3 Tdo 1095/2025-338
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2025 o
dovolání, které podal obviněný D. K. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 12. 8. 2025, č. j. 10 To 215/2025-282, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 8 T 122/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 28. 5. 2025, č. j. 8 T
122/2024-262, byl obviněný D. K. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán
vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1,
odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst.
2 písm. a) tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost a za přečiny vydírání podle §
175 odst. 1 tr. zákoníku a nebezpečné vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr.
zákoníku, za které byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 16.
10. 2024, č. j. 8 T 122/2024-212, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání 3 let do věznice s ostrahou.
2. Podle skutkových zjištění prvostupňového soudu se obviněný uvedených
zločinů dopustil zjednodušeně řečeno tím, že v blíže nezjištěné době od léta
roku 2021 do února 2023 během společného soužití na různých místech České
republiky, dlouhodobě zle nakládal se svou přítelkyní N. R., kterou opakovaně
fyzicky napadal zejména fackami, ránami pěstí a kopáním, omezoval její sociální
styky především s její rodinou, ponižoval ji a nadával jí, že neumí řídit a
ničí mu vozidla, a rozbíjel její věci, zejména elektronické zařízení jako
mobilní telefon či notebook, kdy ji ponižoval a urážel i v době, kdy byla
těhotná, a v tomto období ji též poté, co jej naštvala demonstroval svou sílu
tím, že vzal cihlu a rozbil přední sklo od auta, kdy následující den, když
vozidlo opravovali, poškozenou shodil ze židle a tato spadla a udeřila se do
boku, na němž měla posléze modřinu, a v přesně nezjištěném počtu případů v
různých intervalech, někdy i dvakrát do týdne, přes odpor poškozené, která se
nejprve bránila kopáním, plakala a říkala, že je jí to nepříjemné a bolí to,
ale posléze zjistila, že čím méně se brání, tím méně ji bije, vykonal na
poškozené pohlavní styk ve formě soulože. Skutková věta výroku rozsudku dále
uvádí celkem 9 případů konkrétního jednání obviněného. V podrobnostech k popisu
skutku se odkazuje na prvostupňový rozsudek.
3. Jeho skutková zjištění bezvýhradně převzal i Krajský soud v Praze,
který k odvolání obviněného rozsudkem ze dne 12. 8. 2025, č. j 10 To
215/2025-282, sice prvostupňový rozsudek zrušil, ovšem znovu obviněného uznal
vinným týmiž trestnými činy a odsoudil jej k témuž souhrnnému trestu. Rozdíl
spočíval pouze v tom, že u zločinu znásilnění odvolací soud doplnil časové
znění trestního zákoníku, a to účinného do 31. 12. 2024. Dále druhostupňový
soud doplnil okresním soudem opomenutý adhezní výrok, jímž byla poškozená N. R.
odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal prostřednictvím svých obhájců
dovolání obviněný. První dovolání podal prostřednictvím zvoleného obhájce Mgr.
Rapsy a uplatnil v něm dovolací důvody zakotvené v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g), h) a l) tr. ř., přičemž ze slovního vyjádření je zřejmé, že dovolatel
měl zřejmě na mysli dovolací důvod uvedený pod písm. m), nikoliv l) § 265b
odst. 1 tr. ř.
5. Namítl, že skutková věta je neurčitá, neumožňuje bezpečně odlišit
jednotlivé dílčí útoky, jejich právní kvalifikaci a časovou působnost
příslušných verzí trestního zákoníku, zásadně omezuje přezkum znaků „po delší
dobu“ u § 199 tr. zákoníku a „násilím“ u § 185 tr. zákoníku (ve znění do 31.
12. 2024) u každého dílčího skutku.
6. Nesprávné právní posouzení znaku „po delší dobu“ [§ 199 odst. 2 písm.
d) tr. zákoníku] soudy mechanicky dovodily z rámce 1,5 roku bez rozlišení
intenzity, četnosti a návaznosti dílčích incidentů. Z popisu vyplývá spíše řada
nesourodých epizod různé povahy a závažnosti, mnohdy oddělených stěhováním a
změnami prostředí. Trestní zákoník v § 199 předpokládá opakovatelnost,
intenzitu a časovou souvislost, což nebylo prokázáno ani z výpovědi poškozené,
natož jinými důkazy.
7. Od 1. 1. 2025 došlo k rekodifikaci § 185 tr. zákoníku (model
souhlasu). Odvolací soud sice uvedl, že hodnotí jednání obviněného podle znění
tohoto ustanovení účinného do 31. 12. 2024, neprovedl však test ke každé
epizodě. Tam, kde popis uvádí pouze „slovní odpor“ bez zjištění fyzického
překonání nebo pohrůžky, nemusí být staré znění § 185 tr. zákoníku naplněno.
8. Klíčový usvědčující prostředek – výpověď poškozené – byl proveden
pouze čtením z přípravného řízení (§ 211 odst. 4 tr. ř.), protože poškozená v
hlavním líčení nevypovídala. Obhajoba tak neměla reálnou možnost křížového
výslechu a kontroly věrohodnosti. Soudy nevyčerpaly postupy chráněného výslechu
podle § 102 tr. ř. a neprovedly jiné kompenzační důkazy srovnatelné váhy.
Důsledkem je porušení práva na spravedlivý proces a zásady ústnosti a
bezprostřednosti.
9. Za situace, kdy jediný rozhodující důkaz představuje výpověď
poškozené, která je emočně zabarvená, časově neukotvená a místy rozporná, bylo
namístě přibrat znalce k posouzení specifické věrohodnosti a případných faktorů
ovlivňujících její výpověď. Zvlášť významné je, že poškozená dlouhodobě užívala
marihuanu. Soudy mechanicky převzaly výpověď poškozené a nevyrovnaly se s její
motivací (post-rozchodový konflikt, žárlivost apod.), časovým odstupem oznámení
a neobvyklým následným chováním (pokračující běžná komunikace).
10. Dovolatel rovněž namítl, že soudy neopatřily a neprovedly úplný
soubor elektronické komunikace (SMS, chaty, e-maily), ačkoli z dostupných částí
plyne pokračující přátelská komunikace po údajných incidentech, což je
relevantní k posouzení strachu, závislosti, souhlasu nebo odporu. Bez
forenzního vyhodnocení celého časového úseku (metadata, časové vazby) je
selektivní čtení úryvků zkreslující.
11. Obviněný současně navrhl, aby v případě vrácení věci k novému
projednání a rozhodnutí byl proveden výslech osob z jeho blízkého okolí,
přičemž k dovolání přiložil prohlášení své tety H. T. a své babičky H. R. K
(ne)věrohodnosti poškozené doplnil, že ta se vůči němu sama dopouštěla fyzické
agrese, v jejímž důsledku má na čele trvalou jizvu, sama preferovala hrubší
sexuální praktiky a opakovaně lhala matce o svém těhotenství, což ukazuje na
její schopnost uvádět nepravdu i v závažných otázkách.
12. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší
soud v souladu s ustanovením § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí Krajského
soudu v Praze ze dne 12. 8. 2025, č. j. 10 To 215/2025-282, a podle ustanovení
§ 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl, nebude-li moci dovolací soud při zrušení napadeného
rozhodnutí také sám hned ve věci rozhodnout ve smyslu ustanovení § 265m tr. ř.
Dovolatel rovněž učinil návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku krajského soudu
podle § 265o odst. 1 tr. ř.
13. K tomuto dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně
prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství
(dále jen „státní zástupkyně“). Tato v podrobnostech uvedla, že pokud jde o
popis stíhaného skutku, ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku
odvolacího soudu byl vyjádřen způsob, intenzita, četnost i časový rámec
jednotlivých jednání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023 sp. zn.
8 Tdo 1112/2022). Trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §
199 tr. zákoníku je trestným činem trvajícím, pro který je typické souvislé
páchání nerozpadající se do dílčích útoků (viz usnesení velkého senátu
trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo
887/2014, publikované pod č. 17/2015 Sb. rozh. tr.). Jednání obviněného
spočívající v psychickém i fyzickém napadání poškozené, včetně opakujícího
znásilňování tvoří jeden skutek. Trestný čin týrání osoby žijící ve společném
obydlí podle § 199 tr. zákoníku má v tomto případě povahu tzv. zastřešujícího
trestného činu, neboť překrývá trestný čin znásilnění podle § 185 tr. zákoníku,
který by jinak mohl být spáchán samostatnými skutky, ale v daném specifickém
případě se stává součástí onoho zastřešujícího trestného činu, který je spojuje
ve skutek jediný. Tyto trestné činy jsou se zastřešujícím trestným činem v
jednočinném souběhu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020 sp.
zn. 8 Tdo 893/2020). V případě trvajícího trestného činu podle § 199 tr.
zákoníku je zpravidla velmi obtížné až vyloučené zachytit ve skutkové větě
všechny projevy naplnění této skutkové podstaty a jejich časové údaje, jakož i
vzniklé následky. Je to dáno tím, že se jedná zpravidla o řadu jednání, která
se různě prolínají a probíhají v delším časovém úseku, když zároveň na sebe
různě navazují a doplňují se, takže i pro poškozené bývá velmi často
problematické jednotlivé případy násilného chování vůči jejich osobám přesně
určit a časově zařadit, a to zejména tehdy, pokud trestná činnost probíhala
delší dobu. V posuzované trestní věci skutková věta obsahuje veškeré požadavky
konkretizace a kvantifikace jednání obviněného, byť to neznamená přesné
zachycení všech projevů násilí a útlaku, které probíhaly po delší dobu.
14. Jestliže jednání obviněného spočívající ve fyzickém, psychickém a
sexuálním násilí trvalo od léta roku 2021 do února 2023, tak není pochyb o tom,
že byla naplněna kvalifikovaná skutková podstata zohledňující délku doby
páchání trestného činu. Z hlediska posouzení trestnosti jednání obviněného je
třeba hodnotit intenzitu jednotlivých dílčích jednání vůči poškozené nikoli
izolovaně, ale souhrnně v rámci jednoho celku. Překážkou závěru o naplnění
znaků trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst.
1, 2 písm. d) tr. zákoníku přitom není ani okolnost, že poškozená jinak s
obviněným komunikovala normálně. Zde je třeba připomenout cyklický charakter
domácího násilí, ve kterém se střídají fáze klidu s „horkými“ fázemi, ve
kterých dochází k incidentům. Nezávadová komunikace obviněného s poškozenou
tudíž nemůže být důkazem, který by vyvracel, že se dovolatel dopouštěl vůči
poškozené úkorného jednání, které je potřeba posoudit jako trestné.
