29 Cdo 875/2020-253
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci
žalobce VS services s. r. o., se sídlem v Ledči nad Sázavou, Havlíčkova 581,
PSČ 584 01, identifikační číslo osoby 06 03 33 00, zastoupeného JUDr. Václavem
Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, PSČ 186 00, proti
žalovanému A. S., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Jiřím Jarošem,
Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 449/11, PSČ 140 00, o
námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 56 Cm 24/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 23. října 2019, č. j. 12 Cmo 203/2019-223, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 59.048,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám
jeho zástupce.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. ledna 2018, č. j. 56 Cm
24/2017-112, ponechal v celém rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze
dne 22. května 2017, č. j. 56 Cm 24/2017-20, jímž uložil žalovanému (A. S.),
aby zaplatil žalobci (VS services s. r. o.) směnečný peníz ve výši 10.400.000,-
Kč s 6% úrokem od 25. dubna 2017 do zaplacení, směnečnou odměnu 34.666,70 Kč a
náhradu nákladů řízení ve výši 669.535,50 Kč (výrok I.), rozhodl o náhradě
nákladů námitkového řízení (výrok II.) a o povinnosti žalovaného zaplatit
náklady řízení státu (výrok III.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 23. října
2019, č. j. 12 Cmo 203/2019-223, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první
výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Soudy nižšího stupně vyšly z toho, že:
1) Dne 17. ledna 2017 vystavil žalovaný (A. S.) v Praze dvě směnky
vlastní na směnečný peníz 5.000.000,- Kč a 5.400.000,- Kč, a to na řad
remitenta (J. S.); na směnkách nebylo uvedeno datum splatnosti (šlo o směnky
splatné na viděnou) a žalovaný se je zavázal zaplatit v platebním místě „J. S.,
XY“. Remitent převedl směnky rubopisem dne 21. dubna 2017 na žalobce, který je
předložil žalovanému k placení v platebním místě dne 24. dubna 2017; žalovaný
na jejich úhradu nic nezaplatil.
2) V řízení provedenými důkazy [znaleckým posudkem vypracovaným
znalkyní PhD. Václavou Musilovou a výslechem znalkyně, jakož i výslechem svědka
(remitenta)] bylo prokázáno, že podpis žalovaného na směnkách je jeho pravým
podpisem.
3) Žalovanému přísluší zkoumat pouze to, zda na směnkách, které
žalobce vůči němu uplatnil, je vyznačena nepřetržitá řada rubopisů; skutečnost,
že směnky remitent rubopisoval na žalobce jeden den po vzniku žalobce, nemá na
otázku, kdo je majitelem směnek, vliv.
4) Údaj data a místa vystavení směnek nemusí být údajem pravdivým; i
kdyby žalovaný vystavil směnky jiného dne či v jiném místě, nemělo by to vliv
na jejich platnost.
5) Zákon nezakazuje vydávat „platební instrument“ na jakoukoli částku;
byť na směnkách není uvedeno nic ve vztahu k jejich zaplacení, neznamená to, že
by směnky musel žalovaný zaplatit v hotovosti.
Na tomto základě odvolací soud – vycházeje z ustanovení čl. I. § 34 odst. 1, §
38 odst. 2, § 40 odst. 3, § 48 odst. 1, § 75 a § 78 odst. 1 zákona č. 191/1950
Sb., zákona směnečného šekového – přitakal závěru soudu prvního stupně, podle
něhož se žalovanému nepodařilo prostřednictvím uplatněných námitek zpochybnit
správnost směnečného platebního rozkazu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.), a to k řešení následujících právních otázek:
a) Je žalobce věcně legitimován v řízení, když svou pohledávku vůči dlužníku
přiznanou směnečným platebním rozkazem převedl v průběhu řízení smlouvou o
postoupení pohledávek (a tuto skutečnost dlužníku oznámil)?
b) Je správný závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobce unesl důkazní
břemeno ohledně pravosti podpisu žalovaného na směnkách?
Dovolatel zdůrazňuje, že první z uvedených otázek dosud nebyla Nejvyšším soudem
zodpovězena (respektive ji odvolací soud posoudil v rozporu se závěry
obsaženými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. listopadu 2016, sen. zn. 29
NSČR 4/2016); druhou otázku odvolací soud vyřešil v rozporu se závěry
formulovanými Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 6. srpna 2009, sp. zn. 30 Cdo
352/2008.
V této souvislosti připomíná, že dne 7. listopadu 2018 uzavřeli žalobce a
společnost Expohledávky s. r. o. (dále jen „společnost E“) smlouvu o postoupení
pohledávky, kterou žalobce převedl na společnost E za úplatu pohledávku ve výši
10.400.000,- Kč „s příslušenstvím a odměnou ze směnky“ z titulu směnečného
platebního rozkazu. Výše označenou smlouvu, jakož i oznámení o postoupení
pohledávky ze dne 12. listopadu 2018 žalobce doručil žalovanému.
Za tohoto stavu právní posouzení věci odvolacím soudem - pokračuje dovolatel -
„spočívá v nezohlednění nedostatků podmínek řízení“, když odvolací soud „se
nikterak nezabýval otázkou věcné legitimace k řízení právě s ohledem na
skutečnost, že došlo k postoupení nároku vyplývajícího ze směnečného platebního
rozkazu“. K hodnocení důkazů (zejména znaleckým posudkem) dovolatel zdůrazňuje, že
znalkyně nevyslovila kategorický závěr o pravosti podpisů na směnkách, když
nevyloučila možnost jejich padělání a odmítla odpovědět na otázku „ohledně
napodobitelnosti podpisu žalovaného“. Přitom upozorňuje „na řadu podezřelých
okolností provázejících vznik směnek“, včetně toho, že soudy nižších stupňů
nevyhověly jeho návrhu na vypracování revizního znaleckého a odmítly doplnit
dokazování jeho účastnickým výslechem. K důkazu výpovědí svědka J. S. (remitenta) doplnil, že jmenovaný se do „postavení svědka“ dostal pouze
„účelovým“ převodem směnek, přičemž lze mít pochyby o jeho důvěryhodnosti. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby
Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné. Dovolání žalovaného, kterého mohlo být přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustavení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že rozhodnutí odvolacího soudu je v řešení právních otázek
dovolatelem otevřených v souladu s níže uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu,
podle níž:
1) Věcnou legitimací se v občanském soudním řízení rozumí oprávnění účastníků
vyplývající z hmotného práva. Věcnou legitimaci má ten z účastníků řízení,
který je nositelem hmotného práva, o něž v řízení jde, jinak řečeno, kterému
svědčí stav z hmotného práva (právo nebo povinnost), o něž v řízení jde;
nedostatek věcné legitimace je důvodem k zamítnutí žaloby, nikoli k zastavení
řízení (k tomu srov. např. důvody usnesení ze dne 29. října 1982, sp. zn. 3 Cz
73/82, jakož i důvody rozsudku ze dne 24. října 2001, sp. zn. 21 Cdo 763/2000 a
důvody usnesení ze dne 11. června 2009, sp. zn. 25 Cdo 1651/2009). Nedostatek
aktivní věcné legitimace žalobce nelze pokládat za nedostatek podmínek řízení
ve smyslu ustanovení § 104 o. s. ř. (srov. důvody usnesení ze dne 21. října
2003, sp. zn. 26 Cdo 10/2003, a ze dne 25. února 1998, sp. zn. 3 Cdon 1243/96). Viz též usnesení sen. zn. 29 NSČR 4/2016, na které poukazoval sám dovolatel. 2) Skutečností, se kterou právní předpisy (obecně vzato) spojují převod práv
ze směnky na řad, není postoupení pohledávky (srov. výslovné znění ustanovení §
1103 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku); podmínkou pro převod
směnky na řad je vedle rubopisu i její předání nabyvateli. Srov. např. usnesení ze dne 27. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 2344/2015,
uveřejněné pod číslem 105/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i
usnesení ze dne 29. dubna 2020, sp. zn. 29 Cdo 2840/2019, včetně judikatury
zmíněné v jeho důvodech. 3) Datum vystavení směnky nemusí být dnem, kdy byla směnka skutečně vystavena.
Viz důvody rozsudků ze dne 3. listopadu 2010, sp. zn. 28 Cdo 3071/2010, ze dne
20. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3106/2009, a ze dne 29. dubna 2020, sp. zn. 29
Cdo 4022/2018. 4) Důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu dlužníka (žalovaného) na směnce
(jako soukromé listině) tíží žalobce (srov. např. rozsudky ze dne 21. prosince
2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo
1294/2010, ze dne 17. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4674/2010, a ze dne 28. dubna
2021, sp. zn. 29 Cdo 1310/2019). Jde-li o hodnocení důkazů, dovolatel sice formálně namítá, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1
o. s. ř.), ve skutečnosti (posuzováno podle obsahu dovolání) však nesouhlasí se
skutkovým závěrem, podle něhož žalobce unesl důkazní břemeno ohledně pravosti
podpisu žalovaného na směnkách. Uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení §
241a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012), který od 1. ledna 2013 k dispozici nemá (srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.). Současně zpochybňuje správnost hodnocení důkazů, které – se zřetelem na zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. – nelze úspěšně
napadnout žádným dovolacím důvodem. Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze
usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen
prostřednictvím „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu (srov. opět § 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012). K tomu srov. např. důvody
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009,
uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu). Přitom zmíněný závěr, který Nejvyšší soud neshledává ani zjevně nepřiměřeným,
odpovídá (i) ustálené judikatuře, podle níž:
1) Znalecký posudek soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem podle § 132 o. s. ř. nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda
závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda
bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda
závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění
znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Aby soud mohl znalecký
posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání
odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, ze kterých
zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na
základě jakých úvah došel ke svému závěru.
2) V případě, kdy soud sám o správnosti písemného vyhotovení znaleckého posudku
pochybnosti nemá, musí znalce při jednání vyslechnout, pokud některý z
účastníků vznáší proti závěrům znalce podstatné (zdůvodněné) výhrady, jejichž
vyjasnění je pro rozhodnutí ve věci samé podstatné; nestačí ale pouhé tvrzení o
nesprávnosti znaleckého posudku, účastník musí uvést konkrétně, v čem jeho
výhrady spočívají. Srov. zhodnocení praxe soudů při výkladu a aplikaci ustanovení novely
občanského soudního řádu (zákona č. 49/1973 Sb.), schválené usnesením pléna
bývalého Nejvyššího soudu ČSSR z 16. prosince 1974, sp. zn. Plsf 2/74,
uveřejněné pod číslem 1/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009,
ze dne 10. listopadu 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, nebo ze dne 17. prosince
2019, sp. zn. 24 Cdo 2444/2019 (jakož i judikaturu tam označenou); v
rozhodovací praxi Ústavního soudu pak např. usnesení ze dne 19. července 2016,
sp. zn. IV. ÚS 3470/15. K těmto závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil též v rozsudku ze dne 31. března 2020, sp. zn. 29 Cdo 635/2018. 3) Má-li soud pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, popřípadě je-li
znalecký posudek nejasný nebo neúplný, nemůže jej nahradit vlastním názorem,
nýbrž musí znalce požádat, aby podal potřebná vysvětlení, zejména aby posudek
doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový
posudek; kdyby tím nebyla pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku,
nejasnost nebo neúplnost znaleckého posudku odstraněna, soud za účelem
přezkoumání znaleckého posudku ustanoví jiného znalce, popřípadě, jsou-li
splněny podmínky uvedené v ustanovení § 127 odst. 3 o. s. ř., státní orgán,
vědecký ústav, vysokou škodu nebo instituci specializovanou na znaleckou
činnost. K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014,
sp. zn. 21 Cdo 2616/2013, uveřejněného pod číslem 109/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. Ze shora uvedených (obecných) závěrů ostatně vychází i dovolatelem zmíněný
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 352/2008; případné odlišnosti jsou
dány zjevně odlišným předmětem znaleckého zkoumání (v dané věci šlo o posouzení
způsobilosti k právnímu úkonu již zemřelé osoby). Konečně závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení
navržené důkazy, plyne zcela zřejmě z ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř., jakož i ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu. Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98,
uveřejněný pod číslem 39/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007,
uveřejněný pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z
judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný pod číslem 80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, nález ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, uveřejněný pod číslem
3/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález ze dne 13.
září
1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998, uveřejněný pod číslem 122/1999 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je přitom zřejmé, že oba soudy též
dostatečně vysvětlily důvody, pro které nevyhověly důkazním návrhům žalovaného
na zpracování revizního znaleckého posudku a účastnický výslech žalovaného. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného
Nejvyšší soud odmítl a žalovanému tak vznikla povinnost hradit žalobci účelně
vynaložené náklady dovolacího řízení. Ty v daném případě sestávají z
mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby
(vyjádření k dovolání ze dne 20. února 2020), která podle ustanovení § 7 bodu
7., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního
tarifu), činí (z tarifní hodnoty 10.434.666,70 Kč) částku 48.500,- Kč a z
paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 4
advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty
(§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.) činí 59.048,- Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí,
může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).