KSOS 14 INS
24594/2014
14 ICm 446/2016
29
ICdo 144/2023-386
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobkyně Mgr. Ing. Evy Hepperové, se sídlem v Opavě, Komárovská 2438/13, PSČ
746 01, jako insolvenční správkyně dlužníka CS Data, s. r. o., zastoupené Mgr.
Veronikou Soukupovou, LL.M., advokátkou, se sídlem v Lomnici, Tylov 147, PSČ
793 02, proti žalované H. K., zastoupené Mgr. Petrem Knittelem, advokátem, se
sídlem v Ostravě, Sokolská třída 871/6, PSČ 702 00, o neplatnost právního
jednání a o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 14
ICm 446/2016, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka CS Data, s. r.
o., se sídlem v Ostravě, Výstavní 1377/44, PSČ 702 00, identifikační číslo
osoby 61973629, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS
24594/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
15. června 2023, č. j. 14 ICm 446/2016, 12 VSOL 129/2023-330 (KSOS 14 INS
24594/2014), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. června 2023, č. j. 14 ICm
446/2016, 12 VSOL 129/2023-330 (KSOS 14 INS 24594/2014), a v bodech II. a V.
výroku rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. listopadu 2022, č. j. 14
ICm 446/2016-256, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
1. Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne
24. listopadu 2022, č. j. 14 ICm 446/2016-256, zamítl žalobu ze dne 10. února
2016, jíž se žalobkyně (Mgr. Ing. Eva Hepperová, jako insolvenční správkyně
dlužníka CS Data, s. r. o.) domáhala určení, že ve výroku blíže specifikované
převody finančních prostředků z bankovního účtu dlužníka na bankovní účet
žalované (H. K.) a výběry finančních prostředků z bankovních účtů dlužníka jsou
vůči věřitelům dlužníka neúčinné (bod I. výroku), uložil žalované zaplatit do
majetkové podstaty dlužníka částku 1 150 000 Kč (bod II. výroku), zastavil
řízení co do části, v níž se žalobkyně domáhala určení neplatnosti ve výroku
III. blíže specifikovaných převodů finančních prostředků z bankovního účtu
dlužníka na bankovní účet žalované a výběrů finančních prostředků z bankovních
účtů dlužníka (bod III. výroku), zastavil řízení co do části, v níž se
žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 825 717 Kč do majetkové
podstaty dlužníka (bod IV. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod V.
výroku).
2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
[1] Žalovaná byla od 20. srpna 2009 do 15. října 2010 prokuristkou
dlužníka a od 13. září 2010 do 22. srpna 2014 jedinou jednatelkou dlužníka.
Společnost SARA TRANUM a. s. byla jediným společníkem dlužníka od 20. května
2010 do 22. srpna 2014.
[2] K bankovnímu účtu dlužníka č. 7715060287/0100 měla v rozhodné době
dispoziční právo žalovaná.
[3] Dne 10. prosince 2012 žalovaná vybrala z bankovního účtu dlužníka v
hotovosti částku 150 000 Kč, dne 20. června 2013 částku 30 000 Kč, ve dnech 28.
června 2012, 29. června 2012 a 14. prosince 2012 v hotovosti vždy částku 250
000 Kč a dne 10. března 2014 v hotovosti částku 220 000 Kč.
3. Insolvenční soud – cituje zejm. § 235 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb.,
o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), § 194 odst. 5, § 135
odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch.
zák.“), a § 451 a § 456 větu první zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku
(dále též jen „obč. zák.“) – konstatoval, že žalovaná jako jednatelka dlužníka
provedla šest výběrů hotovosti z bankovních účtů dlužníka v souhrnné výši 1 150
000 Kč, přičemž nebylo zřejmé, jaký byl účel těchto výběrů. Žalovaná neunesla
důkazní břemeno k prokázání skutečnosti, že vybrané finanční prostředky použila
ve prospěch dlužníka. Současně soud dospěl k závěru, že finanční transakce,
proti kterým žalobkyně brojila, nebyly ve smyslu § 235 a násl. insolvenčního
zákona právními úkony (jednáními). Nebyl tedy dán způsobilý předmět odpůrčí
žaloby, avšak v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2021,
sen. zn. 29 ICdo 21/2020, insolvenční soud posoudil skutkový stav jako
bezdůvodné obohacení žalované, neboť se žalobkyně mimo jiné domáhala toho, aby
žalovaná navrátila finanční prostředky do majetkové podstaty (byť z titulu
neúčinných právních úkonů).
4. K námitce promlčení insolvenční soud uzavřel, že vztah jednatele
společnosti s ručením omezeným a této společnosti je vztahem obchodněprávním;
proto se na něj použije úprava promlčení podle obchodního zákoníku, přičemž
čtyřletá promlčecí doba dle § 397 obch. zák. byla zachována. Ve vztahu k výběru
hotovosti ze dne 10. března 2014 soud posuzoval promlčení podle zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a dospěl k závěru, že
i v tomto případě byla zachována tříletá promlčecí lhůta. Námitku žalované tak
měl za nedůvodnou. Výroky o zastavení řízení soud odůvodnil tím, že žalobkyně
potud vzala žalobu zčásti zpět.
5. K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným
rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech II. a V. výroku (první
výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
6. Odvolací soud dospěl ve shodě s insolvenčním soudem k závěru, že
žalovaná neunesla důkazní břemeno (potud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 29. března 2017, sp. zn. 29 Cdo 6035/2016) ve vztahu k rozhodné
skutečnosti, tedy využití vybraných peněžních prostředků ve prospěch dlužníka.
Žalovanou navrhovaný důkaz účetnictvím dlužníka nebyl vzhledem k jeho prokázané
ztrátě proveditelný a výslech auditora tvrzení žalované neprokázal, neboť ten
se vyjadřoval k účetnímu, nikoli faktickému stavu věci. Účetnictví, jímž
argumentovala žalovaná, pak vypovídá toliko o stavu evidenčním, nikoliv
faktickém. Neprokazuje tedy přímo (dostatečně), že žalovaná skutečně fakticky
vybrané finanční prostředky vložila do pokladny dlužníka.
7. Za správné odvolací soud považoval i posouzení námitky promlčení, k
čemuž odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. K námitce, že žalobkyně
vylíčila rozhodné skutečnosti podstatné pro posouzení nároku na plnění z
bezdůvodného obohacení až při jednání dne 22. července 2021, uvedl (s odkazem
na judikaturu Nejvyššího soudu), že jiné právní posouzení skutkově vymezeného
nároku žalobkyní není změnou žaloby; soud může tvrzený a zjištěný skutkový stav
posoudit odlišně od právního názoru žalobce. Naopak, lze-li na základě
zjištěného skutkového stavu věci žalobci přiznat plnění, kterého se petitem své
žaloby domáhal, nesmí soud žalobu zamítnout, i když se žalobce plnění domáhal z
jiného právního důvodu. Tvrzení žalobkyně při jednání dne 22. července 2021
tedy nebylo změnou žaloby, neboť nedošlo ke změně žalobou uplatněného skutku.
Tato skutečnost proto nemohla mít vliv na běh promlčecích lhůt.
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí (dle
obsahu dovolání) na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací
soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, a otázek, které v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Uplatňuje dovolací důvod spočívající v
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby
dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
9. Dovolatelka především zpochybňuje právní závěr, podle něhož na
závazkové vztahy vzniklé při výběru hotovosti z bankovních účtů společnosti v
roce 2012 dopadá § 261 odst. 3 písm. f/ obch. zák. a dle kterého se má jednat o
tzv. absolutní obchod. Domnívá se, že za použití teleologického a logického
výkladu je nutné dospět k závěru, že nejde o vztah mezi obchodní společností a
jejím orgánem, který souvisí s výkonem funkce jednatele, neboť provedením
výběru hotovosti z bankovních účtů společnosti lze pověřit kteréhokoliv jejího
zaměstnance. Jde tedy o činnost bez vazby k výkonu funkce orgánu společnosti.