15. Pokud dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku namítal, že
soudy nesprávně vycházely ze závěru o věrohodnosti výpovědi poškozené, neboť ve
věci nebyl pořízen znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie,
který by tuto otázku vyřešil, je třeba odkázat na ustanovení § 107 odst. 1 tr.
ř., které stanovuje, že znalci nepřísluší provádět hodnocení důkazů a řešit
právní otázky. V posuzované trestní věci pochybnosti o věrohodnosti výpovědi
poškozené nevznikly, neboť její výpověď byla potvrzena řadou ve věci
provedených, byť nepřímých, ale částečně i přímých důkazů. O obecné
věrohodnosti poškozené nevznikly žádné pochybnosti a pokud jde o posouzení
specifické věrohodnosti, je její posouzení plně v kompetenci soudu, který v
uvedeném smyslu žádné pochybnosti neshledává, když v souladu s obsahem
provedených důkazů výpověď poškozené hodnotil jako pravdivou.
16. Obviněnému nelze přisvědčit ani v tom, že rozhodná skutková zjištění
jsou založena na procesně nepoužitelném důkazu, tedy na výpovědi poškozené z
přípravného řízení. Uvedenou námitkou se vyčerpávajícím způsobem zabýval již
Krajský soud v Praze. V daném případě bylo možno postupovat podle § 211 odst. 4
tr. ř., neboť výpověď poškozené z přípravného řízení byla provedena za dodržení
všech zákonných postupů. Pokud se obviněný odkazoval na porušení ustanovení §
102 tr. ř., je třeba zdůraznit, že předmětné ustanovení se pojí pouze s
procesní situací, je-li jako svědek vyslýchána osoba mladší než 18 let, k čemuž
v posuzované trestní věci nedošlo.
17. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší
soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř.
18. V dovolání podaném prostřednictvím ustanovené obhájkyně Mgr.
Michaely Miklášové obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm.
g) a h) tr. ř.
19. Podle dovolatele odvolací soud pochybil v hodnocení skutkových
okolností a dostatečně se nevypořádal s navrženými ani provedenými důkazy, a
naopak do svého rozsudku bez dalšího přijal tvrzení a právní názor poškozené.
Největší pochybení obviněný spatřuje ve skutečnosti, že Krajský soud v Praze
založil své rozhodnutí na nesprávně zjištěném skutkovém stavu, který vzal za
prokázaný navzdory řadě důvodných pochybností, přičemž na základě takto
nesprávně zjištěného skutkového stavu rozhodl soud o vině dovolatele. Všemi
těmito pochybeními pak také odvolací soud učinil napadené rozhodnutí nesprávným
a nepřezkoumatelným. Dovolatel je přesvědčen, že odvolací soud jednal zejména v
rozporu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., když odůvodnění napadeného rozsudku
neodpovídá prokázaným skutečnostem a jako takové je třeba jej označit za
nesprávné.
20. Dovolatel i v tomto mimořádném opravném prostředku namítal, že
jde-li o naplnění znaku „dlouhodobosti“, tento z provedených důkazů v žádném
případě nevyplývá. Jde-li o trestný čin znásilnění, i zde jsou zásadní a
důvodné pochybnosti, zda byl čin skutečně spáchán. O tom, že by snad mělo dojít
k tvrzenému jednání obviněného, svědčí pouze výpověď poškozené.
21. Závěrem tohoto dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí zrušil a sám ve věci podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že se
obviněný podle § 226 písm. a) zprošťuje obžaloby, in eventum aby napadený
rozsudek v souladu s § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a v souladu s § 265l odst. 1
tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně.
22. Rovněž k tomuto dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně
prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství.
Uvedla, že porovnáním obsahu obou mimořádných opravných prostředků je třeba
dospět k závěru, že dovolání podané prostřednictvím obhájkyně Mgr. Michaely
Miklášové nepřináší nic nového nad rámec dovolací argumentace obviněného v jeho
prvním podání. Proto odkázala na obsah svého prvního vyjádření, vč. svého
závěrečného návrhu. Pro úplnost dodala, že pokud by obviněný podal dovolání
pouze prostřednictvím Mgr. Michaely Miklášové, bylo by v závěrečném návrhu
formulováno, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného zamítl podle § 265i odst. 1
písm. b) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
23. Na oba dovolatelovy elaboráty je nutno nazírat jako na jeden celek –
jediné dovolání tvořené více díly – nikoli jako na dva samostatné mimořádné
opravné prostředky, z nichž každý by měl svůj vlastní osud. Takto pojaté
dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.,
bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.),
přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
24. V prvé řadě nutno zmínit, že dovolací výhrady obviněného jsou
částečně opakováním námitek vznášených již v dřívějším řízení. Odvolací soud na
ně patřičně reagoval, vypořádal se s nimi a obviněnému poskytl náležité
vysvětlení, proč jim nedal za pravdu. Na argumentaci zejména odvolacího soudu
lze proto v mnohém odkázat i z hlediska nyní uplatněných dovolacích důvodů. V
tomto ohledu lze připomenout např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 7.
2025, sp. zn. 3 Tdo 464/2025, či rozhodnutí ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. 3 Tdo
447/2025, podle nichž opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky
vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se
soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jedná se v tomto rozsahu
zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř.
25. Obviněný své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích
důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Jeho námitky však příliš
nerespektují koncepci dovolání coby mimořádného opravného prostředku, který lze
podat pouze z konkrétně vymezených dovolacích důvodů. Obviněný tak ze svého
podání, s nadsázkou řečeno, činí jakýsi další řádný opravný prostředek, v němž
agregovaně vznáší různé výhrady a nutí dovolací soud k tomu, aby si sám
jednotlivé námitky pod příslušné dovolací důvody přiřadil. Dovolací soud se
proto primárně zaměřil na posouzení, zda jím vznesené námitky obsahově
odpovídají důvodům dovolání, dále zda jim lze přiznat opodstatněnost a zda jsou
tudíž způsobilé vyústit v požadovanou kasaci napadených rozhodnutí.
26. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených
dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže
· rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků
trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou
založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly
nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.],
· rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
h) tr. ř.],
· bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí
nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písmenech a) až l) [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.].
IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
27. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování
dovolacího soudu, neboť v řízení o dovolání se i nadále neuplatňuje tzv.
revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou
argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud
již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li
Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z
důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a
to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému
důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1.
2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn.
III. ÚS 1866/24 odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu
dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového
stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního
řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování
provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací
argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního
řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v
rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“. Současné znění § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně
konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova
námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými
důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly
provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost
důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
28. Zákonné znění prvé alternativy uvedeného dovolacího důvodu vyžaduje
nejen, aby byl předmětem dovolacích námitek rozpor se skutkovými zjištěními
rozhodnými pro právní kvalifikaci skutků (to by námitky směřující k charakteru
a intenzitě partnerských interakcí splňovat mohly), ovšem tento rozpor musí být
zjevný v tom smyslu, že zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky
přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu
(viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2022, sp. zn. II. US 3297/21).
Přitom stran zjevnosti se námitky obviněného s touto alternativou dovolacího
důvodu spíše míjejí, neboť představují pouze prostou polemiku s hodnotícími
úvahami soudu prvního stupně. Pokud by však tento okruh námitek bylo možno pod
prvou alternativu zmíněného dovolacího důvodu s jistou měrou tolerance
podřazovat, pak jde o námitky zjevně neopodstatněné.
29. Obviněný předkládá vlastní názor na to, jak měly soudy důkazy
hodnotit, netvrdí však, že by z důkazů, které vzaly za věrohodné soudy nižších
stupňů, nebylo možno činit skutkový závěr, jaký soudy učinily. Namítá “toliko”,
že při jiném náhledu na opatřené důkazy by takový skutkový závěr možný nebyl,
uplatňuje přitom ovšem vlastní optiku, která soudy nižších stupňů akceptována
nebyla. Na provedené důkazy přitom nazírá selektivně a jednotlivě, nikoli též v
jejich vzájemném souhrnu. Upřednostňuje a zveličuje význam obsahu těch důkazů
(popř. jejich částí – harmonické pasáže vzájemné partnerské komunikace), které
vyhovují jeho představám, a naopak upozaďuje či opomíjí skutečnosti vyplývající
z důkazů, které se mu nehodí. Touto disproporcí naproti tomu úvahy nižších
soudů netrpí, jsou dostatečně podrobné, přesvědčivé a zaobírají se provedenými
důkazy nejen jednotlivě, ale i v jejich vzájemné provázanosti. Neopomíjejí tedy
žádný prvek provedeného dokazování, nevykazují žádnou logickou mezeru a
vypořádávají se právě i s důkazy, které obviněný vyzdvihuje. Takto nižší soudy
podrobně a přiléhavě vysvětlily, proč dovodily, že obviněný se vůči poškozené
vymezoval tak, jak je podchyceno v popisu skutku.
30. Obviněný se tak svojí argumentací evidentně domáhá toho, aby
provedené důkazy byly zhodnoceny jiným, a to jeho představám vyhovujícím
způsobem. Prezentuje přitom vlastní skutková tvrzení, aniž by ovšem zohlednil
všechny relevantní důkazy nejen jednotlivě, ale zejména i v jejich logickém
souhrnu a ve vzájemných souvislostech. Ovšem jak již bylo konstatováno
odvolacím soudem, výpověď poškozené je velmi podrobná, barvitá, obsahuje celou
řadu detailů a v mnohém je potvrzována dalšími ve věci provedenými důkazy, tedy
jak výpověďmi svědků H. a J., tak výpovědí matky poškozené, jakož i důkazy
listinnými, jimiž jsou jednak fotografie poškozené dokumentující její zranění,
jednak mobilní komunikace poškozené s obviněným (srov. bod 9 a dále zejména bod
11 výroku rozsudku odvolacího soudu). Soudům nižších stupňů nelze ničeho
vytknout, pokud rozhodnutí o vině obviněného založily především na věrohodné
výpovědi poškozené.
31. Pod druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu nelze podřazovat
námitku obviněného ke způsobu provedení důkazu výpovědí poškozené. Dovolatel
totiž ani netvrdí, že šlo o procesně nepoužitelný důkaz (tj. důkaz, který soud
nebyl oprávněn provést), ale brojí „pouze“ proti tomu, jaká validita byla
tomuto důkazu přiznána. Jinak řečeno, nerozporuje zákonné podmínky umožňující
provedení tohoto důkazu (zde § 211 odst. 4 tr. ř.), ale brání se tomu, že by
informace plynoucí z tohoto (zákonně provedeného) důkazu mohly stačit k učinění
rozhodných skutkových zjištění. Tím se však obviněný dostává zpět na půdu prvé
alternativy dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
kterou Nejvyšší soud vypořádal výše.
32. Pouze pro úplnost lze tedy k procesní použitelnosti svědecké
výpovědi poškozené doplnit či zopakovat, že byť poškozená v hlavním líčení
konaném dne 12. 9. 2024 využila svého práva a ve věci nevypovídala (což v
případě dané trestné činnosti je jev poměrně obvyklý), její výpovědí z
přípravného řízení byl v hlavním líčení řádně proveden důkaz podle § 211 odst.
4 tr. ř., neboť výpověď poškozené z přípravného řízení byla provedena za
dodržení všech zákonných postupů. Poškozená byla v přípravném řízení vyslýchána
v postavení svědkyně po řádném zahájení trestního stíhání obviněného, byla před
zahájením výslechu řádně poučena o svých právech a povinnostech včetně práva
odmítnout vypovídat, výslovně prohlásila, že tohoto práva nevyužívá a vypovídat
chce a bude. Sama nejdříve v rámci své výpovědi podrobně popsala předmět
řízení, tedy okolnosti soužití s obviněným včetně všech okolností pro trestní
řízení podstatných, a následně odpovídala jak na otázky policejního orgánu, tak
na otázky obhájce obviněného, který byl výslechu svědkyně po celou dobu
přítomen (k tomu srov. bod 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, protokol o
výslechu poškozené na č. l. 42 a násl. spisu a protokol o hlavním líčení
konaném dne 12. 9. 2024 na č. l. 201 verte - 202 spisu).
33. Konečně pod třetí alternativu tohoto dovolacího důvodu nespadají
námitky obviněného k důkaznímu deficitu. Obviněný si stýská na neprovedení
jednak věrohodnostního znaleckého posudku a jednak úplné (neselektované)
elektronické komunikace mezi ním a poškozenou, příliš však nevysvětluje, proč
by jím zmiňované důkazy měly naplňovat parametry důkazů opomenutých. Takovými
důkazy totiž nejsou jakékoliv neprovedené důkazy, ale pouze takové, které
současně splňují tři podmínky. Prvou je to, že jde o důkazy vztahující se k
rozhodným skutkovým zjištěním osvědčujícím znaky trestného činu. Druhou
vlastností je to, že tyto důkazy jsou podstatné a nikoliv marginální. A konečně
třetí podmínkou je neprovedení takových důkazů buď bez jakéhokoliv anebo bez
náležitého odůvodnění. Pokud by však s jistou dávkou tolerance tyto námitky pod
třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
subsumovat šlo, jde o výhrady zjevně neopodstatněné.
34. Oba důkazní návrhy jsou v podstatě jen jiným způsobem, jak
polemizovat s hodnotícími úvahami nižších soudů. Z tohoto pohledu nejde o
důkazy vztahující se k rozhodným skutkovým zjištěním, navíc nejde o důkazy
podstatné, a především pak nejde o důkazy nedůvodně neprovedené.
35. I věrohodnostní znalecký posudek je toliko jedním z důkazů, které
musí být hodnoceny stejně jako důkazy jiné, takže z tohoto hlediska ani
hypotetický závěr znaleckého posudku, v jaký obviněný doufá, by nemusel mít
žádný význam a dopad na rozhodná skutková zjištění učiněná nižšími soudy.
Zpracování věrohodnostního znaleckého posudku je navíc indikováno zpravidla
pouze v případech, kde existuje nějaký symptom naznačující, že následně
posuzovaný jedinec by z nějakého důvodu (většinou věk, intelektový handicap,
duševní porucha apod.) mohl trpět nějakým deficitem v oblasti schopností
náležitě vnímat prožitý děj, uchovat jej v paměti a poté jej reprodukovat.
Tímto symptomem sotva může být toliko vnitřní přesvědčení jednotlivce o
narušení psychiky druhého, jeho výkyvech nálad apod., pokud pro to nesvědčí
hmatatelné vnější projevy patrné z jeho chování. Vystupování poškozené při
výslechu před policejním orgánem ani její projevy zmiňované svědky neimponovalo
žádným zásahem jejích schopností podat validní výpověď. Žádný psychologický
věrohodnostní posudek pak patrně není mocen odhalit, zda někdo záměrně vypovídá
nepravdu. Přitom právě to obviněný o poškozené tvrdí poukazem na její lhaní
matce o svém těhotenství. Takže poptávkou po věrohodnostním posudku se obviněný
domáhá provedení důkazu, který vůbec není nadán schopností prokázat či vyvrátit
tvrzenou skutečnost. Obdobně se s touto důkazní poptávkou obviněného vypořádal
i odvolací soud v bodě 12 odůvodnění svého rozsudku.
36. Totéž platí i o požadovaném úplném souboru elektronické komunikace
zahrnujícím přátelské rozpravy následující po incidentech mezi obviněným a
poškozenou. Obviněný zde uplatňuje tzv. černobílou optiku, jíž dovozuje, že zlé
zacházení s poškozenou je vyloučeno, pokud ve vztahu existovaly i harmonické
etapy soužití. To však realitě neodpovídá, neboť takřka typickým jevem domácího
násilí je obměňování jednotlivých fází vzájemné koexistence, kdy ataky jsou
střídány s obdobími souladu. To je patrné i z dostupné komunikace, kterou byl
proveden důkaz v hlavním líčení a kde obviněný s poškozenou velmi aktivně
komunikovali a přelévali se z relativně přátelského tónu do připomínek
poškozené o jejím bití obviněným, který jí rovněž měl vyhrožovat, což nakonec
sám obviněný nevyvracel. I kdyby tedy byla opatřena komplexní vícekanálová
elektronická komunikace, z níž by plynula i láskyplná stadia soužití, nic by to
neměnilo na závěrech o závadovém počínání obviněného zbudovaných na celém
komplexu důkazů. Z trestněprávního hlediska jsou přitom významné právě ony
závadové fáze soužití a je proto bytostně logické, legitimní a legální, že
orgány činné v trestním řízení zaměřují své šetření právě na ně, a nikoli na ty
bezproblémové. Tato zájmová komunikace je protkaná řadou vulgárních a hrubých
výhrůžek a je zřejmé, že obviněný k nim přistupuje okamžitě při náznaku
čehokoliv, s čímž nesouzní. Tato komunikace dokresluje trestné jednání
obviněného a jedná se o důkaz nikoliv osamocený. Jednotlivé části komunikace
tedy nejsou zkreslující, ale naopak dokreslují, jak dovolatel jednal s
poškozenou.
IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
37. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit,
jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího
důvodu tak lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně
kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný
trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají
právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva.
38. S odkazem na tento dovolací důvod dovolatel relevantně uplatnil jak
námitky, že jeho jednáním nebyl naplněn znak skutkové podstaty zločinu týrání
osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku „po
delší dobu“, tak výhrady, že tam, kde popis skutku uvádí pouze „slovní odpor“
bez zjištění fyzického překonání nebo pohrůžky, nemusí být znění § 185 tr.
zákoníku účinného k ultimu roku 2024 naplněno. Obě tyto námitky jsou však
zjevně neopodstatněné.
39. Trvalost pachatelova jednání ve smyslu § 199 odst. 1, odst. 2 písm.
d) tr. zákoníku je třeba posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání.
Nevyžaduje se, aby šlo o jednání soustavné, ani se nevyžaduje, aby u týrané
blízké osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná
osoba pro jeho hrubost a bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké
příkoří. Pro posouzení otázky, zda pachatel pokračoval v páchání uvedeného
trestného činu po delší dobu, je určující nejen celková doba týrání, ale
přihlédnout je třeba též ke konkrétnímu způsobu provedení činu, intenzitě
týrání, jeho četnosti apod. Vzhledem k tomu, že již vlastní týrání je zlé
nakládání, které se vyznačuje určitým trváním, musí se při páchání takového
činu po delší dobu jednat o dobu trvání řádově v měsících (srov. č. 11/1984 Sb.
rozh. tr. a č. 58/2008 Sb. rozh. tr.).
40. V projednávané trestní věci s ohledem na shora prezentovanou
ustálenou judikaturu nevznikají pochybnosti o tom, že dovolatel se jednání
dopouštěl po dobu přesahující jeden a půl roku, přičemž opakovaně fyzicky
napadal poškozenou zejména fackami, ránami pěstí a kopáním, omezoval její
sociální styky především s její rodinou, ponižoval ji a nadával jí a rozbíjel
její věci, kdy ji ponižoval a urážel i v době, kdy byla těhotná. Nejednalo se
jen o epizodické jevy, po jejichž odeznění již jimi nebylo vzájemné soužití
nijak dále ovlivňováno, poškozenou nijak nelimitovalo a zbavovalo ji dalších
obav z toho, co může v příštích dnech z jeho strany „přijít“. Šlo o
širokospektrální programové vystupování obviněného, které vnímal jako (pro
sebe) uspokojivou normu partnerského vztahu, zatímco v prožívání poškozené to
vyvolávalo s ohledem na charakter takového zacházení strach, tíseň, napětí a
stres z toho, čemu může být v budoucnu ze strany obviněného vystavena, pokud se
mu nějakým způsobem znelíbí. Dovolatelova námitka ohledně nenaplnění znaku „po
delší dobu“ je tedy zcela neopodstatněná.
41. Totéž platí i o námitce obviněného, že od 1. 1. 2025 došlo k
rekodifikaci § 185 tr. zákoníku (model souhlasu) a tam, kde popis skutku uvádí
pouze „slovní odpor“ bez zjištění fyzického překonání nebo pohrůžky, nemusí být
staré znění § 185 tr. zákoníku naplněno.
42. Za „násilí“ se ve smyslu § 185 odst. 1 tr. zákoníku považuje použití
fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně
míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli.
Podle soudní praxe se za násilí může s ohledem na okolnosti případu považovat i
méně intenzivní jednání, např. chycení za ruce, aby tím pachatel zamezil obraně
oběti a mohl na ní vykonat soulož (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9.
2020, sp. zn. 8 Tdo 903/2020). Pro naplnění znaku násilí není nezbytné, aby
poškozená osoba kladla zřejmý fyzický odpor, jelikož postačí, že pachateli
musela být zjevná nevole poškozené osoby s jeho jednáním (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1051/2011).
43. Na základě provedeného dokazování soudy správně uzavřely, že
poškozená dávala svůj nesouhlas zcela zjevně najevo, a to jak verbálně, tak i
fyzicky, přičemž v obdobných případech nebývá vyžadováno, aby se poškozená
osoba agresivně fyzicky bránila, volala o pomoc apod. Možnosti adekvátní obrany
je vždy nutno posuzovat jak podle dispozic poškozené osoby, tak podle nastalé
situace. K tomu není od věci poznamenat, že zatímco poškozená při výšce 165 cm
vážila 58 kg (viz úřední záznam na č. l. 63 spisu), dovolatel při výšce 175 cm
vážil 117 kg (viz protokol o prohlídce těla na č. l. 136 spisu). Ve stručnosti
je třeba připomenout, že poškozená se nejprve bránila kopáním, plakala a
říkala, že je jí to nepříjemné a bolí to, ale posléze zjistila, že čím méně se
brání, tím méně ji obviněný bije. Z její výpovědi se výslovně podává, že
znásilnění vždy probíhalo stejně, obviněný ji buď natlačil na stěnu, držel jí
nohy od sebe, nemohla se hýbat a vykonal na ní soulož, nebo jí v leže chytil
nohy, držel je od sebe a vykonal na ní soulož. Nejvyšší soud nemá žádné
pochybnosti o tom, že ustanovení § 185 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12.
2024 bylo ve všech případech uváděných v popisu skutku zcela naplněno, přičemž
v žádném případě z popisu skutku nevyplývá, že by se ze strany poškozené
jednalo pouze o „slovní odpor“.
44. Dovolatel rovněž namítal, že skutková věta je neurčitá, neumožňuje
bezpečně odlišit jednotlivé dílčí útoky, jejich právní kvalifikaci a časovou
působnost příslušných verzí trestního zákoníku, zásadně omezuje přezkum znaků
„po delší dobu“ u § 199 tr. zákoníku a „násilím“ u § 185 tr. zákoníku (ve znění
do 31. 12. 2024) u každého dílčího skutku.
45. Nejvyšší soud připomíná (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20. 4. 2022, sp. zn. 6 Tdo 296/2022), že „každý popis skutku, za který je
pachatel odsouzen, totiž musí být v rozhodnutí soudu uveden tak, aby jednotlivé
části popisu odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu,
jímž byl obžalovaný uznán vinným. Proto tzv. skutková věta musí obsahovat úplné
slovní vyjádření posuzovaného skutku, aby zahrnovala všechny relevantní
okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace. Nestačí, aby se soud při
popisu jednání obviněného omezil, byť jen v některých směrech, na citaci těchto
zákonných znaků. Taková citace tvoří tzv. právní větu výroku rozsudku (srov. č.
43/1999-I. Sb. rozh. tr.). Od této situace je ale nutné odlišit případ, kdy je
skutek ve výrokové části rozsudku popsán nedostatečně, neobratně či neúplně,
ačkoliv z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že soud příslušné skutkové zjištění
učinil. Takový popis skutku je sice nepřesný, ale to ještě samo o sobě
neznamená, že bylo porušeno hmotněprávní ustanovení trestního zákoníku. V
takovém případě by se jednalo o porušení procesního ustanovení § 120 odst. 3
tr. ř. o náležitostech rozsudečného výroku, což není pochybení tak zásadního
významu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 11 Tdo
876/2014). Případnou neúplnost v popisu skutku (nikoli však rozhodných
okolností) je tedy možno považovat jen za dílčí procesní nedostatek v
náležitostech rozsudku ve smyslu ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. a výhrada
takové vady nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.,
jsou-li rozhodné okolnosti, z nichž vycházely soudy obou stupňů podrobněji
rozvedeny a konkretizovány alespoň v odůvodnění jejich rozhodnutí (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1311/2016)“.
46. Nejvyšší soud neshledal namítanou neurčitost skutkové věty. Poptávka
obviněného po nějakém exaktním vymezení jednotlivých jeho výpadů je umělá,
neživotná a bylo by zcela iluzorní očekávat, že oběť si povede deník či katalog
incidentů mapujících mnohaměsíční partnerské soužití tak, aby tento bylo možno
pojmout do popisu skutku. Navíc partnerská agrese domácího násilí zpravidla
nastupuje plíživým a postupným sešněrováváním poměrů, takřka vždy je
doprovázena psychickým tlakem, který pouze někdy přeroste ve fyzické napadání,
a je-li takový stav dlouhodobý, pak oběť zhusta není schopna jednotlivé výpady
agresora od sebe navzájem odlišit a splývají pro ni v monolitní útlak, jehož
tíže doléhá tu intenzivněji a tu mírněji. Přehlížet nelze ani efekt obranného
mechanismu lidské psychiky, která se snaží nepříjemné impulzy z paměti spíše
vytěsňovat, než aby se snažila z každého fyzického nájezdu uchovat co
nejpodrobnější detaily po maximální dobu. Na první pohled se pak může jevit, že
vyjádření oběti jsou nekonkrétní a mlhavá, ve skutečnosti to však není projevem
její prolhanosti či bájivosti, ale popisem prožitků, které si oběť odnesla z
dlouhodobého ponižování a útlaku, z něhož pak konkrétní paměťovou stopu
zanechaly pouze ty nejinvazivnější agresorské projevy. Ty skutková věta
umožňuje spolehlivě odlišit a stejně tak je zřejmé, že dostatečně vyjadřuje jak
znak „po delší dobu“ u § 199 tr. zákoníku, tak znak „násilí“ u § 185 tr.
zákoníku (ve znění do 31. 12. 2024) u každého dílčího jednání.
IV./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
47. Obviněný ve svém dovolání uplatnil rovněž dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Tento dovolací důvod najde své uplatnění ve
chvíli, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí
nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písmenech a) až l).
48. Tento dovolací důvod nebylo možné v projednávané trestní věci
uplatnit, neboť odvolací soud rozhodoval sám rozsudkem, a to na základě
odvolání obviněného, kterému bylo vyhověno. Odvolací soud tedy nezamítl ani
neodmítl řádný opravný prostředek, ale napadené rozhodnutí soudu prvního stupně
zrušil a sám znovu rozhodl o vině a trestu dovolatele. Navíc tento dovolací
důvod lze úspěšně uplatnit jen tehdy, byla-li zjištěna vada zakládající některý
z důvodů dovolání, jež by zatěžovala řízení před soudem prvního a druhého
stupně. To se však v projednávané věci nestalo, neboť námitky obviněného k
namítaným jiným dovolacím důvodům se s nimi buď míjely, anebo byly shledány
zjevně neopodstatněnými.
IV./4 Další námitky
49. Pod žádný uplatněný ani jiný dovolací důvod nespadají námitky
obviněného, v nichž vytýká odvolacímu soudu, že nesplnil svou přezkumnou úlohu.
Dovolatel zpochybňuje správnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí
odvolacího soudu, které shledává nedostatečným a odporujícím ustanovení § 125
tr. ř. Svými námitkami však toliko polemizuje s rozsahem a kvalitou odůvodnění
soudního rozhodnutí, přičemž nepředkládá žádnou relevantní argumentaci, z níž
by bylo možno dovodit věcnou nesprávnost samotného výroku rozhodnutí. Z
formálního hlediska Nejvyšší soud předně připomíná, že dovolání jen proti
důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265 odst. 4 tr. ř.). Z hlediska
materiálního pak odvolací soud jasně vyložil, že hodnotící úvahy okresního
soudu má za správné, ztotožňuje se s nimi a vysvětlil též, proč nepřisvědčil
odvolacím námitkám. Druhostupňový soud tedy neustrnul před branami určité
domény, ale ponořil se do její struktury, přezkoumal vazby zbudované
prvostupňovým soudem mezi jejími jednotlivými prvky a vlastními úvahami
vyhodnotil, zda tyto vazby jsou dostatečně pevné a spolehlivé. Shledal-li by
odvolací soud trhlinu v logice hodnotících úvah prvostupňového soudu, pak by
buď musel tuto mezeru vyplnit vlastními autonomními úvahami (opřenými v případě
potřeby o vlastní doplnění dokazování) anebo dovodit, že ona proluka je v
odvolacím řízení nezhojitelná a že s okolnostmi, které ji zakládají, se musí
náležitě vypořádat prvostupňový soud. Pokud však odvolací soud žádnou trhlinu v
logice hodnotících úvah prvostupňového soudu nenalezne, pak je hodnocením
důkazů vázán. To, že v hodnotících úvahách prvostupňového soudu odvolací soud
žádnou logickou mezeru neshledá, však neznamená, že by se hodnotícími úvahami
vůbec nezabýval a nepřezkoumával je zejména z hlediska vytýkaných vad (k tomu
srov. např. usnesení ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. 3 Tdo 268/2025, či ze dne 9.
4. 2025, sp. zn. 3 Tdo 251/2025). Odkaz na argumentaci prvostupňového soudu je
proto zcela legitimním postupem, neboť smyslem soudního rozhodnutí není
literární produkce, u níž by její forma, autorská jedinečnost či lingvistická
pestrost měla převažovat nad sdělovaným obsahem. Shledal-li tedy druhostupňový
soud argumentaci soudu prvního stupně správnou a přiléhavou, pak nebyla
potřeba, aby tutéž argumentaci (možná vyjádřenou jinými slovy) znovu opakoval.
50. Pod žádný dovolací důvod – a nutno zdůraznit, že dovolatel nic
takového (správně) ani netvrdí – nespadá poukaz na možné další důkazy v podobě
prohlášení jeho tety a babičky a zmínka o eventuálních argumentech, které dle
obviněného svědčí o nevěrohodnosti poškozené. Tyto nové důkazy či skutečnosti
by snad mohly formálně zakládat podmínky pro podání návrhu na obnovu řízení,
byť z materiálního hlediska se jejich efekt může s ohledem na charakter trestné
činnosti a její obvyklé (ne)publicitě navenek vůči třetím osobám jevit dosti
pochybně. V dovolacím řízení však pro ně prostor není.
V.
Způsob rozhodnutí
51. Obviněný uplatnil jednak námitky, které se s uplatněnými dovolacími
důvody míjejí, a jednak výhrady, které se s dovolacími důvody sice věcně
nerozešly, jsou však zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o
dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.,
podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto
mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.
52. Obviněný do svého dovolání vtělil i podnět k odložení výkonu
druhostupňového rozhodnutí. Tento podnět adresoval přímo Nejvyššímu soudu.
Protože se nejednalo o návrh prvostupňového soudu podle § 265h odst. 3 tr. ř.,
Nejvyšší soud nebyl povinen činit formální rozhodnutí o (ne)odložení výkonu
rozhodnutí a dovolatelův podnět vzal v potaz s oporou v ustanovení § 265o odst.
1 tr. ř. Nerozhodl však o odkladu výkonu druhostupňového rozsudku, neboť k
takovému postupu neshledal důvody. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu
obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem
(viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265 tr. ř.).
V Brně dne 17. 12. 2025
JUDr. Aleš Kolář
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Ondřej Vítů