3 Tdo 547/2025

3 Tdo 547/2025-1364

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 8. 2025 o dovolání, které podal obviněný J. B. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2024, sp. zn. 8 To 235/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 192/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. B. odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 2 T 192/2023, byl J. B. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) pod bodem 1) výroku o vinně uznán společně se spoluobviněnými N. H. a L. S. vinným jednak přečinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a jednak zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že: „dne 13.

7. 2023 kolem 06:30 hodin v Praze XY, ul. XY, vstoupili do bytu poškozeného L. K., nar. XY, kde jej krátce poté obžalovaný B. opakovaně udeřil do obličeje, poté poškozený předal obžalované H. na její výzvu svůj mobilní telefon zn. iPhone 12 Pro Max, načež si obžalovaná prohlédla zprávy a fotografie v tomto telefonu uložené a poté si telefon ponechala ve své dispozici, následně obžalovaná poškozeného obvinila, že poškodil vozidlo zn. BMW X6 se slovenskou registrační značkou XY (dále jen „vozidlo“), které mu svěřila za účelem opravy, a proto bude muset vozidlo nechat opravit v autorizovaném servisu a bude chtít po poškozeném, aby tuto opravu zaplatil, poté obžalovaní poškozeného donutili, aby ve videozáznamu pořízeném mobilním telefonem učinil prohlášení, že „udělal podvod vůči J.

B. a N. H. a dluží N. H. 230.000,- Kč a J. B. 150.000,- Kč“, kdy na úhradu této údajné pohledávky si obžalovaná H. přivlastnila jednak hotovost ve výši 20.000,- Kč, kterou nalezla v kalhotách poškozeného volně položených v ložnici, jednak věci nalezené obžalovanými S. a H. při prohlídce bytu, zejména taštičku obsahující asi 20 náhradních klíčů od různých motorových vozidel, parfém zn. Scandal a tašku na tenisovou raketu zn. Wilson, následně obžalovaná poškozeného vyzvala, aby sehnal další peníze na zaplacení uvedeného dluhu s tím, že dokud zbytek dluhu nezaplatí, tak se od obžalovaných nehne, načež po několika hodinách všichni obžalovaní z bytu odešli a přinutili poškozeného, aby šel s nimi, přičemž před odchodem z domu obžalovaný B.

poškozenému páskou svázal ruce, přes které mu přehodil ručník, následně všichni odešli k vozidlu, do něhož obžalovaní S. a H. naložili tašku obsahující věci poškozeného, jichž se obžalovaní v bytě zmocnili, načež obžalovaní S. s H. s vozidlem odjeli, poté obžalovaný B. poškozenému strhl pásku z rukou a objednal vozidlo taxislužby, kterým s poškozeným odjeli do bydliště svědka R. Š., od něhož si poškozený chtěl půjčit peníze na zaplacení částky požadované obžalovanou, avšak Š. mu peníze nepůjčil a odvezl je do restaurace XY, přičemž po příjezdu k restauraci si poškozený nejprve na pokyn obžalovaného B.

svázal ruce páskou, ale krátce poté mu obžalovaný B. dovolil, aby si pásku z rukou sundal, což se poškozenému podařilo až s pomocí svědka Š., poté obžalovaný B. s poškozeným vešli do restaurace, kde obžalovaný B. poobědval s obžalovanou H., zatímco poškozeného přiměli, aby na ně čekal u vedlejšího stolu, poté obžalovaný B. s poškozeným a dalším neztotožněným mužem odjeli na Prahu XY do ulice XY, kam chvíli poté přijeli také obžalovaní S.

a H., přičemž později na toto místo přijel se svým vozidlem svědek Š., který obžalovaného S. a poškozeného odvezl do přesně nezjištěné herny nacházející se v Praze, odkud po necelé hodině oba taxíkem odjeli do rodinného domu na adrese XY, kde tehdy obžalovaní S. a H. bydleli, přičemž po příjezdu obžalovaný S. přiměl poškozeného, aby do příjezdu obžalované H. pobýval uvnitř zahradního domku, kam mu obžalovaný S. přinesl ukázat přesně nezjištěné střelné zbraně, následně po svém příjezdu obžalovaná H.

poškozenému sdělila, že s nimi v domě musí zůstat až do druhého dne, načež v průběhu následujícího dne 14. 7. 2023 obžalovaná donutila poškozeného sepsat prohlášení, v němž se mimo jiné doznal k tomu, že pod záminkou provedení servisu převzal dne 5. 7. 2023 od obžalované H. vozidlo, avšak následně dohodnuté servisní práce nenechal provést, vozidlo užíval pro vlastní potřebu a pokusil se je prodat, poté obžalovaná s poškozeným odjela na parkoviště v Praze-XY, kde se setkali s obžalovaným B., následně obžalovaná odvezla poškozeného do Obchodního centra XY, kde ho přiměla k tomu, aby na pobočce České pošty nechal na jím sepsaném prohlášení úředně ověřit pravost svého podpisu, a poté obžalovaná poškozeného odvezla k Místnímu oddělení Policie ČR Zahradní město, kde měl podle jejího pokynu policistům předat jím sepsané prohlášení, kdy před jeho odchodem obžalovaná poškozenému vložila do kapsy mobilní telefon zn. Duo mini, jehož prostřednictvím obžalovaná slyšela, co poškozený na policejní služebně vypovídá, přičemž poškozený po celou dobu plnil pokyny obžalovaných a nepokusil se o útěk, protože po prvotním fyzickém napadení ze strany obžalovaného B.

měl strach o svůj život a zdraví, kdy věděl, že obžalovaný B. byl v minulosti pravomocně odsouzen za spáchání trestného činu vraždy, a navíc mu obžalovaná H. vyhrožovala, že pokud jim uteče, tak si ho obžalovaná znovu najde a dopadne to s ním ještě hůře,“ a pod bodem 2) výroku o vině byl uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. f) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že „dne 9. 8. 2023 kolem 19:00 hodin v Praze XY, ul. XY, v místě bydliště poškozeného vyhledal v doprovodu neztotožněného muže poškozeného L.

K., nar. XY, přestože věděl, že poškozený proti němu vypovídal jako svědek, přičemž po poškozeném požadoval, aby změnil svou předchozí výpověď, a přitom mu vyhrožoval, že pokud tak neučiní, tak na něj obžalovaný podá trestní oznámení, neboť na něj ví spoustu věcí, načež poškozený na žádost obžalovaného sepsal čestné prohlášení, v němž mimo jiné uvedl, že při svém výslechu na policii dne 14. 7. 2023 nevypovídal pravdu, neboť se dne 13. 7. 2023 sice setkal s J. B., N. H. a L. S. (jehož jméno omylem uvedl jako Š.), avšak společně řešili pouze splátku jeho dluhu vůči B.

a k žádnému nátlaku ze strany jmenovaných vůči němu nedošlo, kdy na žádost obžalovaného B. poškozený sepsal toto prohlášení ve 4 vyhotoveních, na nichž následně advokát JUDr.

Jan Soukup ověřil pravost podpisu poškozeného, k čemuž došlo téhož večera na benzínové čerpací stanici Shell v Praze XY, XY, načež následujícího dne 10. 8. 2023 toto čestné prohlášení doručila známá obžalovaného M. V., nar. XY, na podatelnu Policie ČR, Obvodního ředitelství policie Praha IV, Služba kriminální policie a vyšetřování.“

2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za využití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený L. K. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Uvedeným rozsudkem bylo taktéž rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných N. H. a L. S.

5. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 2 T 192/2023, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině i výroku o trestu napadeného rozhodnutí jeho se týkající, odvolání podala rovněž spoluobviněná N. H. do výroku o vině a trestu jí se týkající a státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, a to do výroku o trestu v neprospěch obviněného J. B. a spoluobviněného L. S.

6. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 10. 2024, sp. zn. 8 To 235/2024, a to tak, že k odvolání státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadené výroky o trestu ve vztahu k obviněnému J. B. a spoluobviněnému L. S. a podle § 259 odst. 4 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného J. B. podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 6 (šesti) let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Rovněž tak změnil výrok o trestu uloženém spoluobviněnému L. S. Podle § 256 tr. ř. odvolací soud zamítl odvolání obviněného J. B. a spoluobviněné N. H.

II.

7. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2024, sp. zn. 8 To 235/2024, podal obviněný J. B. dovolání (č. l. 1292–1299 spisu), ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), h), m) tr. ř.

8. V návaznosti na uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný namítl, že jeho obhájkyni nemělo být umožněno substitučně zmocnit obhájce spoluobviněné N. H. v rámci hlavního líčení dne 4. 3. 2024. Obhájkyně obviněného tehdy opustila jednací síň z důvodu kolizního jednání, bylo pokračováno v její nepřítomnosti a udělila substituční plnou moc obhájci spoluobviněné N. H. Z rozsudku soudu prvního stupně se přitom podává, že vina obviněného je dokládána mimo jiné výpovědí této spoluobviněné z přípravného řízení. Došlo proto k situaci, kdy jej zastupoval obhájce, který mohl být při obhajobě v kolizi zájmů. Jak obhájkyně dovolatele, tak obhájce spoluobviněné přitom měli o takovém postupu pochyby a dotazovali se soudu, zdali v daném případě neshledává kolizi zájmů. Obhájkyně obviněného uvedla, že se domnívá, že u výslechu paní B. (manželky obviněného) by kolize být neměla s ohledem na obsah její výpovědi v přípravném řízení. Obhájce spoluobviněné pak uvedl, že návrh akceptuje, pakliže má soud za to, že žádná kolize není. Po prostudování odůvodnění soudu prvního stupně je však obviněný přesvědčen, že soudem nemělo být udělení substituční plné moci obhájci spoluobviněné N. H. akceptováno, neboť tím došlo ke krácení jeho práv a způsobilo vadu dovoláním napadených rozhodnutí.

9. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uplatněného ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že si je vědom toho, že úkolem dovolacího soudu není přezkoumávat skutková zjištění soudů nižších stupňů. Nicméně v tomto případě by tak učinit měl, neboť je v projednávané věci dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy.

10. Dovolateli je kladeno za vinu, že měl poškozenému svázat ruce, přes které mu měl přehodit ručník. Z provedeného dokazování však vyplynulo, že vázací pásky měla k dispozici spoluobviněná H. Další rozpor představuje tvrzení, že poškozený si měl na pokyn dovolatele svázat sám ruce v restauraci, což se však nestalo, ani to nevyplývá z výpovědi poškozeného. Ten naopak vypověděl, že se dovolatel snažil nechat mu rozvázané ruce, což vyplynulo i z výpovědi svědka Š. Ze spisového materiálu rovněž nevyplynulo, že by měl vyhrožovat poškozenému, aby změnil svoji výpověď s tím, že na něj podá trestní oznámení, protože na něj ví spoustu věcí. Naopak z výpovědi poškozeného vyplynuly skutečnosti, které jsou v extrémním rozporu s tím, co je mu kladeno za vinu. Za příklad dává obviněný tvrzení poškozeného, že se k němu měl vždy chovat slušně. Obviněný má proto za to, že by bylo namístě, aby dovolací soud podrobil přezkumu výpověď poškozeného.

11. Výpověď poškozeného označil obviněný za nevěrohodnou s tím, že odsuzující rozsudek stojí právě na jeho výpovědi. Jeho věrohodnost však nebyla dostatečně zkoumána. Poukázal přitom na jeho sníženou obecnou i specifickou věrohodnost vyplývající z jeho minulosti a aktuálnímu vztahu k němu. Nebyly dodrženy nároky na posouzení věrohodnosti poškozeného jakožto svědka tak, jak tomu je třeba dle ustálené judikatury v případech tzv. tvrzení proti tvrzení. Vedle toho byla výpověď poškozeného ovlivněna nepřípustnými návodnými otázkami státního zástupce, což je rovněž v rámci hodnocení jeho výpovědi potřebné zohlednit. Jako příklad návodné otázky uvedl obviněný otázku „Aby měla jistotu, že něco uhradíte?“ následující poté, co poškozený uvedl, že neví, proč mu bylo řečeno, že má jít s obviněnými. Následně, když bylo poškozenému státním zástupce předestřeno, že to mohlo být z toho důvodu, aby měla obviněná jistotu, že poškozený něco uhradí, poškozený pouze nejistě na položenou otázku státní zástupce odpověděl „Přesně tak, asi.“

12. Dále obviněný namítl, že oba soudy zcela rezignovaly na ochranu jeho práv a nezabývaly se jednotlivými znaky skutkové podstaty trestného činu kladeného mu za vinu. Odvolací soud se neztotožnil s námitkami obviněného obsaženými v odvolání a sdílel názor soudu prvního stupně na provedené dokazování. Jeho rozhodnutí však nesplňuje nároky na určitost odůvodnění rozhodnutí podle § 125 odst. 1 tr. ř. K náležitému odůvodnění a plnému respektování principu presumpce neviny odkázal obviněný na nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15.

13. Soudy podle obviněného nerespektovaly zásadu uvedenou v § 2 odst. 5 tr. ř., když v jeho věci nedošlo ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Stejně tak nebyla respektována zásada in dubio pro reo, k čemuž odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 27.3. 2017, sp. zn. II. ÚS 4266/16.

14. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2024, sp. zn. 8 To 235/2024, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 6. 2010, sp. zn. 2 T 192/2023, a aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. stupně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Konečně navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. nařídil Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

15. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 24. 2. 2025, sp. zn. 1 NZO 99/2025 (dovolání obviněného včetně spisového materiálu bylo Nejvyššímu soudu doručeno 13. 6. 2025).

16. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, námitky obviněného a východiska uplatněných dovolacích důvodů, poukázal na to, že obviněný částečně nesprávně kvalifikoval uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Z obsahu jeho argumentace podle státního zástupce totiž vyplývá, že brojí proti skutkovým zjištěním namítající extrémní rozpor mezi skutkovým stavem dovozeným soudy a provedenými důkazy. Měl tak správně uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jedná se však o formální vadu podle státního zástupce nebránící projednání podaného dovolání.

17. K námitkám směřujícím ke zpochybnění hodnocení důkazů a skutkových zjištění státní zástupce podotkl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o uvedenou kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního nesouladu. Mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 4, s nimiž se ztotožnil Městský soud v Praze, a provedenými důkazy neshledal státní zástupce žádný, natož extrémní rozpor. Soudy obou stupňů podle něj řádně zjistily skutkový stav věc v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, hodnotily přitom důkazy jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů.

18. Státní zástupce se rovněž konkrétně vyjádřil k jednotlivým obviněným tvrzeným rozporům provedených důkazů se skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů. Skutečnost, že právě obviněný svázal poškozenému při odchodu z bytu ruce, vyplývá z výpovědi poškozeného, který toto výslovně uvedl. Stejně tak je správný skutkový závěr, že obviněný měl dát poškozenému po příjezdu k restauraci pokyn, ať si sváže ruce, který jednoznačně vyplývá z výpovědi svědka Š.

19. K namítanému ovlivnění poškozeného sugestivními otázkami státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 státní zástupce připomněl dikci § 101 odst. 3 tr. ř. a komentářovou literaturu, ze které vyplývá, že v tzv. sugestivních otázkách se vyslýchanému předkládají okolnosti, které se mají zjistit teprve z jeho výpovědi, a tím se mu naznačuje, jak má odpovědět. To však v projednávané věci není možno shledat, neboť sporné otázce „Aby měla jistotu, že něco uhradíte?“, předcházela otázka, zda poškozenému řekla spoluobviněná H., proč má s nimi jet, na což odpověděl, že někam musela, aby se nemohl „zdejchnout“. Z toho podle státního zástupce plyne, že se přinejmenším domníval, že tuto spoluobviněnou musí následovat, aby se dořešil jeho údajný dluh vůči ní. Nadto poškozený již v úvodu své výpovědi uvedl, že jej tato spoluobviněná obvinila, že jí měl zničit auto, a nárokovala si vysokou částku. Otázka státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ve vytýkaném znění zjevně navazuje na předchozí výpověď poškozeného a nejedná se o otázku předstírající informaci, která by předtím ve výpovědi poškozeného nezazněla.

20. K obviněným rozporované věrohodnosti výpovědi poškozeného státní zástupce připomněl, že se touto otázkou zabýval již odvolací soud v bodě 27. odůvodnění svého rozsudku, když dospěl k tomu, že je nadbytečné zkoumat znalecky věrohodnost poškozeného, neboť jeho výpověď je podporována výpověďmi ostatních svědků a obecně okolnostmi projednávané trestné činnosti.

21. K námitce tvrdící nemožnost převzít substitučně jeho obhajobu obhájcem spoluobviněné N. H. v části hlavního líčení podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce uvedl, že se jedná o námitku pod tento dovolací důvod podřaditelnou, ale nedůvodnou. Poukázal na to, že soud prvního stupně v bodě 5. odůvodnění svého rozsudku pouze zkonstatoval výpověď této spoluobviněné, která se podstatným způsobem neodlišuje ani od výpovědi dovolatele a jako jediné protiprávní jednání dovolatele v ní uvádí facku poškozenému, k čemuž se však sám doznal. Zároveň státní zástupce zdůraznil, že soud v rámci hodnocení důkazů považoval výpovědi všech obviněných, tedy i dovolatele a spoluobviněné N. H. jako nevěrohodné. Jeho tvrzení, že byl usvědčen její výpovědí, nemá reálný základ. Státní zástupce se proto neztotožnil s tvrzením, že mezi dovolatelem a spoluobviněnou existovala kolize zájmů, pro kterou by dovolatel a spoluobviněná H. nemohli mít po část hlavního líčení dne 4. 3. 2024 společného obhájce.

22. Po zvážení shora uvedených skutečností tak státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby jej Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.], a to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

23. K vyjádření státního zástupce zaslal obviněný prostřednictvím své obhájkyně repliku, v níž zopakoval části své argumentace týkající se tvrzeného rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, nedostatečného zkoumání věrohodnosti poškozeného a užití sugestivních otázek. Nad rámec toho uvedl, že je přesvědčen o tom, že z obsahu rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval výpověď spoluobviněné N. H. za jeden z podpůrných důkazů, což samo o sobě postačuje k závěru, že mezi oběma obviněnými existovala kolize zájmů, kterou měl soud zkoumat z úřední povinnosti, zdali nedochází k porušení § 37a odst. 2 tr. ř. Obviněný proto setrval na tom, že bylo zasaženo do jeho práva do obhajobu. Závěrem uvedl, že podané dovolání je nutné považovat za opodstatněné.

III.

24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

25. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2024, sp. zn. 8 To 235/2024, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, o kterém poté nově rozhodl a odvolání obviněného do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

26. Předně je potřebné uvést, že obviněný deklaroval uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ale v rámci argumentace formálně jím podřazené pod tyto dovolací důvody explicitně vznesl námitku extrémního rozporu skutkových zjištění a provedených důkazů, která je však podřaditelná pod jím výslovně neuplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je určen k nápravě nejzávažnějších vad důkazního řízení. Nejvyšší soud však ctíc dovolatelovo právo na spravedlivý proces k této vadě nepřihlížel a přezkoumal napadené rozhodnutí i s přihlédnutím k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

27. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), g), h), m) tr. ř.

28. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. a) – l). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

29. První alternativa tohoto ustanovení by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Městský soud v Praze odvolání obviněného, spoluobviněné N. H. a státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 projednal, a z jejich podnětu rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.

30. V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, na kterou obviněný výslovně poukázal, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., kdy obviněný poukazuje výslovně na dovolací důvod uvedený pod písm. h) tr. ř. Z kontextu podaného dovolání lze však dovodit, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uplatnil taktéž ve spojení s dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř.

31. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., který je dán, pokud obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, lze podřadit procesní námitku obviněného týkající se soudem akceptované substituce jeho obhájkyně, která takto v části hlavního líčení dne 4. 3. 2024 zmocnila advokáta spoluobviněné N. H. Pokud soud nepostupoval podle § 37a odst. 2 tr. ř. a nerozhodl o vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce, který vykonával obhajobu dvou nebo více spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporovaly, jde o vadu zakládající existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., tj. že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl (tj. v případě nutné obhajoby) To ovšem platí jen za předpokladu, že jde o případ nutné obhajoby (§ 36, 36a) a orgány činné v trestním řízení skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 8 Tdo 721/2006, publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 29/2006 – T 926. Proto existenci tohoto dovolacího důvodu lze dovodit, jestliže v případě nutné obhajoby nebyl přítomen obhájce obviněného u hlavního líčení, v kterém se prováděly důkazy, na jejichž podkladě byl obviněný uznán vinným trestným činem. Obhajobu takového obviněného pak nemohl „převzít“ ani přítomný obhájce druhého obviněného, pokud k tomu neměl tzv. substituční plnou moc nepřítomného obhájce a soud ho ani neustanovil obhájcem prvního obviněného – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2006, sp. zn. 5 Tdo 946/2006.

32. K vyloučení obhájce z vykonávání obhajoby podle § 37a odst. 2 tr. ř. lze nejprve v obecné rovině uvést, že takový postup je namístě tehdy, jestliže obhájce vykonává obhajobu dvou nebo více spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporují. Obhájce, který byl z tohoto důvodu vyloučen, nemůže v téže věci dále vykonávat obhajobu žádného z obviněných. Musí však jít o případ, kdy si zájmy dvou nebo více spoluobviněných skutečně odporují, nikoli o případ, kdy taková kolize může případně nastat, ale dosud nenastala (srov. ŠÁMAL, P. § 37a. Vyloučení zvoleného obhájce. In: ŠÁMAL, P. a kol. S. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 478). O rozpory takového charakteru (o kolizi) nepůjde v případě, kdy se nepodstatně liší výpovědi dvou nebo více obviněných; musí se jednat o rozpor na úrovni vzájemného obviňování. O rozpor zájmů mezi spoluobviněnými jde tehdy, pokud např. při hlavním líčení změnil jeden z obviněných svou výpověď, kterou ostatní spoluobviněné usvědčoval z trestné činnosti v přípravném řízení (usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 23. 1. 1995, sp. zn. 2 To 577/94). Obdobně si budou zájmy obviněných v trestním řízení odporovat např. tehdy, když spoluobvinění svalují vinu jeden na druhého nebo když jeden ze spoluobviněných usvědčuje druhého, který vinu popírá (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 1990, sp. zn. 5 To 46/90, publikované pod č. 15/1991-II. Sb. rozh. tr.).

33. Poté, co Nejvyšší soud konfrontoval dovolací argumentaci obviněného a poměry nyní projednávané trestní věci s právě nastíněnými východisky, vyhodnotil příslušnou námitku jako neopodstatněnou, neboť takový rozpor v zájmech obviněných, který by odůvodňoval vyloučení tohoto obhájce, v nyní projednávané věci neshledal.

34. Námitky obviněného, v rámci kterých poukazoval na možné rozpory v zájmech jednotlivých obviněných, je navíc nutno označit za převážně spekulativní a hypotetické. Postup podle § 37a odst. 2 tr. ř. však je, jak výše uvedeno, namístě pouze tehdy, jestliže bylo postaveno najisto, že rozpor v zájmech obviněných existuje. Pouhá hypotetická možnost této kolize k vyloučení společného obhájce nepostačuje. Tuto skutečnost nelze dovozovat z toho, že soud prvního stupně v bodě 5. odůvodnění svého rozsudku zkonstatoval výpověď spoluobviněné N. H. z přípravného řízení, a to ze dvou důvodů. Jednak proto, že výpověď spoluobviněné N. H. s mírnými odlišnostmi koresponduje s výpovědí dovolatele, a to včetně fyzického útoku (facce poškozenému) a jednak proto, že tato výpověď nebyla ve vztahu k obviněnému usvědčujícím důkazem, byť to obviněný ve svých podáních zmiňuje. To, že obviněný tuto facku popisuje jako „klepnutí přes rty“ (bod 4. odůvodnění) rozhodně nezakládá žádný rozpor s tvrzením spoluobviněné. Obviněný se k této čtené výpovědi sám vyjádřil v rámci hlavního líčení dne 31. 1. 2024 (protokol na č. l. 745–753) s tím, že „s celou výpovědí absolutně souhlasí a nemá proti ní vůbec nic.“ Jak vyplývá z bodu 56. (a v kontextu dovolatele i bodu 57.) odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, tak ve vztahu k výpovědím všech obviněných soud prvního stupně opakovaně konstatoval, že z nich při stabilizaci skutkového stavu nevycházel, a naopak jejich obhajobě neuvěřil a podstatnou část jejich tvrzení považoval za vyvrácenou, a to výpovědí poškozeného a svědků J., B., O., Š. a přečtenými listinami. Pokud soud souhlasí s některými částmi výpovědí dovolatele nebo spoluobviněných tak vždy hovoří o tom, že obvinění připustili určité okolnosti tvrzené poškozeným, avšak s uvedením vlastního kontextu a dalších tvrzení, kterým však soud neuvěřil. Rozhodně proto nelze hovořit o tom, že by soud svůj závěr o vině dovolatele, byť podpůrně opřel o obsah výpovědi spoluobviněné N. H. z přípravného řízení, a že by tak mohl být dán důvod k vyloučení obhájce ve smyslu ustanovení § 37a odst. 2 tr. ř.

35. Ve světle výše uvedené judikatury nelze podle Nejvyššího soudu ani odhlédnout od toho, jaké důkazy a procesní úkony byly prováděny v části hlavního líčení, pro kterou byl obhájce spoluobviněné N. H. substitučně zplnomocněn obhájkyní dovolatele. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je totiž naplněn pouze jednak, pokud ve věci byl dán případ nutné obhajoby, což v projednávané věci evidentně byl a jednak za situace, že byly prováděny důkazy, na jejichž podkladě byl obviněný uznán vinným. Z příslušné části protokolu o hlavním líčení konaném dne 4. 3. 2024 (protokol na č. l. 789– 819 spisu), se podává, že po předmětné substituci byl proveden pouze jediný důkaz, a to výpověď manželky dovolatele D. B., roz. H., která nebyla projednávaným incidentům přítomna a vypovídala primárně o vztahu poškozeného a obviněného (výpověď této svědkyně soud prvního stupně shrnul v bodě 12. odůvodnění svého rozsudku). Jak vyplývá z již zmiňovaných bodů 56. a 57. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, tak z její výpovědi soud nevycházel při stabilizaci skutkových zjištění a neměla tak žádný vliv pro závěr o tom, zda obviněný trestný čin spáchal či nikoliv. I kdyby tedy byl dán rozpor mezi zájmy spoluobviněné H. a dovolatele (k čemuž však nelze v projednávané věci dospět – viz výše), tak by nebylo možné dospět k závěru o naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

36. K námitkám obviněného zpochybňujícím skutková zjištění soudů obou stupňů, a zejména pak soudu prvního stupně proklamujícím existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy lze uvést, že jsou formálně podřaditelné pod obviněným výslovně neuplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

37. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

38. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

39. Dovolatel nevznesl námitku tzv. opomenutých důkazů ani důkazů nepřípustných. Namítl však, že v projednávané věci je dán extrémní rozpor mezi výsledky provedeného dokazování a stabilizovanými skutkovými zjištěními, a to v otázce toho, kdo poškozeného svázal a kdo mu později dal pokyn, aby si pásky na ruce nasadil sám. Rovněž brojil proti hodnocení výpovědi poškozeného L. K. s tím, že jeho výpověď byla nedostatečně prověřena z hlediska věrohodnosti, a že mu byly kladeny v hlavním líčení návodné otázky.

40. Jeví se jako vhodné předeslat, že Nejvyšší soud uvádí, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

41. Nejvyšší soud rovněž připomíná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.

Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přikloní k verzi uvedené obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

42. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit námitce obviněného, že byly poškozenému státním zástupcem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 kladeny nepřípustné návodné otázky. V podaném dovolání a jeho doplnění zmínil otázku jedinou a to „Aby měla jistotu, že něco uhradíte?“, čímž mělo být předestřeno, že to mohlo být z toho důvodu, aby měla obviněná jistotu, že poškozený něco uhradí. Nejprve je vhodné uvést, že tzv. návodnými či sugestivními otázkami se zabývá ustanovení § 101 odst. 3 tr. ř., které říká, že svědkovi mohou být kladeny otázky k doplnění výpovědi nebo k odstranění neúplnosti, nejasnosti a rozporů.

Otázky směřující do intimní oblasti vyslýchaného svědka, zejména jestliže jde o osobu poškozenou trestným činem, lze klást jen, pokud je to nezbytné pro objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení, zvlášť šetrně a po obsahové stránce vyčerpávajícím způsobem, aby nebylo nutné výslech opakovat; jejich formulaci je třeba při zachování potřebné ohleduplnosti přizpůsobit věku, osobním zkušenostem a psychickému stavu svědka. Svědkovi nesmějí být kladeny otázky, v nichž by byly obsaženy klamavé a nepravdivé okolnosti nebo okolnosti, které se mají zjistit teprve z jeho výpovědi.

V sugestivních otázkách se vyslýchanému předkládají okolnosti, které se mají zjistit teprve z jeho výpovědi, a tím se mu naznačuje, jak má odpovědět. Kapciózní i sugestivní otázky negativně ovlivňují důkazní hodnotu výpovědi obviněného (svědka) a mohou znamenat až nepřímé donucení k takové výpovědi, jakou by sám obviněný (v kontextu projednávané věci svědek či poškozený) neučinil [PÚRY, František. § 92 (Postup při výslechu). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s.

1420.].

43. V projednávané věci však daná situace nenastala, neboť otázka státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 „Aby měla jistotu, že něco uhradíte?“ navazovala na předcházející spontánní výpověď poškozeného svědka L. K. a otázky předsedy senátu Obvodního soudu pro Prahu 4 (například dotaz směřující k objasnění toho, proč obvinění prohledávali jeho byt a hledali cennější věci), na které poškozený sdělil, že ho spoluobviněná H. vinila ze zničení svého auta, které měl poškozený opravit a požadovala po něm peníze.

Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 se rovněž před položením předmětné otázky dotázal, jestli mu spoluobviněná H. při odchodu z bytu (poté co konstatoval, že tento požadavek vznesla právě ona) řekla, proč s nimi má jít, na což poškozený odpověděl „To nevím, ona někam musela, tak podle mě, jako abych se nemohl někam zdejchnout.“ Na toto bezprostředně navazuje sporná otázka „Aby měla jistotu, že něco uhradíte?“ na což poškozený odpověděl „přesně tak, asi“ (protokol o hlavním líčení konaném dne 4.

3. 2024 na č. l. 789–819 spisu). Je tak zřejmé, že otázka existence údajné pohledávky spoluobviněné N. H. za poškozeným byla v rámci jeho výslechu ustavena a jím sdělena ještě předtím, než došlo k oné sporné otázce, která tak nepředestírala žádnou skutečnost, kterou by předtím poškozený v rámci svého výslechu nesdělil. Poškozený se totiž domníval, že důvod, proč jej berou s sebou a předtím prohledávali jeho byt kvůli cennějším věcem, spočívá právě v existenci údajné pohledávky a snahy obviněných, aby tuto pohledávku uhradil.

Předmětnou otázku „aby měla jistotu, že něco uhradíte“ proto nelze považovat za návodnou. Nadto se nejedná o otázku ani informaci mající bezprostřední dopad na posouzení viny dovolatele.

44. K namítanému nedostatečnému posouzení věrohodnosti poškozeného svědka L. K., jehož výpověď představuje klíčový důkazní podklad pro závěr o vině obviněného, je, vedle výše uvedených omezení dovolacího přezkumu skutkových zjištění Nejvyšším soudem, nutno zdůraznit i skutečnost, že hodnocení věrohodnosti svědka (poškozeného) s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti náleží výlučně tomu orgánu činnému v trestním řízení, který výslech daného svědka provedl (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.

4. 2022, sp. zn. 3 Tdo 39/2021, bod 165.) Skutečnost, že nalézací soud hodnotil věrohodnost svědků způsobem, který neodpovídá představám obviněného, pokud dostál požadavkům volného hodnocení důkazů vyplývajícím z § 2 odst. 6 tr. ř. a své úvahy, kterými byl při hodnocení věrohodnosti veden, v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, nemůže založit zjevný (extrémní) rozpor učiněných skutkových zjištění s těmito důkazy ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř (srov. vyjma citovaného usnesení i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 2023, sp. zn. 11 Tdo 932/2023). Jak vyplývá z již poukazovaného bodu 56. a 57. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, výpověď poškozeného rozhodně není důkazem osamoceným, stojícím proti výpovědím dovolatele a spoluobviněných, ale je podporována svědeckými výpověďmi O. B., A. O., B. J., svědka R. Š., P. P. a J. J. i listinnými důkazy, pořízeným videozáznamem, nálezem mobilního telefonu poškozeného u spoluobviněné N.

H. Jak uvedl odvolací soud v bodech 27. a 31. odůvodnění svého rozsudku, je třeba přihlížet i k okolnostem, za nichž se skutky odehrály, a to, že všichni tři obvinění navštívili poškozeného v ranních hodinách, opakovaně mu poutali ruce, to že se obával jak obviněného B., s jehož kriminální minulostí byl obeznámen, a který jej dvakrát uhodil, tak spoluobviněného S., který mu ukazoval své zbraně. Odvolací soud zároveň k požadavku na ověření věrohodnosti poškozeného za pomoci znalce zdůraznil, že „věrohodnost výpovědi poškozeného posuzuje soud nikoliv znalec, který se může vyjádřit pouze k jeho obecné věrohodnosti, k jeho sklonům zkreslovat, fabulovat, či ke schopnosti osoby si události zapamatovat a následně je správně interpretovat.“ S posouzením výpovědi poškozeného jako věrohodné ze strany soudu prvního stupně se plně ztotožnil i soud odvolací.

Závěry obou soudů vyplývají logickým způsobem z provedeného dokazování a Nejvyšší soud jim nemá čeho vytknout. Pouze nad rámec uvádí, že ke znaleckému prověření obecné a specifické věrohodnosti osoby je vhodné přikročit pouze v případech, kdy existují o věrohodnosti tohoto svědka ze strany soudu pochyby, které není možné jinak odstranit. Samotný nesouhlas obviněného s obsahem výpovědi svědka k tomu pochopitelně nepostačuje. Jak již bylo zmíněno výše, soudy neměly o věrohodnosti výpovědi poškozeného pochyb, neboť jeho výpověď byla po celou dobu trestního řízení konzistentní, logická a podporována ostatními důkazy provedenými ve věci.

45. K dovolatelem rozporovaným skutkovým zjištěním lze uvést, že své námitky nepodepřel žádnou argumentací, která by odpovídala variantě extrémního rozporu, ale toliko představil svoji vlastní verzi skutkového stavu, kdy skutkové zjištění, že spoutal poškozeného, rozporoval s tím, že pásky měla spoluobviněná H. Pomine-li Nejvyšší soud, že tato dvě tvrzení nejsou bez dalšího v logickém rozporu (pásky ke spoutání mohla obviněnému podat právě spoluobviněná), tak skutečnost, že jej spoutal právě obviněný, vyplývá z věrohodné výpovědi poškozeného.

Skutečnost, že právě dovolatel dal poškozenému pokyn k opětovnému svázání rukou při příjezdu k restauraci XY, potvrdil svědek R. Š. Z výpovědi tohoto svědka vyplývá i to, že důvodem, proč tento požadavek obviněný vzal následně zpět, nebyl jeho altruismus, ale obava, aby spoutaný poškozený nepřitahoval nežádoucí pozornost. Pokud dovolatel namítal, že ze spisového materiálu nevyplývá, že by měl poškozenému vyhrožovat, aby změnil svou výpověď a pokud tak neučiní, tak na něj podá trestní oznámení, neboť na něj ví spoustu věcí, nelze mu přisvědčit.

Soud prvního stupně v bodě 57. odůvodnění svého rozsudku odůvodnil, z jakých skutkových zjištění a důkazních prostředků vycházel ve vztahu ke skutku popsaném pod bodem 2) výroku o vině.

Závěr o jeho vině soud dovodil ze svědecké výpovědi poškozeného L. K. korespondující s provedenými důkazy v podobě výpovědí svědků J. J. a P. P. i předmětného prohlášení založeného ve spise na č. l.

171. Odvolací soud k tomu poté v bodě 31. odůvodnění svého rozsudku doplnil, že je třeba skutkové závěry ohledně skutku popsaného pod bodem 2) výroku o vině činit v návaznosti na skutkové závěry učiněné v rámci bodu 1) výroku o vině. Spácháním prvního skutku totiž vylučuje tvrzení obviněného, že „si chtěl zajistit výpověď poškozeného na svou obranu v písemné podobě, aby ji poškozený nezměnil, když první výpověď poškozeného dle něj byla nepravdivá“. Skutkové zjištění zdůvodňující, proč předmětné prohlášení poškozený podepsal, vyplývá sice toliko z jeho vlastní výpovědi, ale i v tomto bodě se jedná o logické tvrzení nerozporované jinými důkazy, kdy je nepochybné, že zejména v návaznosti na předchozí jednání obviněného popsané v bodě 1) výroku o vině měl poškozený z obviněného strach, a proto mu vyhověl s podpisem prohlášení, kterým se chtěl obviněný vyvinit ze své předcházející trestné činnosti.

46. Nejvyšší soud shrnuje, že v projednávané věci žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 4, která se stala podkladem napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a to jak listinné důkazy, které byly klíčovým důkazem pro posouzení viny obviněného, tak na ně navazující svědecké výpovědi. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Lze uzavřít, že přestože obviněný považuje skutková zjištění za nesprávná a neúplná, skutková zjištění obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozována. V dané věci hodnocení učiněné soudem prvního stupně a aprobované soudem odvolacím splňuje zákonné požadavky na dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním zjevný rozpor.

47. Obviněný rovněž akcentuje skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo, kdy uvedl, že soudy se „nesprávnou realizací důkazního řízení dostaly do kolize s postuláty spravedlivého procesu, jelikož byly porušeny zásady presumpce neviny a in dubio pro reo “. K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo, neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).

48. V judikatuře Nejvyššího soudu bylo mnohokrát poukazováno na to, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není samo o sobě způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř.

49. Nejvyšší soud přitom neopomíjí, že musí respektovat závazky, které pro něho plynou z norem vyšší právní síly, resp. že je jeho povinností reagovat na garance poskytované obviněnému Listinou základních práv a svobod, stejně jako Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť Nejvyšší soud je jako článek soudní soustavy zavázán k ochraně základních práv (čl. 4 a 95 Ústavy České republiky). Zásah do takto garantovaných práv obviněného Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal.

50. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud doplňuje, že nebylo možno přihlížet k námitkám obviněného, že shledává odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nedostatečným. Vyčítá mu, že z jeho odůvodnění není seznatelné, jaké úvahy jej vedly při hodnocení důkazů a následném právním hodnocení, kdy je přesvědčen, že dostatečně konkrétně a přesvědčivě nereagoval na jeho argumentaci. Má za to, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zcela nedostatečné a činí rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelným. Je třeba upozornit, že podle § 265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Zákonná úprava připouští dovolání jen z výslovně stanovených a taxativně vypočtených důvodů, které jsou obsaženy v § 265b tr. ř., jak bylo rozvedeno výše. Námitka, že nebylo ze strany odvolacího soudu dostatečně reagováno na jednotlivé námitky, neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů.

Odůvodnění odvolacího soudu se zcela vypořádává s námitkami vznesenými v podaných odvoláních a adekvátním způsobem na ně reaguje. Odvolací soud se v něm plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, jak vyplývá ve vztahu k obviněnému zejména z bodů 24. – 25., 27. a 30. – 32., na argumentaci soudu prvního stupně odkázal a doplnil ji některými svými argumenty v reakci na odvolací námitky obviněného. Neztotožnil se pouze s výší trestů uložených obviněnému J. B. a spoluobviněnému L.

S. Rozhodně tak nelze říci, že by odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně nebylo přehledné či přezkoumatelné, nebo dokonce zasahovalo do práva obviněného na spravedlivý proces. Pokud obviněný namítá, že nebyly dostatečně vypořádány jeho námitky brojící proti rozsudku soudu prvního stupně, jeví se jako vhodné poukázat na ustálenou praxi Ústavního soudu, vyjádřenou např. v rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 1153/16, je mj. uvedeno, že „Soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl.

6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59–60).“ V rozporu s tím tedy také není, jestliže odvolací soud na odvolací námitky obviněného reagoval též odkazem na řádně odůvodněné závěry soudu prvního stupně, v rámci nichž je také patřičně reagováno na výhrady obviněného.

Byť je tedy součástí práva na spravedlivý proces požadavek na dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů, nelze tento požadavek interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 415/11, rozhodnutí ESLP ze dne 21. 1. 1999 o stížnosti

č. 30544/96 – věc Garzía proti Španělsku). Napadený rozsudek odvolacího soudu nadto nelze posuzovat izolovaně, nýbrž jedině v návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterým tvoří celek. Je-li tento celek posuzován komplexně, pak požadavkům na přezkoumatelnost obstojí a obviněný v něm odpověď na své námitky nepochybně nalezne (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 11 Tdo 970/2022, ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1107/2016, rovněž usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08).

51. Obviněný v podaném dovolání (konkrétně v závěru bodu V.2.) uvedl, že „oba soudy zcela rezignovaly na ochranu práv obviněného a nezabývaly se jednotlivými znaky skutkové podstaty trestného činu, který je obviněnému kladen za vinu.“ Byť je tato argumentace formálně podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v návaznosti na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak je potřebné uvést, že takto formulovaná námitka není způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Nenamítá totiž žádnou vadu hmotněprávního posouzení skutku ani jiné nesprávné

hmotněprávní posouzení. Pouze bez bližší argumentace kritizuje kvalitu odůvodnění soudů obou stupňů. Dovolání jen proti důvodům rozhodnutí však přípustné není (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Takto formalisticky vznesená námitka navíc postrádá jakoukoliv argumentační oporu ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu. Nejvyšší soud je nucen připomenout, že dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu ustanovení § 265b tr. ř. Zákonný důvod přitom nemůže být jen deklarován, nýbrž je také třeba, aby mu svým obsahem odpovídala argumentace v podaném dovolání. Pouhé konstatování, že hmotněprávní posouzení je nesprávné či nedostatečné, rozhodně nemůže vést k tomu, aby Nejvyšší soud z vlastní inciativy ze všech možných hledisek zkoumal právní závěry soudů nižších stupňů, a v dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů. Nejvyšší soud není povinen ani oprávněn si argumentaci dovolatele domýšlet nebo ji dokonce sám aktivisticky dotvářet, zvláště je-li při přezkumu vázán rozsahem a důvody podaného dovolání (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 3 Tdo 1191/2022). Námitkou, resp. náznakem námitky obviněného, směřující vůči neprovedení některých nespecifikovaných důkazů se proto Nejvyšší soud blíže nezabýval.

52. Závěrem Nejvyšší soud podotýká, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání, jak učinil obviněný v projednávané věci. Obviněný totiž vznáší námitky totožné s námitkami uplatňovanými v rámci obhajoby již od počátku řízení a zejména pak v rámci řádného opravného prostředku, tedy takové, s nimiž se již vypořádal soud prvního stupně, resp. soud odvolací.

IV.

53. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání, které podal obviněný J. B., odmítl.

54. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. 8. 2025

JUDr. Petr Šabata předseda senátu