30 Cdo 148/2026-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové
Wincorové a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Pavla Simona v právní věci
žalobce V. S., zastoupeného JUDr. Radkou Buzrlovou, advokátkou se sídlem v
Břeclavi, Hybešova 3041/6, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 42
000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn.
18 C 111/2025, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
8. 10. 2025, č. j. 62 Co 272/2025-13, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením
ze dne 8. 9. 2025, č. j. 18 C 111/2025-7, odmítl podání žalobce ze dne 24. 8.
2025 (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení (výrok II).
2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“)
usnesením ze dne 8. 10. 2025, č. j. 62 Co 272/2025-13, usnesení soudu prvního
stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení
odvolacího soudu).
3. Částky 42 000 000 Kč s úrokem 15 % od 11. 11. 2023 do zaplacení se
žalobce domáhal jako náhrady škody (majetkové újmy) dle zákona č. 82/1998 Sb.,
o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „OdpŠk“). Uvedl, že vznik škody měl souviset s usnesením Městského
soudu v Praze ze dne 5. 8. 2024, č. j. 69 Co 257/2024-13, a s usnesením
Obvodního soud pro Prahu 2 ze dne 28. 6. 2024, č. j. 11 C 51/2024-5, přičemž
namítal, že soud rozhodl bez účasti žalované a nezkoumal podmínky řízení, a to
„6měsíční lhůtu“.
4. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním sepsaným
jeho právní zástupkyní, směřujícím dle svého obsahu pouze proti výroku I
usnesení odvolacího soudu v rozsahu potvrzení výroku I usnesení soudu prvního
stupně. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II
a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost.
5. Nejvyšší soud předesílá, že podané dovolání je na samé hraně jeho
tzv. projednatelnosti a je ve svém převažujícím rozsahu pouhým pokračováním
prosté (v dovolacím řízení nepřípustné a rovněž poměrně nepřehledné) polemiky
se soudy obou stupňů a opakováním skutkových tvrzení žalobce, nevystihuje tak
formální odlišnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku. Z obsahu
dovolání je však zřejmé, že žalobce nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu (a
před ním soudu prvního stupně) o neprojednatelnosti žaloby s tím, že tuto
otázku posoudil odvolací soud v rozporu s v dovolání uvedenou judikaturou
Nejvyššího soudu (zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn.
30 Cdo 442/2017, nebo ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3527/2014, a ze dne
26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004), neboť navzdory tomu, že žaloba dle
žalobce vyhověla všem zákonem vyžadovaným obsahovým náležitostem, přisvědčil
odvolací soud soudu prvního stupně v závěru, že je tuto žalobu namístě
odmítnout. Tato námitka však přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. nezakládá.
6. Svým závěrem, že žaloba není pro své vady spočívající v absenci
náležitostí vyžadovaných § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o. s. ř. způsobilá k
věcnému projednání, se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu
neodchýlil. Dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se rozhodujícími
skutečnostmi ve smyslu § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozumí údaje, které
jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud
rozhodnout (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1996, sp.
zn. 2 Cdon 245/96, ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, ze dne 26. 1.
2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2142/2004, ze
dne 14. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 134/2008, ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo
1542/2014, ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3527/2014, ze dne 20. 4. 2017,
sp. zn. 33 Cdo 3846/2016, nebo ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017).
Žalobce tvrdil, že mu v důsledku dvou rozhodnutí (resp. nesprávného úředního
postupu soudu, který měl vydání jednoho z nich předcházet), vznikla újma,
kterou označoval jako majetkovou újmu (škodu), aniž specifikoval, jakým
konkrétním způsobem mu měla vzniknout. Z žaloby tak není zřejmé, jakou
konkrétní škodu požaduje po žalované nahradit, jak došlo k jejímu vzniku, jakou
roli v této souvislosti sehrála v žalobě označená rozhodnutí, s nimiž žalobce
vznesený požadavek spojil, a jak žalobce vůbec dospěl k vyčíslení svého
žalobního požadavku. Zásadním nedostatkem žaloby, který tu v době rozhodování
odvolacího soudu stále existoval (§ 243f odst. 1 o. s. ř.), je tak především
absentující skutkové vylíčení toho, co konkrétně žalobce za újmu považuje. Může-
li totiž vést dle žalobce nezákonné rozhodnutí (resp. nesprávný úřední postup)
k více rozličným následkům, je pro náležitou individualizaci skutku nezbytné,
aby žalobce vymezil, v čem konkrétně vznik újmy spatřuje. Za této situace je
tedy odmítnutí žaloby v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu,
podle níž je vadou žaloby, která brání jejímu věcnému projednání, pokud není v
žalobě vymezen předmět řízení po skutkové stránce, a to alespoň v takovém
rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s
jiným skutkem) [srov. dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2007, sp.
zn. 25 Cdo 1303/2007, ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 267/2012, nebo ze dne
28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3527/2014].
7. Namítal-li žalobce současně vady v postupu odvolacího soudu
spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení, nedoručení předmětné
žaloby žalované a řádné nezkoumání podmínek řízení a upuštění od výzvy žalobce
k odstranění vad žaloby, tak k případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení,
které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud
přihlíží podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání
přípustné, což však v daném případě splněno není.
8. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud zdůrazňuje, že námitka
nedoručení předmětné žaloby žalované nepostihuje případnou újmu na procesních
právech dovolatele (v důsledku čehož by ani odlišné řešení této otázky nemohlo
pro žalobce přivodit příznivější rozhodnutí), zároveň se však míjí s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu, s níž je zpochybňovaný postup plně v souladu
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 29 Odo
1511/2005, nebo ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 713/2008).
9. Stejně tomu je i ohledně námitky nezkoumání podmínek řízení, tedy
nezabývání se tím, zda byl žalobou požadovaný nárok u žalované předběžně
uplatněn a kdy se tak stalo (zda tedy již uplynula lhůta dle § 15 odst. 2
OdpŠk), neboť pokud není zřejmé, jaký nárok byl žalobou vlastně uplatněn, nelze
řešit, zda byl tento řádně nespecifikovaný nárok předběžně uplatněn u žalované.
Navíc se jedná o podmínku řízení, jejíž nedostatek je odstranitelný (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3226/2013), vadný
postup soudu tak nemůže představovat to, pokud se soud řešící neprojednatelnou
žalobu, nezabývá tím, zda byla splněna podmínka řízení, jejíž nedostatek by v
dalším průběhu řízení po případném odstranění vad žaloby bylo možno odstranit.
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že již v žalobě žalobce tvrdil, že
nárok u žalované uplatnil dne 21. 7. 2025.
10. Totéž pak platí i stran žalobcovy kritiky postupu odvolacího soudu,
který na základě zjištění, že žalobce podáváním velkého množství obdobně
neurčitých žalob již inicioval řadu soudních řízení, v rámci nichž se mu
opakovaně a bezúspěšně dostalo poučení o tom, jaké jsou nezbytné obsahové
náležitosti žaloby a jak nedostatky v těchto náležitostech odstranit, potvrdil
usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby i za situace, kdy žalobce
nebyl navzdory znění § 43 odst. 1 o. s. ř. soudem prvního stupně k odstranění
těchto vad žaloby vyzván, neboť uvedený postup je zcela v souladu se závěry
vyslovenými v usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. I. ÚS
982/24, které se taktéž týká stejného žalobce.
11. K tomu Nejvyšší soud dodává, že pro jeho rozhodnutí je rozhodující
stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243f odst. 1 o. s.
ř.). Bez významu pro posouzení dané věci je tudíž ta část dovolání, jejímž
prostřednictvím se žalobce pokusil svůj žalobní požadavek dodatečně blíže
objasnit.
12. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o.
s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 2. 2026
JUDr. Hana Polášková Wincorová
předsedkyně senátu