USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Heleny Myškové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní
věci žalobců a/ B. S., narozené XY, zemřelé 2. března 2020, posledně bytem XY,
b/ T. K., narozeného XY, zemřelého 31. prosince 2022, posledně bytem XY, c/ M.
A. E. K., narozené XY, bytem XY, d/ M. P. K., narozeného dne XY, bytem XY,
všech zastoupených Vratislavem Pěchotou, Jr., Esq., advokátem, se sídlem v
Praze 2, Mánesova 1645/87, PSČ 120 00, e/ J. H., narozeného XY, bytem XY,
zastoupeného JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, se sídlem v Brně, Jaselská
202/19, PSČ 602 00, proti žalovaným 1/ Incanto, a. s., se sídlem v Brně,
Jandáskova 1957/24, PSČ 621 00, identifikační číslo osoby 26934582,
zastoupenému Mgr. Davidem Vaníčkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky
505/118, PSČ 603 00, 2/ O. D., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Ing.
Ivanem Rottem, advokátem, se sídlem v Praze, Musílkova 1311/5e, PSČ 150 00, a
4/ J. Č., narozené XY, zemřelé 19. listopadu 2019, posledně bytem XY, o určení
vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn.
52 C 2/2017, o dovolání žalovaného 1/ proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 23. ledna 2019, č. j. 19 Co 182/2018-296, takto:
I. Namísto žalobkyně a/ B. S., zemřelé 2. března 2020, bude v řízení
pokračováno s D. P. S., narozeným XY, bytem XY.
II. Namísto žalobce b/ T. K., zemřelého 31. prosince 2022, bude v řízení
pokračováno s Vratislavem Pěchotou, Jr., Esq., advokátem, se sídlem v Praze 2,
Mánesova 1645/87, PSČ 120 00, jako správcem pozůstalosti tohoto žalobce.
III. Dovolání se odmítá.
IV. Žalovaný 1/ je povinen zaplatit žalobcům a/ až d/ na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 11 120 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí, k rukám jejich zástupce.
V. Žalovaný 1/ je povinen zaplatit žalobci e/ na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám
jeho zástupce.
1. Nejvyšší soud úvodem předesílá, že označení žalovaných číslicemi 1/,
2/ a 4/ (kdy absentuje žalovaný 3/) není chybné. Takto vymezily žalované v
záhlaví i odůvodnění rozhodnutí soudy obou stupňů, když o žalobě vůči
žalovanému 3/ P. T. rozhodl Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. září 2017,
č. j. 52 C 2/2017-163 (rozsudkem pro zmeškání).
2. Rozsudkem ze dne 14. listopadu 2017, č. j. 52 C 2/2017-220, soud
prvního stupně:
[1] Určil, že žalobci jsou (ve specifikovaném poměru) vlastníky pozemků
p. č. XY a XY v katastrálním území XY, zapsaných na LV XY (bod I. výroku).
[2] Určil, že žalobci jsou (ve specifikovaném poměru) vlastníky pozemků
p. č. XY, XY, XY, XY a XY v katastrálním území XY, zapsaných na LV XY (bod II.
výroku).
[3] Zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou (ve specifikovaném poměru)
vlastníky pozemku p. č. XY v katastrálním území XY, vzniklého z části pozemku
p. č. XY v katastrálním území XY dle geometrického plánu 1483-416/2015,
zapsaného na LV XY (bod III. výroku).
[4] Zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou (ve specifikovaném poměru)
vlastníky pozemku p. č. XY v katastrálním území XY, vzniklého z části pozemku
p. č. XY v katastrálním území XY dle geometrického plánu 1483-416/2015,
zapsaného na LV XY (bod IV. výroku).
[5] Zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou (ve specifikovaném poměru)
vlastníky pozemku p. č. XY, zapsaného na LV XY (bod V. výroku).
3. Ve vztahu mezi žalobci a prvním žalovaným vyšel soud prvního stupně
mimo jiné z toho, že:
[1] Právní předchůdkyně žalobce e/ (B. S.) uplatnila podáním doručeným
21. prosince 1992 restituční nárok na vydání zemědělského majetku po bývalém
manželovi P. K. dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě
a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), přičemž pozemky byly
specifikovány ve výpisech z pozemkové knihy, mj. knihovních vložkách č. 175 a
107 pozemkové knihy pro katastrální území XY (PK XY role a XY role). Dle
uplatnění nároku ze dne 26. listopadu 1992 uplatnila svůj nárok na vydání
nemovitostí i přímo u Brněnských cihelen, státního podniku - v likvidaci. Žalobci a/ až d/ uplatnili 8. srpna 1996 své restituční nároky k veškerým
nemovitostem po P. K. a M. K. v okrese XY a XY. [2] Dne 15. července 1998 byl prohlášen konkurs na Brněnské cihelny,
státní podnik - v likvidaci (dále jen „úpadce“), správkyní
konkursní podstaty úpadce byla ustanovena JUDr. Stanislava Vrchotová, která
zahrnula pozemky, na které byl uplatněn restituční nárok žalobců, do konkursní
podstaty úpadce. [3] Krajský obchodní soud v Brně usneseními ze dne 2. září 1999 a 28. března 2000, sp. zn. 27 K 30/97, která nabyla právní moci 22. září 1999 a 3. dubna 2000, vyslovil souhlas s tím, aby správkyně konkursní podstaty úpadce
prodala mimo dražbu přímým prodejem pozemek p. č. XY, XY, XY, XY, XY a pozemky
PK XY o výměře 359 m2, PK XY o výměře 707 m?, PK XY o výměře 1946 m2, zapsané
na LV XY pro katastrální území XY. [4] Dne 24. září 1999 uzavřela správkyně konkursní podstaty a E. P. (dále jen „E. P.“) kupní smlouvu, kterou úpadce převedl na E. P. pozemek p. č. XY v katastrálním území XY. [5] Dne 31. března 2000 uzavřela správkyně konkursní podstaty a A. K. (dále jen „A. K.“) kupní smlouvu, kterou úpadce převedl na A. K. parcely PK XY
o výměře 359 m2, PK XY o výměře 707 m2, PK XY o výměře 1946 m2, zapsané na LV
XY pro katastrální území XY. [6] V roce 2000 A. K. jako zakladatelka společnosti XY (dále jen
„společnost A“) vložila do společnosti pozemek XY o výměře 44 m2, pozemky PK XY
o výměře 707 m2 a PK XY o výměře 1946 m2, zapsané na LV XY pro katastrální
území XY. [7] Předsedou představenstva společnosti A byl od 13. prosince 2000 J. K. (dále jen „J. K.“), členem představenstva mj. A. K. a předsedkyní dozorčí
rady byla od 13. prosince 2000 A. K. [8] Součástí konkursního spisu 27 K 30/97 vedeného Krajským soudem v
Brně je (dále též jen „konkursní soud“) sdělení Ing. Josefa Havla (dále jen „J. H.“) z 24. dubna 2001 (zástupce právní předchůdkyně žalobce e/) týkající se
vznesených restitučních nároků. Dále je součástí konkursního spisu sdělení J. H. adresované členům představenstva společnosti A, dle něhož byly správkyně
konkursní podstaty A. K. opakovaně upozorňovány na nezákonnost prodeje zhruba
poloviny areálu, na který byl uplatněn restituční nárok, a tudíž nelze uvažovat
o nabytí pozemků společností A v dobré víře. [9] Dne 22. října 2004 uzavřely právní předchůdkyně žalobce e/,
společnost A, správkyně konkursní podstaty A. K.
dohodu o narovnání vzájemných
vztahů - prohlášení o společném záměru a postupu, v níž strany deklarovaly svůj
zájem na společném postupu při řešení v minulosti nahromaděných problémů ve
vztahu mj. k řízení vedeném u Pozemkového úřadu pod sp. zn. 3239/92/22-RBD a
určitým souvisejícím rozhodnutím a sporům. [10] Dne 1. dubna 2005 uzavřel E. P. se společností A kupní smlouvu,
kterou převedl na společnost A pozemek p. č. XY o výměře 16 m2, zapsaný na LV
XY pro katastrální území B. [11] Rozhodnutím Státního pozemkového úřadu ze dne 4. srpna 2016, č. j. SPU 395740/2016 3236/92/91-RBD, bylo rozhodnuto o restitučním nároku uplatněném
žalobci, případně jejich právními předchůdci tak, že vlastníky pozemku - část
p. č. (PK) XY role o výměře 723 m2 v katastrálním území XY, nyní pozemků celá
p. č. (KN) XY o výměře 16 m2, celá p. č. (KN) XY o výměře 670 m2, celá p. č. (KN) XY o výměře 36 m2 a podle geometrického plánu č. 1483-416/2015 celá p. č. (KN) XY o výměře 1 m2 (vzniklá z části p. č. KN XY), vše v katastrálním území
XY jsou žalobkyně a/, žalobce b/ a žalobce e/, každý s podílem o velikosti id. 1/4, žalobkyně c/ a žalobce d/ každý s podílem o velikosti id. 1/8. Dále bylo
rozhodnuto o pozemku p. č. (PK) XY role o výměře 2020 m2 v katastrálním území
XY, nyní pozemků celá p. č. (KN) XY o výměře 1915 m2, celá p. č. (KN) XY o
výměře 14 m2, celá p. č. (KN) XY o výměře 16 m2, celá p. č. (KN) XY o výměře 11
m2, celá p. č. (KN) XY o výměře 25 m2, celá p. č. (KN) XY o výměře 40 m2 a
podle geometrického plánu č. 1483-416/2015 celá p. č. (KN) XY o výměře 1 m2
(vzniklá z části p. č. KN XY), vše v katastrálním území XY. Pozemkový úřad
shledal restituční nárok žalobců oprávněným a přiznal jim shora uvedené podíly. Mimo jiné konstatoval, že pozemky jsou vydatelné a část pozemku XY odpovídá
části pozemku (PK) XY role. [12] S výjimkou pozemku XY tvoří předmětné pozemky jeden celek. [13] Spis Pozemkového úřadu 3239/92 obsahuje mimo jiné i přípis
společnosti A včetně doručenky z 3. ledna 2006, v níž reaguje pozemkový úřad na
sdělení společnosti A z 14. prosince 2015 ohledně restitučního řízení a
předložení dohody s právní předchůdkyní žalobce e/, kterou považovala za
zpětvzetí restitučního nároku. [14] Návrh na vklad rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 4. srpna 2016,
č. j. SPU 395740/2016, katastrální úřad zamítl, jelikož povinná osoba – úpadce
není v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník vydávaných pozemků dle
předmětného rozhodnutí. [15] Dle výpisu z katastru nemovitostí k 26. prosinci 2016, LV XY pro
katastrální území XY, byl první žalovaný (správně společnost A) evidován jako
vlastník pozemku p. č. XY o výměře 1915 m2, XY o výměře 16 m2, XY o výměře 11
m2, XY o výměře 25 m2, XY o výměře 36 m2, XY o výměře 40 m2. Jiné zápisy
obsahují poznámku spornosti na základě rozsudku Městského soudu v Brně ze dne
19. března 2014, č. j. 37 C 169/1999-667, o určení právního vztahu, kterým byla
žaloba zamítnuta, s právními účinky k 17. listopadu 2014. [16] U Městského soudu v Brně je pod sp. zn. 39 C 2/2017 veden spor mezi
žalobci a/ až d/ a společností Bainbridge Czech Republic Brno Královo Pole
Holding s. r.
o. o určení vlastnictví k pozemkům v katastrálním území XY dle
rozhodnutí, jímž Státní pozemkový úřad určil podílové spoluvlastnictví žalobců
a/ až d/. Soud žalobě vyhověl s ohledem na nezákonnost postupu třetích osob při
převodu pozemků dotčených restitučním nárokem. Odkázal na § 984 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a na nález Ústavního soudu
ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, s tím, že žalovaný si musel být
vědom (při zachování běžné míry opatrnosti), že daná oblast, v níž se pozemky
nacházejí, je dotčena restitučním nárokem. [17] Společnost A zanikla 5. dubna 2017 výmazem z obchodního rejstříku v
důsledku fúze sloučením se společností M. (která při fúzi rovněž zanikla) a s
prvním žalovaným, na něhož přešlo její jmění. Předsedou představenstva prvního
žalovaného byl J. K. a členem představenstva A. K.
4. Soud prvního stupně nejprve konstatoval, že žalobci řádně a včas
uplatnili restituční nárok na pozemky, jež byly vyvlastněny jejich právním
předchůdcům, včetně pozemků PK XY a PK XY v katastrálním území XY v držení
úpadce. Pozemek PK XY tvoří nyní pozemky KN XY a XY, v katastrálním území XY, v
držení prvního žalovaného. Pozemek PK XY tvoří nyní pozemky KN XY, XY, XY, XY,
XY v držení prvního žalovaného a pozemek XY v držení čtvrté žalované. Přestože
k předmětným pozemkům byl uplatněn restituční nárok a probíhalo řízení u
Pozemkového úřadu 3239/92, správkyně konkursní podstaty je zahrnula do
konkursní podstaty úpadce a prodávala, kromě jiného A. K., E. P. a čtvrté
žalované. A. K. a E. P. pozemky převedli na prvního žalovaného, jenž byl o
vznesených restitučních nárocích informován mj. v roce 2001 a v roce 2004
sepsal dohodu o společném postupu s mj. právní předchůdkyní žalobce e/.
5. Soud prvního stupně – cituje § 5 odst. 3 zákona o půdě, § 68 odst. 1
zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), § 130 odst. 1
a 2, § 132 odst. 1 a § 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného
do 31. prosince 2013 (dále též jen „obč. zák.“) – dospěl k závěru, že vlastníky
pozemků uvedených v bodu I. a II. výroku jsou žalobci, jelikož je první
žalovaný nabyl na základě absolutně neplatného právního úkonu a nedošlo k
jejich vydržení, ani k tzv. dobrověrnému nabytí. K pozemku XY, který nabyl
první žalovaný od E. P., soud prvního stupně dodal, že první žalovaný jej nabyl
v době, kdy již musel být s jistotou informován o restitučních nárocích.
6. Podle soudu prvního stupně mají žalobci naléhavý právní zájem na
určení vlastnického práva k předmětným pozemkům, jelikož disponují pravomocným
rozhodnutím deklarujícím jejich vlastnické právo a v katastru nemovitostí jsou
jako vlastníci pozemků zapsáni žalovaní. Dále soud prvního stupně uvedl, že
zákon výslovně zakazoval převod předmětných pozemků a jejich zahrnutí do
konkursní podstaty. Proto je jakýkoliv jejich převod i v rámci konkursu
absolutně neplatný pro rozpor se zákonem. První žalovaný tedy nemohl nabýt
vlastnictví k pozemkům převodem od správkyně konkursní podstaty, avšak mohl je
nabýt vydržením. K dobré víře v zápis v katastru nemovitostí a k absenci
skutečností, které musely v držiteli objektivně vyvolat pochybnosti, že mu věc
náleží, soud prvního stupně citoval závěry judikatury představované
rozhodnutími 28 Cdo 4729/2016 (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
prosince 2016), 28 Cdo 2496/2016 (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.
července 2016), 22 Cdo 145/2003 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
května 2003,) a 22 Cdo 417/98 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února
2000).
7. K možnosti prvního žalovaného nabýt vydržením pozemky KN XY, KN XY
(vzniklé z pozemku PK XY), KN XY, KN XY, KN XY a XY (vzniklé z pozemku PK XY) v
katastrálním území XY, které vložila A. K. do základního kapitálu právního
předchůdce prvního žalovaného (společnosti A), soud prvního stupně uvedl, že
již listiny založené v konkursním spise obsahují informace o restitučních
nárocích, včetně korespondence J. H. (v níž zdůrazňuje, že v roce 2001
upozorňoval funkcionáře společnosti A na jejich uplatnění a neplatnost
převodů). Zdůraznil, že společnost A musela vědět o restitučních nárocích a
její dobrá víra musela být narušena nejpozději k 22. říjnu 2004, kdy podepsala
výše zmíněné prohlášení. K vydržení pozemků prvním žalovaným nemohlo dojít,
neboť „byly nabyty v roce 2000 a desetiletá promlčecí doba do té doby
neuplynula“. Soud prvního stupně poukázal na neoddělitelnost vědomí právnické
osoby a fyzických osob působících v jejích orgánech, s tím, že společnost A se
nemůže dovolávat toho, že nevěděla něco, co věděla A. K., která působila jako
předsedkyně její dozorčí rady a místopředsedkyně představenstva prvního
žalovaného.
8. K pozemku 1216/31 v katastrálním území XY, který nabyl právní
předchůdce prvního žalovaného (společnost A) od E. P. kupní smlouvou v roce
2005, soud prvního stupně uvedl, že za dobu držení pozemku E. P. (od 24. září
1999) nemohlo dojít k jeho vydržení a společnost A v době jeho nabytí již
věděla, že je dotčen restitučními nároky. Nemohla tak být v dobré víře a
nemohla nabýt vlastnictví vydržením.
9. K námitkám prvního žalovaného, že byl v dobré víře, jelikož prodej
pozemků schválil konkursní soud, soud prvního stupně vysvětlil, že konkursní
soud schvaluje prodej ve vztahu k zájmu věřitelů a konkursní podstaty, posuzuje
vhodnost zpeněžení majetku sepsaného v konkursní podstatě daným způsobem, ale
neposuzuje soulad prodeje s restitučními předpisy. Právnická osoba, respektive
obchodní společnost musí při koupi pozemků od správkyně konkursní podstaty
vědět, co konkursní soud při schvalování úkonu posuzuje, navíc se to podává z
odůvodnění předmětných usnesení konkursního soudu. Nelze tak přitakat prvnímu
žalovanému, že konkursní soud schválením prodeje předmětných pozemků vytvořil
podklad pro existenci dobré víry nebo dokonce tzv. dobrověrné nabytí. Dále
uvedl, že společnosti A musel být zřejmý rozsah uplatněných restitučních
nároků, protože nešlo o izolovaný pozemek, ale o celou dotčenou oblast.
10. Konečně soud prvního stupně k námitce prvního žalovaného, že nabyl
vlastnictví k nemovitostem tzv. dobrověrným nabytím s odkazem na judikaturu 28
Cdo 3342/2011 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2012), uvedl, že
zmíněné rozhodnutí na danou věc nedopadá, jelikož šlo o jinou situaci. Dodal,
že uplatněním institutu dobrověrného nabytí by došlo k „legitimizaci dvojího
neplatného převodu přes dvojí blokaci“. Po neplatném převodu pozemků správkyní
konkursní podstaty vložila A. K. pozemky do společnosti A (právního předchůdce
prvního žalovaného), v jejíchž orgánech působila a která nakupovala další
pozemky v dané oblasti, přičemž byla upozorňována na rizika s tím spojená.
Vědomosti A. K. a společnosti A byly shodné.
11. K odvolání žalobce e/ a prvního žalovaného Krajský soud v Brně v
záhlaví označeným rozsudkem:
[1] Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech I., II., V., VI.,
VII. a IX. výroku (první výrok).
[2] Rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý až čtvrtý výrok).
12. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu
prvního stupně a pro stručnost na ně odkázal. Podle odvolacího soudu provedl
soud prvního stupně dostatečné dokazování a věcí se pečlivě zabýval. Dále
uvedl, že v mezidobí dovolací soud vydal rozhodnutí, jež mají přímý vliv i na
projednávanou věc. Dovolací soud v nich dospěl k závěru, že převody pozemků z
konkursní podstaty úpadce na třetí osoby jsou absolutně neplatné pro rozpor se
zákonem a absenci dobré víry.
13. Výslovně proti té části prvního výroku rozsudku, jíž odvolací soud
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech I., II., VI. a VII. výroku,
dále proti druhému a třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal první
žalovaný dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [dovolací důvod dle § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)], a požaduje, aby Nejvyšší
soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil, a v návaznosti na
to zrušil také rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu bodů I., II., VI. a VII.
výroku a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání
vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i otázky, která je dovolacím
soudem řešena rozdílně. Jde o otázku kolize nabytí vlastnického práva na
základě restitučních nároků plynoucích ze zákona o půdě a nabytí vlastnického
práva koupí z konkursní podstaty dle zákona o konkursu a vyrovnání.
14. Dovolatel snáší argumenty proti závěru soudů, že kupní smlouvy
uzavřené mezi správkyní konkursní podstaty a třetími osobami nemohly být
titulem pro nabytí vlastnického práva pro jejich rozpor s § 5 odst. 3 zákona o
půdě. Argumentuje zejména tím, že správkyně konkursní podstaty nebyla osobou
povinnou dle § 5 zákona o půdě. K rozporu převodu s § 68 odst. 1 ZKV uvádí, že
soudy bagatelizovaly význam usnesení konkursního soudu o udělení souhlasů s
převodem vlastnického práva k pozemkům. Namítá, že pravomocné rozhodnutí
konkursního soudu je veřejnou listinou, která prokazuje (není-li dokázán opak)
pravdivost toho, co je v ní osvědčeno. Konkursní soud by jistě neudělil souhlas
s prodejem, kdyby při znalosti všeho, co je v konkursním spise (včetně soupisu
majetkové podstaty), pozemky byly sepsány v rozporu s § 68 ZKV. Jestliže
konkursní soud neudělil pokyn k vyloučení pozemků ze soupisu konkursní
podstaty, pak byl dovolatel v dobré víře, že daný postup je v souladu se
zákonem. K závěru, že nemohl nabýt vlastnictví k pozemkům převodem od správkyně
konkursní podstaty pro absolutní neplatnost kupní smlouvy (pro rozpor se
zákonem), dovolatel namítá, že jde o závěr rozporný s označenou judikaturou
Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Zmiňuje „kauzu XY a kauzu M.“, s tím, že
danou věc měl soud posoudit stejně jako „věc XY“.
15. V rámci polemiky se závěrem o nemožnosti nabytí pozemků vydržením
jeho právním předchůdcem dovolatel odkazuje na označená rozhodnutí Nejvyššího
soudu (dle nichž lze nabýt vydržením i pozemky, ke kterým je uplatněn
restituční nárok) a tvrdí, že vlastnictví k předmětným pozemkům nabyl a pozemky
držel v dobré víře od roku 2000, respektive od roku 2005, když předtím je v
dobré víře nabyla a držela A. K. (v roce 2000) nebo E. P. (v letech 1999-2005)
a již uplynula doba 10 let pro vydržení vlastnického práva. K dobré víře a
oprávněné držbě odkazuje na označené rozsudky Nejvyššího soudu.
16. Dovolatel rovněž zpochybňuje závěr soudů, že nemohl dobrověrně nabýt
vlastnictví k pozemkům. Potud odkazuje na označenou judikaturu Ústavního soudu
a Nejvyššího soudu, namítaje, že jeho právní předchůdce uzavřel kupní smlouvu
poté, co její uzavření schválil usnesením konkursní soud a poté, co byl
proveden vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Nelze pochybovat, že
právní předchůdci dovolatele si byli jistí legitimitou uzavření kupní smlouvy
správkyní konkursní podstaty úpadce, a nabytí vlastnického práva k pozemkům,
stejně jako v případě nabytí pozemku od E. P. Právní předchůdce dovolatele
nabyl pozemky od A. K. na základě prohlášení z 23. října 2000 vkladem 7. března
2001. Vlastnické právo k pozemkům bylo zapsáno v katastru nemovitostí a nebylo
nikým zpochybněno. Není zde žádná skutečnost, která by mohla v roce 2000
narušit dobrou víru společnosti A.
17. Konečně dovolatel namítá, že soudy neprovedly žádné (nebo neprovedly
dostatečné) dokazování k včasnému a řádnému uplatnění restitučních nároků
žalobci, k vědomosti správkyně konkursní podstaty o uplatnění restitučních
nároků k pozemkům a k informovanosti dovolatele (jeho právního předchůdce) o
vznesených restitučních nárocích k pozemkům, a to již od roku 2001. Poukazuje
přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 30 Cdo
1653/2009, uveřejněný pod číslem 57/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
18. Žalobci a/ až d/ ve vyjádření k dovolání uvádějí, že otázku obnovení
jejich vlastnického práva v restitučním řízení a dovolatelem tvrzený konflikt
nabytí vlastnického práva Nejvyšší soud opakovaně vyřešil tak, jako soudy
nižších stupňů v této věci. Jde např. o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
února 2018, sp. zn. 29 Cdo 4716/2015, ze dne 27. března 2018, sp. zn. 29 Cdo
520/2016, která zohledňovala závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23.
listopadu 2016, sp. zn. 28 Cdo 3368/2016. V označených rozhodnutích Nejvyšší
soud konstatoval, že dovolatel ani s ním propojené osoby nemohli ve skutkově
obdobných případech nabýt vlastnické právo k pozemkům z konkursní podstaty
úpadce pro absolutní neplatnost převodů pro rozpor se zákonem a pro absenci
dobré víry. Dovolatel tudíž nemá pravdu v tom, že napadené rozhodnutí je v
rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Zdůrazňují dále, že
rozhodnutí citovaná v dovolání, od nichž se má dle dovolatele napadené
rozhodnutí odchylovat, jakož i rozhodnutí, která mají dokládat rozdílnou
rozhodovací praxi dovolacího soudu, byla vydána ve skutkově odlišných věcech
nebo byla překonána novějšími judikáty. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání
odmítl jako nepřípustné, případně zamítl jako nedůvodné.
19. Žalobce e/ ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout jako nedůvodné,
když bylo prokázáno, že pozemky byly převedeny v rozporu s blokačním
ustanovením § 5 odst. 3 zákona o půdě a § 68 odst. 1 ZKV. Dovolatel nemohl
pozemky nabýt vydržením, neboť „funkcionáři“ jeho právního předchůdce věděli o
vznesených restitučních nárocích.
20. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v
aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
21. V průběhu dovolacího řízení zemřeli žalobkyně a/ (dne 2. března
2020) a žalobce b/ (dne 31. prosince 2022). Dovolací soud proto podle § 107
odst. 2 a § 243b o. s. ř. rozhodl, že namísto zemřelé žalobkyně a/ bude v
řízení pokračováno s jejím dědicem a právním nástupcem D. P. S., který vstoupil
do práv žalobkyně a/, o něž v řízení jde (viz usnesení Městského soudu v Brně
ze dne 1. dubna 2022, č. j. 59 D 651/2020-527, v řízení o pozůstalosti po
žalobkyni a/, jež nabylo právní moci dne 5. května 2022) [výrok I. tohoto
usnesení] a namísto zemřelého žalobce b/ bude v řízení pokračováno s jeho
nástupcem Vratislavem Pěchotou, Jr., Esq., advokátem, který vstoupil do práv
žalobce b/, o něž v řízení jde (výrok II. tohoto usnesení). Žalobce b/ povolal
jmenovaného správcem pozůstalosti listinou ze dne 11. června 2015 (notářským
zápisem sepsaným notářem Mgr. Pavlem Bernardem, NZ 415/2015, N 399/2015, Z,
22/2015), podle níž je ve vztahu k spravované pozůstalosti na území České
republiky oprávněn činit úkony a právní jednání v plném rozsahu, v jakém by byl
oprávněn je činit žalobce b/ sám.
22. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti výrokům o nákladech řízení
(proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil body VI. a VII.
výroku rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, a proti druhému a
třetímu výroku napadeného rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení), je
Nejvyšší soud odmítl jako objektivně nepřípustné (§ 243c odst. 1 a § 238 odst.
1 písm. h/ o. s. ř.).
23. Ve zbývajícím rozsahu (proti té části prvního výroku, jíž odvolací
soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech I. a II. výroku) Nejvyšší
soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž
neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle
§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolatelem zpochybněné právní
posouzení věci odvolacím soudem je souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího
soudu, kterou představují následující závěry:
24. Souhlas konkursního soudu s tím, aby správce konkursní podstaty
zpeněžil majetek podstaty prodejem mimo dražbu (§ 27 odst. 2 ZKV), není
odkládací podmínkou ve smyslu § 36 obč. zák., nýbrž předpokladem platnosti
právního úkonu, jímž správce konkursní podstaty majetek podstaty uvedeným
způsobem zpeněží; jeho absence má za následek absolutní neplatnost takového
právního úkonu (§ 39 obč. zák.). Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
14. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo 31/2004, uveřejněný pod číslem 63/2005 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek.
25. Ustanovení § 68 odst. 1 ZKV nelze vykládat izolovaně, nýbrž v rámci
stanoveném zákonem o konkursu a vyrovnání, a to zejména ve vazbě na § 2 odst.
3, § 6, § 17 a § 18 ZKV. Vyjde-li najevo, že správce konkursní podstaty při
plnění výše uvedené povinnosti sepsal do soupisu majetku konkursní podstaty i
věci, které mají být vydány oprávněným osobám podle zákonů upravujících
zmírnění některých majetkových křivd (k tomu, které zákony lze zahrnout mezi
tzv. restituční zákony, viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. května
2007, sp. zn. 29 Odo 426/2005, uveřejněného pod číslem 22/2008 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), má tato skutečnost za následek, že ohledně takových
věcí správce konkursní podstaty nenabývá práv, které zákon o konkursu a
vyrovnání standardně se soupisem majetku konkursní podstaty spojuje, zejména
pak není oprávněn takové věci zpeněžit, a to až do doby, dokud včas uplatněné
restituční nároky nebyly zamítnuty. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. března 2011, sp. zn. 29 Cdo 1307/2009.
26. Jestliže osoba, která tvrdí, že její vlastnické právo k sepsanému
majetku vylučuje příslušnost tohoto majetku ke konkursní podstatě, v
hmotněprávní lhůtě určené soudem ve výzvě podle § 19 odst. 2 ZKV nepodala
vylučovací žalobu nebo jestliže o vylučovací žalobě této osoby soud pravomocně
rozhodl jinak než tak, že žalobě vyhověl (že příslušný majetek z konkursní
podstaty úpadce vyloučil), pak platí, že z titulu tohoto svého práva již nemůže
vznášet žádné nároky (prosadit své vlastnické právo k dotčenému majetku) vůči
osobě, která následně tento majetek nabyla od správce konkursní podstaty v
důsledku jeho zpeněžení (srov. § 27 ZKV). Jde o jeden z případů, kdy zákon
konstrukcí výše popsané nevyvratitelné domněnky prolamuje zásadu, podle které
nikdo nemůže převést na jiného více práv, než má sám (nemo plus iuris ad alium
transferre potest, quam ipse habet). Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněný pod číslem 81/2005
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněný pod číslem 19/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 19/2006“). Tato ochrana se
nevztahuje na jiné důvody neplatnosti kupní smlouvy uzavřené při zpeněžení
takového majetku správcem konkursní podstaty, ať již mají tyto důvody původ v
porušení norem konkursního práva nebo v okolnostech spočívajících na straně
kupujícího. Srov. např. R 19/2006 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.
prosince 2008, sp. zn. 29 Cdo 5193/2007.
27. Dobrá víra předpokládá omluvitelný omyl o (ne)existenci určité
právně rozhodné skutečnosti. Obecně pak platí, že omluvitelným je jen takový
omyl, k němuž došlo přesto, že jednající (mýlící se) osoba postupovala s
obvyklou mírou opatrnosti (že vyvinula obvyklou péči), kterou lze se zřetelem k
okolnostem konkrétního případu po každém požadovat k tomu, aby se takovému
omylu vyhnul (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn.
29 Cdo 1830/2007, uveřejněný pod číslem 55/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek; včetně literatury a judikatury v něm označené), kdy právní omyl
může být omluvitelný pouze výjimečně (např. v případě objektivně nejasného
znění zákona). Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2002, sp.
zn. 22 Cdo 490/2001. Tato dobrá víra se přitom posuzuje nejen v době uzavření
smlouvy, ale až do doby provedení vkladu vlastnického práva do katastru
nemovitostí – do nabytí vlastnického práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 31. října 2017, sp. zn. 22 Cdo 3418/2017).
28. Dobrá víra do té doby oprávněného držitele věci zaniká ve chvíli,
kdy se tento držitel od kohokoliv či jakýmkoliv způsobem dozvěděl o
skutečnosti, která u něj objektivně musela vyvolat pochybnost, že mu věc po
právu patří, popř. pochybnost, že je subjektem práva. Srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006, k němuž se
Nejvyšší soud přihlásil v mnoha dalších rozhodnutích.
29. K dobré víře právnické osoby je potom možné uvést, že se zásadně
odvíjí od vědomosti statutárních orgánů společnosti. Srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 9. dubna 2014, sp. zn. 22 Cdo 427/2013, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 22 Cdo 4057/2013.
30. Napadené rozhodnutí, v němž odvolací soud přisvědčil soudu prvního
stupně, že právní předchůdce dovolatele měl nabýt předmětné pozemky na základě
absolutně neplatné kupní smlouvy pro rozpor se zákonem a nedošlo k jejich
vydržení ani k tzv. dobrověrnému nabytí (když dovolatel ani jeho právní
předchůdce nebyli v dobré víře), je v mezích uvážení obou soudů souladné se
závěry citovanými shora (nevybočuje z nich v intenzitě vyžadující korekci
prostřednictvím věcného přezkumu závěrů odvolacího soudu soudem dovolacím).
Důvod připustit dovolání na základě argumentace v něm obsažené tak není dán.
31. Převodu předmětných pozemků z konkursní podstaty úpadce do
vlastnictví právního předchůdce dovolatele bránilo uplatnění restitučních
nároků žalovanými (§ 68 odst. 1 ZKV). Vydání souhlasu konkursního soudu s
převodem na věci nic nemění, když souhlas je předpokladem platnosti smlouvy,
tj. musí podpisu smlouvy, kterou se převádí majetek z konkursní podstaty,
předcházet (nikoliv následovat). Poukaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 20. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 1696/2005 (jde o rozsudek uveřejněný
pod číslem 88/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), není případný
vzhledem k odlišným skutkový okolnostem (šlo o spor mezi správcem konkursní
podstaty a odděleným věřitelem o výtěžek zpeněžení předmětu zajištění).
32. Názor dovolatele o nejednotné rozhodovací praxi dovolacího soudu
Nejvyšší soud nesdílí. V tomto ohledu lze pro stručnost odkázat na přiléhavou a
výstižnou argumentaci žalobců a/ až d/ obsaženou v jejich vyjádření k dovolání
(článek III., část D, poslední odstavec).
33. Dovolacími námitkami, podle nichž soudy provedly nedostatečné
dokazování k otázce uplatněného restitučního nároku, dovolatel jednak
(nepřípustně) zpochybňuje skutkové závěry, na jejichž základě odvolací soud
vybudoval své (následné) právní posouzení věci (a uplatňuje tak dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012, který od
1. ledna 2013 k dispozici nemá), jednak nesouhlasí s hodnocením důkazů
odvolacím soudem; to však ? se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v § 132 o. s. ř. ? nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím
důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února
2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález
Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod
číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
34. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst.
3 větou první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání prvního
žalovaného bylo odmítnuto. Procesně úspěšní žalobci tak mají právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobců a/ až d/ sestávají z mimosmluvní
odměny jejich advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne
29. května 2019), která podle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. b/, § 11 odst. 1
písm. k/ a § 12 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), činí u každého z žalobců (po provedeném snížení o 20 %)
částku 2 480 Kč, tj. celkem 9 920 Kč, náhrady hotových výdajů advokáta za jeden
úkon právní služby ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), což vše
představuje celkovou částku 11 120 Kč, kterou je první žalovaný povinen
zaplatit žalobcům a/ až d/ k rukám jejich advokáta.
35. Náklady žalobce e/ sestávají z mimosmluvní odměny jeho advokáta za
jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 23. května 2019), která
podle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. b/ a § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního
tarifu, činí částku 3 100 Kč, náhrady hotových výdajů advokáta za jeden úkon
právní služby ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), což vše s
připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč představuje
celkovou částku 4 114 Kč, kterou je první žalovaný povinen zaplatit žalobci e/
k rukám jeho advokáta
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 31. 5. 2023
JUDr. Helena Myšková
předsedkyně senátu