USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce L. Š., zastoupeného JUDr. Janem Salmonem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 763/15, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 233/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2023, č. j. 13 Co 65/2023-299, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 2 000 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 18. 8. 2021 do zaplacení jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku personálního rozkazu ředitele Agentury personalistiky Armády České republiky ze dne 12. 1. 2017, sp. zn. 143/2017 (dále jen „personální rozkaz“), ve spojení s rozhodnutím náměstka Generálního štábu Armády České republiky ze dne 6. 4. 2017, č. j. MO 65789/2017-1304. Tato rozhodnutí byla následně na základě správní žaloby zrušena rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2020, č. j. 6 Ad 15/2017-136, žalobce je tedy považuje za nezákonná rozhodnutí. Žalobce byl v rámci výkonu služby vojáka z povolání vyslán k plnění úkolů na tři roky na pozici právního poradce velitelství Mnohonárodnostního sboru severovýchod v polském Štětíně. Nemajetková újma žalobce pak spočívala v tom, že na základě výše uvedeného personálního rozkazu byl žalobce ke dni 1. 8. 2017, tedy o rok dříve, přeřazen na jiné místo výkonu služby zpět do České republiky, čemuž se musel (i přes následné zrušení personálního rozkazu) podvolit, čímž došlo k zásahům do jeho pracovních i rodinných vztahů a byla mu způsobena i psychická újma.
2. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 12. 2022, č. j. 18 C 233/2021-232, zastavil řízení co do částky 100 000 Kč s ohledem na úhradu této částky žalovanou dne 15. 11. 2022 a zpětvzetí žaloby v tomto rozsahu (výrok I), dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 35 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 35 000 Kč za dobu od 18. 8. 2021 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 100 000 Kč za dobu od 18. 8. 2021 do 14. 11. 2022 (výrok II), zamítl žalobu co do částky 1 865 000 Kč s příslušenstvím a co do úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 100 000 Kč za den 15. 11. 2022 (výrok III) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 55 482 Kč (výrok IV).
3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce svým rozsudkem ze dne 29. 11. 2023, č. j. 13 Co 65/2023-299, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 100 000 Kč za den 15. 11. 2022, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 63 710 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 1 200 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu), dále uložil žalobci povinnost zaplatit státu na nákladech řízení částku 885 Kč (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl včasným dovoláním, a to v rozsahu jeho výroků I, III a IV. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost.
5. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že dovolání do části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl změněn výrok III rozsudku soudu prvního stupně a žalované bylo uloženo uhradit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 100 000 Kč za den 15. 11. 2022, není subjektivně přípustné, neboť oprávnění dovolání podat (subjektivní přípustnost) svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99). Nejvyšší soud tedy dovolání v této části jako subjektivně nepřípustné dle § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
6. Dovolání není objektivně přípustné ani proti výrokům III a IV rozsudku odvolacího soudu, a to podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení, jak byl žalobce odvolacím soudem v napadeném rozsudku poučen. Z těchto důvodů se tudíž Nejvyšší soud nezabýval ani námitkami žalobce směřujícími proti těmto dvěma výrokům.
7. Ohledně dovolání žalobce proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně se pak Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností dle § 237 o. s. ř.
8. V první řadě Nejvyšší soud konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3245/2023).
9. Žalobce v dovolání vymezil několik vzájemně se překrývajících otázek (a to jak dle něj dosud dovolacím soudem neřešených, tak těch, při nichž se měl odvolací soud odchýlit od judikatury dovolacího soudu), jejichž společným znakem je nesouhlas žalobce s dle něj příliš nízkou přiznanou výší zadostiučinění, jenž však sám o sobě přípustnost dovolání založit nemůže, jak je uvedeno výše. Nicméně v rámci dovolání žalobce rovněž namítal nesprávné
10. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. tak v první řadě nezakládá otázka způsobu stanovení výše přiměřeného zadostiučinění [částečně otázky 1 v části a) a 2 v části b) dovolání a námitky v (číselně nenavazujících) částech dovolání VII Nerespektování judikatury Ústavního soudu, VIII Porovnání podobných případů a IX Nepřezkoumatelnost stanovení výše zadostiučinění], neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněném pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, stanovil obecný postup při určení výše přiměřeného zadostiučinění.
Podle něj výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 OdpŠk k odčinění nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením stíhání, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, za nepřiměřenou délku řízení, z titulu náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.).
Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu. Nebude-li možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy).
Tyto závěry pak nejsou omezené jen na stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo odsouzením, ale jsou použitelné obecně na všechny případy náhrad nemajetkové újmy podle § 31a odst. 2 OdpŠk vyjma nepřiměřené délky řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 757/2021).
11. Výše uvedenými závěry se pak odvolací soud v daném případě řídil, pokud akceptoval postup soudu prvního stupně, jenž provedl podrobné srovnání (shodných i rozdílných) podstatných znaků daného případu se třemi případy zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání, v důsledku něhož byli tamější poškození nuceni opustit zaměstnání v armádě či u policie, zdůraznil rozdílnou intenzitu zásahu do osobnostních práv v případě žalobce oproti zásahu v případě trestního stíhání a vypořádal se i s případy (včetně věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 208/2018, a následně u Ústavního soudu pod sp. zn. I.
ÚS 668/21, jež se týkala zcela odlišného typu nároku – odškodnění zásahu do osobnostních práv tamějšího poškozeného nepravdivým sdělením v televizním pořadu, jak akcentoval soud prvního stupně; poznámka Nejvyššího soudu), na něž žalobce odkazoval (viz odstavce 16 až 18 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavci 25 až 27 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Z těchto důvodů se odvolací soud při stanovení přiměřeného zadostiučinění neodchýlil ani od žalobcem zmiňovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu (a to rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24.
2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3274/2021, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1072/2020, jež bylo navíc zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 3271/20), neboť tato se týkala zcela odlišných skutkových okolností, příp. právních otázek (nárok na zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání právnické osoby), navíc i v nich Nejvyšší soud zdůraznil, že se otázka výše zadostiučinění v penězích vždy odvíjí od okolností každého konkrétního případu a její posouzení je úkolem nalézacích soudů.
Odvolací soud se rovněž neocitl v rozporu s žalobcem zmíněnými nálezy Ústavního soudu, jež se opět týkaly zcela odlišného typu nároku a právních otázek, a to s nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 3403/11 (odškodnění nemajetkové újmy v souvislosti s úmrtím osoby blízké při dopravní nehodě a otázka rozporu námitky promlčení s dobrými mravy při změně judikatury), a nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 4227/12 (náhrada škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobené nedůvodnými průtahy v řízení, resp. jeho nepřiměřenou délkou).
Obdobně nejsou případné ani odkazy žalobce na nálezy Ústavního soudu ve věcech zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání akcentující nutnost individuálního posouzení každého případu, potřebu přihlédnutí ke všem jeho okolnostem a sepjetí regulace následků výkonu veřejné moci a deliktní odpovědnosti státu s ústavním právem (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2551/13, ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 417/21, ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18, či ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III.
ÚS 3271/20), neboť citací jejich závěrů žalobce pouze obhajuje svůj subjektivní a z těchto nálezů nijak nevyplývající názor, že přiznaná výše zadostiučinění není v jeho případě dostatečná.
12. S ohledem na vše výše uvedené se odvolací soud rovněž neodchýlil od žalobcem zmíněné judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu tím, že by přiznané zadostiučinění bylo tak nízké, že by nemohlo plnit preventivně-sankční funkci [otázka 1 v části b) dovolání]. Pokud totiž v tomto směru žalobce poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1004/2020, a dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 208/2018, a to na nález Ústavního soudu ze dne 2.
11. 2021, sp. zn. I. ÚS 668/21, jimž byl (mimo jiné) zrušen i žalobcem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 27/2020, a na následný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2024, sp. zn. 25 Cdo 503/2023, tak závěry těchto rozhodnutí na projednávanou věc nedopadají, neboť ve všech těchto případech soudy řešily zcela odlišný typ nároku, a to odškodnění za zásahy do osobnostních práv v důsledku publikování difamujících článků či reportáží, které se řídí odlišnými pravidly než zadostiučinění za nemajetkovou újmu z nezákonného rozhodnutí.
Navíc, jak je uvedeno výše, odvolací soud v daném případě nalezl v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněným pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, několik případů, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodovaly a dle nich přiměřené zadostiučinění stanovil, nebyl tedy prostor k provádění srovnání s případy náhrad jiných typů nemajetkové újmy. Ani tato otázka tudíž přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá.
13. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládají ani otázky, jakým způsobem má soud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění zohlednit skutečnost, že nezákonné rozhodnutí bylo vydáno s vědomím jeho nezákonnosti, zlovolně, s cílem úmyslně poškodit osobu za to, že se po státním orgánu domáhala svých práv, a zda je takový skutkový závěr důvodem pro poskytnutí zadostiučinění v mimořádné výši [otázky 2 a 3 v části a) dovolání], neboť při jejich řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud po doplnění dokazování skutkově uzavřel, že nezákonné personální rozkazy byly motivovány ad hominem (tj. zaměřeny bez věcných důvodů vůči žalobci jako „potížistovi“ nepohodlnému pro nadřízené z důvodu jeho aktivit při ochraně svých práv a zájmů ), nicméně i po zhodnocení této skutečnosti dospěl k závěru, že již poskytnuté zadostiučinění ve výši 135 000 Kč je dostatečné (viz odstavce 26 a 27 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
V rozsudku ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, Nejvyšší soud stanovil vodítka, která jsou významná pro určení rozsahu způsobené újmy v důsledku nezákonného rozhodnutí vydaného ve správním řízení a odpovídající výše zadostiučinění, a to kritérium povahy správního řízení a jeho specifik, dopady rozhodnutí vydaného ve správním řízení do osobnostní sféry poškozeného a na jeho dosavadní způsob života, případně další pro věc významná a přezkoumatelná hlediska, s tím, že ve vztahu k jednání správního orgánu lze zohlednit zejména okolnosti související s vydáním rozhodnutí, např. zda správní orgán při svém rozhodování ignoroval ustálenou rozhodovací praxi soudů či šlo o právní otázku v době jeho rozhodování dosud neřešenou, jaký byl postup orgánu státu po zrušení jeho rozhodnutí a podobně.
Nejvyšší soud ve své judikatuře rovněž uzavřel, že soud je při úvaze o přiměřenosti výše finančního odškodnění povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a zvážit veškeré ověřené okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo; otázka výše zadostiučinění v penězích se pak odvíjí od okolností každého konkrétního případu, a proto ji nelze vyřešit souhrnně pro všechny případy nezákonných rozhodnutí (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3274/2021).
Nelze tudíž paušálně říct, že by některá okolnost měla být automaticky důvodem pro „mimořádné“ zvýšení zadostiučinění. Vzhledem k tomu, že odvolací soud zvážil kritéria plynoucí z judikatury Nejvyššího soudu včetně motivování nezákonného personálního rozkazu ad hominem, byť po posouzení všech okolností případu dospěl k závěru, že již poskytnuté zadostiučinění je přesto dostatečné, od judikatury Nejvyššího soudu se neodchýlil.
14. Ani další otázka, zda je na místě zohlednit ve výši přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím skutečnosti související s reálnou finanční ztrátou poškozeného ze stejného důvodu, pokud je zřejmé, že „z důvodu nepříznivé právní úpravy či rozhodovací praxe soudů není možné, aby se domohl náhrady skutečně utrpěné škody v jeho majetkové sféře“ [otázka 4 v části a) dovolání], nemůže přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. založit. V první řadě skutečnost, že se žalobce nemůže, resp. nemohl, z jím tvrzených důvodů domoci náhrady skutečné škody způsobené mu nezákonným personálním rozkazem, ze skutkových zjištění soudů neplyne.
Námitka žalobce je tedy v daném směru námitkou proti skutkovým zjištěním, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Navíc odvolací soud, jenž odmítl k žalobcem tvrzené majetkové škodě při stanovování zadostiučinění za nemajetkovou újmu přihlédnout, neboť tato není předmětem daného řízení a žalobce se jí domáhá v řízení jiném (viz odstavce 22 a 28 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), se od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Nejvyšší soud totiž ve své rozhodovací praxi konstantně vychází z toho, že poškozenému mohou vzniknout z jedné škodné události různé škody (újmy), je tudíž na něm, jak svůj nárok skutkově vymezí, tedy jaký druh újmy (újem) z jaké příčiny požaduje odškodnit, v čem konkrétně vzniklou újmu spatřuje a co bylo příčinou jejího vzniku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.
9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1076/2009). Na podkladě těchto závěrů pak Nejvyšší soud uzavřel, že poškozeným prokázané nepříznivé následky lze reparovat přiznáním zadostiučinění za nemajetkovou újmu právě a jen v tom rozsahu, v němž se neprojeví současně zmenšením jmění poškozeného subjektu, tedy v podobě samostatně odčinitelné škody, neboť předmětem zadostiučinění za nemajetkovou újmu nemohou být skutečnosti vedoucí k újmě majetkové, tedy ke škodě nebo ušlému zisku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3274/2021, věnující se odškodnění právnických osob za nemajetkovou újmu z nezákonného trestního stíhání, tedy způsobenou nezákonným rozhodnutím).
15. Dovolání není dle § 237 o. s. ř. přípustné ani ve vztahu k související námitce žalobce, že nepřipuštěním rozšíření žaloby o nárok na náhradu majetkové škody z nezákonných personálních rozkazů, kterou byl žalobce nucen uplatnit samostatnou žalobou, soudem prvního stupně, což odvolací soud nenapravil, byl žalobce připraven o možnost zohlednění toho, zda s nárokem na náhradu škody uspěl či nikoliv, při stanovení zadostiučinění za nemajetkovou újmu [otázka 3 v části b) dovolání]. Touto námitkou se totiž žalobce ve skutečnosti domáhá přezkumu pravomocného usnesení o nepřipuštění změny žaloby, nikoliv přezkumu rozsudku ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4047/2013, nebo ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 962/2006). Navíc, jak je rozvedeno v předchozím odstavci, skutečnosti vedoucí ke vzniku majetkové škody, tedy jiného typu nároku, nelze při stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu zohledňovat. Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že námitky žalobce proti nepřipuštění změny žaloby nemají na věcnou správnost rozsudku soudu prvního stupně vliv a nemůže se jimi tudíž zabývat (viz odstavec 22 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), judikatuře Nejvyššího soudu se nevzepřel.
Odkazoval-li žalobce v tomto směru také na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 4227/12, tak tyto nejsou na projednávanou věc aplikovatelné, neboť se vztahují ke zcela odlišnému typu nároku a zcela nesouměřitelným skutkovým okolnostem. Ústavní soud totiž posuzoval zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, které probíhalo téměř 20 let v době převratných společenských, hospodářských i právních změn, při nichž docházelo k neustálým podstatným změnám cenových předpisů i cen vypořádávaných nemovitých i movitých věcí, což ještě umocnilo nejistotu účastníků ohledně výsledku řízení, čímž tyto na první pohled ryze majetkové škody mohly mít na rozsah nemajetkové újmy z nepřiměřeně dlouhého řízení vliv.
16. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, zda je skutečnost, že je poškozený vojákem z povolání, sama o sobě legitimním důvodem k závěru soudu o vzniku nemajetkové újmy v nižší intenzitě, než by vznikla jiným osobám v podobném postavení [otázka 5 v části a) dovolání], neboť ani při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně a při posuzování intenzity dopadů nezákonného rozhodnutí do osobnostní sféry poškozeného přihlédl k tomu, že je vojákem z povolání, jež např. musí být spolu s rodinou více připraven na změny místa výkonu práce, než běžný občan.
Nejvyšší soud totiž vychází ve své judikatuře ze závěru, že nemajetková újma je dána vnitřními prožitky člověka, jež jsou jen obtížně prokazatelné, vznik nemajetkové újmy lze tedy zpravidla dovodit tehdy, jestliže by jakákoliv osoba ve stejném postavení jako poškozený mohla výkon veřejné moci (nebo jeho absenci) a jeho následky vnímat úkorně (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3731/2011, ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 520/2014, a ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2865/2015).
Jinou osobou v obdobném postavení však nelze rozumět jakoukoliv jinou osobu („průměrného občana“) vystavenou stejnému působení, ale je třeba zohlednit dostatečně obecné vlastnosti spojené s postavením dotčené osoby, tedy např. to, že se jedná o advokáta a k újmě došlo při výkonu jeho povolání, jenž tedy musí určitou míru duševní nepohody, která mu vznikne při výkonu jeho povolání, předpokládat a snášet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014, publikovaný pod č. 90/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3909/2023). Tím, že tedy odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) zohlednil při stanovení intenzity nemajetkové újmy žalobce, jež mu vznikla v souvislosti s výkonem jeho povolání, jeho postavení vojáka z povolání, se od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil.
17. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá ani poslední otázka, zda může být chování žalované k poškozenému v kompenzačním řízení, včetně snahy o nápravu nezákonného postupu a o dosažení mimosoudního spravedlivého vyřešení sporu aspektem, ke kterému mají soudy přihlížet při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím [otázka 6 v části a) dovolání], jelikož při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Již z výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, plyne, že jedním z kritérií pro určení formy a výše zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí správního orgánu je též jednání orgánu veřejné moci včetně jeho postupu po zrušení nezákonného rozhodnutí. Odvolací soud (a před ním soud prvního stupně) se pak tímto kritériem zabýval a vzal v potaz, že žalobce uplatnil svůj nárok u žalované a následně podal žalobu ještě před rozhodnutím Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti žalované proti rozsudku rušícímu předmětný personální rozkaz pro nezákonnost, že žalovaná (po konečném vyřešení otázky nezákonnosti personálního rozkazu) existenci nemajetkové újmy nezpochybňovala, nesouhlasila jen s žalobcem uplatněnou výší nároku, který následně v průběhu řízení dobrovolně částečně uspokojila.
Dále odvolací soud (a před ním i soud prvního stupně) dospěl ke skutkovému závěru, že na námitky a stížnosti žalobce bylo vždy reagováno v přiměřené lhůtě, profesionálním a nearogantním způsobem, pouze s jiným právním názorem, a že u něj v důsledku vydání nezákonného personálního rozkazu nedošlo k negativním následkům v podobě snížení platu, či ke změně pracovního zařazení (ta byla důsledkem reorganizace). Zabýval se i tím, zda jsou změny chování kolegů na pracovišti (vnímání žalobce jako „potížisty“) důsledkem nezákonného rozhodnutí a uzavřel, že se nejedná o jeho následek, ale příčinu, a zda mohl mít na intenzitu újmy žalobce vliv stav vnitřního informačního systému o službě a personálu, v němž byla dle odvolacího soudu zachycena pravdivá informace, že žalobce byl na misi dva, nikoliv tři roky.
Rozporuje-li žalobce ve svém dovolání (zejm. v jeho části VI) skutková zjištění soudů ohledně postupu žalované či projevů újmy žalobce, jedná se o námitky proti skutkovým zjištěním, které nejsou způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Z těchto důvodů se odvolací soud rovněž nemohl odchýlit od žalobcem zmíněného nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, navíc se tento nález věnuje jinému typu nároku (zadostiučinění za zásah do práv na ochranu osobnosti pozůstalých způsobených nemocnicí postupem non lege artis, jenž vyústil v úmrtí pacienta) a zcela nesouměřitelných skutkových okolností.
Současně se odvolací soud nemohl odchýlit ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, jenž se opět týká odlišného typu nároku s odlišným způsobem určování formy a výše zadostiučinění, tedy odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení.
Navíc se týká možnosti navýšení zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení z důvodu neposkytnutí zadostiučinění včas, nikoliv z důvodu chování žalované k žalobci; na posuzovaný nárok tedy jeho závěry nelze aplikovat.
18. Namítal-li žalobce v rámci dovolání zmatečnost a vady řízení, a to v souvislosti s kolísáním právního názoru soudu ve vazbě na změny v obsazení soudu prvního stupně, s rozhodováním o změně žaloby a návrhu na přerušení řízení a pokud jde o tvrzenou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, nemohou tyto námitky samy o sobě založit přípustnost dovolání, neboť k případným takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě není.
19. Jestliže pak v této souvislosti žalobce rovněž (v závěru části V dovolání) tvrdil, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1818/2022 (vydaného v jiném sporu žalobce), pokud přistupoval k nemajetkové újmě žalobce ve všech jejích aspektech jako k jednomu celku bez rozlišení, jak bude ta která složka nemajetkové újmy odškodněna, tak je třeba v první řadě uvést, že povaha namítaného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání odmítnuto, vylučuje, aby v něm mohl být vyjádřen právní názor, který by měl sjednocující význam ve smyslu § 14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), od něhož by se tedy soudy nižších stupňů mohly odchýlit (srov. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 519/2017, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 1383/17). Navíc ve výše uvedeném usnesení se Nejvyšší soud vyjadřoval jen k objektivní (ne)přípustnosti daného dovolání dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jež se pak týkalo zcela odlišně vymezeného nároku na odškodnění několika nemajetkových újem způsobených více tvrzenými nesprávnými úředními postupy. V posuzovaném případě však žalobce uplatnil nárok na odškodnění jedné nemajetkové újmy, jež mu byla způsobená nezákonným personálním rozkazem, u níž pouze rozvedl, v čem konkrétně tato újma spočívala a jak se projevovala, neboť bylo jeho povinností existenci a rozsah takové újmy tvrdit a prokázat (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, nebo ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010, a dále ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3731/2011, ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3879/2015, a ze dne 9. 2.2021, sp. zn. 30 Cdo 177/2020). Na soudu pak bylo, aby na základě skutkových tvrzení žalobce zhodnotil, zda se jedná o dva či více nároků se samostatným skutkovým základem, nebo zda žalobce požaduje pouze nárok jediný a jím tvrzené skutečnosti jen mají intenzitu této jediné újmy umocňovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2773/2011, nebo ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5490/2017), což odvolací soud učinil. Ani tato poslední (v textu dovolání obsažená) námitka žalobce tedy přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá.
20. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 8. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu