KSPH 38 INS 9368/2009
38 ICm 271/2010
29 ICdo 6/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobce Factoring České spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 4, Budějovická
1518/13B, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 25629352, zastoupeného JUDr.
Marií Oswaldovou, advokátkou, se sídlem v Řehenicích, Křiváček 9, PSČ 251 67,
proti žalovanému JUDr. Jaroslavu Hrnčířovi, advokátu, se sídlem v Horoměřicích,
Kamenická 318, PSČ 252 62, jako insolvenčnímu správci dlužníka HSS, a. s.,
zastoupenému JUDr. Evou Metzkerovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2 – Novém
Městě, Rumunská 1720/12, PSČ 120 00, o určení pořadí pohledávky, vedené u
Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 ICm 271/2010, jako incidenční spor v
insolvenční věci dlužníka HSS, a. s., se sídlem v Hořovicích, Na Cintlovce
535/7, PSČ 268 01, identifikační číslo osoby 60747340, vedené u Krajského soudu
v Praze pod sp. zn. KSPH 38 INS 9368/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 9. června 2011, č. j. 38 ICm 271/2010, 101 VSPH
49/2011-77 (KSPH 38 INS 9368/2009), takto:
I. Dovolání žalovaného proti měnícímu výroku rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 9. června 2011, č. j. 38 ICm 271/2010, 101 VSPH 49/2011-77 (KSPH
38 INS 9368/2009), ohledně určení práva žalobce na uspokojení jeho pohledávky
za dlužníkem ve výši 24 564 779,42 Kč ze zajištění zástavním právem zřízeným
podle notářského zápisu notáře Mgr. Miloslava Peterky NZ 107/2005, N 128/2005,
zapsaným v rejstříku zástav pod č. 7398, se zamítá.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. června 2011, č. j. 38 ICm
271/2010, 101 VSPH 49/2011-77 (KSPH 38 INS 9368/2009), se v měnícím výroku
ohledně určení práva žalobce na uspokojení jeho pohledávky za dlužníkem ve výši
24 564 779,42 Kč ze zajištění zástavním právem zřízeným podle notářského zápisu
Mgr. Miloslava Peterky NZ 293/2005, N 364/2005, zapsaným v rejstříku zástav pod
č. 8509, a smlouvou o zajišťovacím převodu práva ze dne 23. října 2009, a ve
výroku o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 20.
prosince 2010, č. j. 38 ICm 271/2010-47, zamítl žalobu, jíž se žalobce
(Factoring České spořitelny, a. s.) domáhal vůči žalovanému (insolvenčnímu
správci dlužníka HSS, a. s.) určení, že jeho pohledávky za dlužníkem ve výši 24
564 779,42 Kč jsou zajištěny zástavními právy zřízenými dle notářských zápisů
notáře Mgr. Miloslava Peterky, NZ 107/2005, N 128/2005 a NZ 293/2005, N
364/2005, zapsanými v rejstříku zástav pod č. 7398 a č. 8509, a smlouvou o
zajišťovacím převodu práva ze dne 23. října 2009 (bod I. výroku). Dále rozhodl
o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). Insolvenční soud vyšel především z toho, že
1/ Dne 3. června 2005 uzavřel dlužník s žalobcem formou notářského
zápisu zástavní smlouvu č. NZ 107/2005, N 128/2005 (dále jen „první zástavní
smlouva“) k zajištění pohledávky plynoucí z rámcové faktoringové smlouvy ze dne
2. července 2003, číslo 100181 a na ni navazujících obchodních smluv. Jako
předmět zástavního práva byl označen soubor movitých věcí, a to zařízení a
zásoby dlužníka, nacházející se v provozovně společnosti v areálu Hořovice,
Cintlovka 535, a to v průmyslovém objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. st. 2195/20, zapsaném na LV č. 2147 pro k. ú. a obec H., u Katastrálního úřadu
pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Beroun, s tím, že v tomto
objektu se nachází sklad materiálů pevné ceny a slévárna, a v průmyslových
objektech bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. st. 373/1, 373/2, 373/3 a 373/4,
vše zapsané na LV č. 441, pro k. ú. a obec T., u Katastrálního úřadu pro
Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Beroun, s tím, že v tomto objektu se
nachází sklad materiálů pevné ceny a NV Obrobna. 2/ Dne 8. listopadu 2005 uzavřel dlužník se žalobcem formou notářského
zápisu zástavní smlouvu č. NZ 293/2005, N 364/2005 (dále jen „druhá zástavní
smlouva“) k zajištění pohledávky plynoucí z rámcové faktoringové smlouvy ze dne
2. července 2003, číslo 100181 a na ni navazujících obchodních smluv. Jako
předmět zástavního práva byl označen soubor movitých věcí, a to hmotný
investiční majetek dlužníka, nacházející se v provozovně dlužníka v objektu
strojírny, hmotný investiční movitý majetek dlužníka nacházející se v
provozovně dlužníka a ve střediscích údržby a energetiky nacházející se v
objektech strojírny a slévárny v Hořovicích, hmotný investiční movitý majetek
dlužníka nacházející se v provozovně dlužníka ve středisku svařovny nacházející
se v objektu strojírny v Hořovicích, hmotný movitý investiční majetek dlužníka
nacházející se v provozovně dlužníka v objektech slévárny – cídírny odlitků v
Hořovicích, hmotný movitý investiční majetek dlužníka nacházející se v
provozovně dlužníka v Hořovicích, v objektech slévárny – formovny I. a formovny
II., hmotný investiční majetek dlužníka nacházející se v provozovně dlužníka v
Hořovicích, v odboru správa podniku, v objektu slévárny, a veškeré zásoby
dlužníka nacházející se v provozovně dlužníka. 3/ Dne 23. října 2009 uzavřel žalobce s dlužníkem smlouvu o
zajišťovacím převodu vlastnického práva (k elektrické indukční tavící peci),
kterou byly zajištěny závazky z rámcové factoringové smlouvy č. 100181 a z
následně navazujících obchodních kontraktů a závazky vyplývající z prohlášení o
uznání závazku ze dne 15. května 2009. 4/ Krajský soud v Praze usnesením ze dne 2. února 2010, č. j. KSPH 38
INS 9368/2009-A-14, zjistil úpadek dlužníka a insolvenčním správcem ustanovil
žalovaného. 5/ Žalobce si přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek
dlužníka pohledávku zajištěnou zástavním právem a zajišťovacím převodem
vlastnického práva na základě výše uvedených smluv. 6/ U přezkumného jednání konaného dne 8.
dubna 2010 žalovaný popřel
právo na přednostní uspokojení žalobcovy pohledávky (právo na uspokojení ze
zajištění). 7/ Dopisem doručeným žalobci dne 19. dubna 2010 vyzval žalovaný
žalobce, aby podal incidenční žalobu, kterou se bude domáhat určení, že
pohledávka přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka HSS, a. s. je
pohledávkou zajištěnou. 8/ Žalobce podal 5. května 2010 žalobu na určení pořadí své přihlášené
pohledávky. Na tomto základě insolvenční soud, poté, co předeslal, že sporným
zůstalo pouze posouzení platnosti zástavních smluv a smlouvy o zajišťovacím
převodu práva, uvedl, že v zástavních smlouvách je zástava vymezena příliš
obšírně, což způsobuje neurčitost a tím i absolutní neplatnost těchto smluv. K
užitému pojmu hmotný movitý investiční majetek insolvenční soud uvedl, že tento
pojem v době uzavření smluv ani v době rozhodování soudu není používán v
žádných právních předpisech, pročež je možné pouze dovozovat, co znamená. Ve
smlouvě užitý pojem se tedy vůbec nepoužívá, je nejasný a neurčitý a může v
sobě zahrnovat širokou škálu majetku dlužníka, který však nikdy nebyl předmětem
zástavních smluv. K tomu insolvenční soud doplnil, že movitý majetek je specifikován pouze
„místem umístění“, nelze předpokládat jeho stále setrvání v daných objektech,
jakož i jeho nespotřebování v případě zásob, proto nelze jednoznačně a určitě
vymezit předmět zástavní smlouvy, neboť není zřejmé, které věci byly ke dni
uzavření smlouvy v daných objektech a které byly získány až následně. Rovněž smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva insolvenční
soud – s odkazem na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006,
uveřejněný pod číslem 45/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek [dále jen
„R 45/2009“] (který je – stejně jako další rozhodnutí citovaná níže – uveřejněn
na webových stránkách Nejvyššího soudu) – shledal neplatnou pro neurčitost,
neboť neobsahuje všechny náležitosti tohoto typu smlouvy podle § 553 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále
jen „obč. zák.“). Podle insolvenčního soudu smlouva postrádá jednoznačné určení
zajišťovaného majetku, právo dlužníka, které se převádí, jeho předmět a způsob
uspokojení věřitelovy pohledávky z převedeného dlužníkova práva. Podle uzavřené
smlouvy navíc došlo k převodu vlastnického práva bez uzavření jakékoliv jiné
smlouvy, což odporuje podstatě a právní úpravě takové smlouvy, která je pouze
smlouvou zajišťovací, nikoliv realizační. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí
soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl (první
výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Odvolací soud poté, co zopakoval důkazy předmětnými třemi smlouvami,
dospěl k těmto závěrům:
1/ Předmětem zástavního práva mohou být podle § 158 odst. 1 obč. zák.
věci hromadné i soubory movitých věcí, a to jak věci určené jen druhově,
hromadně nebo úhrnně, tedy movité věci „jak stojí a leží“ nacházející se v
určitých prostorech (potud odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 32 Odo 441/2003), tak zásoby, kdy zpeněžení
se bude týkat těch jednotlivých věcí, které se v označených prostorách podle
zástavních smluv nacházely v době zpeněžení (s odkazem na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3757/2009). Vnosem další věci do
daného prostoru vzniká zástavní právo k dané věci, vynesením věci naopak
zástavní právo k dané věci zaniká. 2/ Zástava je v případě smlouvy ze dne 8. listopadu 2005 dostatečně
specifikována rovněž ve znaleckém posudku Viléma Balaše. 3/ Pojem „hmotný movitý investiční majetek“ je možné vyložit podle
právních předpisů, které již sice nejsou platné, ale byly součástí právního
řádu České republiky. Jde především o zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, a
dále o Opatření ministerstva financí č. 54/1996 Sb. 4/ Výše pohledávky, která je zástavním právem zajišťována, je
dostatečně určena, neboť občanský zákoník ani obchodní zákoník v době platnosti
obou zástavních smluv nevyžadovaly, aby v nich označené pohledávky, které má
zástavní právo zajišťovat, skutečně existovaly nebo byly splatné. K tomu
odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo
1014/2003 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2006, pod
číslem 15). 5/ Smlouva o zajišťovacím převodu práva nemůže být neplatná proto, že
neobsahuje dohodu o tom, jaký vliv na vlastnické právo věřitele k takovému
majetku bude mít byť pozdní uspokojení pohledávky dlužníkem z jiných zdrojů a
na jaký účel mají být v této době použity užitky vzniklé ze zajištění, neboť za
situace, kdy v této věci k žádnému opožděnému plnění ze strany dlužníka
nedošlo, by vyslovení neplatnosti bylo projevem „bezobsažného právního
formalismu“. 6/ Výše a druh pohledávek zajištěných zajišťovacím převodem práva jsou
dostatečně identifikovány v čl. I., bodu 1 smlouvy. Kromě splatných pohledávek
v tomto článku uvedených jsou předmětem zajištění i pohledávky splatné či
vzniklé v budoucnu podle factoringové smlouvy. Splatnost zajištěných pohledávek
je podstatnou náležitostí vlastní smlouvy (factoringové a na ní navazujících
smluv). 7/ Předmět zajišťovacího převodu práva je vymezen zcela přesně a
dostatečně v článku I. bodu 1. odst. 2 smlouvy o zajišťovacím převodu práva. 8/ Na základě této argumentace uzavřel, že všechny tři smlouvy jsou
smlouvami dostatečně určitými a srozumitelnými, a tedy platnými.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že jsou dány dovolací
důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. (tedy že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a
dále že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a požaduje,
aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. Dovolatel předně namítá, že zástavní smlouvy jsou neplatné pro neurčité
označení předmětu zástavy. Argumentuje především tím, že předmět zástavy
označený jako „hmotný movitý investiční majetek“ není věcí určenou druhově,
hromadně nebo úhrnně. Považovat hmotný movitý investiční majetek za množinu
jednotlivých věcí, která se považuje za věc jedinou, lze pouze pro účely
účetní. Samotný pojem „hmotný movitý investiční majetek“ pak podle dovolatele
není znám v platném právu a právní řád jej neznal ani v době uzavření
zástavních smluv. Jde o pojem platný dříve, jehož obsah se v čase měnil a byl
vypuštěn v roce 2001. Dovolatel zdůrazňuje, že jde pouze o účetní pojem,
protože určitý majetek může do této kategorie patřit, ale také nemusí v
závislosti na konkrétním předmětu podnikání, pořizovací ceně a době pořízení. Takový pojem pak podle jeho přesvědčení nemůže vymezovat konkrétní zástavu ve
smlouvě. V této souvislosti dovolatel poukazuje na to, že žalobce měl v okamžiku
zřízení zástavního práva jako předmět podnikání (podle zápisu v obchodním
rejstříku) řadu činností a z výčtu jeho aktivit nelze odhadnout, který
konkrétní majetek má být předmětem zástavy. K označení místa, kde se měl nacházet předmět zástavy, pak dovolatel
uvádí, že ho nepovažuje za dostatečně určité též proto, že předmětem zástavy
byly věci movité, tj. mobilní. Jednotlivá střediska, kde se měl nacházet
předmět zástavy, podle dovolatele fakticky neexistovala, šlo jen o údaj účetní,
resp. střediska byla zřízena v rámci organizační struktury dlužníka a nikoli
jako jednoznačně objektivně určené konkrétní místo, kde by byla ta která věc
umístěna. Dovolatel argumentuje i tím, že podmínkou platného uzavření zástavní smlouvy je
písemná forma. Není-li obsah celé smlouvy vyhotoven v písemné formě, je smlouva
absolutně neplatná podle § 40 obč. zák. v souvislosti s § 156 obč. zák., byť
účastníci neměli při jejím uzavření mezi sebou pochybnosti o obsahu smlouvy. Konečně, ve vztahu ke znaleckému posudku Ing. Viléma Balaše, který má
dle odvolacího soudu upřesňovat soubor movitých věcí tvořících zástavu,
dovolatel namítá, že tento důkaz nebyl součástí zástavní smlouvy, nebyl
žalobcem navržen, nebyl k důkazu předložen a nebyl ani před insolvenčním
soudem, ani před soudem odvolacím proveden jako důkaz. Dovolateli proto není
zřejmé, jak dospěl odvolací soud k závěru, že tento znalecký posudek upřesňuje
soubor movitých věcí tvořících zástavu. Podle dovolatele je neplatná i smlouva o zajišťovacím převodu práva.
Má
za to, že smlouva o zajišťovacím převodu práva je smlouvou formální, a proto
musí splňovat veškeré formální náležitosti, byť k naplnění situací, které tyto
náležitosti upravují, nedošlo. Musí tedy vyčerpávajícím způsobem upravit nejen
vliv pozdního uspokojení pohledávky na vlastnické právo věřitele, ale musí též
obsahovat výši a splatnost pohledávek již existujících a náležitou identifikaci
pohledávek, které mají být zajištěny a teprve v budoucnu vzniknou. Posuzovaná
smlouva podle dovolatele tyto požadavky, jak vyplývají z R 45/2009, nesplňuje. Žalobce navrhuje dovolání zamítnout, maje napadené rozhodnutí za věcně
správné. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. K první zástavní smlouvě. Přestože dovolatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu a
rovněž v odůvodnění dovolání formálně namítá, že obě zástavní smlouvy jsou
neplatné, prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů, jejichž obsahovým
vymezením je Nejvyšší soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), ve
skutečnosti polemizuje především se závěry odvolacího soudu o platnosti druhé
zástavní smlouvy. V první zástavní smlouvě smluvní strany nepoužily dovolatelem zpochybňovaný
pojem hmotný movitý investiční majetek a smlouva neodkazovala ani na sporný
znalecký posudek Ing. Viléma Balaše. Předmětem zajištění byly zařízení a
zásoby, nacházející se ve shora označených provozovnách dlužníka, které byly
vymezeny jak přesným označením polohy objektů, v nichž se nacházejí, v souladu
s katastrálním zákonem, tak i podle jejich začlenění do vnitřní organizační
struktury dlužníka. Nejvyššímu soudu není zřejmé, jakým jiným způsobem by bylo
možné identifikovat prostory, v nichž se nacházely jednotlivé movité věci,
které měly tvořit předmět zástavy. Závěry odvolacího soudu, na jejichž základě uzavřel, že první zástavní smlouva
je platná, jsou plně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Srov. zejména
rozsudek sp. zn. 21 Cdo 3757/2009 (na který odvolací soud ostatně přiléhavě
odkázal), v němž Nejvyšší soud dovodil, že zásoby zboží umístěné ve skladu,
tedy – řečeno jinak – sklad zboží, může být zástavou, aniž by bylo samo o sobě
významné, zda tvoří věc hromadnou (universitas rerum) [sklad zboží se tradičně
považoval za věc hromadnou – srov. například § 427 Obecného zákoníku
občanského] nebo zda se považuje za jiný soubor věcí. Sklad zboží je způsobilou
zástavou bez ohledu na to, že se zbožím v něm umístěném se „průběžně
obchoduje“ (příjem a výdej zboží je pojmově spjat – jak správně uvedl odvolací
soud – se skladem zboží), že zboží je určeno (svou povahou) k okamžité nebo
„postupné spotřebě" nebo že zbožím má být jinak nakládáno; uvedené a další
obdobné okolnosti pramení z povahy této zástavy, kterou účastníci (strany)
zástavní smlouvy berou (musí vzít) při zřizování zástavního práva ke skladu
zboží v úvahu, která však nemá za následek, že by nemohlo jít o způsobilý
prostředek uspokojení zástavního věřitele z výtěžku zpeněžení zástavy. Z
uvedeného vyplývá mimo jiné, že sklad zboží se v právních vztazích pokládá –
samozřejmě i v případě, že je zástavou – za jedinou věc, i když (ve
skutečnosti) jde o souhrn více nebo mnoha jednotlivých věcí (popř. též práv a
jiných majetkových hodnot). Zástavním právem je zatížen sklad zboží jako
„jediná věc"; znamená to, že na jednotlivé věci umístěné ve skladu se zástavní
právo nevztahuje a že zástavní právo nevázne na věci, která byla (v souladu s
jeho účelem) ze skladu vyjmuta. Zpeněžení skladu zásob za účelem získání
výtěžku, z něhož bude uspokojen zástavní věřitel, se týká těch jednotlivých
věcí (popř. též práv a jiných majetkových hodnot), které se ve skladu nachází v
době zpeněžení.
Nejvyšší soud proto dovolání v rozsahu, jímž napadá měnící výrok rozsudku
odvolacího soudu ve věci samé ohledně práva žalobce na uspokojení pohledávky ze
zajištění zřízeného první zástavní smlouvou, zamítl podle § 243b odst. 2 část
věty před středníkem o. s. ř. K druhé zástavní smlouvě. Proti správnosti právního posouzení druhé zástavní smlouvy odvolacím soudem
dovolatel brojí především námitkou, že předmět zástavy je ve smlouvě
specifikován prostřednictvím pojmu „hmotný movitý investiční majetek“, který
není způsobilý dostatečně určitě vymezit předmět zástavního práva. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba
vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým výkladem. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a
vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Podle § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění
platném do 31. prosince 2013 (dále jen „obch. zák.“), projev vůle se vykládá
podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev
vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev
vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu,
který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle
určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se
jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle
odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s
projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi
sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věci
(odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je
třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první tohoto výrazu
použila (odstavec 4). Podle § 153 odst. 1 obč. zák. zástavou může být věc movitá nebo
nemovitá, podnik nebo jiná věc hromadná, soubor věcí, pohledávka nebo jiné
majetkové právo, pokud to jeho povaha připouští, byt nebo nebytový prostor ve
vlastnictví podle zvláštního zákona, obchodní podíl, cenný papír nebo předmět
průmyslového vlastnictví. Podle § 553 obč. zák. splnění závazku může být zajištěno převodem práva
dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovací převod práva) [odstavec 1]. Smlouva
o zajišťovacím převodu práva musí být uzavřena písemně (odstavec 2). Právní úkon je neurčitý tehdy, je-li vyjádření projevu sice
srozumitelné, avšak nejednoznačný je jeho věcný obsah. Na základě zmocnění v § 4 odst. 2 zákona o účetnictví definovalo pojem
„hmotný investiční majetek“ Opatření federálního ministerstva financí č. V/20
100/1992 ze dne 15. července 1992, kterým se stanoví účtová osnova a postupy
účtování pro podnikatele.
V tomto opatření byl pod názvem Účtová třída 0 –
Investiční majetek v čl. I odst. 5, 6 definován pojem „hmotný investiční
majetek“. Opatřením č. 281/84 064/2000 ze dne 10. listopadu 2000, kterým se upravuje
účtová osnova a postupy pro účtování pro podnikatele, byl s účinností od 1. ledna 2001 tento pojem změněn na „dlouhodobý hmotný majetek“, aniž by se změnil
obsah pojmu. Obecně lze o pojmu hmotný investiční majetek uvažovat jako o označení
druhu majetku, tak jak byl definován v právním řádu do konce roku 2000, nebo
jako o dlouhodobém hmotném majetku. K tomu je zapotřebí doplnit, že i v
případě, kdy smluvní strany ve smlouvě použijí termín definovaný (platným)
právním řádem, je třeba tento projev vůle vyložit podle pravidel určených pro
výklad právních úkonů. V konkrétní věci totiž nelze vyloučit, že smluvní strany
přikládají použitému termínu jiný význam (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 29 Odo 512/2002, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 215 či rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 33 Cdo 3488/2009). Podstatné tedy není, zda smluvními stranami použitý termín je definován
platným právem, zda vychází ze zažitého používání tohoto pojmu v obchodním
styku bez ohledu na to, že jeho zákonná definice v platném právu již není
obsažena, anebo zda byl ve smlouvě použit z jiného důvodu. Rozhodující je pouze
to, zda lze tento pojem vyložit. V posuzované věci je pak podstatné, zda lze
dospět k závěru, v jakém významu byl smluvními stranami tento pojem použit a
zda je v konkrétní věci způsobilý dostatečně určit předmět zástavy. Ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák. formulují výkladová
pravidla, která ukládají soudu, aby případné pochybnosti o obsahu právního
úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření
právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících
osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachyceného ve smlouvě musí být proto
nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu
jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti
použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmu ve struktuře celého
právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí,
jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou k
přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z
jazykového vyjádření úkonu. Výkladem tak lze zjišťovat pouze obsah právního
úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
14. prosince 2005, sp. zn. 29 Odo 1033/2004). V posuzované věci odvolací soud projev vůle smluvních stran a okolnosti s tímto
projevem souvisejícími blíže nezjišťoval, ani neposuzoval. Spokojil se toliko s
konstatováním, že zástava je v druhé zástavní smlouvě označena za použití
výkladových pravidel obsažených v § 35 odst. 2 obč. zák.
dostatečně určitě a
srozumitelně, a to nejen označením místa, kde se nacházejí, ale také znaleckým
posudkem Viléma Balaše, jehož předmětem bylo stanovení hodnoty souboru movitých
věcí označených v zástavní smlouvě jako „hmotný movitý investiční majetek“. Na tomto místě nelze než přisvědčit námitce dovolatele, podle níž odvolací soud
nemohl učinit závěr, že označený znalecký posudek, na který druhá zástavní
smlouva odkazuje, upřesňuje předmět zástavy, když žádný ze soudů neprovedl
důkaz touto listinou. Odvolací soud tedy nemohl z této listiny čerpat skutková
zjištění, o něž opřel svůj závěr o určitosti vymezení předmětu zástavy (ve
smyslu zjištění, jaké věci byly předmětem zástavního práva a jaké nikoliv) [k
tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 4178/2007]. Znalecký posudek, který, jak plyne z obsahu spisu, ani soudy
nižších stupňů neměly k dispozici (přestože jej žalobce označil k důkazu již v
žalobě), tak za těchto podmínek nemohl sloužit k výkladu projevu vůle smluvních
stran – k tomu, aby blíže specifikoval předmět zástavy či k tomu, aby z něj
bylo možno usuzovat, jaká byla vůle smluvních stran zástavní smlouvy vymezit,
co bude zástavou. Z uvedeného plyne, že odvolací soud v tomto směru vyšel ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Ke smlouvě o zajišťovacím převodu vlastnického práva. Již v R 45/2009 Nejvyšší soud vyložil, že zajišťovacím převodem práva ve smyslu
ustanovení § 553 obč. zák. se i bez výslovného zakotvení rozvazovací podmínky
ve smlouvě rozumí ujednání o převodu práva s rozvazovací podmínkou, jejímž
splněním se vlastníkem věci bez dalšího stává původní majitel (dlužník, který
toto zajištění dal). Zajišťovací převod práva ve smyslu ustanovení § 553 obč. zák. nelze sjednat jako fiduciární převod práva. Smlouva o zajišťovacím převodu
práva, která neobsahuje ujednání o tom, jak se smluvní strany vypořádají v
případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a včas neuhradí, je
absolutně neplatná. Totéž platí, obsahuje-li uvedená smlouva v dotčeném směru
pouze ujednání, podle kterého se věřitel při prodlení dlužníka s úhradou
zajištěné pohledávky bez dalšího (nebo na základě jednostranného úkonu
věřitele) stane trvalým vlastníkem převedeného majetku při současném zániku
zajištěné pohledávky. Zajišťovací převod vlastnického práva lze sjednat formou
kupní smlouvy, ve které bude splatnost dohodnuté kupní ceny vázána k okamžiku
splatnosti zajišťované pohledávky, s tím, že, bude-li zajištěná pohledávka včas
a řádně splněna (čímž se obnoví vlastnické právo dlužníka), zanikne věřiteli
povinnost k úhradě kupní ceny, a s tím, že, nedojde-li k řádné a včasné úhradě
zajištěné pohledávky, započte se kupní cena na zajišťovanou pohledávku. Věřitel
by se v takovém případě měl smluvně pojistit proti tomu, aby v důsledku
účelového chování dlužníka (spočívajícího v tom, že dlužník ke dni splatnosti
neuhradí jen minimální část zajištěné pohledávky) nebyl nucen vracet jako
důsledek dlužníkova prodlení podstatnou část kupní ceny.
Zajišťovací převod
vlastnického práva lze sjednat také formou ujednání, podle kterého bude věřitel
oprávněn majetek zpeněžit dohodnutým způsobem a vrátit dlužníku případný
přebytek zpeněžení (tzv. hyperochu). Takové ujednání (jež předpokládá, že až do
zpeněžení zajištění bude dlužník v prodlení s plněním zajištěné pohledávky), se
neobejde bez dohody o tom, jaký vliv na vlastnické právo věřitele k takovému
majetku bude mít byť pozdní uspokojení pohledávky dlužníkem z jiných zdrojů a
na jaký účel mají být v této době použity užitky vzešlé ze zajištění. Z uvedených závěrů rozhodovací praxe Nejvyššího soudu po přijetí R 45/2006
konstantně vychází. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2008, sp. zn. 30 Cdo
3026/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2009, sp. zn. 20 Cdo
2131/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2009, sp. zn. 33 Cdo
5145/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2009, sp. zn. 33 Cdo
1386/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2009, sp. zn. 33 Cdo
1254/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2009, sp. zn. 33 Cdo
1683/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2009, sp. zn. 33 Cdo
318/2007; 33 Cdo 750/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2009,
sp. zn. 28 Cdo 3058/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2009,
sp. zn. 30 Cdo 5388/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2010, sp. zn. 28 Cdo 3674/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. 33 Cdo 2712/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2010, sp. zn. 33
Cdo 1886/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. 33
Cdo 2783/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2010, sp. zn. 30
Cdo 1921/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2010, sp. zn. 33 Cdo
4246/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2011, sp. zn. 33 Cdo
4447/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo
4395/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2011, sp. zn. 33 Cdo
344/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 30 Cdo
4228/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo
2306/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2011, sp. zn. 33 Cdo
2103/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2011, sp. zn. 29 Cdo
2129/2009, uveřejněný pod číslem 11/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2011, sp. zn. 21 Cdo
3766/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2013, sp. zn. 30 Cdo
1958/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2011, sp. zn. 30 Cdo
1297/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo
2729/2010, uveřejněný pod číslem 47/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo
2881/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo
1971/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. 30 Cdo
784/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2012, sp. zn.
30 Cdo
2735/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 29 Cdo
814/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. května 2012, sp. zn. 30 Cdo
827/2012 a usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2012, sp. zn. 31 Cdo 1374/2010, uveřejněné
pod číslem 108/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Vyšel-li odvolací soud z toho, že zkoumaná smlouva neobsahuje dohodu o tom,
jaký vliv na vlastnické právo věřitele (žalobce) k převedenému majetku bude mít
byť pozdní uspokojení pohledávky dlužníkem z jiných zdrojů a na jaký účel mají
být v této době použity užitky vzniklé ze zajištění, a přesto dovodil, že
smlouva je platná, je jeho právní posouzení věci v rozporu s judikaturou
Nejvyššího soudu (ze shora označených rozhodnutí srov. v této souvislosti
především rozsudek sp. zn. 21 Cdo 4395/2009, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 344/2011 a
usnesení sp. zn. 30 Cdo 1958/2013). Aby byla smlouva o zajišťovacím převodu
práva platná, musí obsahovat všechny náležitosti dle § 553 obč. zák., jak byly
vyloženy ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolatel správně namítá, že
smlouva musí obsahovat všechny obligatorní náležitosti, byť k naplnění situací,
které tyto náležitosti upravují, nedošlo. Jinými slovy řečeno, na platnost
smlouvy z hlediska toho, zda splňuje podstatné náležitosti, nelze usuzovat až z
hlediska posléze nastalých (či v daném případě nenastalých) skutečností. Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení smlouvy o zajišťovacím právu odvolacím
soudem není správné. Dovolání je tak i v této části důvodné. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu ohledně určení práva na
uspokojení ze zajištění žalobcovy pohledávky zřízeného druhou zástavní smlouvou
a smlouvou o zajišťovacím převodu vlastnického práva, včetně závislých výroků o
nákladech řízení, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.). Dospěje-li odvolací soud v dalším řízení k závěru o neurčitosti druhé zástavní
smlouvy ve vymezení části předmětu zástavy pojmem „hmotný movitý investiční
majetek“, posoudí, zda je tato zástavní smlouva neplatná jako celek, event. zda
může samostatně obstát pro část předmětu zástavy vymezeného jako „zásoby“. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.