10. Dovolatelka dále namítá, že postup soudů co do přenesení důkazního
břemene se opírá o právní normy, jež na danou věc nedopadají, a má jej za
chybný. Konstatuje, že ve věci náhrady škody vzniklé porušením povinnosti
postupovat s péčí řádného hospodáře (§ 135 odst. 2 ve spojení s § 194 odst. 5
obch. zák.) postačí, aby žalující strana tvrdila a prokázala, že žalovaná jako
jednatelka společnosti vybrala z jejího bankovního účtu finanční prostředky,
aniž bylo zřejmé, jak byly využity. Na žalované pak je, aby prokázala, že
prostředky byly využity ve prospěch společnosti. Nicméně u bezdůvodného
obohacení musí být prokázáno, že žalovaná na úkor žalující strany získala
majetkovou výhodu bez právního důvodu nebo z právního důvodu, jenž odpadl. V
daném případě bylo tedy na žalobkyni, aby prokázala, že se žalovaná na úkor
dlužníka bezdůvodně obohatila. Dovolatelka též zpochybňuje provedené
dokazování, namítajíc, že soudy neprovedly navrhované důkazy pro nadbytečnost a
nevyzvaly ji k upřesnění, kdo má tyto důkazy k dispozici.
11. Dovolatelka je tak přesvědčena, že dosavadní skutková zjištění soudů
nejsou dostatečným podkladem pro závěr o (ne)promlčení nároku na vydání
bezdůvodného obohacení; rovněž míní, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno k
prokázání tvrzení, že se dovolatelka bezdůvodně obohatila na úkor dlužníka.
12. Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že insolvenční i odvolací soud
rozhodl v souladu s právními předpisy a dosavadní judikaturou. Nesdílí právní
názory předestřené v dovolání a má za to, že by dovolání mělo být zamítnuto.
13. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního
řádu.
14. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci.
Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř.,
takže zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro daný případ
neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených
v § 238 o. s. ř.).
15. Dovolání není přípustné pro řešení otázky promlčení uplatněného
nároku, tedy otázky posouzení právního režimu vztahu z bezdůvodného obohacení.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož se tento vztah řídí obchodním zákoníkem, je
totiž v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
16. Již v rozsudku ze dne 3. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 1564/2010,
Nejvyšší soud při výkladu § 261 odst. 3 písm. f/ obch. zák. přijal závěr, že
obchodním zákoníkem se řídí pouze ty vztahy mezi obchodní společností a členem
jejího orgánu, které souvisejí alespoň v širším slova smyslu s výkonem funkce
těchto orgánů, tj. vztahy, do kterých by společnost ve vztahu k jiné osobě, než
k osobě vykonávající funkci člena orgánu, nevstoupila. Jiné vztahy mezi
společností a členem jejího orgánu obchodnímu zákoníku nepodléhají, nejde-li o
vztahy, které se řídí obchodním zákoníkem z jiného důvodu (srov. např. § 261
odst. 3 písm. c/ obch. zák.). Takovými „jinými vztahy“, tj. vztahy
nepodléhajícími obchodnímu zákoníku, budou především vztahy vznikající z běžné
obchodní činnosti společnosti, tj. zejména ty, které se uskutečňují v rámci
jejího předmětu podnikání. Mohou sem však patřit i vztahy, do kterých
společnost vstupuje běžně při své činnosti.
17. Judikatura je rovněž ustálena v závěru, že právo na vydání
bezdůvodného obohacení obchodněprávní povahy (která se odvíjí od povahy vztahu,
na jehož základě byl majetkový prospěch získán, viz § 261 odst. 3 písm. f/
obch. zák. a z judikatury např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna
2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo
11, ročníku 2003, pod číslem 198, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. dubna
2014, sp. zn. 28 Cdo 3532/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
prosince 2016, sp. zn. 28 Cdo 3921/2016) vzniklého přijetím plnění bez právního
důvodu se podle § 391 odst. 1 a § 397 obch. zák. promlčí uplynutím čtyř let ode
dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, tj. ode dne, kdy se daná osoba
bezdůvodně obohatila. Jinými slovy, zákon stanoví k uplatnění práva na vydání
bezdůvodného obohacení obchodněprávní povahy čtyřletou objektivní promlčecí
dobu. K tomu srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009,
uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen
„R 10/2014“), nebo (později) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu
2017, sp. zn. 29 Cdo 2028/2016.
18. Výše uvedené judikaturní závěry se přitom plně prosadí (a
dovolatelka se mýlí, dovozuje-li opak) i na posouzení projednávané věci.
19. Dovolatelka provedla výběry hotovosti z pozice jednatelky dlužníka.
Lze jí přisvědčit v tom, že těmito úkony je možné pověřit i zaměstnance, avšak
nejde o úkony, jež by mohl jakýkoliv zaměstnanec vykonávat bez dalšího.
Skutečnost, že určitým právním jednáním lze pověřit jinou osobu, neznamená, že
jde o vztah nepodléhající obchodnímu zákoníku. Závěr odvolacího soudu, že se na
bezdůvodné obohacení uplatní čtyřletá promlčecí doba dle obchodního zákoníku,
je tedy v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
20. Dovolání je však přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky
přenesení důkazního břemene za situace, kdy je rozhodováno o nároku na vydání
bezdůvodného obohacení proti statutárnímu orgánu obchodní společnosti; v
posouzení této otázky je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou
judikaturou Nejvyššího soudu.
21. Nejvyšší soud se nejprve zabýval – v hranicích právních otázek
vymezených dovoláním – správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
22. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
23. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním
nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách
vychází.
24. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující
ustanovení obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, jakož i
ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.
prosince 2013:
Podle § 135 obch. zák. jednatelé jsou povinni zajistit řádné vedení předepsané
evidence a účetnictví, vést seznam společníků a informovat společníky o
záležitostech společnosti (odstavec 1). Ustanovení § 194 odst. 2 první až páté
věty, odstavce 4 až 7 a § 196a se použijí obdobně (odstavec 2).
Podle § 194 odst. 5 obch. zák. členové představenstva jsou povinni vykonávat
svou působnost s péčí řádného hospodáře a zachovávat mlčenlivost o důvěrných
informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo
společnosti způsobit škodu. Je-li sporné, zda člen představenstva jednal s péčí
řádného hospodáře, nese důkazní břemeno o tom, že jednal s péčí řádného
hospodáře, tento člen představenstva. Ti členové představenstva, kteří
způsobili společnosti porušením právních povinností při výkonu působnosti
představenstva škodu, odpovídají za tuto škodu společně a nerozdílně. Smlouva
mezi společností a členem představenstva nebo ustanovení stanov vylučující nebo
omezující odpovědnost člena představenstva za škodu jsou neplatné. Členové
představenstva odpovídají za škodu, kterou způsobili společnosti plněním pokynu
valné hromady, jen je-li pokyn valné hromady v rozporu s právními předpisy.
Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatím, musí obohacení
vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný
plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z
právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých
zdrojů (odstavec 2).
Podle § 456 obč. zák. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na
jehož úkor byl získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl získán, zjistit, musí
se vydat státu.
25. Již v rozsudku ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97,
Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož se ve sporném civilním
řízení uplatňuje pravidlo, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží
na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe
příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto
skutečností také tvrdí (srov. dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
listopadu 2016, sp. zn. 29 Cdo 1430/2014, uveřejněný pod číslem 63/2018 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
září 2022, sp. zn. 22 Cdo 1172/2022, uveřejněný pod číslem 64/2023 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
26. Jinak tomu ovšem je v řízení, v němž je posuzována odpovědnost
žalovaného za škodu způsobenou porušením povinnosti jednatele jednat při výkonu
funkce s péčí řádného hospodáře podle § 194 odst. 5 obch. zák. Z ustálené
judikatury Nejvyššího soudu se podává, že:
1/ Je-li v řízení vedeném proti jednateli společnosti s ručením omezeným
(jako žalovanému) posuzováno, zda jednatel způsobil společnosti škodu porušením
povinnosti vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, nese jednatel
důkazní břemeno o tom, že (v konkrétním případě) jednal s péčí řádného
hospodáře.
2/ Ve vztahu k ostatním předpokladům odpovědnosti jednatele za škodu
způsobenou společnosti – tedy ohledně vzniku škody, jakož i příčinné
souvislosti mezi škodou a protiprávním jednáním – nese důkazní břemeno (jakož i
břemeno tvrzení) žalobce a nikoliv žalovaný člen orgánu.
K tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2009, sp. zn. 29 Cdo
3775/2008, ze dne 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 3542/2011, ze dne 31. března
2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013, ze dne 27. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 250/2015,
ze dne 30. srpna 2017, sp. zn. 29 Cdo 4590/2016, či ze dne 4. září 2018, sp.
zn. 27 Cdo 4163/2017.
27. V poměrech projednávané věci odvolací soud kvalifikoval žalobou
uplatněný nárok jako bezdůvodné obohacení, přičemž co do otázky (přenosu)
důkazního břemene odkázal na § 135 odst. 2 ve spojení s § 194 odst. 5 obch.
zák. a poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 6035/2016, které se
týká aplikace označených ustanovení obchodního zákoníku.
28. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud věc posoudil podle právního
ustanovení, které na danou věc nedopadá. Přestože věc (s odkazem na závěry
insolvenčního soudu) hodnotil jako bezdůvodné obohacení žalované, co do
právního posouzení věci vycházel z judikatury, která posuzuje nároky na náhradu
škody způsobené jednatelem obchodní společnosti porušením povinnosti vykonávat
svou působnost s péčí řádného hospodáře. V důsledku toho též odvolací soud
nesprávně dospěl k závěru o přenesení důkazního břemene na žalovanou.
29. Jestliže tedy odvolací soud aplikoval § 194 odst. 5 obch. zák. na
jednání jednatelky, ve kterém spatřoval „pouze“ bezdůvodné obohacení, pochybil.
30. Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázky právní kvalifikace
žalobou uplatněného nároku a otázky přenosu důkazního břemene, na nichž
napadené rozhodnutí spočívá, není správné (dovolací důvod podle § 241a odst. 1
o. s. ř. byl uplatněn právem), Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se zabýval namítanými vadami řízení,
rozsudek odvolacího soudu zrušil. Jelikož důvody, pro které Nejvyšší soud
zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního
stupně, Nejvyšší soud zrušil i je (v odvoláním napadeném rozsahu, tedy v
rozsahu bodů II. a V. výroku) a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení
(§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
31. V dalším řízení soud nepřehlédne judikaturu Nejvyššího soudu k tzv.
konkurenci nároků na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení (srov.
především rozsudek ze dne 16. prosince 2020, sp. zn. 27 Cdo 179/2020, a další
judikaturu tam označenou) a zváží, zda je možno nárok uplatněný žalobkyní
posoudit i z titulu práva na náhradu škody způsobené žalovanou jakožto
jednatelkou dlužníka. Pouze v případě, kdy shledá, že předpoklady odpovědnosti
žalované za škodu nebyly naplněny, se insolvenční soud bude (opětovně) zabývat
tím, zda uplatněný nárok lze posoudit z titulu bezdůvodného obohacení, a řádně
vyhodnotí, koho a v jakém rozsahu tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno.
32. Ve vazbě na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29
Cdo 6035/2016 vezme odvolací soud v potaz, že jde o usnesení, jímž Nejvyšší
soud odmítl podané dovolání jako nepřípustné. Nebylo-li dovolání v oné věci
přípustné, nemohl z označeného usnesení ani plynout meritorní právní názor,
který by mohl [ve smyslu zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (ve znění
pozdějších předpisů)] zavazovat Nejvyšší soud (i odvolací soud) při meritorním
zkoumání dovoláním předestřených právních otázek. Jediné, co z usnesení o
odmítnutí dovolání pro nepřípustnost může plynout, je nemožnost Nejvyššího
soudu zabývat se danou věcí meritorně. Srov. usnesení velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2019,
sp. zn. 31 Cdo 2389/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince
2022, sp. zn. 30 Cdo 3113/2022.
33. Právní názor dovolacího soudu je pro insolvenční soud i pro odvolací
soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
34. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2025
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu