ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci
žalobce COMMEMAX spol. s r. o., se sídlem v Praze 8, Hnězdenská 735/6, PSČ 181
00, identifikační číslo osoby 61505323, zastoupeného JUDr. Robertem Matasem,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Spálená 92/21, PSČ 110 00, proti žalované E.
S., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. et Mgr. Rudolfem Leškou, LL.M.,
advokátem, se sídlem v Praze 2, Apolinářská 445/6, PSČ 128 00, o popření
pohledávky přihlášeným věřitelem, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
188 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka L. t., se sídlem
XY, PSČ XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. MSPH 88 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 31. března 2015, č. j. 188 ICm XY, 104 VSPH XY (MSPH 88 INS XY),
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2015, č. j. 188 ICm XY, 104
VSPH XY (MSPH 88 INS XY), se v části, v níž byl potvrzen rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 21. srpna 2014, č. j. 188 ICm XY, o zamítnutí žaloby na
určení, že pohledávka žalovaného ve výši 6 153 600 Kč přihlášená do
insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. MSPH 88 INS XY není po právu, a dále
ve výrocích o nákladech řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací
odvolacímu soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání zamítá.
přihláškou P5 není po právu (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(bod II. výroku). Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1/ A. M. (dále jen „A. M.“) a L. t. (dále též jen „dlužník“) uzavřeli smlouvu o
půjčce, v níž se A. M. zavázal poskytnout dlužníku peněžní prostředky do
celkové výše 3 200 000 Kč a dlužník se zavázal vrátit je do 31. prosince 2010. V případě prodlení se zaplacením si strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,3
% z dlužné částky za každý den prodlení. A. M. smlouvu podepsal dne 23. června
2008 a dlužník dne 30. června 2008. 2/ Dne 23. června 2008 dal A. M. bance AIB platební příkaz, kterým převedl
částku ve výši 3 200 000 Kč na účet dlužníka. 3/ Jednatelé (správně společníci) dlužníka si v dohodě ze dne 25. srpna 2009
(správně 2008) [dále jen „dohoda společníků“] sjednali, že všechny peníze
vložené A. M. „do společnosti L. t. budou splaceny, jakmile budou k dispozici
finanční prostředky a pokud projekt L. t. nevyjde, bude půjčka A. M. splacena v
celé výši s úrokem“. 4/ Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 30. června 2010 postoupil A. M. P. F. C. (dále jen „P. F. C.“) pohledávku ve výši 3 200 000 Kč splatnou dne 31. prosince 2010 s příslušenstvím a smluvní pokutou 0,3 % za každý den prodlení
plynoucí ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi A. M. a dlužníkem dne 30. června
2008. 5/ Usnesením ze dne 3. října 2012, č. j. MSPH 88 INS XY, zjistil insolvenční
soud úpadek dlužníka a prohlásil konkurs na jeho majetek. 6/ Přihláškou ze dne 12. prosince 2012 uplatnil P. F. C. v insolvenčním řízení
dlužníka pohledávky v celkové výši 9 788 616,39 Kč. Šlo o pohledávku ze smlouvy
o půjčce ze dne 23. června 2008 uzavřené mezi A. M. a dlužníkem v celkové výši
3 635 016,39 Kč (jistina ve výši 3 200 000 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši
435 016,39 Kč) [dále jen „pohledávka č. 1“] a dále o pohledávku - smluvní
pokutu z téže smlouvy ve výši 6 153 600 Kč (smluvní pokuta ve výši 0,3 % denně
z dlužné částky za období od 1. ledna 2011 do 2. října 2012) [dále jen
„pohledávka č. 2“]. 7/ Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 21. prosince 2012 postoupil P. F. C. pohledávku ze smlouvy o půjčce ze dne 23. června 2008, a to jistinu ve výši 3
200 000 Kč a příslušenství, a dále pohledávku ve výši 6 153 600 Kč jako smluvní
pokutu za prodlení dlužníka s vrácením půjčky podle smlouvy o půjčce žalované. 8/ Na základě usnesení insolvenčního soudu ze dne 28. prosince 2012, č. j. MSPH
88 INS XY, vstoupila do insolvenčního řízení na místo insolvenčního věřitele P. F. C. žalovaná. 9/ Podáním ze dne 22. ledna 2013 popřel žalobce obě pohledávky žalované. Pohledávku č. 1 popřel co do pravosti a pořadí. Pravost pohledávky zpochybňoval
tvrzením, že existují dvě pohledávky ze smluv o půjčce, a to pohledávka ze
smlouvy o půjčce ze dne 23. června 2008 a pohledávka ze smlouvy o půjčce ze dne
30. června 2008. Přitom P. F. C. přihlásil pohledávku ze smlouvy o půjčce ze
dne 23. června 2008, ačkoliv nabyl pohledávku ze smlouvy o půjčce ze dne 30. června 2008. Pohledávku ze smlouvy o půjčce ze dne 23. června 2008 pak nemohl
postoupit na žalovanou, neboť u této pohledávky P. F. C. věřitelem nikdy nebyl.
Tato pohledávka dále neexistuje z důvodu, že k poskytnutí peněz nikdy nedošlo. Dále namítal, že pohledávka ze smlouvy o půjčce byla sjednána jako bezúročná,
tudíž není možné požadovat úroky. Pokud jde o pořadí, pak žalobce tvrdil, že
pohledávka ze smlouvy o půjčce je pohledávkou společníka dlužníka vyplývající z
jeho účasti ve společnosti, a jde tak o podřízenou pohledávku podle § 172
zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního
zákona), která se v insolvenčním řízení neuplatňuje. Pohledávku č. 2 popřel co
do pravosti a pořadí, a to ze stejných důvodů jako pohledávku č. 1, neboť jde o
„příslušenství pohledávky č. 1“. Na tomto základě dospěl insolvenční soud k závěru, že žalovaná je věřitelkou
sporných pohledávek. V řízení nevyšlo najevo, že by existovaly dvě smlouvy o
půjčce, neboť prokázána byla pouze jediná smlouva, „formálně“ uzavřená dne 30. června 2008. Jestliže byla následně pohledávka (jejími nabyvateli) označena
jako pohledávka ze smlouvy o půjčce ze dne 23. června 2008, pak tato okolnost
pouze poukazuje na den, kdy byla věřitelem (A. M.) smlouva podepsána a kdy
věřitel plnil převedením peněžních prostředků. Přihlášená pohledávka navíc není
určena pouze odkazem na smlouvu o půjčce, ale také výší, splatností a výší
smluvní pokuty. Uvedené pak platí i pro smlouvy o postoupení pohledávky. Rovněž námitku, že k poskytnutí peněz nedošlo, považoval insolvenční soud za
spekulaci. Skutečnost, že peníze byly převedeny dříve, než druhá smluvní strana
smlouvu o půjčce podepsala, neznamená, že nemohlo jít o půjčku podle této
smlouvy. Za pouhou spekulaci, kterou žalobce neprokázal, lze podle
insolvenčního soudu považovat i námitku, že nešlo o platbu podle této smlouvy,
či výhradu, že platební příkaz, kterým věřitel udělil bance pokyn k zaslání
peněz, mohl být zrušen. Výše platby a datum platby naopak svědčí o tom, že šlo
o platbu podle této smlouvy. Insolvenční soud neshledal důvodnou ani námitku, že šlo ve skutečnosti o vklad
společníka (A. M.). Nikoliv každá „investice společníka do společnosti“ je
totiž automaticky vkladem. Věřitel ze smlouvy o půjčce získal stejné postavení
jako jakýkoliv jiný věřitel. Půjčka navíc nevyvolala žádný „materiální“ účinek
se vkladem spojený, např. navýšení majetkové účasti či zvýšení základního
kapitálu. Insolvenční soud konečně nepovažoval za opodstatněnou ani námitku
nepřiměřenosti a nemravnosti smluvní pokuty. Naopak měl za to, že „smluvní
pokuta ve výši 0,3 % za každý den prodlení je v obchodněprávních vztazích
standardní a neshledal důvod ji moderovat“. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (druhý výrok). Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění insolvenčního soudu a cituje §
657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“) – předeslal, že smlouva o půjčce je reálný
kontrakt, její forma nemusí být písemná a k jejímu vzniku postačí reálné
poskytnutí peněz.
Přesto smluvní strany smlouvy v průběhu bankovního převodu
uzavřely písemnou smlouvu o půjčce. Insolvenční správce, ani dlužník jako přímý
účastník smluvního vztahu vznik smlouvy a existenci půjčky nezpochybnili. Z
dohody společníků sice vyplývá, že A. M. poskytl dlužníku půjčky v celkové výši
540 000 EUR, nebylo však prokázáno, že by existovala jiná smlouva o půjčce
uzavřená dne 23. června 2008 a částku 3 200 000 Kč nelze ani považovat za vklad
společníka do společnosti. Vzájemným posouzením důkazů a zjištění z nich učiněných insolvenčním soudem
podle odvolacího soudu nelze dospět k jinému závěru, než že smlouvami o
postoupení pohledávky došlo k postoupení pohledávky na žalovanou, která tak je
věcně legitimovaným věřitelem v insolvenčním řízení. Ve vztahu k pohledávce č. 2 odvolací soud s poukazem na § 544 obč. zák. předeslal, že smluvní pokuta musí být vždy přiměřená významu a hodnotě
zajišťované povinnosti. Pokud by újma způsobená zaplacením smluvní pokuty a
tomu odpovídající prospěch věřitele byly ve vzájemném nepoměru, bylo by
ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. neplatné. Smluvní pokuta plní funkci zajišťovací, preventivní, uhrazovací či
sankční a lze ji sjednat i za prodlení s placením peněžitého závazku. K tomu odvolací soud dodal již jen tolik, že „posoudil, že sjednaná výše
smluvní pokuty odpovídá významu a hodnotě zajišťované pohledávky a ztotožnil se
tedy i s tímto závěrem soudu prvního stupně“. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má
za přípustné pro řešení otázek hmotného i procesního práva, „při jejímž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
resp., která částečně v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“,
uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tj. nesprávné právní posouzení věci, a
navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu projednání. Nesprávnost právního posouzení spatřuje dovolatel v tom, že:
1/ Předmětná smlouva byla v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu posouzena jako smlouva o půjčce, ačkoliv jde o smlouvu o úvěru. 2/ Pohledávka přihlášená do insolvenčního řízení byla v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí posouzena jako pohledávka ze smlouvy o půjčce a postupních
smluv, ačkoliv to neodpovídá objektivně správnému výkladu těchto smluv. 3/ Soudy nesprávně a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu
posoudily otázku důkazního břemene ve vztahu k otázce, zda úvěr či půjčka byl
skutečně poskytnut. 4/ Soudy nesprávně posoudily skutečnou povahu přihlášené pohledávky, která je
„skrytým vkladem“ společníka do společnosti a má být posouzena podle § 172
insolvenčního zákona, když tato otázka dosud nebyla dovolacím soudem řešena. 5/ Soudy nesprávně a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí posoudily platnost
ujednání o smluvní pokutě. K jednotlivým předestřeným otázkám dovolatel argumentuje takto:
Ad 1/
Smlouva zakládající pohledávku žalované je podle obsahu smlouvou o úvěru. V
této smlouvě je v článku 2.1 sjednáno, že věřitel se zavazuje poskytnout
peněžní prostředky do výše 3 200 000 Kč. Jde tak o závazek do budoucna, který
bude plněn na základě vzniklé smlouvy, od její účinnosti a platnosti, která
nastala teprve účinností dnem jejího podpisu oběma smluvními stranami (jak si
strany v této smlouvě sjednaly). Navíc sousloví „do výše 3 200 000 Kč“
předpokládá ještě další projev vůle, a to určení ze strany dlužníka, v jaké
výši mají být peněžní prostředky poskytnuty. Takový způsob ujednání pak typicky
odpovídá smlouvě o úvěru podle § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Nelze pak přehlédnout ani text smlouvy, kde
se v článku 4.1 výslovně hovoří o poskytnutí úvěru. Ujednání o bezúročnosti je pak neplatné, což však podle dovolatele, který potud
poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. 29 Cdo
4498/2007, nezpůsobuje neplatnost smlouvy o úvěru jako celku. Posouzení základu
kauzy je tak podle dovolatele nesprávné. Vzhledem k tomu dovolatel dovozuje, že platbu provedenou na základě smlouvy ze
dne 30. června 2008 žalovaná netvrdí, byť pouze na základě takové platby by
žalované mohlo vzniknout právo na jistinu. Ad 2/
Přihláškou do insolvenčního řízení přihlásil P. F. C. pohledávku, která na něj
přešla na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 30. června 2010. Podle
této smlouvy je postupována pohledávka ze smlouvy o půjčce ze dne 30. června
2008, která však k přihlášce nebyla doložena, naopak byla doložena smlouva z
23. června 2008 a k ní výpis z účtu původního věřitele, podle kterého byla
odeslána částka 3 200 000 Kč dne 24. června 2008 na účet dlužníka. Právní
předchůdce žalované (P. F. C.) pak smlouvou ze dne 21. prosince 2012 postoupil
na žalovanou pohledávku ze smlouvy o půjčce ze dne 23. června 2008.
Za takového skutkového stavu pohledávka na právního předchůdce žalované nikdy
nepřešla a nemohla být ani postoupena na žalovanou. Naopak v řízení vyšlo
najevo, že v období léta 2008 poskytl A. M. dlužníkovi více půjček. Pokud tak byla přihlášena pohledávka ze smlouvy o půjčce ze dne 30. června
2008, pak buď jde o pohledávku vzniklou na základě smlouvy o půjčce, která
nebyla doložena, nebo o pohledávku, která sice byla doložena smlouvou o půjčce,
ale nebylo prokázáno, že půjčka či úvěr byl na základě této smlouvy poskytnut,
protože výpis z účtu odpovídá jiné půjčce. Ad 3/
Odvolací soud se toliko spokojil s tím, že žalovaná prokázala odeslání peněz z
účtu (původního věřitele A. M.), aniž však bylo prokázáno jejich připsání na
účet dlužníka. Přitom podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 2090/2009) musí věřitel
prokázat nejen uzavření smlouvy o půjčce a ujednání, že mají být do určité doby
vráceny, ale také skutečnost, že tyto peníze skutečně půjčil. Soudy obou stupňů pak „přetočily“ důkazní břemeno, když nepožadují po žalované
prokázání poskytnutí půjčky, ale po dovolateli požadují důkaz o opačném stavu. Ad 4/
Dovolatel míní, že „předmětná pohledávka“ je pohledávkou, která by měla být
uspokojována postupem podle § 172 insolvenčního zákona. Poskytnutí půjčky společnosti jejím společníkem, v níž si strany sjednají
nepřiměřený úrok či smluvní pokutu, směřuje podle dovolatele k jedinému cíli,
kterým je pojištění pro případnou insolvenci. Společníci totiž mají nejlepší a
nejrychlejší informace o dané společnosti a takto uzavřené smlouvy vedou ke
značnému poškození ostatních věřitelů, včetně dovolatele, neboť z důvodu
uspokojení pohledávky společníka nezbývá dostatek finančních prostředků na
uspokojení pohledávek ostatních věřitelů. Dochází tak k porušení zásady
rovnosti věřitelů, kteří jsou v obdobném postavení. Z uvedeného důvodu dospívá dovolatel za použití teleologické metody výkladu k
závěru, že pojmem „pohledávky společníků vyplývající z jejich účasti na
společnosti“ se rozumí rovněž pohledávky, které vznikají na základě půjček a
jiných „zastřených“ vkladů společníků společnosti. Označit skrytý vklad
společníka za půjčku společnosti považuje dovolatel za obcházení zákona, který
„předvídá, že společníci se na společnosti účastní vklady do nebo mimo základní
kapitál a nesou riziko s tím spojené“. Ad 5/
Za odporující konstantní judikatuře považuje dovolatel posouzení smluvní
pokuty. Soudům obou stupňů vytýká, že považují smluvní pokutu za „standardní“,
aniž tuto úvahu blíže odůvodnily a zabývaly se konkrétními okolnostmi případu. Samotná výše smluvní pokuty, jež za necelé dva roky přesáhla takřka dvakrát
výši samotné pohledávky, je v rozporu s dobrými mravy. Smluvní pokuta jako
paušalizovaná náhrada škody překračuje svou funkci, neboť škoda nehrozila
závratná a úroky z prodlení ji dostatečně sanují. Smluvní pokuta tak plnila
jinou funkci, než ji zákon přisuzuje. Dalším kritériem pro posouzení výše smluvní pokuty je okolnost, že šlo o vnosy
společníka do společnosti (investice mimo základní kapitál).
Bylo by zvláštní,
aby společník poškozoval „vlastní“ společnost vysokou smluvní pokutou a navíc
by to neodpovídalo zásadě loajality vůči společnosti, podle níž má společník
povinnost nečinit vůči společnosti úkony, které by měly negativní vliv na její
podnikání, realizaci jejího předmětu podnikání, resp. činnosti, a nesmí činit
vůči společnosti takové úkony, které jsou způsobilé ji poškodit, a to jak ve
směru ke třetím osobám, tak ve vztahu ke společníkům. Tomu odporuje výše
smluvní pokuty, která měla být moderována podle § 301 obch. zák. Podle
dovolatele je „výkon práva na smluvní pokutu v rozporu s dobrými mravy a
poctivým obchodním stykem, když přiznání práva společníkovi společnosti, který
vnesl prostředky do „své“ společnosti a jako takový nese riziko selhání
projektu společnosti, je toto riziko v rozporu s dobrými mravy a poctivým
obchodním stykem přeneseno na obchodní partnery úpadce, kteří jsou o více jak 6
miliónů Kč kráceni na svých přihlášených pohledávkách ve prospěch společníka,
jehož investice se nezdařila“. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s napadeným rozhodnutím,
vyvracela správnost dovolacích námitek a navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto,
případně zamítnuto. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení
rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo
33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
a článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že při rozhodování o podaném dovolání
nepřihlížel k doplnění dovolání z 23. ledna 2017, jelikož (vzhledem k doručení
napadeného rozsudku dne 27. dubna 2015) šlo o podání učiněné zjevně po uplynutí
dvouměsíční lhůty k formulaci dovolacích důvodů (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud nejdříve posuzoval přípustnost dovolání. Jestliže dovolatel tvrdí (ad 3/), že nedošlo k poskytnutí půjčky (rozuměj
přenechání peněz), když uvedená skutečnost nebyla prokázána, pak uplatňuje
dovolací důvod spočívající v nesprávném zjištění skutkového stavu. Takový
dovolací důvod však není přípustný, když dovolání lze podat pouze z důvodu
nesprávného právního posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Soudy obou
stupňů vyšly ze skutkového zjištění, že k poskytnutí peněžních prostředků
došlo, a tuto otázku dovolací soud přezkoumávat nemůže. V této souvislosti lze dále podotknout, že není důvodná námitka dovolatele o
„přetočení“ důkazního břemene, neboť břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně
poskytnutí půjčky žalovaná (podle zjištění soudů nižších stupňů) unesla.
Dovolatel dále nesouhlasí s posouzením předmětné smlouvy jako smlouvy o půjčce,
předkládaje právní názor, že jde o smlouvu o úvěru (ad 1/), a rovněž nesouhlasí
s tím, že smlouvami o postoupení pohledávek byla postoupena pohledávka z
předmětné smlouvy a že žalovaná tak je věřitelkou v insolvenčním řízení
dlužníka (ad 2/). V usnesení ze dne 11. února 2015, sp. zn. 31 Cdo 2184/2013, uveřejněném pod
číslem 55/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uvedl, že
smlouva o půjčce je tradičně považována za smlouvu reálnou; znamená to, že ke
smlouvě o půjčce nedochází jen na základě dohody stran (účinným přijetím návrhu
na uzavření smlouvy), ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníku, ke
kterému při peněžité půjčce může dojít i bezhotovostním převodem na účet
dlužníka (k tomu srov. také např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 14. května 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura číslo 6, ročníku 2004, pod číslem 110, ze dne 24. března 2004, sp. zn. 29 Odo 350/2003, ze dne 24. července 2008, sp. zn. 29 Odo 475/2006, ze dne
11. prosince 2009, sp. zn. 21 Cdo 4520/2007, ze dne 30. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2000/2012, ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 1825/2012, ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 136/2013). Smlouvu o půjčce je třeba odlišovat od smlouvy o úvěru (§ 497 obch. zák.),
která má konsenzuální povahu. Věřitel se jí zavazuje, že na požádání dlužníka
poskytne (po účinnosti smlouvy) jemu nebo v jeho prospěch určité peněžní
prostředky, které se dlužník zavazuje vrátit spolu s úroky (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2010, sp. zn. 21 Cdo 333/2009). Rozdíl mezi smlouvou o půjčce a smlouvou o úvěru pak spočívá v tom, že smlouvou
o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi peníze nebo jiné druhově určené věci a
dlužník se zavazuje ve sjednané době peníze nebo jiné druhově určené věci
vrátit, zatímco ze smlouvy o úvěru vzniká věřiteli povinnost rezervovat a na
žádost dlužníka poskytnout v jeho prospěch peněžní prostředky do sjednané výše
a dlužníkovi vzniká právo (nikoliv povinnost) úvěr čerpat a povinnost
poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit úroky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 24. května 2007, sp. zn. 32 Cdo 922/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1386/2006). V rozsudku ze dne 25. listopadu 2005, sp. zn. 21 Cdo 2939/2004, uveřejněném pod
číslem 70/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dále
uvedl, že úvěrovou smlouvou ve smyslu § 497 obch. zák. se věřitel zavazuje na
požádání dlužníka poskytnout peněžní částku, tzn., že se zavazuje mít tuto
částku připravenu, aby byl schopen vyhovět dlužníkově žádosti. Jde tedy nejenom
o vlastní poskytnutí peněz, ale zejména o rezervování prostředků v dohodnuté
velikosti s nejistotou, zda celá tato částka bude dlužníkem požadována, a
příslib prostředky na požádání poskytnout. Z uvedeného plyne, že vyšel-li odvolací soud z toho, že si smluvní strany
sjednaly smlouvu, kterou nazvaly smlouva o půjčce, výslovně odkázaly na § 657
obč.
zák., sjednaly si bezúročnost poskytnutí peněz, nebyl sjednán způsob
čerpání peněz na žádost věřitele, naopak věřitel ke dni, kdy tuto smlouvu
podepsal, zaslal peníze (navíc v plné výši stanovené smlouvou) na účet dlužníka
a tyto byly na účet dlužníka převedeny, pak posouzení takové smlouvy jako
smlouvy o půjčce odpovídá závěrům ustálené judikatury Nejvyššího soudu, jak je
shrnuta výše. Těm pak odpovídá i výklad smluv o postoupení pohledávky. Ze skutkových zjištění
učiněných soudy nižších stupňů se podává, že postupovaná a přihlášená
pohledávka plyne ze smlouvy o půjčce ze dne 30. června 2008, která navazuje na
poskytnutí peněz věřitelem (A. M.) na základě platebního příkazu učiněného dne
23. června 2008. Ve smlouvách o postoupení byly vymezeny smluvní strany, výše
poskytnuté jistiny i specifikována smluvní pokuta. Nejvyšší soud pak připomíná judikaturu Ústavního soudu, který v nálezu ze dne
8. října 2014, sp. zn. II. ÚS 2095/14, uvedl, že při výkladu právních úkonů je
nutno přihlížet k tomu, že jejich autoři, často laici, nejsou schopni ve
smluvním textu dohodnout podstatu závazku pomocí pregnantní terminologie. Právní formalismus orgánů veřejné moci a jimi vznášené přehnané nároky na
formulaci smlouvy proto nelze z ústavněprávního hlediska akceptovat, neboť
evidentně zasahují do smluvní svobody občana, vyplývající z principu priority
občana nad státem, jak je upraven v čl. 1 Ústavy a z principu smluvní volnosti
(čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny). Tímto náhledem (bez zbytečného formalismu) je pak nutné přistupovat i k právním
úkonům posuzovaným v řízení, konkrétně k tomu, že smluvní strany ve smlouvě o
půjčce uvedly, že „věřitel se zavazuje poskytnout (…) peněžní prostředky do
celkové výše“, k uvedení pojmu „úvěr“ na dvou místech smlouvy o půjčce, nebo k
tomu, že strany ve smlouvě o postoupení pohledávky ze dne 21. prosince 2012
uvedly, že postupují pohledávku ze smlouvy o půjčce ze dne 23. června 2008. Na uvedeném pak nic nemění ani to, že peníze byly poskytnuty dlužníkovi dříve,
než jím byla podepsána smlouva o půjčce. Jak Nejvyšší soud uzavřel např. v
rozsudku ze dne 28. března 2007, sp. zn. 33 Odo 209/2005, ze dne 11. listopadu
2008, sp. zn. 28 Cdo 3790/2008, či ze dne 25. dubna 2013, sp. zn. 33 Cdo
4237/2011, smlouvu o půjčce lze uzavřít i tak, že se smluvní strany dohodnou,
že peníze, které již byly dlužníku předány z jiného důvodu a které je povinen
věřiteli vrátit, budou nadále tvořit předmět půjčky. Nejvyšší soud tak nemá žádné pochybnosti o tom, že závěry odvolacího soudu,
podle nichž přihlášenou a postupovanou pohledávkou je pohledávka z předložené
smlouvy o půjčce ze dne 30. června 2008, která byla poskytnuta na základě
platebního příkazu učiněného dne 23. června 2008, se nijak neprotiví ustálené
judikatuře Nejvyššího soudu. Z uvedeného vyplývá, že otázky formulované pod body 1/ až 3/ přípustnost
dovolání nezakládají. Otázka ad 3/ vychází z nepřípustného dovolacího důvodu, v
řešení otázek předestřených pod body 1/ a 2/ pak rozhodnutí odvolacího soudu
odpovídá judikatuře dovolacího soudu. Dovolání je však podle § 237 o. s. ř.
přípustné v posouzení zbylých dovoláním
otevřených otázek, neboť problematikou předestřenou čtvrtou dovolací otázkou se
Nejvyšší soud dosud nezabýval a v posouzení páté otázky je rozhodnutí
odvolacího soudu v rozporu s níže uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Pod bodem 4/ formuloval dovolatel otázku, zda půjčka poskytnutá společnosti
jejím společníkem je pohledávkou společníka vyplývající z jeho účasti ve
společnosti podle § 172 insolvenčního zákona. Podle § 172 insolvenčního zákona po úplném uhrazení všech pohledávek, kterých
se týká insolvenční řízení, s výjimkou pohledávek uvedených v § 170, lze v
insolvenčním řízení uhradit rovněž podřízené pohledávky a pohledávky společníků
nebo členů dlužníka vyplývající z jejich účasti ve společnosti nebo v družstvu
(odstavec 1). Podřízené pohledávky se postupem podle odstavce 1 uspokojují v
závislosti na dohodnuté nebo stanovené míře jejich podřízenosti; jinak se
uspokojují poměrně. Jako poslední se vždy uspokojují pohledávky společníků nebo
členů dlužníka vyplývající z jejich účasti ve společnosti nebo v družstvu, a to
poměrně (odstavec 3). Pohledávky společníků nebo členů dlužníka vyplývající z
jejich účasti ve společnosti nebo v družstvu se v insolvenčním řízení
neuplatňují, ale pouze se oznamují insolvenčnímu správci, který vede jejich
evidenci (odstavec 4). Podle § 59 odst. 1 obch. zák. ve znění účinném do 31. prosince 2013 (pro věc
rozhodném) vkladem společníka je souhrn peněžních prostředků (dále jen
„peněžitý vklad“) nebo jiných penězi ocenitelných hodnot (dále jen „nepeněžitý
vklad“), které se určitá osoba zavazuje vložit do společnosti za účelem nabytí
nebo zvýšení účasti ve společnosti. Podle § 61 odst. 1 věty první obch. zák. podíl představuje účast společníka ve
společnosti a z ní plynoucí práva a povinnosti. Práva společníka se dělí na majetková, nemajetková a ostatní. Mezi majetková
práva patří zejména právo na podíl na zisku, na vypořádací podíl a podíl na
likvidačním zůstatku. Mezi nemajetková práva patří zejména právo podílet se na
řízení společnosti a právo na informace o společnosti. K ostatním právům patří
například práva menšinových společníků. K tomu srov. např. Pokorná, J.,
Kovařík, Z., Čáp, Z. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. I. díl. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, str. 310, 311. V souvislosti se vkladem – poskytnutím určité hodnoty společnosti – získává
společník konkrétní práva, mezi něž patří také právo participovat na řízení
společnosti. Společník, který participoval na řízení společnosti, nemůže v případě zjištění
úpadku takové společnosti očekávat, že (s ohledem na nesprávné řízení) bude
majetkovou podstatu společnosti zatěžovat (svými) dalšími nároky, které mu z
účasti na společnosti plynou, na úkor ostatních věřitelů. Proto zejména právo
společníka na podíl na zisku a na vypořádací podíl patří mezi tzv.
účastnické
pohledávky, které jsou v insolvenčním řízení uspokojovány jako poslední, po
uspokojení všech ostatních věřitelů. Naopak mezi účastnické pohledávky nepatří
pohledávka společníka ze smlouvy o půjčce na vrácení částky půjčené
společnosti, když půjčením peněz společnosti společník žádná práva související
s jeho účasti nenabývá. Nejvyšší soud tak neshledává důvod rozšiřovat výkladem per analogiam význam
pojmu „pohledávky společníků nebo členů dlužníka z jejich účasti ve společnosti
nebo v družstvu“ i na další pohledávky, než ty, které bezprostředně z jejich
účasti plynou. Takový výklad by totiž neodpovídal účelu uvedené právní normy. Jinými slovy řečeno, mezi pohledávky společníků nebo členů dlužníka vyplývající
z jejich účasti ve společnosti (účastnické pohledávky) patří zejména právo na
podíl na zisku a na vypořádací podíl. Naopak pohledávka ze smlouvy o půjčce
spočívající v nároku na vrácení poskytnutých peněz společností společníku mezi
tyto pohledávky nepatří. Dovolatel ostatně nebrojí primárně proti samotné půjčce, ale proti ujednání o
smluvní pokutě a její výši, jíž se společník společnosti „pojišťuje vůči
insolvenci“ a dostává se ke škodě ostatních věřitelů, pro něž nezbývá dostatek
finančních prostředků k uspokojení jejich pohledávek, do výhodnějšího
postavení. Takové okolnosti však nemohou vést k odlišnému posouzení druhu
pohledávky, ale mohou být případně důvodem, který by mohl svědčit o
nepřiměřenosti (event. nemravnosti) sjednané smluvní pokuty. Dovolání tak v této části není důvodné. K otázce ad 5/
Dovolatel především namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje žádné
okolnosti, podle nichž by bylo možné usoudit, že výše smluvní pokuty odpovídá
významu a hodnotě zajišťované pohledávky. Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle § 301 obch. zák. nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud snížit s
přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody
vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se
vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody vzniklé později je poškozený oprávněn
do výše smluvní pokuty podle § 373 a násl. V rozsudku ze dne 30. června 2016, sp. zn. 29 Cdo 871/2014, Nejvyšší soud
shrnul dosavadní judikaturu vztahující se k výkladu § 3 odst. 1 obč. zák. ve
vazbě na dobré mravy a dospěl mimo jiné k těmto závěrům:
1/ Dotčené ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní)
hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním
předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností.
Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon
nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy
tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Použití § 3 odst. 1
obč. zák. nelze vyloučit na základě úvahy, že výkon práva, který odpovídá
zákonu, je vždy v souladu s dobrými mravy (srov. např. důvody rozsudků ze dne
30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96 a ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon
473/96, uveřejněných pod čísly 5/2001 a 16/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, jakož i rozsudku ze dne 26. května 2015, sp. zn. 33 Cdo 4732/2014,
či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002,
uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2003, pod číslem 53). 2/ Z toho, že argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva,
vyplývá, že odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými
zjištěními, a že musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují
? v konkrétním případě ? závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v
rozporu (srov. např. důvody rozsudku ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon
473/96, uveřejněného pod číslem 16/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Ke shora uvedenému srov. rovněž důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního
a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo
3931/2013, uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, uveřejněném pod číslem
81/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak soud ohledně smluvní
pokuty uvedl:
1/ Ujednání v obchodněprávních vztazích je možné posuzovat jako neplatný právní
úkon pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. pouze v případě, že by se
dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, a to
i případně ve spojení se skutečností, že byla sjednána nepřiměřeně vysoká
smluvní pokuta. 2/ Ujednání o smluvní pokutě není možno v obchodněprávních vztazích považovat
za neplatné podle § 39 obč. zák. pouze z důvodu nepřiměřenosti sjednané výše
smluvní pokuty. 3/ Pro posouzení, zda je sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, zákon
žádná kritéria nestanoví; závěr o nepřiměřenosti je věcí volného uvážení soudu. Posouzení této otázky závisí na okolnostech konkrétního případu, zejména na
důvodech, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly, a na
okolnostech, které je provázely. Není rovněž vyloučeno, aby soud již při
posuzování této otázky přihlédl k významu a hodnotě zajišťované povinnosti,
zákon mu to však neukládá. 4/ Dospěje-li soud k závěru, že smluvní pokuta je sjednána nepřiměřeně vysoká,
je povinen tuto pokutu snížit. V této fázi je soud ze zákona povinen
přihlédnout k hodnotě a významu zajišťované povinnosti. K tomu viz i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. 23 Cdo
330/2012, nebo ze dne 24. ledna 2017, sp. zn. 23 Cdo 5068/2014.
Při posuzování (ne)přiměřenosti smluvní pokuty (ať jde o posouzení souladu
ujednání s dobrými mravy či pro účely případné moderace) nelze vycházet jen ze
závěrů jiného rozhodnutí soudu v obdobné věci (v tomto směru srov. obdobně
závěry Nejvyššího soudu ohledně úroku z prodlení uvedené v rozsudku ze dne 16. května 2012, sp. zn. 31 Cdo 717/2010, uveřejněném pod číslem 104/2012 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, které lze uplatnit i ve vztahu ke smluvní
pokutě), ani z pouhé výše pokuty stanovené denně, ale vždy z konkrétních
okolností případu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2012, sp. zn. 29 Cdo 3667/2010, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2013,
pod číslem 118). Zásadní pro posouzení jsou tak okolnosti daného případu. Ustanovení § 3 obč. zák. i § 301 obch. zák. totiž patří k normám s relativně neurčitou (abstraktní)
hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého předem
neomezeného okruhu okolností. S tímto režimem se pak nutně pojí zvýšené
požadavky na kvalitu odůvodnění soudního rozhodnutí, neboť je-li toliko na
soudu, aby vymezil okolnosti, jež jsou rozhodné pro aplikaci ustanovení
hmotného práva v konkrétní věci, pak je nezbytné, aby soud v odůvodnění svého
rozhodnutí takto vymezené okolnosti označil a vysvětlil, na základě jaké úvahy
k jejich vymezení dospěl (přiznal jim právní relevanci). V posuzované věci odvolací soud, přestože předeslal, k jakým kritériím je
zapotřebí přihlédnout při hodnocení souladu smluvní pokuty s dobrými mravy,
pouze konstatoval, že výše smluvní pokuty odpovídá hodnotě a významu
zajišťované povinnosti. Tento svůj závěr nijak blíže nekonkretizoval a
neobjasnil, z čeho (z jakých okolností vyplynuvších z dokazování v projednávané
věci) při jeho formulování vyšel, které okolnosti věci měl v dané věci za
rozhodující. Není tak zřejmé, jaká kritéria vzal za podstatná při hodnocení
námitek dovolatele, který platnost ujednání o smluvní pokutě zpochybňoval. Právní posouzení odvolacího soudu je v této otázce neúplné a proto i nesprávné. Napadené rozhodnutí tak v části, jež se týká pohledávky č. 2, tj. uplatněného
práva na smluvní pokutu, nemůže obstát. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v části, která se týká
pohledávky P5/2 (smluvní pokuty) ve výši 6 153 600 Kč a dále ve výroku o
náhradě nákladů řízení zrušil a věc podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V části, která se týká pohledávky
P5/1 (půjčky a jejího příslušenství) ve výši 3 635 016,39 Kč dovolání podle §
243d písm. a/ o. s. ř. zamítl, neboť v této části je napadené rozhodnutí věcně
správné. V další fázi řízení odvolací soud nejdříve posoudí, zda je smlouva o půjčce
občanskoprávním nebo obchodněprávním vztahem.
V případě občanskoprávního vztahu
posoudí, zda je sjednaná pokuta v rozporu s dobrými mravy podle skutkových
tvrzení uvedených žalobcem, případně podle okolností, které plynou ze spisu, a
tyto okolnosti uvede v odůvodnění svého rozhodnutí. Dospěje-li k závěru, že jde
o vztah obchodněprávní, posoudí (vedle případného rozporu s dobrými mravy) i
(ne)přiměřenost smluvní pokuty. Konečně v případě, že dospěje k závěru, že jde
o obchodněprávní vztah, neopomene (při úvaze o možné moderaci smluvní pokuty),
že pohledávka z titulu smluvní pokuty byla popřena co do pravosti a pořadí a
nikoliv co do výše (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna
2010, sp. zn. 29 Cdo 1961/2008). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta
první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.