USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 7. 2023 o dovolání,
které podal obviněný R. K., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 3. 1. 2023, sp. zn. 9 To 382/2022, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 46/2019,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného R. K.
odmítá.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 10. 2022, sp. zn. 3 T 46/2019,
byl obviněný R. K. uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1,
4 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním
spočívajícím v tom, že společně s odděleně stíhanými R. K., nar. XY, a J. K.,
nar. XY, ve společném úmyslu získat neoprávněně finanční prostředky, po
vzájemné dohodě a ve vzájemné součinnosti, využili zájmu M. D., nar. XY, o
zakoupení bytu na adrese XY do vlastnictví výše jmenovaného, přičemž to byl
právě R. K., kdo zprostředkoval kontakt M. D. na J. K. a R. K., poté, co se
před ním M. D. zmínil o svém záměru zakoupit bytovou jednotku do svého
vlastnictví,
J. K. dne 25. 5. 2015 v Olomouci nechal podepsat ze své pozice tipaře
společnosti Českomoravská stavební spořitelna, a.s. (dále jen ČMSS a.s.), M. D. nevyplněné písemnosti, které dne 25. 5. 2015 vyhotovila zástupkyně ČMSS, a.s.,
J. M. v její kanceláři v XY na ulici XY, a to návrh na uzavření smlouvy o
stavebním spoření č. 6 683885-5-02 s cílovou částkou ve výši 500.000 Kč, k této
zároveň vyhotovila žádost o poskytnutí meziúvěru/úvěru ve výši 500.000 Kč, kde
v této žádosti, již po jejím podpisu, bez vědomí a souhlasu M. D., J. K. uvedl,
že uvedené finanční prostředky budou použity na rekonstrukci bytu v nájmu a
splacení půjčky,
přičemž v rámci zajištění rozhodujících dokumentů pro schválení předmětného
úvěru R. K. vyhotovil bez souhlasu a vědomí K. M., majitele bytové jednotky č. 4 v osobním vlastnictví na adrese XY a M. D., falešnou nájemní smlouvu o
pronájmu tohoto bytu na adrese XY, údajně uzavřenou dne 1. 8. 2013 K. M. jako
pronajímatelem a M. D. jako nájemcem, dále bez vědomí M. D. vyhotovil potvrzení
o příjmech jmenovaného,
R. K., pověřený jednatel spol. W. t. d., IČ: XY, vyhotovil na žádost
obžalovaného jménem této společnosti falešnou fakturu č. 140037 ze dne 12. 11. 2014 na částku 238.000 Kč jako platbu za údajnou rekonstrukci bytového jádra
bytové jednotky č. 4 v obci XY s uvedením odběratele M. D., kdy tyto písemnosti
předložil J. K. zástupkyni ČMSS, a.s., J. M. v její kanceláři v XY na ulici XY,
která zajistila jejich odeslání na ústředí společnosti ČMSS, a.s., poté J. K. dne 23. 5. 2015 v Olomouci sepsal falešné uznávací prohlášení na částku ve výši
238.000 Kč, vynaloženou za údajnou rekonstrukci blíže neoznačeného neurčeného
bytu, kde je jako věřitel uvedena K. K. a dlužník M. D., které nechal podepsat
M. D., včetně úředního ověření podpisu, toto prohlášení taktéž dne 25. 5. 2015
podepsala v XY na žádost obžalovaného J. K. i K. K.,
poté dne 29. 5. 2015 J. K. odvezl M. D. za přítomnosti K. K. k podpisu smlouvy
do sídla společnosti ČMSS, a.s., v Praze 10, Vinohradská 169/3218, kde po
vyzvednutí dalších písemností, konkrétně žádostí o čerpání, které částečně
nevyplněné nechal J. K. podepsat M. D., včetně úředního ověření podpisu, po
doložení všech potřebných písemností k předmětnému úvěru, došlo k samotnému
podpisu úvěrové smlouvy číslo 10118225-5-01 na částku ve výši 500.000 Kč,
přičemž R. K.
si byl vědom, že bez předložení výše uvedených listin by k jejímu
uzavření nedošlo, kdy ke dni 1. 6. 2015 poskytnuté finanční prostředky byly
ČMSS, a.s., vyplaceny na účty č. XY a XY, jimiž fakticky disponoval R. K., a
tyto finanční prostředky použil R. K, jednak ve svůj prospěch, jednak byly z
části předány dle pokynu R. K., čímž společnosti ČMSS, a.s., způsobili škodu ve
výši 500.000 Kč.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 211 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1
tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 (tří) roků.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Českomoravská stavební spořitelna, a.
s., IČ: 49241397, se sídlem Vinohradská 3218/169, Praha 10, odkázána s nárokem
na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 10. 2022, sp. zn. 3 T
46/2019, podal obviněný v zákonné lhůtě odvolání, které směřoval do všech
výroků napadeného rozsudku.
O odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 1. 2023, sp. zn. 9
To 382/2022, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek
zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak,
že uznal obviněného R. K. vinným přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že
společně s odděleně stíhanými R. K., nar. XY, J. K., nar. XY, ve společném
úmyslu získat neoprávněně finanční prostředky, po vzájemné dohodě a ve vzájemné
součinnosti, využili zájmu M. D., nar. XY, o zakoupení bytu na adrese XY v
Luhačovicích do vlastnictví výše jmenovaného, přičemž to byl právě R. K., kdo
zprostředkoval kontakt M. D. na J. K. a R. K., poté, co se před ním M. D. zmínil o svém záměru zakoupit bytovou jednotku do svého vlastnictví,
J. K. dne 25. 5. 2015 v Olomouci nechal podepsat ze své pozice tipaře
společnosti Českomoravská stavební spořitelna, a.s. (dále jen ČMSS, a.s.), M. D. nevyplněné písemnosti, které dne 25. 5. 2015 vyhotovila zástupkyně ČMSS,
a.s., J. M. v její kanceláři v XY na ulici XY, a to návrh na uzavření smlouvy o
stavebním spoření č. 6 683885-5-02 s cílovou částkou ve výši 500.000 Kč, k této
zároveň vyhotovila žádost o poskytnutí meziúvěru/úvěru ve výši 500.000 Kč, kde
v této žádosti, již po jejím podpisu, bez vědomí a souhlasu M. D., J. K. uvedl,
že uvedené finanční prostředky budou použity na rekonstrukci bytu v nájmu a
splacení půjčky,
přičemž v rámci zajištění rozhodujících dokumentů pro schválení předmětného
úvěru R. K. bez vědomí M. D. vyhotovil potvrzení o příjmech jmenovaného,
R. K., pověřený jednatel spol. W. t. d., IČ: XY, vyhotovil na žádost
obžalovaného jménem této společnosti falešnou fakturu č. 140037 ze dne 12. 11. 2014 na částku 238.000 Kč jako platbu za údajnou rekonstrukci bytového jádra
bytové jednotky č. 4 v obci XY s uvedením odběratele M. D., kdy tyto písemnosti
předložil J. K. zástupkyni ČMSS, a.s., J. M. v její kanceláři v XY na ulici XY,
která zajistila jejich odeslání na ústředí společnosti ČMSS, a.s., poté J. K. dne 23. 5. 2015 v Olomouci sepsal falešné uznávací prohlášení na částku ve výši
238.000 Kč, vynaloženou za údajnou rekonstrukci blíže neoznačeného neurčeného
bytu, kde je jako věřitel uvedena K. K. a dlužník M. D., které nechal podepsat
M. D., včetně úředního ověření podpisu, toto prohlášení taktéž dne 25. 5. 2015
podepsala v XY na žádost obžalovaného a J. K. i K. K.,
poté dne 29. 5. 2015 J. K. odvezl M. D. za přítomnosti K. K. k podpisu smlouvy
do sídla společnosti ČMSS, a.s., v Praze 10, Vinohradská 169/3218, kde po
vyzvednutí dalších písemností, konkrétně žádostí o čerpání, které částečně
nevyplněné nechal J. K. podepsat M. D., včetně úředního ověření podpisu, po
doložení všech potřebných písemností, včetně falešné nájemní smlouvy o pronájmu
tohoto bytu na adrese XY, údajně uzavřenou dne 1. 8. 2013 K. M. jako
pronajímatelem a M. D. jako nájemcem, vyhotovené bez souhlasu a vědomí K. M.,
majitele bytové jednotky č. 4 v osobním vlastnictví na adrese XY, i M.
D., k
předmětnému úvěru, došlo k samotnému podpisu úvěrové smlouvy číslo
10118225-5-01 na částku ve výši 500.000 Kč,
přičemž R. K. si byl vědom, že bez předložení výše uvedených listin by k jejímu
uzavření nedošlo, kdy ke dni 1. 6. 2015 poskytnuté finanční prostředky byly
ČMSS, a.s., vyplaceny na účty č. XY a XY, jimiž fakticky disponoval R. K., a
tyto finanční prostředky použil R. K. jednak ve svůj prospěch, jednak byly z
části předány dle pokynu R. K., čímž společnosti ČMSS, a.s., způsobili škodu ve
výši 500.000 Kč.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 211 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr.
zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2
(dvou) roků.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Českomoravská stavební spořitelna, a.
s., IČ: 49241397, se sídlem Vinohradská 3218/169, Praha 10, odkázána s nárokem
na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Projednávaná věc je u Nejvyššího soudu podruhé. Ve věci vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 46/2019 bylo nejprve rozhodnuto rozsudkem ze
dne 21. 5. 2020, jímž byl obviněný uznán vinným zločinem podvodu podle § 209
odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a byl mu uložen trest. Obviněný následně
podal odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku, o němž rozhodl
Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. 9 To 293/2020, a to
tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl. Proti usnesení
odvolacího soudu podal obviněný dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud
usnesením ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 3 Tdo 334/2021, a to tak, že podle § 265k
odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející
rozsudek soudu nalézacího a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k novému
projednání a rozhodnutí. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ze znění skutkové
věty bylo možno vyvodit dvě samostatné linie jednání obviněného a
spoluobviněných R. K. a J. K. V rámci první šlo o koordinovaný postup
obviněného a spoluobviněných, kteří byli vedeni stejným záměrem, tj. vylákáním
úvěrových finančních prostředků uvedením nepravdivých údajů při žádosti o
poskytnutí úvěru, a to na osobu M. D., na jejichž podkladě ČMSS, a.s., jako
úvěrový věřitel provedl majetkovou dispozici, tedy poskytnutí úvěru ve výši
500.000 Kč, přičemž takové jednání je třeba kvalifikovat jako trestný čin
úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku, neboť škodlivý následek ve formě
neoprávněně vyplacených peněžních prostředků, je v příčinné souvislosti s
jednáním spoluobviněných. V rámci druhé dějové linie se jednalo o jednání
obviněného a spoluobviněných vůči M. D., který byl žadatelem o úvěr a kterého
všichni tři spoluobvinění uváděli v omyl tím, že jej ujišťovali o tom, že je k
jeho žádosti vyřizován úvěr na koupi bytu v Luhačovicích, kdy soudy dospěly k
závěru, že jednání obviněného bylo trestným činem podvodu podle § 209 tr.
zákoníku. Nejvyšší soud současně poukázal na to, že poškozený M. D. s ohledem
na znění skutkové věty nemohl v rámci § 209 tr. zákoníku vystupovat v postavení
poškozeného subjektu, tj. toho, kdo byl uveden v omyl, neboť se sám, byť v
podřízené a ne nijak významné roli částečně podílel na uvedení nepravdivých
údajů při žádosti o úvěr, kdy podepisoval listiny a materiály pro ČMSS, a. s.,
které neodpovídaly skutečnosti, tedy, že nebyla dána příčinná souvislost mezi
omylem M. D. a jím učiněnou majetkovou dispozicí.
V rámci nového projednání věci pak Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne
30. 9. 2021 uznal obviněného R. K. vinným přečinem úvěrového podvodu podle §
211 odst. 1, 4 tr. zákoníku a uložil mu trest. Městský soud v Praze usnesením
ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 9 To 392/2021, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu
10 ze dne 30. 9. 2021 zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř.
vrátil věc soudu prvního stupně k novému rozhodnutí s tím, že nalézací soud
nedostál všem pokynům uložených mu usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 5.
2021, sp. zn. 3 Tdo 334/2021, zejména ve vztahu ke skutkovým zjištěním uvedeným
ve skutkové větě napadeného rozhodnutí dostatečně nevymezil jednání, jehož se
dopustil obviněný, případně některá skutková zjištění nebyla v souladu s
odůvodněním rozsudku.
II.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2023, sp. zn. 9
To 382/2022, podal obviněný dovolání (č. l. 1137-1141), přičemž uplatnil
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Obviněný má za to, že
rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného
činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a současně nebyly
nedůvodně provedeny jím navrhované podstatné důkazy. Rozhodnutí rovněž spočívá
na nesprávném hmotněprávním posouzení, kdy není jasné, zda je dovolatel
spolupachatelem anebo účastníkem ve smyslu ustanovení § 23 a § 24 tr. zákoníku
na odlišném trestném činu jiných pravomocně odsouzených osob, které v tomto
řízení vystupují ad absurdum jako věrohodní svědci. Rovněž není zjevné, z
jakého titulu odpovídá za škodu, když z věci neměl sebemenší prospěch. Poukázal
rovněž na to, že totožné jednání bylo u spoluobviněného J. K. posouzeno jako
přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Obviněný konstatoval, že veškeré jeho protiprávní jednání mělo spočívat pouze v
tom, že v rámci zajištění rozhodujících dokumentů pro schválení předmětného
úvěru bez vědomí svědka M. D. vyhotovil potvrzení o jeho příjmech a takto
postupoval na žádost J. K., který tou dobou působil na pozici tzv. tipaře ČMSS,
a. s. Uvedené potvrzení o příjmech však vydal jako zaměstnavatel se souhlasem
M. D., kdy tento svědek jej zmocnil k součinnosti s J. K. a explicitně
potvrdil, že k vyhotovení potvrzení udělil souhlas s předstihem. Byl to totiž
dovolatel, kdo M. D. pana K. na samém počátku v dobré víře doporučil.
Dovolatel odkazuje na zásadu subsidiarity trestní represe s tím, že je hluboce
přesvědčen, že se v projednávané věci nedopustil žádného protiprávního jednání,
které by navíc dosahovalo takové společenské škodlivosti, aby z něj mohla být
vyvozena trestní odpovědnost. Trvá na tom, že se snažil M. D. coby svému
zaměstnanci pomoci, a to i kdyby vyhotovil bez jeho vědomí potvrzení o příjmech
svědka. Dále namítá porušení zásady in dubio pro reo, jejích porušení spatřuje
ve skutečnosti, že skutkové zjištění, že část finančních prostředků získaných
od ČMSS, a.s., mu byla svědkem R. K. předána na jeho pokyn, se podává toliko z
výpovědi tohoto svědka. Peníze byly zaslány na dva účty, s nimiž disponoval
právě svědek, resp. již pravomocně odsouzený R. K. Soud tak vyvodil majetkový
prospěch dovolatele pouze z ničím nepodložené výpovědi jmenovaného svědka.
Obviněný poukázal na to, že poté, co se na něj M. D. obrátil, obdržel od svědka
K. 30.000 Kč, které M. D. předal, což tento potvrdil s tím, že měl pocit, že se
mu snažil dovolatel pomoci.
Dále obviněný namítá, že mu nebylo umožněno provést důkazy výslechem svědků K.,
K., K., D., M. a M. Jelikož došlo ke změně právní kvalifikace oproti obžalobě,
je opakování důkazů důvodné, resp. provedení zmíněných důkazů je podmínkou pro
posouzení jeho viny. Původní výslechy byly totiž vedeny s ohledem na původní
kvalifikaci skutku, přičemž rovněž nelze opomenout, že současně došlo i k
odchýlení se od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Odvolací
soud totiž vypustil tu část skutkové věty, která se týkala vytvoření falešné
nájemní smlouvy. Obžaloba a obhajoba má mít rovné postavení a podle obviněného
je nepřípustné nevyslechnout svědkyni M., která mohla popsat kardinální
trestněprávní jednání a charakterizovat svědky K., K., D. a K. Dovolateli
zároveň nebylo umožněno provést další důkazy, které by více osvětlily skutkový
stav a dokázaly jeho nevinu. Uvedl dále, že existují důvodné pochybnosti o tom,
zda udělil či neudělil pokyn paní K., aby čehokoliv podepisovala. Považuje za
absurdní, že jmenovaná, která byla v rozhodné době partnerkou J. K., což mělo
vliv i na obsah jejích v průběhu času se měnících výpovědí, nebyla v této věci
trestně stíhaná. Zcela jednoznačně to byla ona, J. K. a M. D., kteří jako
jediní jednali s poškozenou ČMSS, a. s.
Obviněný je přesvědčen, že jeho odsouzení bylo založeno toliko na účelově
vybraných a navíc objektivně nevěrohodných nepřímých důkazech, které netvoří
ucelený řetězec a jsou dle jeho názoru v rozporu s logikou a obvyklým během
věcí. Bez důvodných pochybností nebyla a ani nemohla být prokázána příčinná
souvislost mezi jeho jednáním a obohacením jiného. Soud konstatoval jeho vinu
na základě hypotetické spekulace, čímž došlo k porušení kardinální zásady
trestního práva in dubio pro reo. Navíc i pokud by byla tato příčinná
souvislost zcela hypoteticky prokázána, vyvození trestněprávní odpovědnosti by
nebylo možné s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2023, sp. zn. 9 To 382/2022, zrušil,
stejně jako jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3.
10. 2022, sp. zn. 3 T 46/2019, a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále
jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 9. 6.
2023, sp. zn. 1 NZO 290/2023.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že
soudy obou stupňů postupovaly při povinném respektu k uloženému procesnímu
postupu ze strany dovolacího soudu. Pokud soudu nalézacímu bylo při zjištění
vadného způsobu právního posouzení dovolatelova jednání, plynoucího z popisu
tzv. skutkové věty výroku o vině, uloženo ve smyslu § 265s odst. 1 tr. ř., aby
ve skutkové větě jasně vymezil učiněná skutková zjištění a tyto zastřešil
odpovídající právní kvalifikací, pak není pochyb o tom, že se tak stalo v
souvislosti s přijetím přezkumného závěru dovolacího soudu na podkladě již
opatřeného důkazního stavu věci při ponechání pouhé možnosti jeho doplnění.
Pokud tedy dovolatel namítá, že mu nebylo umožněno provést důkazy opětovnými
výslechy, pak je na takto uplatněnou námitku tzv. opomenutých důkazů nutno
nahlížet ve smyslu její nepřípustnosti. I kdyby tomu tak nebylo, je namístě,
aby dovolatel tvrzení takové vady také tomu odpovídajícím způsobem odůvodnil,
tedy, že vada postupu se posléze odrazila ve správnosti skutkových zjištění,
která se stala podkladem pro naplnění znaků skutkové podstaty přisouzeného
přečinu. Dovolatel však vyjádřil pouze svůj nesouhlas s tím, že jeho důkazní
návrhy byly zamítnuty. Již odvolací soud uvedl, že s možností odlišného způsobu
právního posouzení vytýkaného jednání byl dovolatel seznámen již v odůvodnění
kasačního usnesení dovolacího soudu. Pokud v této návaznosti uplatnil
důkazní návrhy na výslechy již výše jmenovaných svědků, pak o nich bylo na obou
soudních úrovních s tomu odpovídajícím odůvodněním také rozhodnuto aniž by
došlo k zásahu do jeho práva na obhajobu ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze
dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (v podrobnostech srov. zejm. body 10. –
12. odůvodnění jeho rozsudku včetně vyhodnocení nadbytečnosti jednotlivých
důkazních návrhů obhajoby jak ke způsobu jeho trestné součinnosti, tak i
specifikace právního subjektu v postavení poškozeného).
Státní zástupkyně dále poukázala na to, že odvolací soud v souladu se zásadou
in dubio pro reo postupoval při dílčí změně skutkových zjištění, která po
zjištění vady ve smyslu § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil podkladem
rozhodnutí o dovolatelově vině. Konkrétně pak ve vztahu k takovému způsobu jeho
trestné součinnosti, kterým bylo jeho autorství falešné nájemní smlouvy ze dne
1. 8. 2013 o pronájmu bytu v Libině (srov. bod 15. odůvodnění jeho rozsudku).
Jestliže se soud dovolací přiklonil k prvé ze dvou identifikovaných dějových
linií, pak to byla ve smyslu rekapitulace odvolacího soudu ta, jež byla
založena na koordinovaném postupu dovolatele a jeho původních spoluobviněných,
jednajících ve společném trestném záměru na vylákání úvěrových finančních
prostředků na podkladě nepravdivých údajů v žádosti o úvěr, podané ve prospěch
úvěrového žadatele M. D., na jejímž podkladě byla provedena poškozující
majetková dispozice úvěrového věřitele ČMSS, a. s. Ke způsobení škodlivého
trestného následku na majetku poškozeného úvěrového věřitele tak došlo
společným jednáním všech osob jmenovaných ve výroku o vině samostatně trestně
stíhaného dovolatele, kterému předcházela jejich vzájemná dohoda a navazující
způsob jejich vzájemné součinnosti. Byl-li dovolatel uznán vinným přečinem
úvěrového podvodu, pak se tak ve vztahu k jeho základní skutkové podstatě stalo
ve spojení s větou právní, že při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé
údaje. Příčinná souvislost mezi jeho jednáním a obohacením jiného se nevztahuje
k aktuální právní kvalifikaci dovolatelova jednání. Stejně tak není z hlediska
naplnění znaků skutkové podstaty přečinu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku
rozhodným, jakým způsobem byl způsobený škodlivý následek v podobě vylákaných
úvěrových peněz rozdělen.
Pokud byla v této souvislosti uplatněna námitka, že by vyvození dovolatelovy
trestní odpovědnosti nebylo možné s ohledem na zásadu subsidiarity trestní
represe, pak nezbývá než zdůraznit, že se vztahuje k jiným rozhodným skutkovým
okolnostem, než se staly podkladem nyní napadeného výroku o jeho vině. Státní
zástupkyně odkázala na předešlé vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství ze
dne 29. 3. 2021, sp. zn. 1 NZO 81/2021.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněného R. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako
zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. a), c) tr. ř.
vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném
zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2023, sp. zn. 9 To
382/2022, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a)
tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen
trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání
podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v
souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1
tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným R. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
Předně je třeba uvést, že v praxi se často výše uvedené dovolací důvody podle §
265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. obsahově překrývají, slouží však k nápravě
jiných vad. Není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a
hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo
uvedl, jaký dovolací důvod ve vztahu ke konkrétní námitce uplatňuje. Dovolání
jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně
formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem
právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl
podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k
naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže
rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného
činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena
na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně
provedeny navrhované podstatné důkazy.
Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto
markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se
spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní
síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz,
skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního
soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace,
kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty
spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005,
sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS
4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno
vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na
rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4.
5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze"
zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny
zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Námitku procesní nepoužitelnosti důkazů obviněný nevznáší. Poukazuje však na
to, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy, a to výslechy svědků R. K., J.
K., M. D., J. M. a O. M., a dále blíže nespecifikované „další důkazy, které by
více osvětlily skutkový stav a dokázaly jeho nevinu“.
Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná
pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak
stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů.
Shromážděné důkazy soudy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na
pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu.
Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo
soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů
nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy, nikoli tedy automaticky, založil
nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho
protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého
procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že
v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost
navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za
potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen
o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení
nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy
neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami
spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v
rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl.
95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96 - svazek 8,
nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS
802/02 číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny
navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93),
z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru
respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125
odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 1285/08).
Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy,
kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde
slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytnými k ustálení skutkového
stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve
věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění
by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces
(viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti
Rusku, č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku
samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných
důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces
je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně
představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového
stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.
Z protokolu o hlavním líčení ze dne 22. 9. 2021 (č. l. 953-955) se podává, že
nalézací soud vyhověl návrhu obviněného na doplnění dokazování výslechem svědků
J. K. a E. Š. Dále obhajoba navrhla výslech M. V. a J. M. Po poradě senátu bylo
vyhlášeno usnesení, že se návrhy na doplnění dokazování výslechem M. V. a J. M.
pro nadbytečnost zamítají. Bylo dáno odůvodnění a poučení. V rámci hlavního
líčení konaného dne 30. 9. 2021 (č. l. 966-969) nebyl učiněn žádný návrh na
doplnění dokazování. Obviněný následně ve svém řádném opravném prostředku
podaném proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 9. 2021, sp. zn.
3 T 46/2019, vyslovil svou hypotézu, že nalézací soud měl povinnost v souladu
se závazným právním názorem Nejvyššího soudu vysloveném v jeho kasačním
rozhodnutí ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 3 Tdo 334/2021, znovu vyslechnout jím
uváděné osoby. Odvolací soud se k uvedenému vyslovil v rámci odůvodnění svého
usnesení ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 9 To 392/2021 (č. l. 1003-1008), kdy
uvedl, že nalézací soud v původním hlavním líčení provedl veškeré důkazy
potřebné pro své rozhodnutí ve věci v rozsahu stanoveném trestním řádem s tím,
že „požadavek odvolatele na zopakování výslechu těchto svědků není důvodný,
když svědci k projednávané trestní věci již před nalézacím soudem obsáhle
vypovídali“. V rámci nového hlavního líčení dne 12. 9. 2022 (protokol o hlavním
líčení na č.l. 1079) byly procesní strany dotázány, zda mají další návrhy na
doplnění dokazování. Nové návrhy vzneseny nebyly. Z protokolu o hlavním líčení
ze dne 3. 10. 2022 (č.l. 1085-1087) se podává, že obhájce obviněného navrhl
výslech dovolatele a O. M. Po poradě senátu bylo vyhlášeno usnesení, že se
výslech O. M. pro nadbytečnost zamítá, bylo dáno odůvodnění a poučení. Právní
zástupce rovněž výslovně uvedl, že na výslechu J. M. netrvá. Další návrhy na
doplnění dokazování nebyly vzneseny a dokazování bylo prohlášeno za skončené. V
rámci rozsudku se nalézací soud k návrhům na doplnění dokazování vyjádřil v
bodě 14. odůvodnění, kdy uvedl, že výslechy M. a V. by ve spojení s již
provedenými důkazy pro posouzení věci nic nového nepřinesly. Stran výslechu O.
M. stručně popsal, o čem uvedená osoba vypovídala v rámci jiného trestního
řízení, kdy konstatoval, že s ohledem na hodnocení provedeného dokazování
nepovažuje navrhovaný důkaz za podstatný, aby jím prodlužoval řízení posouzení
viny obviněného. Dále se vyslovil k obecně formulované námitce obviněného, že
soud měl provést výslechy jím uváděných osob znovu z vlastní iniciativy s
ohledem na změnu právní kvalifikace, resp. změnu „poškozeného subjektu“, kdy
uvedl, že dokazování není nutné opakovat, „neboť v řízení nedošlo ke změně v
osobě poškozené, kterak dovozuje obhajoba, ale toliko k zúžení okruhu
poškozených z ČMSS a.s. a svědka D. toliko na ČMSS a.s. Shodně trestní řád
nepožaduje opakování provedeného dokazování z důvodu odlišného právního
posouzení skutku, toliko strany na možnost odlišného právního posouzení
upozorní, příp. poskytne obžalovanému lhůtu k přípravě své obhajoby“.
V rámci řádného opravného prostředku obviněný zopakoval své námitky stran toho,
že nebyly znovu provedeny výslechy jím uvedených osob z důvodu změny právní
kvalifikace, což označil za podstatnou procesní vadu. V rámci veřejného
zasedání konaného dne 3. 1. 2023 (č. l. 1118-1120) vznesl obhájce obviněného
návrh na doplnění dokazování výslechem R. K., J. M. a O. M., kdy tyto návrhy
byly po závěrečné poradě senátu usnesením zamítnuty. Odvolací soud se k návrhům
na doplnění dokazování podrobněji vyjádřil v bodech 10. až 12. odůvodnění svého
rozsudku, kdy uvedl, že svědci vypovídali k projednávané trestní věci již před
nalézacím soudem, přičemž skutečnost, že došlo následně ke změně právní
kvalifikace není důvodem pro opakování těchto důkazů. Rovněž uvedl, že nedošlo
ke změně poškozeného subjektu, neboť ČMSS, a. s., byla v postavení poškozeného
od počátku řízení. Blíže se vyjádřil k návrhům na doplnění dokazování výslechy
R. K., O. M. a J. M., které byly jako jediné výslovně vzneseny před odvolacím
soudem, resp. uvedl důvody vedoucí k závěru o jejich nadbytečnosti.
Je zcela zjevné, že se soudy návrhy na doplnění dokazování vznesenými obviněným
řádně zabývaly a tyto shledaly nadbytečnými či bez vypovídající hodnoty. Ve
zcela obecné rovině je možno uvést, že dokazování je limitováno zjištěním
skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž
je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní
návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud
buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz,
nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani
ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení
nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj.
argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz
navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou
jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24.
2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny
všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné,
duplicitní či irelevantní; jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod,
proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7.
2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Této povinnosti soudy v projednávané věci
dostály a v rámci svých rozhodnutí svůj postup řádně zdůvodnily. S odkazem na v
nich přijatý závěr o nadbytečnosti provedení navrhovaných důkazů, totiž
přesvědčivě vyložily důvody, pro které by takto rozšířené dokazování nemohlo
zpochybnit posouzení trestní odpovědnosti obviněného za skutek, jímž byl uznán
vinným.
Dále je třeba uvést, že Nejvyšší soud v rámci kasačního rozhodnutí ze dne 27.
5. 2021, sp. zn. 3 Tdo 334/2021, žádným způsobem nevyslovil to, že by mělo být
dokazování celé provedeno znovu, jak naznačuje obviněný. Možnost doplnění
dokazování ponechal zcela na vůli obecných soudů, přičemž v procesu dokazování
neshledal jakékoli nedostatky. Pouze se neztotožnil s užitou právní kvalifikací
ve vztahu ke zjištěnému skutkovému stavu, kdy však uvedené skutkové závěry
učiněné na podkladě provedeného dokazování nijak nerozporoval. Pokud uvedl, že
je na úvaze nalézacího soudu, aby v rámci nového projednání věci na podkladě
provedeného dokazování, případně jeho doplnění, a zjištěného skutkového stavu
modifikoval znění skutkové věty, a to za současného respektování zásady
zachování totožnosti skutku, pak odkazoval na již provedené dokazování a
možnost jeho případného doplnění, kdy rozhodnutí o doplnění dokazování bylo
ponecháno zcela na vůli obecných soudů. Rozhodování o rozsahu dokazování spadá
do výlučné kompetence nalézací, potažmo odvolacího soudu. Soud totiž v každé
fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se
jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu
již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na
doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z
hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam.
Sama skutečnost, že došlo ke změně právní kvalifikace, není důvodem pro
opakování procesu dokazování. Podle § 220 odst. 3 tr. ř. není soud právním
posouzením skutku v obžalobě vázán. Tedy ani výslechy učiněné v rámci hlavních
líčeních v předcházejících fázích řízení nebyly činěny s ohledem na to, jak
bylo jednání obviněného kvalifikováno v obžalobě. Třeba dodat, že obviněný byl
na změnu právní kvalifikace upozorněn již v kasačním rozhodnutí Nejvyššího
soudu.
V projednávané věci se rovněž nejedná o případ zjevného rozporu mezi rozhodnými
skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a
provedenými důkazy. Přestože obviněný výslovně uvedenou námitku uplatňuje, jeho
argumentace tomu neodpovídá. Je třeba připomenout, že dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou
polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s
postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního
řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního rozporu. Takovýto rozpor
spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro
naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů,
jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky
přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou
pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato
zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy
tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s
jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými
zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného
rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje,
jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené
obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným
způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení
důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se
spravedlivým procesem. Námitky obviněného přitom nepřekračují meze prosté
polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký
význam mu připisovat z hlediska skutkového děje, přičemž obsahově totožné
námitky obviněný uplatňuje již od samotného počátku trestního řízení.
Stručně řečeno, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje
polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na
nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu,
popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V
posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi
skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 10, která se stala podkladem
napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými
důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění
soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že
po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem
právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém
celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Odvolací soud následně
korigoval skutková zjištění založená na provedeném dokazování, a to ve prospěch
obviněného, kdy část jednání, které mělo spočívat ve vyhotovení falešné nájemní
smlouvy, ve skutkové větě přeformuloval. Soudy se při svém hodnotícím postupu
nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného
hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., jak namítá obviněný.
Obviněný v podstatě namítal, že provedené dokazování nebylo dostačující pro
vyslovení závěru o jeho vině, že byl odsouzen na podkladě účelově vybraných, a
navíc objektivně nevěrohodných nepřímých důkazech, které netvoří ucelený
řetězec. V tomto směru napadal způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy,
a zejména pak poukazoval na zamítnutí důkazních návrhů, které učinil na svou
obhajobu. S touto námitkou se vypořádal Nejvyšší soud již výše.
Nutno uvést, že námitky obviněného jsou v podstatě opakováním jeho obhajoby,
kdy totožné námitky byly obsahem i řádného opravného prostředku obviněného. Jak
soud nalézací, tak soud odvolací se s nimi zcela dostatečným způsobem
vypořádaly. Nalézací soud objasnění skutkového stavu věnoval náležitou
pozornost, a to s ohledem na závazný právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v
jeho usnesení ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 3 Tdo 334/2021.
Stěžejní zde byly samozřejmě svědecké výpovědi, a to jak původně označovaného
poškozeného M. D., tak i R. K. a J. K., kteří byli odděleně stíháni a
odsouzeni, nicméně v projednávané věci měli postavení svědků. Soud otázce
věrohodnosti jejich výpovědí proto věnoval náležitou pozornost. Taktéž se
jednalo o svědecké výpovědi K. K., bývalé družky J. K., K. M., T. G., J. K. a
E. Š. Dále nalézací soud vycházel z celé řady listinných důkazů, jak jsou
podrobně rozvedeny v bodě 12. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Na podkladě
provedeného dokazování dospěl nalézací soud k závěru, že obviněný byl osobou,
která byla pojícím článkem všech na trestné činnosti zúčastněných osob, a to
jak v roli pasivní, tak v roli aktivní. Ze svědeckých výpovědí se podává, že
obviněný byl osobou, která seznámila M. D. s R. K. a J. K., přičemž obviněný
využil zájmu M. D. o koupi bytu a s tím související potřebu financování jeho
rekonstrukce. Rovněž vyhotovil potvrzení o příjmu M. D., který byl v rozhodné
době u něho zaměstnán na pozici řidiče, kdy uvedené potvrzení od něho vyžadoval
J. K., M. D. nebylo nikdy osobně předáno. M. D. ve své výpovědi uvedl, že mu
obviněný nevyplácel plat, údaje uvedené v potvrzení o příjmu pak vyplnil
obviněný bez toho, aby o obsahu této listiny byla osoba, jíž se týkala a o
jejíž osobní údaje se jednalo, informována (č. l. 103 spisu). Z poukazované
výpovědi M. D. se nepodává, že by obviněného výslovně k takovému jednání
zmocnil, resp. že se tak mohlo dít bez toho, aby byl o něčem takovém
informován. Na žádost obviněného byly vyhotoveny falešné faktury vztahující se
k rekonstrukci bytu v obci Libina s uvedením odběratele M. D., přestože
jmenovaný neměl s tímto bytem nic společného. Uvedené písemnosti byly následně
předloženy ČMSS, a. s. Svědek R. K. vypověděl, že obviněný byl osobou, která
jej instruovala v tom smyslu, kam mají být peníze vyplacené ČMSS, a. s.,
zaslány, resp. jak s nimi naložit. K otázce věrohodnosti tohoto svědka, který
byl samostatně stíhán pro svou roli v uvedené trestné činnosti, se vyjádřil
odvolací soud v bodě 13. svého rozsudku, kdy uvedl, že jako svědek vypovídal R. K. toliko jednou (nelze tedy namítat, že by byla jeho výpověď jakkoli
rozporná), přičemž k jeho výpovědi ve věci vedené u Okresního soudu pro Prahu
10, sp. zn. 4 T 130/2020, nelze přihlížet, neboť v rámci této věci byl
vyslýchán v postavení obžalovaného. Původně bylo obviněnému kladeno za vinu i
vyhotovení falešné smlouvy o pronájmu bytu v obci Libina, kde figuroval M. D. jako nájemce, nicméně odvolací soud v souladu se zásadou in dubio pro reo, tuto
část jednání vymezil odlišně, neboť „dokazování neprokázalo, že by obžalovaný
byl pisatelem falešné nájemní smlouvy“ (blíže bod 15. odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu). O skutečnosti, že obviněný chtěl, aby byl úvěr ve prospěch
M. D. zdárně vyřízen, svědčí i skutečnost, že obviněný zaplatil za M. D. poplatek za vyřízení úvěru. Ačkoli uvedenou skutečnost prezentuje obviněný jako
určitý akt dobré vůle, svědek M. D. vypověděl, že o žádných poplatcích nic
nevěděl a rozhodně o jejich placení obviněného nežádal. Svědkyně K. K.
vypověděla, že falešné uznávací prohlášení na částku ve výši 238.000 Kč, které
bylo další listinou předloženou ČMSS, a. s., podepsala jak na žádost J. K., tak
na žádost obviněného. Uvedená skutečnost nicméně pouze dokresluje propojenost
všech osob zúčastněných na projednávaném trestném jednání a není součástí
popisu skutku, jak je vymezen ve skutkové větě. Odvolací soud uvedl, že „osoba
obžalovaného propojuje všechny zúčastněné, jeho jednání nebylo nahodilé, ale
zcela plánované a koordinované spolu s dalšími osobami, kdy obžalovaný sám
činil i další kroky potřebné k uzavření úvěrové smlouvy a získání finančních
prostředků“ (bod 14. rozsudku odvolacího soudu). Stěžejní skutečností zůstává,
že obviněný jednal v obecném spolupachatelství – jak se podává ze skutkové věty
- ve společném úmyslu získat neoprávněně finanční prostředky, po vzájemné
dohodě a ve vzájemné součinnosti. Tedy jeho jednání bylo součástí
koordinovaného postupu, jehož cílem bylo získání finančních prostředků
poskytnutých ČMSS, a. s., žadateli M. D. na podkladě nepravdivých údajů
uvedených v žádosti o úvěr.
K námitce obviněného, že nebyl zjištěn řetězec nepřímých důkazů, který by jej
přesvědčivě usvědčoval z jemu za vinu kladeného jednání, možno uvést, že se
jedná o námitku skutkového charakteru. Nalézací soud provedl pečlivé
dokazování, kdy vycházel z celé řady důkazů, a to jak svědeckých výpovědí, tak
důkazů listinných. Obsah provedených důkazů nalézací soud rozepsal v bodech 3.
až 12. odůvodnění rozsudku a v bodě 13. provedené důkazy zhodnotil, a to jak
jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, přihlížeje ke všem
rozhodným okolnostem, tedy zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů
podle § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž nelze odhlédnout od skutečnosti, že se
jednalo již o třetí rozhodnutí nalézacího soudu v projednávané věci, přičemž na
podkladě provedeného dokazování zjištěný skutkový stav, až na drobné změny
učiněné soudem odvolacím stran falešné nájemní smlouvy, nedostál žádných změn.
Je možno konstatovat, že skutkový stav věci byl zjištěn v rozsahu potřebném pro
objektivní a spravedlivé rozhodnutí, tedy v souladu s ustanovením § 2 odst. 5
tr. ř. V bodech 15. až 16. odůvodnění rozsudku pak nalézací soud zjištěný
skutkový stav zastřešil příslušnou právní kvalifikací.
Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu stran provedeného dokazování zcela
ztotožnil, kdy důkazy byly provedeny řádně a v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a §
2 odst. 6 tr. ř., a vyjádřil své stanovisko k odvolacím námitkám. Současně
však, jak již uvedeno výše, dospěl k závěru, že obviněnému nelze klást
jmenovitě za vinu vyhotovení falešné nájemní smlouvy vztahující se k bytu v
obci Libina, kde M. D. figuroval jako nájemce, a proto uvedenou část jednání z
popisu skutku přeformuloval (bod 15. rozsudku odvolacího soudu). Postup
odvolacího soudu byl v souladu se zásadou in dubio pro reo, kdy již z
odůvodnění soudu nalézacího bylo zjevné, že existuje více možností, jak mohlo
dojít ke zjištění osobních informací M. D. uvedených v nájemní smlouvě.
Námitky obviněného neobstojí ani v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení.
V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v
původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný
čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Z dikce
předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je
možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v
usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn.
IV. ÚS 449/03). Obviněný namítá, že se nedopustil žádného protiprávního
jednání, ničeho, co by dosahovalo takové společenské škodlivosti, aby z něj
mohla být vyvozena trestněprávní odpovědnost, tedy porušení zásady subsidiarity
trestí represe, dále zde neexistuje příčinná souvislost mezi jeho jednáním a
obohacením jiného, přičemž nikdy s ČMSS, a. s. osobně nejednal.
Nejvyšší soud připomíná, že v rámci uplatněného dovolacího důvodu není možné
polemizovat se skutkovými závěry soudu, např. namítat, že soud měl uvěřit
jinému svědkovi, že některý důkaz je pro skutkové zjištění více důležitý, nebo
že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr, jak činí dovolatel.
Východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně
ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v
příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy)
zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především
trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného
práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení
jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování
skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního
práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., §
207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto
směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné
hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z
tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak
soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení
procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být
rovněž důvodem k dovolání, jak například rozvedeno výše v rámci dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli však podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř.
V návaznosti na uvedené, Nejvyšší soud konstatuje, že je třeba odmítnout
námitky obviněného, jejichž prostřednictvím napadá hodnocení důkazů soudu
prvního, a potažmo druhého stupně jako tendenční, činěné výlučně v jeho
neprospěch. Obviněný akcentuje především skutečnost, že soudy hodnotily důkazy
v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo, neboť došlo k
porušení elementární zásady trestního práva, a to ve vztahu k výpovědi R. K.
Nejvyšší soud připomíná, že tato zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného,
jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v § 2 odst. 2 tr. ř.,
neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obžalovaného a
poškozeného, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného, ale je zárukou
pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných
důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi
skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (nález Ústavního
soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). Tak se tomu stalo v
projednávané věci v souvislosti s vyhotovením falešné nájemní smlouvy na byt v
obci Libina, kdy nebylo jednoznačně prokázáno, resp. nebyly odstraněny
pochybnosti o tom, že existuje více možných verzí toho, jak byly zjištěny
osobní informace M. D. užité v nájemní smlouvě. K tomuto lze odkázat na bohatou
judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu – např. usnesení Ústavního soudu ze dne
12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12.
2016, sp. zn. 8 Tdo 1533/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017,
sp. zn. 11 Tdo 1504/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn.
11 Tdo 291/2017).
Samotné odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této
zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3
Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným
dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí
soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo
1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo
konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů
při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7.
2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp.
zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo
563/2017). Nelze současně opomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze
zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu
věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2
odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž
zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a
jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný)
dovolací důvod. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že došlo novelou
trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022, k
rozšíření dovolacích důvodů (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1.
2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne12. 1. 2022, sp.
zn. 7 Tdo 1368/2021, nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS
581/22).
Nejvyšší soud v rámci svého kasačního rozhodnutí ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 3
Tdo 334/2021, dospěl k závěru, jak již podrobněji rozvedeno výše, že ze
skutkové věty rozsudku bylo možno vyvodit dvě samostatné dějové linie jednání
obviněného a spoluobviněných R. K. a J. K., z nichž první bylo třeba posoudit
jako trestný čin úvěrového podvodu, druhou pak jako prostý podvod. Soudy se v
rámci nového projednáni věci přiklonily k první ze dvou identifikovaných
dějových linií. Jak již uvedl Nejvyšší soud v rámci předcházejícího kasačního
rozhodnutí, ta spočívala v tom, že šlo o koordinovaný postup obviněného a
spoluobviněných (odděleně stíhaných R. K. a J. K.), kteří jednali ve společném
úmyslu vylákat neoprávněně úvěrové finanční prostředky na podkladě nepravdivých
údajů uvedených v žádosti o poskytnutí úvěru, a to na osobu M. D., na jejichž
podkladě ČMSS, a.s., jako úvěrový věřitel provedla majetkovou dispozici, tedy
poskytla úvěr ve výši 500.000 Kč. Škodlivý následek ve formě neoprávněně
vyplacených peněžních prostředků ke škodě ČMSS, a. s., je v příčinné
souvislosti s jednáním spoluobviněných.
Uvedené jednání naplňuje skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu
podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, kterého se v obecné formulaci dopustí ten,
kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo
hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, a takovým jednáním způsobí
větší škodu. Větší škodou je škoda dosahující částky nejméně 100.000 Kč (§ 138
odst. 1 písm. c/ tr. zákoníku).
Obviněnému je podle právní věty kladeno za vinu, že při sjednávání úvěrové
smlouvy uvedl nepravdivé údaje a způsobil tak větší škodu. Námitka dovolatele,
že nemohla být bez důvodných pochybností prokázána příčinná souvislost mezi
jeho jednáním a obohacením jiného, se ocitá bez jakéhokoli podkladu, neboť
obviněnému takové jednání není kladeno za vinu. Stejně tak, že by odpovídal za
způsobenou škodu ve výši 500.000 Kč, resp. že by mu měla být uložena platební
povinnost. V rámci předcházejícího kasačního rozhodnutí Nejvyšší soud poukázal
na určitou nejednoznačnost adhezních výroků, což nebylo ze strany soudů nižších
stupňů nijak opomenuto.
K námitce absence znaků vymezujících formu spolupachatelství je možno uvést, že
tato je uplatněna bez respektu ke skutkovým okolnostem, vyjádřeným ve výroku o
dovolatelově vině právě ve smyslu jeho způsobu trestného zapojení v rámci jeho
spolupachatelského postavení. Jedná se v podstatě o námitku nedostatku jeho
spolupachatelského postavení, uplatněnou při zpochybnění skutkového podkladu,
čímž však přesahuje ustálené meze dovolacího přezkumu. Obviněný podle
skutkových zjištění jednal po vzájemné dohodě a ve vzájemné součinnosti s R. K.
a J. K., kdy každý z nich představoval článek řetězce vzájemně na sebe
navazujících či se doplňujících jednání, které byly vedeny ve společném úmyslu.
Ke způsobení škodlivého následku (ke škodě úvěrového věřitele ČMSS, a. s.)
došlo jejich společným jednáním ve smyslu ustanovení § 23 tr. zákoníku, kdy
každý ze spolupachatelů odpovídá jako by trestný čin spáchal sám. Dle ustálené
judikatury přitom postačí i částečné přispění každého ze spolupachatelů, když
je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je z objektivního
i subjektivního hlediska složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání
(srov. B 2/1980-12-I., R 57/1970, R 15/1967, R 36/1973, R 22/1950, apod.).
Spolupachatelé tedy nemusí jednat stejně a jejich činnost nemusí být stejně
významná. Skutečnost, že obviněný jednal jako spolupachatel se zcela jasně
podává z popisu skutku tak, jak je popsán ve skutkové větě rozsudku. Byť by
Nejvyšší soud uvítal určité zpřesnění některých aspektů dovolatelova jednání,
považuje vyjádření všech znaků přisouzené skutkové podstaty včetně formy
účastenství ve skutkové větě za dostačující. V rámci skutkové věty je
vyžadováno, aby popis skutku tam uvedený obsahoval všechny rozhodné
skutečnosti, tedy skutečnosti pro podřazení jednání obviněného pod příslušnou
právní kvalifikaci stěžejní. Současně je však třeba mít na paměti, že v rámci
popisu skutku není vyžadováno, aby obsahoval veškeré detaily a podrobnosti
spáchané trestné činnosti, neboť takové skutečnosti, mající zejména jakýsi
doplňující či zpřesňující charakter, je možno zařadit a uvést do kontextu v
rámci samotného odůvodnění rozhodnutí.
S ohledem na výše uvedené tedy nelze přisvědčit ani námitce obviněného, že
došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť nebyla aplikována
zásada subsidiarity trestní represe.
Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a
trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky
škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného
právního předpisu.
Zásada subsidiarity trestní represe, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky
trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní
prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní
kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima
ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský,
tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom,
že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení,
které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat
i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a
společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může
odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy
zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než
trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů
a k chaosu.
Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva
jako ultima ratio, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo
vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky
nebezpečných činů. Od nabytí účinnosti nového trestního zákoníku dnem 1. 1.
2010 se Nejvyšší soud otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a
výkladem § 12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých rozhodnutí, kdy
základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity
trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí
použití prostředků trestního práva. Lze přitom konstatovat, že sama existence
jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným,
např. právě obviněným poukazované kázeňské řízení ve smyslu služebního zákona,
ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou
zásadu bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí
trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán
trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích
naplněna, jak je tomu v projednávaném případě, nemůže stát rezignovat na svou
roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na
primární existenci institutů správního práva či jiných právních odvětví
(občanského, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.
K otázce společenské škodlivosti dovolatelova jednání se vyjádřil nalézací soud
v bodech 17. a 18. odůvodnění svého rozsudku, kdy uvedl, že nepostačí uplatnění
mimotrestní odpovědnosti, neboť „obžalovaný cynicky zneužil důvěry, resp.
nepozornosti třetích osob a trestné činnosti se dopustil v kooperaci s dalšími
osobami“. Spolupráce s dalšími osobami zvyšuje závažnost jeho jednání, kdy
„sofistikovanost spáchání trestné činnosti značně ztížila možnosti poškozené
ČMSS, a. s., resp. svědkovi D., zabránit jejímu spáchání“ (bod 18. rozsudku).
Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem, že společenská škodlivost dovolatelova
jednání je již zvyšována skutečností, že se jí dopustil ve vzájemné součinnosti
s dalšími osobami a využívajíc neznalosti a dostatečné neopatrnosti M. D.
Stejně tak je zjevné, že si dal záležet na tom, aby jeho jednání ve vztahu k M.
D. působilo jako dobrý skutek, projev dobré vůle, byť z provedeného dokazování
se podává, že jednal po vzájemné dohodě s dalšími osobami a jeho záměry byly
zcela opačné.
Nejvyšší soud tedy dovolání obviněného nepřiznal jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr.
ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona
dovolání obviněného R. K. odmítl.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 7. 2023
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu