, a také s obměnami týkajícími se některých účastníků sporu (ať již na straně žalobců nebo na straně žalovaných) k posouzení prostřednictvím podaných dovolání řada věcí, jež měly společný základ v tom, že S. V. jako správkyně konkursní podstaty úpadce – státního podniku převedla na třetí osoby (přes úpravu obsaženou v § 68 ZKV) majetek, který měl být blokován do vypořádání restitučních nároků podle zákona o půdě.
Srov. v tomto ohledu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2016, sp. zn. 28 Cdo 3368/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sp. zn. 29 Cdo 4716/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, sp. zn. 29 Cdo 520/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2020, sp. zn. 29 Cdo 2483/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2021, sp. zn. 28 Cdo 1692/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. března 2023, sp. zn. 28 Cdo 232/2023, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
května 2023, sp. zn. 29 Cdo 938/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2023, sp. zn. 28 Cdo 2248/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2024, sp. zn. 28 Cdo 1043/2024 (jež se týká přímo dovolatele). Ustálená judikatura Nejvyššího soudu v těchto rozhodnutích označená (na kterou Nejvyšší soud odkazuje i pro poměry této věci) vypořádává (způsobem souladným se závěry napadeného rozhodnutí) jak námitky dovolatele k (ne)platnosti kupní smlouvy (otázky č.
[1] a [2]), tak námitky dovolatele k dobré víře a vydržení (otázka č.
[3]), přičemž ony závěry činí nepotřebnými samostatné odpovědi na otázky č.
[4] a [5].
23. Poměřováno obsahem rozhodnutí označených v předchozím odstavci neshledává Nejvyšší soud pro založení přípustnosti dovolání významným poukaz dovolatele na rozhodnutí označená v odstavci 8. odůvodnění shora (jež neřešila zvláštnosti restitučního zákonodárství ve vazbě na § 68 ZKV), ani poukaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4062/2010 (pro skutkově jiné podklady věci).
24. Z judikatury, o kterou se vesměs opírají rozhodnutí označená v odstavci 22. odůvodnění shora, lze výslovně poukázat např. na závěry obsažené v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2011, sp. zn. 29 Cdo 1307/2009. Tam Nejvyšší soud uzavřel, že:
„(…) ustanovení § 68 odst. 1 ZKV nelze vykládat izolovaně, nýbrž v rámci stanoveném zákonem o konkursu a vyrovnání, a to zejména ve vazbě na ustanovení § 2 odst. 3, § 6, § 17 a § 18 ZKV. Přitom je nezbytné respektovat, že soupis podstaty (§ 18 ZKV) tvoří právní podklad pro zpeněžení majetku patřícího do podstaty, jelikož zpeněžen může být jen ten majetek, který byl sepsán, a správce je povinen zpeněžit veškerý sepsaný majetek, ledaže by byl ze soupisu zákonem stanoveným způsobem vyloučen. Soupis rovněž představuje titul, kterým správce konkursní podstaty dokládá, že je oprávněn se sepsaným majetkem při jeho zpeněžení nakládat. Jeho vytvoření patří k jednomu ze základních úkolů správce konkursní podstaty (…).
Vyjde-li najevo, že správce konkursní podstaty při plnění výše uvedené povinnosti sepsal do soupisu majetku konkursní podstaty i věci, které mají být vydány oprávněným osobám podle zákonů upravujících zmírnění některých majetkových křivd …, má tato skutečnost za následek, že ohledně takových věcí správce konkursní podstaty nenabývá práv, které zákon o konkursu a vyrovnání standardně se soupisem majetku konkursní podstaty spojuje, zejména pak není oprávněn takové věci zpeněžit, a to až do doby, dokud včas uplatněné restituční nároky nebyly zamítnuty.“
25. Ani těmto závěrům se napadené rozhodnutí neprotiví.
26. Výrok o nákladech řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 28. listopadu 2024
JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu