30 Cdo 1340/2025-133
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně P. S., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 48 C 143/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2025, č. j. 20 Co 53/2025-111, takto:
I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2025, č. j. 20 Co 53/2025-111, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 10. 2024, č. j. 48 C 143/2024-47, v rozsahu zamítnutí žaloby co do částky 140 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 22. 6. 2024 do zaplacení, a v navazujících nákladových výrocích, a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá po žalované zaplacení částky 150 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 22. 6. 2024 do zaplacení jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 354/2021, které bylo původně zahájeno M. M. pod sp. zn. 27 C 34/2019 (dále jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 10. 2024, č. j. 48 C 143/2024-47, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč (výrok I), co do částky 140 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 150 000 Kč od 22. 6. 2024 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 18 456 Kč (výrok III).
3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Dne 22. 1. 2019 zahájil M. M. jako tamější žalobce řízení o vypořádání spoluvlastnictví k nemovité věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 34/2019 (dále též „původní řízení“). Dne 1. 8. 2019 byl podán návrh na záměnu účastníků na straně žalobce a dne 16. 12. 2019 tamější žalovaný D. E. podal vzájemný návrh, kterým se domáhal majetkového nároku. Usnesením ze dne 10. 1. 2020, které bylo týž den doručeno zástupci žalobkyně, připustil soud vstup žalobkyně do řízení na místo M. M. V řízení byly řešeny tři návrhy tamějšího žalovaného na nařízení předběžného opatření, které byly projednány i v odvolacím řízení. Jednání nařízená na den 23. 6. 2020 a den 12. 11. 2020 byla odročena na žádost žalobkyně, na dalším jednání dne 22. 4. 2021 pak bylo rozhodnuto o vyloučení nároku tamějšího žalovaného vůči žalobkyni k samostatnému projednání, a to pod sp. zn. 27 C 354/2021 (dále též „nové řízení o vyloučeném nároku“). V řízení byl následně vybírán soudní poplatek, žádáno vyjádření žalobkyně (zde již v postavení žalované) k žalobě a dne 31. 3. 2023 byl podán návrh na záměnu účastníků na straně žalující (původně žalované), kterému bylo vyhověno usnesením ze dne 13. 7. 2023. Ve věci se konala dvě jednání dne 21. 11. 2023 a dne 22. 2. 2024. Následně dne 15. 3. 2024 vzali tamější žalobci žalobu zpět a usnesením ze dne 16. 4. 2024, jež nabylo právní moci dne 4. 5. 2024, bylo řízení zastaveno. Žalobkyně uplatnila nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení ve výši 200 000 Kč u žalované dne 18. 5. 2024, žalovaná jejímu nároku částečně vyhověla a dne 21. 6. 2024 jí vyplatila částku 50 000 Kč.
4. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), a uzavřel, že posuzované řízení, které ve vztahu k žalobkyni trvalo 4 roky a 4 měsíce (tj. od doručení usnesení o připuštění jejího vstupu do posuzovaného řízení dne 10.
1. 2020 do pravomocného skončení řízení o vyloučeném nároku dne 4. 5. 2024) bylo nepřiměřeně dlouhé, neboť na jeho délce se podílel soud a jako celek neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobných věcech zpravidla očekávat, čímž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, za což žalobkyni náleží odškodnění v penězích. Při výpočtu výše finančního zadostiučinění považoval soud prvního stupně za odpovídající základní částku ve výši 15 000 Kč za rok řízení a ve výši jedné poloviny za první dva roky, neboť délka řízení byla nepřiměřená, ale nikoliv extrémně.
K námitce žalobkyně týkající se zvýšení základní částky s ohledem na inflaci uvedl, že rozmezí uvedené ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), je stále aktuální, a poukázal na to, že poskytnuté zadostiučinění má odčinit nejistotu, ve které se žalobkyně nacházela ohledně výsledku posuzovaného řízení, tato újma je přitom stále stejná bez ohledu na kupní sílu měny, pro navýšení této částky tak soud prvního stupně neshledal důvod.
Základní částku tedy soud prvního stupně vypočetl na 50 000 Kč a zvýšil ji o 20 % z důvodu postupu orgánu veřejné moci (z důvodu několika období nečinnosti soudu od 20. 1. 2020 do 22. 4. 2021, od 22. 4. 2021 do 25. 11. 2021, od 11. 1. 2022 do 7. 7. 2022 a od srpna 2022 do 13. 7. 2023; rovněž poukázal na to, že vzájemný návrh byl podán dne 12. 12. 2019, ale až při jednání dne 22. 4. 2021 bylo rozhodnuto o jeho vyloučení k samostatnému projednání a do této doby o něm nebylo jednáno). S ohledem na další kritéria soud prvního stupně neshledal důvod základní částku modifikovat, neboť význam předmětu řízení pro žalobkyni nebyl vyšší, šlo totiž o běžný majetkový spor, složitost řízení byla standardní, řízení o věci samé probíhalo na jednom stupni a skončilo zastavením z důvodu zpětvzetí žaloby a řešené procesní otázky (jako rozhodování o předběžných opatřeních a o záměně účastníků) se nevztahovaly na řízení o vzájemném návrhu, žalobkyně se na délce řízení nepodílela.
Celková výše zadostiučinění tak činila 60 000 Kč s tím, že částku 50 000 Kč již žalovaná žalobkyni poskytla, proto jí soud prvního stupně přiznal zbývající částku ve výši 10 000 Kč. Požadavek na zaplacení úroků z prodlení soud prvního stupně zamítl jako nedůvodný, neboť žalobkyně nárok na náhradu škody uplatnila u žalované dne 18. 5.
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i žalované rozsudkem ze dne 13. 3. 2025, č. j. 20 Co 53/2025-111, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 8 143 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud vyšel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Odvolací soud uzavřel, že soudem prvního stupně stanovená výše zadostiučinění zcela odpovídá míře nemajetkové újmy žalobkyně s ohledem na okolnosti případu, a neshledal důvod pro použití vyšší roční částky než běžně užívaných 15 000 Kč s tím, že délka řízení nebyla nijak extrémní a doba, která uplynula od vymezení rozpětí základní částky ve Stanovisku, není zásadně významná. Navíc peněžní zadostiučinění za nemajetkovou újmu je svého druhu fikcí sloužící ke kompenzaci obtížně měřitelné nemajetkové újmy; jako soud prvního stupně tudíž neshledal důvod k valorizaci této částky v důsledku inflace, změny kurzu měny či životní úrovně. Dále odvolací soud uvedl, že nesprávný úřední postup v podobě nedůvodné nečinnosti soudu je sám o sobě důvodem pro vznik nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu dle § 31a OdpŠk, a poukázal na to, že se neodůvodněné prodlevy v činnosti soudu opakovaly, soud prvního stupně je tedy přiměřeně zohlednil v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci navýšením základní částky o 20 %. K námitce žalobkyně, že první jednání bylo nařízeno až po 3 letech a 10 měsících, odvolací soud doplnil, že v mezidobí bylo rozhodováno o návrhu na záměnu účastníků, o odvolání žalovaného do nemeritorního rozhodnutí a o návrhu na nařízení předběžného opatření, navíc žalobkyně sama dvakrát žádala o odročení jednání, čímž se podílela na prodloužení délky řízení o 10 měsíců, což nebylo reflektováno soudem prvního stupně snížením základní částky. Odvolací soud tak uzavřel, že základní částka 60 000 Kč je přiměřenou satisfakcí za vzniklou nemajetkovou újmu a ztotožnil se se soudem prvního stupně i ohledně právního posouzení nároku na úrok z prodlení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, a to ve výroku I v rozsahu potvrzení zamítavého výroku II rozsudku soudu prvního stupně, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody.
8. V první řadě žalobkyně namítala, že snížení základní částky o 50 % za první dva roky trvání posuzovaného řízení vycházelo z nesprávného určení celkové délky řízení soudy obou stupňů, neboť krácení základní částky o polovinu je vázáno na řízení samotné (otázka 1), tedy na jeho objektivní délku od jeho zahájení do jeho skončení, a to od 22. 1. 2019, kdy pan M. M. podal žalobu, do 4. 5. 2024, tj. 5 let a 4 měsíce, a nikoliv na dobu, po kterou byla žalobkyně účastnicí tohoto řízení, tedy až od 10. 1. 2020, kdy byla povolena záměna účastníků řízení a žalobkyně do řízení vstoupila. Tímto se odvolací soud dle žalobkyně odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2952/2014, a ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 833/2017.
9. Dále žalobkyně nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu o navýšení základní částky o 20 % z důvodu postupu orgánů veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk], neboť navýšení není dle jejího názoru proporcionální extrémním průtahům v tomto řízení (otázka 2). V této souvislosti poukázala na to, že první jednání bylo nařízeno po 4 letech a 10 měsících trvání řízení, druhé cca 3 měsíce poté, rozhodoval soud pouze v jedné instanci, navíc ke skončení řízení došlo z důvodu zpětvzetí žaloby, a zdůraznila, že výlučným důvodem pro závěr o nepřiměřené délce řízení byl postup soudu, který se dopustil průtahů. Žalobkyně tedy uvedla, že pro zachování přiměřenosti považuje za dostačující zvýšení minimálně o 25 % s tím, že napadené rozhodnutí je rozporné se Stanoviskem i s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 762/2023, ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4450/2016, ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3509/2018, ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1980/2019, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1437/2019, ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 833/2017, či ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1276/2022, a s nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, jelikož je nezbytné aplikovat princip proporcionality a zhodnotit jednotlivá kritéria tak, jak se podílela na celkové délce posuzovaného řízení.
10. Na závěr žalobkyně nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu ohledně nenavýšení rozmezí základní částky za rok řízení ve výši 15 000 Kč až 20 000 Kč stanovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, z důvodu významné změny ekonomických podmínek, jakými jsou inflace a růst životní úrovně a platů, neboť toto rozmezí bylo stanoveno v roce 2010 (otázka 3). Žalobkyně uvedla, že dovolací soud by měl tuto právní otázku posoudit jinak než např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, či ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, nebo v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021, či ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021, a růst cenové úrovně od roku 2009 do 2024 demonstrovala na růstu průměrného platu soudců Obvodního soudu pro Prahu 2 i na růstu průměrné mzdy v České republice s tím, že dle jejího názoru by základní částka měla být navýšena zhruba dvojnásobně. Závěrem žalobkyně poukázala na závěry nálezů Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11, a ze dne 23. 1. 2025, sp. zn. I. ÚS 428/23, s tím, že náhrada nemajetkové újmy (a to všech jejích typů, tedy i dle zákona č. 82/1998 Sb.) má i funkci preventivně-sankční, měla by tudíž být navyšována s ohledem na inflaci. Rovněž upozornila na to, že o otázce valorizace základní částky by měl rozhodnout Ústavní soud v plénu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 3/25 a že si vyžádal od Českého statistického úřadu informace o vlivu inflace na hodnotu peněz.
11. Závěrem žalobkyně navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
12. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
14. Dovolání žalobkyně bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za
splnění podmínek § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Nejvyšší soud se tedy dále zabýval tím, zda toto dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda se jedná o dovolání přípustné.
15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Dovolání proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení výroku II rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby co do zákonného úroku z prodlení z přiznané částky 10 000 Kč od 22. 6. 2024 do zaplacení neobsahuje náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť ve vztahu k tomuto nároku (jenž byl zamítnut z jiného důvodu než kvůli způsobu stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, a to s ohledem na závěr soudů obou stupňů o neexistenci prodlení žalované s úhradou přiznané částky) žalobkyně neformulovala ani otázku hmotného či procesního práva, jejíhož vyřešení dovolacím soudem by se dovoláním domáhala (dovolací důvod), ani neuvedla žádný z předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v § 237 o. s. ř. V tomto rozsahu je tudíž její dovolání vadné a bylo v tomto rozsahu odmítnuto, neboť pro tyto vady, které nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny, nelze v dovolacím řízení v tomto rozsahu pokračovat (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
18. Ve vztahu ke zbytku dovolání (tj. ohledně zamítnutí žaloby co do částky 140 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 22. 6. 2024 do zaplacení) se pak dovolací soud zabýval přípustností dovolání dle § 237 o. s. ř.
19. Nejvyšší soud v první řadě konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není.
Jinými slovy, Nejvyšší soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zda byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Dále Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně konstatuje, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011). Přípustnost dovolání tak nemůže založit otázka, zda bylo v dané věci proporcionální zvýšit pro kritérium postupu orgánů veřejné moci zadostiučinění o 20 % nebo minimálně o 25 %, jak žalobkyně v dovolání namítá (otázka 2).
20. Namítá-li žalobkyně extrémnost průtahů v posuzovaném řízení, neboť celková délka řízení činila 5 let a 4 měsíce, ale první jednání bylo nařízeno až na 23. 11. 2023 (tj. po 4 letech a 10 měsících) a druhé jednání na 22. 2. 2024, soud ve věci nerozhodoval meritorně a výlučným důvodem pro závěr o nepřiměřené délce řízení byly průtahy soudu, tak zcela opomíjí, že dle skutkových zjištění soudů obou stupňů nebyl soud rozhodující v posuzovaném řízení do jednání dne 23. 11. 2023 nečinný, nýbrž řešil řadu procesních otázek a dokonce konal i jednání.
Proběhly záměny účastníků na obou stranách sporu (jedna v původním řízení a jedna pak v novém řízení o vyloučené věci), bylo rozhodováno o třech návrzích na vydání předběžného opatření, ohledně nichž bylo vedeno i řízení u odvolacího soudu, byla podána vzájemná žaloba, první jednání nařízené na 23. 6. 2020 bylo odročeno na žádost žalobkyně na 12. 11. 2020 a následně opět na její žádost na 22. 4. 2021 a u tohoto prvního konaného jednání pak byla vzájemná žaloba vyloučena k samostatnému projednání, v rámci kterého (po výběru soudního poplatku a zajištění vyjádření žalobkyně k vzájemné žalobě) bylo teprve nařízeno žalobkyní zmiňované jednání na 23.
11. 2023 (viz odstavec 6 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavci 6 a 7 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V tomto směru tudíž žalobkyně konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud a její námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.
21. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. dále není založena ani námitkou, že základní částky za rok trvání řízení dovozené již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, by měly být valorizovány s ohledem na významnou změnu ekonomických podmínek, jakými jsou inflace a růst životní úrovně a platů (otázka 3), neboť ani při řešení této otázky se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud vyšel z tohoto rozmezí základních částek a při stanovení základní částky přihlédl k individuálním okolnostem daného případu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.
4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1362/2020, ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2599/2021, a ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2481/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 3385/20, nebo žalobkyní odkazované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, a ze dne 23.
6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021, a ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021). Nejvyšší soud se totožnou otázkou věcně znovu zabýval ve svém rozsudku ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, v němž podrobně vysvětlil, že i nadále není důvodu přistupovat k valorizaci, neboť tak nečiní ve své nejnovější judikatuře ani samotný Evropský soud pro lidská práva, jehož rozhodovací praxe (resp. částky přiznávané poškozeným z různých států) byla jediným referenčním kritériem pro nastavení výše základní částky ve Stanovisku.
Z části VI Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3269/2009, nebo ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012). Z tohoto důvodu pak dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není ani v rozporu s žalobkyní citovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 21.
9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11, jenž poukazuje na závěr Evropského soudu pro lidská práva o přiměřené výši zadostiučinění přiznaného vnitrostátním orgánem, pokud dosahuje alespoň 45 % toho, co přiznává sám, která je v rozmezí základních částek dle Stanoviska stále dodržena, jak je uvedeno výše. Svými závěry se pak odvolací soud rovněž nemohl odchýlit ani od závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2025, sp. zn. I. ÚS 428/23, který se týká zcela odlišného typu nároku, a to odškodnění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti ze strany bulvárních médií, a tedy i újmy odškodňované v režimu jiného zákona a nezpůsobené při výkonu veřejné moci.
Skutečnost, že o otázce valorizace základní částky bude rozhodovat v odlišné věci Ústavní soud v plénu pod sp. zn. Pl.
ÚS 3/25 pak rovněž neznamená, že by se dovolací soud měl v současné době odchýlit od své ustálené rozhodovací praxe k této otázce. Nejvyšší soud tudíž nevyhověl požadavku žalobkyně, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit, a to ani s ohledem na žalobkyní předestřenou argumentaci. Tento závěr Nejvyššího soudu pak akceptoval i Ústavní soud (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2459/23, nebo ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. II. ÚS 252/24).
22. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky krácení základní částky o 50 % za první dva roky trvání posuzovaného řízení (otázka 1), neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
23. Dovolání je důvodné.
24. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
25. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení, a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
26. Ve vztahu ke stanovení základní částky přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu za první dva roky nepřiměřeně dlouhého řízení Nejvyšší soud v části VI Stanoviska uvedl, že považuje za nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba jí přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše za jeden rok řízení. V navazující judikatuře pak Nejvyšší soud zdůraznil, že toto krácení není navázáno na osobu poškozeného či účastníka řízení, ale na řízení samotné; v případě, že tedy řízení v době vstupu účastníka trvá delší dobu, není důvod pro krácení částky za rok řízení z důvodu zohlednění počáteční doby trvání řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1078/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2952/2014).
27. V okamžiku, kdy bylo dle závěrů soudů obou stupňů posuzované řízení pro žalobkyni zahájeno a od kdy jí bylo přiznáno i zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení (tj. ode dne 10. 1. 2020, kdy jí bylo doručeno usnesení o připuštění jejího vstupu do řízení na místo dosavadního žalobce), posuzované řízení dle skutkových zjištění soudu prvního stupně, které odvolací soud převzal, již téměř rok (tj. ode dne 22. 1. 2019) probíhalo a vzájemná žaloba byla podána cca 2 měsíce před tímto datem (tj. 16. 12. 2019). I přes to v rozporu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu odvolací soud (a před ním i soud prvního stupně) krátil základní částku za rok řízení na jednu polovinu za dobu prvních dvou let období, za které bylo žalobkyni přiměřené zadostiučinění přiznáno, aniž by zohlednil, jak dlouho řízení již fakticky trvalo. Právní posouzení této otázky odvolacím soudem je tudíž nesprávné.
28. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda ve věci existují zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad sice žalobkyně netvrdila, z obsahu spisu a zejména žaloby je však patrné, že žalobkyně dosud dostatečně nevysvětlila, jaký nárok (tj. zadostiučinění za jaké konkrétní řízení a jaké konkrétní období) požaduje.
29. V rozsudku ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněném pod č. 35/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uzavřel, že dle § 79 odst. 1 o. s. ř. musí být z žaloby patrno, čeho se žalobce domáhá a takový projev (tzv. žalobní petit) musí být obsahově úplný, určitý a srozumitelný. Soud totiž musí za řízení vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť nesmí účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, současně nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku, nýbrž musí přesně, určitě a srozumitelně označit (tak, aby to bylo možné z obsahu žaloby bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu, nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti.
Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být z žaloby patrno také to, jakou částku mu žalovaný má zaplatit; nemůže- li žalobce svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést (opět určitě) alespoň v přibližné výši. Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li (po stránce „kvalitativní“ nebo „kvantitativní“) neurčitá nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést (§ 43 odst. 1 o.
s. ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto následku poučen (§ 43 odst. 2 o. s. ř.). Obdobně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3587/2016.
30. Žalobkyně se žalobou domáhá zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že u Obvodního soudu pro Prahu 6 bylo pod sp. zn. 27 C 34/2019 vedeno řízení, do něhož (po podání vzájemného návrhu) vstoupila na místo původního žalobce, a že z tohoto řízení byl následně vzájemný návrh vyloučen k samostatnému projednání a nadále byl veden pod sp. zn. 27 C 354/2021. Dále pak žalobkyně pouze obecně uvedla, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, aniž upřesnila, zda svůj požadavek vztahuje jen k době trvání řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 354/2021 nebo současně i k části (a to jaké) řízení vedeného u stejného soudu pod sp. zn. 27 C 34/2019, z něhož byl nárok následně projednávaný v prvním uvedeném řízení po vstupu žalobkyně vyloučen. Ačkoliv totiž nelze uzavřít, že by vyloučením části předmětu řízení k samostatnému projednání došlo k rozdělení jednoho potenciálního nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení na dva (tj. na zadostiučinění za nepřiměřenou délku původního a dále nového řízení o vyloučeném nároku), k řádnému vymezení nároku žalobkyní je nezbytné, aby tato jednoznačně uvedla, jaký nárok uplatňuje, tedy zda žádá zadostiučinění za nepřiměřenou délku pouze nového řízení od pravomocného vyloučení věci k samostatnému projednání do jeho skončení nebo i za část původního řízení a jakou (tj. od jakého data), což bude podstatné pro posouzení nejen odškodňované délky řízení, pro hodnocení jednotlivých kritérií dle § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, ale i pro případný další spor o zadostiučinění za nepřiměřenou délku původního řízení, pro nějž bude nezbytné mít vyjasněné, za jakou jeho část (jaký úsek) již žalobkyně odškodněna byla, neboť za tu nebude možné jí odškodnění přiznat znovu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2804/2020). Tuto vadu žaloby spočívající v její neurčitosti však ani soud prvního stupně, ani odvolací soud neodhalil a žalobkyni k jejímu odstranění nevyzval. Soudy obou stupňů tudíž nemohly jednat ve věci samé a měly žalobkyni vyzvat k doplnění či opravě žaloby a poučit ji, jak je třeba doplnění nebo opravu provést, a o následcích nesplnění výzvy (viz § 43 o. s. ř.), neboť předpokladem zjišťování skutkového stavu věci a posouzení důvodnosti žaloby je její projednatelnost. Skutečnost, že žaloba trpěla vadou bránící jejímu projednání, kterou soud prvního stupně dle § 43 o. s. ř. neodstranil a odvolací soud jeho pochybení nenapravil, pak navíc znamená, že soudy obou stupňů řízení zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4453/2011).
31. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to jak v části výroku I v rozsahu potvrzení zamítnutí žaloby co do částky 140 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 22. 6. 2024 do zaplacení, tak v závislých výrocích I
v rozsahu potvrzení výroku III rozsudku soudu prvního stupně, tak II o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí rovněž pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. ve stejném rozsahu také rozsudek soudu prvního stupně, a to jak v části výroku II ohledně zamítnutí žaloby co do částky 140 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 22. 6. 2024 do zaplacení, tak ve výroku III o náhradě nákladů řízení, a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Ve zbytku pak dovolání odmítl, jak je blíže rozebráno v části III odůvodnění tohoto rozsudku.
32. Při novém projednání věci soud prvního stupně nejprve vyzve žalobkyni k odstranění výše uvedené vady žaloby tak, aby bylo zřejmé, zda žádá odškodnění jen za dobu trvání nového řízení o vyloučeném nároku nebo i za část původního řízení, a to za jaké období. Dále v řízení uplatněný nárok nově posoudí (případně i na základě zopakovaného či doplněného dokazování), a to v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu s tím, že upřesní (dosud poněkud vágní) skutková zjištění ve vztahu k tomu, jaký nárok byl uplatněn vzájemným návrhem a dále z jakého důvodu a dle jakého zákonného ustanovení byl soudem připuštěn vstup žalobkyně do původního řízení, neboť na tom závisí závěr, zda lze žalobkyni odškodnit i za dobu předcházející jejímu vstupu do řízení či nikoliv, pokud by se toho domáhala (srov. část III bod 1 Stanoviska). Dále soud prvního stupně neopomene respektovat skutečnost, že dle judikatury Nejvyššího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3442/2022, bod 30) se poskytuje zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, v rámci kterého může být (jako se to stalo i v původním řízení) projednáváno více samostatných nároků, nikoliv zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení o jednom z projednávaných nároků, nelze tudíž odhlížet od toho, že v původním řízení byl po určitou dobu projednáván jak vzájemný návrh, tak i žalobní nárok. Změny v předmětu řízení (vyloučení určitého nároku k samostatnému projednání, částečné ukončení řízení ve vztahu k jednomu z nároků, podání vzájemné žaloby či spojení věcí ke společnému řízení) se totiž mohou projevit při hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného, který se může v průběhu řízení měnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011), nikoliv v tom, že by soud při posuzování přiměřenosti délky řízení a stanovování přiměřeného zadostiučinění přihlížel po dobu společného projednávání více nároků v původním řízení pouze k úkonům, které se váží výhradně k nároku následně vyloučenému k samostatnému řízení.
33. Soudy nižších stupňů jsou v dalším řízení vázány právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
34. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2025
JUDr. Pavel Simon předseda senátu