30 Cdo 1575/2025-187
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce M. S., zastoupeného Mgr. Lukášem Koudelem, advokátem se sídlem v Praze 3, Milešovská 1312/6, proti žalované České republice – Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem v Praze 1, Karmelitská 529/5, o zaplacení částky 631 870,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 188/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2025, č. j. 58 Co 8/2025-155, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 30. 1. 2025, č. j. 58 Co 8/2025-160, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2025, č. j. 58 Co 8/2025-155, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 30. 1. 2025, č. j. 58 Co 8/2025-160, se v části výroku I, kterou byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 10. 2024, č. j. 65 C 188/2023-113, potvrzen ve výroku I a ve výroku II co do částky 91 044,44 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky za dobu od 21. 8. 2023 do zaplacení, jakož i v části tohoto výroku, kterou byl uvedený rozsudek obvodního soudu změněn tak, že se žaloba zamítá co do částky 19 476,06 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky za dobu od 21. 8. 2023 do zaplacení, a dále ve výroku II o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobce se v řízení po žalované domáhá zaplacení částky 631 870,40 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu byla způsobena nepřiměřenou délkou řízení o jeho žádosti o uznání zahraničního vzdělání a kvalifikace, které bylo vedeno u Západočeské univerzity v Plzni pod sp. zn. PR-P 732/10, poté u Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, a následně u Krajského soudu v Plzni, Nejvyššího správního soudu a u Ústavního soudu, s tím, že svůj žalobní požadavek vztáhl pouze na část posuzovaného řízení spadající do doby od 21. 4. 2017 do 29. 8. 2022 (dále též jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 10. 2024, č. j. 65 C 188/2023-113, žalobu co do částky 521 349,90 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 10. 8. 2023 do zaplacení zamítl (výrok I) a současně rozhodl o povinnosti žalované žalobci zaplatit částku 110 520,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 10. 8. 2023 do zaplacení (výrok II) a žalovanou zavázal k náhradě žalobcových nákladů řízení (výrok III).
3. V rámci skutkových zjištění, ke kterým soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování a na základě shodných tvrzení účastníků řízení, tento soud uvedl, že žalobce dne 30. 11. 2010 podal u Západočeské univerzity v Plzni (dále též jen „univerzita“) žádost o uznání svého zahraničního vysokoškolského vzdělání v oboru právo, které získal na Zakarpatské státní univerzitě. Tuto žádost univerzita poprvé zamítla rozhodnutím ze dne 27. 4. 2011, č. j. PR-P-732/10, které však bylo na základě žalobcova odvolání ze dne 17.
5. 2011 zrušeno za současného vrácení věci univerzitě k dalšímu řízení, což se stalo rozhodnutím Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (dále též jen „ministerstvo školství“) ze dne 24. 9. 2012, č. j. MSMT-41313/2012-30, načež byla žalobcova žádost zamítnuta podruhé, a to rozhodnutím univerzity ze dne 21. 3. 2014, č. j. ZCU 006947/2014. Následovalo další žalobcovo odvolání ze dne 9. 4. 2014, které ministerstvo školství rozhodnutím ze dne 17. 10. 2014, č. j. MSMT-26595/2014-2, zamítlo a napadené rozhodnutí potvrdilo.
Posledně uvedené rozhodnutí ministerstva školství žalobce napadl správní žalobou ze dne 1. 12. 2014, na jejímž základě Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. 2. 2016, č. j. 30 A 145/2014-106 (který nabyl právní moci dne 8. 4. 2016) napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil ministerstvu školství k dalšímu řízení. Žádostí ze dne 8. 6. 2016 se žalobce domáhal uplatnění opatření proti nečinnosti, v reakci na níž ministr školství opatřením ze dne 11. 7. 2016, č. j. MSMT 20830/2016-3, přikázal, aby věc byla nejpozději do deseti dnů rozhodnuta, načež ministerstvo školství o žalobcově odvolání proti druhému rozhodnutí univerzity znovu rozhodlo dne 21.
7. 2016 pod č. j. MSMT-22810/2016-1. Rovněž i toto rozhodnutí, jež bylo pro něj nepříznivé, napadl žalobce správní žalobou, jež pocházela ze dne 9. 9. 2016. Dříve, než o ní Krajský soud v Plzni rozhodl, však bylo napadené rozhodnutí zrušeno rozhodnutím ministra školství ze dne 30. 11. 2016, č. j. MSMT 33965/2016-3 (jež nabylo právní moci dne 2. 12. 2016), vydaným ve zkráceném přezkumném řízení zahájeném z moci úřední. Žalobce vzal proto správní žalobu zpět a řízení před správním soudem tak bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 21.
12. 2016, č. j. 30 A 152/2016-90, zastaveno. O další žalobcově žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti rozhodl ministr školství opatřením ze dne 14. 3. 2017, č. j. MSMT 1935/2017-4, jímž přikázal o žalobcově věci rozhodnout do čtrnácti dnů. Ostatně žalobce od počátku řízení opakovaně využil i další prostředky směřující k odstranění nečinnosti správních orgánů, které soud prvního stupně konkretizoval v bodě 17 odůvodnění svého rozsudku. O žalobcově odvolaní poté ministerstvo školství znovu rozhodlo dne 20.
4. 2017 pod č. j. MSMT-1333/2017-4, přičemž toto rozhodnutí nabylo téhož dne právní moci. Žalobou ze dne 20. 6. 2017 žalobce u Krajského soudu v Plzni opět navrhl toto rozhodnutí ministerstva školství zrušit, načež byl výzvou ze dne 4. 7. 2017 vyzván k zaplacení soudního poplatku a poté Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 20. 7.2017, č. j.
30 A 106/2017-41, řízení zastavil. Usnesením ze dne 14. 8. 2017, č. j. 30 A 106/2017-49, však uvedený krajský soud toto své rozhodnutí zrušil a žalobce dne 29. 9. 2017 vyzval ke sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Následoval rozsudek ze dne 25. 9. 2019, č. j. 30 A 106/2017-97, kterým Krajský soud v Plzni podanou správní žalobu zamítl. Poté, co žalobce tento rozsudek napadl kasační stížností ze dne 19. 12. 2019, jej Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 22. 1. 2020, č. j. 2 As 395/2019-15, vyzval k jejímu doplnění a k zaplacení soudního poplatku, čemuž žalobce vyhověl podáním ze dne 24. 2. 2020. Nejvyšší správní soud následně kasační stížnost rozsudkem ze dne 31. 5. 2022, č. j. 2 As 395/2019-42, který nabyl téhož dne právní moci, zamítl. Žalobce proti uvedeným rozhodnutím správních soudů dále brojil podanou ústavní stížností, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 23. 8. 2022, sp. zn. II. ÚS 2078/22 (jež nabylo právní moci dne 29. 8. 2022), odmítl.
4. Soud prvního stupně rovněž zjistil, že za nemajetkovou újmu, kterou žalobce utrpěl nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení v době od 1. 12. 2010 do 22. 10. 2014, mu bylo poskytnuto zadostiučinění ve výši 37 200 Kč, a to na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 7. 2016, č. j. 26 C 65/2015-99. Za dobu od 1. 12. 2014 do 8. 4. 2016 dále obdržel částku 21 300 Kč, jež mu byla přiznána rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 1. 2023, č. j. 12 C 66/2017-309, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2023, č. j. 28 Co 155/2023-349, načež za dobu od 26. 7. 2016 do 20. 4. 2017 obdržel na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 2. 2021, č. j. 65 C 12/2019-316 (ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2021, č. j. 62 Co 145/2021-362), částku 14 741,20 Kč. Celkem tak žalobce dosud na náhradu nemajetkové újmy, kterou utrpěl nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení, již obdržel částku 73 241,20 Kč, když jeho žaloba, kterou se domáhal náhrady této újmy též za dobu od 23. 10. 2014 do 30. 11. 2014, resp. od 8. 4. 2016 do 25. 7. 2016, byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 5. 2020, č. j. 15 C 27/2017-34, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2020, č. j. 51 Co 300/2020-88, zamítnuta.
5. Žalobce svůj požadavek vznesený v tomto řízení předběžně uplatnil u žalované žádostí ze dne 20. 2. 2023 (opravenou podáním ze dne 31. 3. 2023), načež mu žalovaná prostřednictvím svého stanoviska ze dne 9. 8. 2023 poskytla zadostiučinění formou konstatování porušení jeho práva, když důvody pro vyplacení nárokované finanční náhrady současně neshledala.
6. Po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo z aplikace zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), která soud prvního stupně v rozsudku ocitoval, dospěl tento soud k závěru, že žalobě lze zčásti vyhovět. Za současného konstatování, že posuzované řízení spadá pod působnost čl.
6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb. (dále též jen „Úmluva“), pročež se uplatní závěry přijaté ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a to včetně presumpce vzniku nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, soud prvního stupně uvedl, že při posuzování přiměřenosti délky posuzovaného řízení je třeba vycházet z jeho délky celkové.
Ta, jak dále uzavřel, byla nepřiměřená. Při posouzení této otázky, jakož i otázky formy přiměřeného zadostiučinění, přitom vycházel z hodnocení totožných kritérií, jako tomu bylo u již dříve soudně odškodňovaných úseků posuzovaného řízení, přičemž zohlednil, že žalobce za tyto úseky obdržel odškodnění ve výši 73 241,20 Kč. Nemajetkovou újmu vztahující se k nyní řešenému období, po které posuzované řízení trvalo, proto není možné odškodnit pouhým konstatováním porušením práva, nýbrž je i v tomto případě namístě žalobci přiznat zadostiučinění v penězích.
Při stanovení jeho výše pak soud prvního stupně vyšel ze základní částky, kterou v souladu s rozmezím plynoucím ze Stanoviska, pro jehož valorizaci důvod neshledal, stanovil na částku 20 000 Kč za rok trvání řízení (tedy na částku odpovídající horní hranici zmíněného rozmezí), což odůvodnil poukazem na extrémní nepoměr mezi více než deset let trvající délkou řízení a jeho předmětem, který nikterak nevybočoval z běžné agendy řešené v rámci uznávání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace.
V této souvislosti prvostupňový soud poukázal i na význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce související s tím, že jeho výsledek měl bezprostřední dopad na možnosti žalobce týkající se získání odpovídajícího zaměstnání, čímž se odrážel i v jeho majetkové sféře. Takto určenou základní částku soud prvního stupně poté modifikoval v závislosti na vyhodnocení kritérií stanovených v § 31a odst. 3 OdpŠk. Přestože posuzované řízení nebylo složité skutkově ani právně, vykazovalo vyšší složitost procesní, a to vzhledem k množství uplatněných opravných prostředků vyžadujících rozhodování ve více instancích správních orgánů i správních soudů, jakož i rozhodování Ústavního soudu, což platí nejen o tomto řízení jako o celku, ale i ve vztahu k jeho úseku spadajícímu do doby od 21.
4. 2017 do 29. 8. 2022. Základní částku zadostiučinění proto soud prvního stupně z tohoto důvodu snížil o 20 %.
Vzhledem k tomu, že žalobce opakovaně vyžíval dostupných prostředků způsobilých k odstranění průtahů v posuzovaném řízení, soud prvního stupně však základní částku zadostiučinění současně zvýšil o 10 %, načež o dalších 10 % tuto částku zvýšil i vzhledem k postupu orgánů veřejné moci v tomto řízení, neboť správní orgány opakovaně překračovaly zákonné lhůty, jež byly pro jednotlivé úkony stanoveny. Z hlediska významu předmětu řízení pro poškozeného již soud prvního stupně k žádné další úpravě základní částky nepřistoupil, když uvedl, že „nezpochybnitelný význam“ tohoto řízení pro žalobce zohlednil stanovením výše základní částky na samé horní hranici příslušného intervalu. Za dobu od 21. 4. 2017 do 29. 8. 2022, za kterou žalobce odškodnění požadoval, mu tudíž náleží částka 110 520,50 Kč, ve vztahu k níž proto soud prvního stupně žalobě vyhověl.
7. K odvolání žalobce a žalované poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil, ve vyhovujícím výroku jej částečně změnil tak, že žalobu zamítl též ohledně částky 19 476,06 Kč s příslušenstvím, jakož i ohledně úroku z prodlení ze zbývající (přiznané) částky 91 044,44 Kč za dobu od 10. 8. 2023 do 20. 8. 2023, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku rovněž potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
8. Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, která zhodnotil jako správná, přičemž je doplnil pouze o zjištění, že důvod, pro který byla žalobcova žaloba na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení vztahující se k době od 23. 10. 2014 do 30. 11. 2014 a dále od 8. 4. 2016 do 25. 7. 2016 zamítnuta, vycházel ze závěru soudů o dostatečném odškodnění této újmy ve formě konstatování porušení práva, kterého se žalobci od žalované dostalo v rámci předběžného uplatnění jeho nároku.
9. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož v posuzovaném řízení (které jako celek trvalo od 1. 12. 2010 do 29. 8. 2022, tj. po dobu 11 let, 8 měsíců a 28 dnů) došlo k nesprávnému úřednímu postupu, jenž je dán jeho nepřiměřenou délkou. Žalobci tak vznikla nemajetková újma, kterou je namístě odškodnit finančním zadostiučiněním (neboť posuzované řízení pro něj nemělo jen minimální význam), a to ve vztahu k úseku tohoto řízení vymezenému v žalobě dobou od 21.
4. 2017 do 29. 8. 2022 (tedy v délce 5 let, 4 měsíců a 8 dnů). Vzhledem k tomu, že soud není dle odvolacího soudu vázán závěry vyslovenými soudy v řízeních o odškodnění požadovaném za jiné části posuzovaného řízení, a to jak ve vztahu k hodnocení vlastní délky řízení, tak i ve vztahu k výši základní částky odškodnění, vyšel odvolací soud při stanovení výše peněžitého zadostiučinění ze základní částky ve výši 17 000 Kč za rok řízení, když oproti soudu prvního stupně uvedl, že celkovou délku posuzovaného řízení nepovažuje za extrémní, zároveň však přisvědčil jeho názoru o aplikovatelnosti finančního intervalu určeného Stanoviskem, z něhož tato částka vychází.
Základní částka zadostiučinění, která připadá na zažalovaný úsek posuzovaného řízení v délce 5 let, 4 měsíců a 8 dnů, tudíž dle odvolacího soudu činí 91 044, 44 Kč. Pro procesní složitost řízení poté odvolací soud tuto základní částku snížil o 10 % (neboť žalobce byl v rozhodném úseku posuzovaného řízení vyzván k zaplacení soudního poplatku a opakovaně i k doplnění svých podání) a další snížení základní částky o 10 % odůvodnil počtem stupňů soudní soustavy, jež byly do rozhodování žalobcovy věci zapojeny.
Naopak ke zvýšení základní částky, a to o 20 %, odvolací soud přistoupil na základě zhodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení, neboť v dotčeném úseku posuzovaného řízení zjistil nečinnost správních soudů v délce dvou let. Z hlediska kritéria spočívajícího v jednání poškozeného během řízení již odvolací soud k další úpravě základní částky nepřistoupil s tím, že žalobce v daném úseku posuzovaného řízení „žádnou aktivitu nevyvíjel“. Stejný závěr učinil i ve vztahu ke kritériu významu předmětu řízení pro poškozeného, který odvolací soud zhodnotil jako standardní, neboť se nejedná o řízení s typově zvýšeným významem a žalobce současně žádné skutečnosti, které by v jeho případě o zvýšení tohoto významu svědčily, netvrdil ani neprokázal.
Žalobci tak za předmětný úsek posuzovaného řízení náleží zadostiučinění ve výši 91 044,44 Kč, a to spolu s úrokem z prodlení plynoucím nikoliv již ode dne 10. 8. 2023, nýbrž až ode dne 21. 8. 2023, kdy se v žalovaná ocitla v důsledku uplynutí šestiměsíční lhůty upravené v § 15 odst. 1 OdpŠk v prodlení s jeho zaplacením.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Rozsudek odvolacího soudu, a to v té části výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku I a změněn ve výroku II tak, že se žaloba zamítá co do částky 19 476,06 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 21. 8. 2023 do zaplacení, napadl žalobce dovoláním.
11. Žalobce se předně domnívá, že odvolací soud pochybil, pokud v závislosti na změně ekonomických poměrů v České republice, k níž došlo od roku 2011, kdy bylo vydáno Stanovisko, nepřistoupil k valorizaci základní částky, jež byla v tomto Stanovisku určena (a to na žalobcem vyčíslených 26 685 Kč až 35 580 Kč za jeden rok trvání řízení), přičemž uvedl, že by tato otázka měla být Nejvyšším soudem posouzena jinak, než jak ji tento soud posoudil v rozsudku ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, který žalobce nepovažuje za správný a s jehož odůvodněním v dovolání obsáhle polemizoval. Kromě toho se žalobce domnívá, že je tato otázka v judikatuře Nejvyššího soudu řešena rozdílně, neboť na rozdíl od shora uvedeného rozsudku ze Stanoviska neplyne, že by valorizace základní částky nebyla možná, a naopak jsou v něm uvedeny okolnosti, za nichž by k ní mohlo dojít. V této souvislosti rovněž uvedl, že Úmluva ani judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) maximální výši přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení nestanoví, nýbrž z ní plynou jen minimální standardy takového zadostiučinění. Úmluva proto nemůže být argumentem pro omezení výše tohoto zadostiučinění a judikatura ESLP, z níž výše zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu vychází, je pro vlastní řešení otázky valorizace základní částky irelevantní. Kromě toho z uvedené judikatury, jakož i z judikatury tuzemských soudů, na níž žalobce poukázal, plyne nutnost ekonomický vývoj ve výši satisfakce různých typů nemajetkové újmy, než jaká je předmětem tohoto řízení, vždy zohlednit, přičemž zde není dán žádný racionální důvod, pro který by tomu tak u nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení mělo být jinak.
12. Žalobce dále dovolacímu soudu předložil otázku, jakým způsobem má být stanoveno přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení v případě, kdy již za část téhož řízení finanční odškodnění zmíněné újmy obdržel, přičemž posuzované řízení dále pokračovalo, a žalobce se proto nyní domáhá odškodnění za jeho část zbývající. Při řešení této otázky se měl totiž odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představované rozsudkem ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1949/2018, přičemž z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2328/2015, žalobce současně dovodil, že je uvedená otázka dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dle prvního zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu je třeba postupovat tak, že soud stanoví částku přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku celého posuzovaného řízení zohledňující též hodnocení jednotlivých kritérií vycházejících též ze skutečností vážících se k již odškodněné části řízení, od níž soud následně odečte částky, které již byly poškozenému za předchozí úseky tohoto řízení dříve přiznány. Ze druhého rozhodnutí, z něhož při svém rozhodování vyšel též odvolací soud, pak žalobce dovozuje možnost, podle které soud samostatně posoudí pouze úsek řízení, jenž nebyl v předchozím kompenzačním řízení zohledněn, tedy úsek, který je předmětem aktuálního kompenzačního řízení. Za správné přitom žalobce považuje první řešení, které však odvolací soud nezvolil.
13. S odkazem na nález Ústavního soud ze dne 26. 6. 2023, sp. zn. II. ÚS 297/22, nadto žalobce považuje rozsudek odvolacího soudu za částečně nepřezkoumatelný, a to konkrétně v té části jeho odůvodnění, v níž odvolací soud jako argument pro stanovení konkrétní výše základní částky zadostiučinění uvedl, že posuzované řízení nebylo extrémně dlouhé. Učinil tak totiž bez toho, aby zdůvodnil, proč se tímto závěrem současně odchýlil od opačně vyznívajícího závěru vysloveného v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 62 Co 145/2021, který se zabýval jiným časovým obdobím trvání téhož posuzovaného řízení a podle kterého délka předmětného posuzovaného řízení naopak extrémní byla. Takový postup odvolacího soudu je podle žalobce navíc svévolný, a to tím spíše, že ve skutkově obdobné věci jiného poškozeného (žalobcovy spolužačky) dospěl tentýž senát odvolacího soudu v rozsudku ze dne 20. 2. 2025, sp. zn. 58 Co 63/2025, k závěru, že se o extrémně dlouhé řízení jednalo.
14. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu pak dle žalobce dosud nebyla řešena otázka, zda řízení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace spadá mezi řízení, u nichž je dán typově zvýšený význam jeho předmětu pro poškozeného. Dospěl-li odvolací soud v napadeném rozhodnutí k závěru, že tomu tak není, pročež vycházel ze standardního významu předmětu tohoto řízení pro poškozeného, měl i v tomto ohledu pochybit. Dopad tohoto řízení do života poškozeného je totiž zcela zásadní, neboť bez uznání nabytého zahraničního vzdělání je poškozený nemůže v České republice jakkoliv pro svou profesní kariéru využít, z čehož dle žalobce plyne, že se jedná o řízení důležitější, než jak je tomu v případě řízení ve věcech pracovněprávních, u nichž je jejich zvýšený význam pro poškozeného judikaturou uznáván.
15. S významem předmětu posuzovaného řízení pro poškozeného souvisela také otázka procesního práva, zda bylo povinností odvolacího soudu (za situace, kdy posuzované řízení nepovažoval za řízení, u něhož se zvýšený význam jeho předmětu pro poškozeného předpokládá) žalobce poučit podle § 118a občanského soudního řádu, aby svá nedostatečná skutková tvrzení týkající se zvýšeného významu tohoto řízení pro jeho osobu doplnil a k jejich prokázání aby též navrhl příslušné důkazy. Pakliže odvolací soud takto nepostupoval, byť v odůvodnění napadeného rozhodnutí připustil, že žalobce mohl zvýšený význam posuzovaného řízení tvrdit a prokázat, považuje žalobce jeho rozhodnutí i z tohoto pohledu za nesprávné a odporující nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2014/10.
16. Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
17. Žalovaná se ve svém vyjádření k podanému dovolání vyslovila pro jeho odmítnutí, popř. zamítnutí. V této souvislosti poukázala na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu řešící otázku valorizace základní částky zadostiučinění za daný typ nemajetkové újmy, kterou označila za racionální, vyváženou a plně legitimní. Nepřistoupil-li k valorizaci zadostiučinění ani ESLP, není dle žalované dán důvod, aby tak činil Nejvyšší soud. Závěr odvolacího soudu, že posuzované řízení nebylo extrémně dlouhé, pak tento soud řádně odůvodnil, přičemž se žádné libovůle nedopustil, a to ani ve vztahu ke způsobu, jakým přiznané zadostiučinění za v žalobě vymezenou část posuzovaného řízení stanovil. Žalovaná současně odmítla žalobcův názor, že by z judikatury Nejvyššího soudu mělo plynout víc alternativních způsobů vedoucích k určení tohoto zadostučinění. Co se týče významu předmětu posuzovaného řízení pro poškozeného, řízení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace není dle žalované řízením, u něhož by se zvýšený význam presumoval. Pakliže žalobce nic o zvýšeném významu předmětu posuzovaného řízení pro svou osobu v řízení netvrdil, nebylo ani povinností soudu jej k doplnění a prokázání jeho tvrzení vyzývat.
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
19. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., přičemž současně obsahuje i všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř.
20. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
21. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
22. Otázka valorizace výše tzv. základní částky zadostučinění plynoucí ze Stanoviska přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. K možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst v České republice a inflaci, se Nejvyšší soud ve své judikatuře vyjádřil již opakovaně. Uvedl přitom, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny vliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.
4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19). Obdobný závěr zaujal i ve vztahu k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Kromě toho zdůraznil, že z části VI. Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než nezbytných 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice ESLP, přičemž tomuto požadavku uvedené finanční rozpětí stále vyhovuje.
Nejvyšší soud proto i ve své nedávné judikatuře několikrát zopakoval, že nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nyní jinak, na čemž i nadále setrvává (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2207/2022, nebo ze dne 15. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 287/2024). Zejména pak v žalobcem odkazovaném rozsudku ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, Nejvyšší soud podrobně vysvětlil, a to na podkladě analýzy aktuální rozhodovací praxe ESLP (zahrnující též porovnání výše částek, které byly tímto soudem z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení v jeho nejnovějších rozhodnutích poškozeným přiznány), že i nadále není dán důvod k paušální valorizaci uvedených částek přistupovat.
Ostatně ani podané dovolání nepřichází se žádnou právní argumentací, která by měla potenciál tuto judikaturu zvrátit. Uvedený postoj dovolacího soudu je současně v souladu s aktuální judikaturou Ústavního soudu. Z celé řady nedávných rozhodnutí lze v této souvislosti poukázat např. na body 44 a 45 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, jakož i na usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 723/22, ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 2064/22, ze dne 8.
8. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1204/23, ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2459/23, ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. III. ÚS 3018/24, ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1587/24, ze dne 10. 6. 2025, sp. zn. I. ÚS 12/25, nebo ze dne 19. 6. 2025, sp. zn. I. ÚS 23/25.
Z této recentní judikatury je totiž patrné, že klíčovou podmínkou, kterou musí přiznané odškodnění splňovat, je jeho přiměřenost, jež bude náležitě odrážet individuální okolnosti řešeného případu a k níž soud může v případě potřeby dospět i volbou jiné základní částky zadostiučinění, než jaká by odpovídala ve Stanovisku uvedenému finančnímu rozpětí, nikoliv však to, aby bez dalšího sledovalo matematický výpočet vycházející pouze z vývoje vybraných ekonomických parametrů, jak žalobce v dovolání prosazuje.
23. Přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nelze dovodit ani ve vztahu k otázce, zda řízení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace představuje řízení s typově zvýšeným význam jeho předmětu pro poškozeného. Svým závěrem, že uvedené řízení takovým řízením není, se totiž odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, která ve vztahu k nostrifikačnímu řízení dovodila, že jím typicky nejsou dotčena obdobná základní práva, jako je tomu v řízeních, u nichž byl typově zvýšený význam řízení shledán (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2354/2020, a ze dne 22. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 409/2023).
24. Nejvyšší soud však podané dovolání shledal dle § 237 o. s. ř. přípustným ve vztahu k otázce postupu při určení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení v případě, kdy poškozený již byl za část nepřiměřeně dlouhého řízení odškodněn, načež soud rozhoduje o jeho dalším požadavku na odškodnění vztahujícím se ke zbývající části tohoto řízení, jakož i ve vztahu k procesněprávní otázce poučení účastníka řízení ve smyslu § 118a občanského soudního řádu, neboť při řešení těchto otázek se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu odchýlil. IV. Důvodnost dovolání
25. Dovolání je důvodné.
26. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
27. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).
28. Nejvyšší soud již ve Stanovisku konstatoval, že ESLP upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Současně zde však připustil, že přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení lze přiznat i tehdy, jestliže toto řízení, v němž ke zmíněnému nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí OdpŠk došlo, doposud nebylo pravomocně skončeno (srov. část V. Stanoviska). Uplatnění nároku na přiznání zadostiučinění za trvání nepřiměřeně dlouhého řízení lze přitom považovat za výjimku ve prospěch poškozeného, dopadající na situace, v nichž by po něm nebylo spravedlivé požadovat, aby na odškodnění vznikající újmy čekal až do skončení průtažného řízení.
Vyplývá z logiky věci, že má-li soud rozhodovat o zadostiučinění již v průběhu řízení průtažného, nemá objektivně možnost zvážit veškeré okolnosti, jež jsou zvažovány při určení formy (případně výše) zadostiučinění za průběh skončeného průtažného řízení, a vychází tedy jen z těch skutečností, jež jsou mu známy v době jeho rozhodování. Sama možnost požadovat zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení ještě za trvání průtažného řízení však současně nesmí vést ke zneužívání práv (viz § 2 o.
s. ř.). Nemělo by tak být připuštěno, aby daná možnost byla využívána ke svévolnému rozmnožování sporů, či dokonce k prodlužování trvání průtažného řízení (kromě již žalobcem zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2328/2015, srov. též například rozsudek ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1184/2018, nebo ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3030/2020). V některých případech pak judikatura Nejvyššího soudu uvedenou možnost poškozenému nepřiznává, a to buď z důvodu nemožnosti určení významu posuzovaného řízení pro poškozeného v době před jeho skončením (jakje tomu u nepřiměřeně dlouhých konkurzních a insolvenčních řízení; srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.
4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1455/2009), nebo proto, že poškozenému lze poskytnout přiměřené odškodnění za předmětnou újmu v samotném nepřiměřeně dlouhém řízení, a to ve formě, jež má před finančním zadostiučiněním, jehož se poškozenému může dostat v odškodňovacím řízení, přednost (tak je tomu u nepřiměřeně dlouhých trestních řízení; srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, uveřejněný pod č. 60/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
29. Judikatura Nejvyššího soudu v návaznosti na uvedené závěry nicméně zdůraznila, že nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení je vždy nárokem jediným, a to i v případě, že jeho dílčí část byla uplatněna již v průběhu posuzovaného řízení. Co do rozhodnutí o celkové výši zadostiučinění je proto nutné vycházet z předpokladu, že poskytnuté zadostiučinění by se zásadně nemělo výrazně lišit v závislosti na tom, požádal-li poškozený o jeho poskytnutí jednorázově po skončení průtažného řízení, či žádal-li o zadostiučinění již za trvání průtažného řízení a nyní po jeho skončení žádá o zadostiučinění za jeho dosud neodškodněnou část.
Dojde-li k odškodnění újmy způsobované průtažným řízením již v jeho průběhu, může sice dojít k tomu, že míra strádání (úzkosti, duševního stresu a nejistoty z očekávaného výsledku sporu atp.) poklesne, nelze ovšem uzavřít, že by došlo ke skončení újmu působící situace a že by poškozený další trvání průtažného řízení vnímal jako řízení nově započaté. Pro účely rozhodnutí o další části zadostiučinění přitom platí, že kritéria, která byla zhodnocena ve vztahu k již posouzenému úseku, nelze (pro rei iudicatae) posoudit jinak, s výjimkou toho, co se následně změnilo, typicky dalšího trvání průtažného řízení (clausula rebus sic stantibus).
Uvedené přitom neznamená, že v dalším průběhu trvání průtažného řízení nemohou nastat nové skutečnosti, které jsou způsobilé ovlivnit posouzení i jiných kritérií než jenom kritéria celkové délky řízení, stejně jako se v důsledku toho může měnit poměr, v jakém se jednotlivé okolnosti (kritéria) podílela na celkové délce řízení, avšak vždy s respektem k tomu, o čem bylo již dříve závazně rozhodnuto. Nelze však již například zohledňovat skutečnosti, které nastaly v průběhu prvně posuzované části průtažného řízení, avšak účastníci je opomenuli uplatnit, ani takové skutečnosti bez změny skutkového stavu v dalším období opětovně soudem posuzovat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.
11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3442/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1226/2024). Výsledná kompenzace, jež by měla být poškozenému přiznána v pozdějším kompenzačním řízení, se pak stanoví tak, že se od částky, které by se mělo poškozenému dostat v případě, že by požadoval odškodnění za celé nepřiměřeně dlouhé řízení najednou, odečte plnění, jehož se mu již z titulu odškodnění dané újmy dostalo v řízení předcházejícím. Tento závěr ostatně plyne též z již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16.
5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2328/2015 (viz zejména body 18 a 28 jeho odůvodnění), jakož i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1949/2018.
Žalobci proto nelze přisvědčit v názoru, že by tato rozhodnutí představovala v uvedeném ohledu rozhodnutí rozporná, neboť druhé zmíněné rozhodnutí v souvislosti s otázkou mechanismu stanovení odškodnění za „zbylou část“ posuzovaného řízení ze závěrů dříve vydaného rozsudku vycházelo (jak patrno z bodu 21 jeho odůvodnění), zatímco meritorně se zabývalo otázkou odlišnou (konkrétně otázkou významu posuzovaného řízení pro poškozeného). Přiměřeně lze poukázat i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1920/2024, a v něm uvedenou prejudikaturu.
30. Odvolací soud se však v nyní řešeném případě uvedenými judikatorními závěry neřídil, byť si jich byl zjevně vědom, jak patrno z bodu 17 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Při úvaze o celkové výši zadostiučinění, jež by měl žalobce obdržet za celé již skončené posuzované řízení, a od něhož by mělo být následně odečteno plnění, které již bylo žalobci v předchozích odškodňovacích řízeních za dřívější části posuzovaného řízení přiznáno, se totiž nezabýval tím, z jakých skutečností soudy při odškodňování předchozích úseků posuzovaného řízení vycházely a zda nově zjištěné skutečnosti vážící se k dosud neodškodněné závěrečné etapě posuzované řízení mohly (při globálním pohledu na posuzované řízení, který je díky jeho ukončení již nyní umožněn) dříve přijaté závěry soudů týkající se hodnocení kritérií upravených v § 31a odst. 3 OdpŠk a jejich podílu na celkové (finální) délce posuzovaného řízení ovlivnit či nikoliv, a pokud ano, pak v jakém směru a proč. Namísto toho se soustředil pouze na izolované zhodnocení uvedených kritérií ve vztahu toliko k „dožalované“ době v délce bezmála pěti a půl let trvání závěrečné fáze posuzovaného řízení, a to aniž by se s dříve přijatými závěry soudů vztahujícími se k předcházejícím částem tohoto řízení a zahrnujícími mj. i žalobcem akcentovaný (a odvolacím soudem nyní neakceptovaný) závěr o extrémní délce posuzovaného řízení, jenž měl vyplynout z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2021, č. j. 62 Co 145/2021-362, jakkoliv konfrontoval. Z uvedeného pohledu tudíž zůstalo právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné a tudíž nesprávné.
31. Podle § 118a o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (odstavec 1). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (odstavec 2). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (odstavec 3).
32. Podle § 213b odst. 1 o. s. ř. se v odvolacím řízení postupuje podle § 118a o. s. ř.; tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením § 205a nebo 211a o. s. ř. nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná.
33. Poučení podle výše citovaného § 118a odst. l až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní), přičemž má zabránit tomu, aby se účastník až z pro něho nepříznivého rozhodnutí, tedy překvapivě, dozvěděl, že jeho neúspěch ve věci vychází z toho, že podle hodnocení soudu některou z uvedených procesních povinností nesplnil. Uvedené ustanovení tudíž sleduje to, aby účastníku nebyla odepřena ochrana jeho práv a žaloba zamítnuta jen proto, že neunesl břemeno tvrzení, resp. důkazní břemeno, aniž byl poučen, že jej takové břemeno tíží (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3512/2017, nebo ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2520/2016). Poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. přitom neplní jen soud prvního stupně, nýbrž tuto povinnost zákon ukládá (při současném respektu k omezením upraveným v § 205a a § 211a o. s. ř.) též odvolacímu soudu, jak je zřejmé z § 213b odst. l o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněný pod č. 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 604/2012, nebo ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1163/2013).
34. Účelem zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytovaného podle § 31a odst. 3 OdpŠk je odškodnit skutečnost, že poškozený účastník byl po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení a tím i ohledně svého právního postavení (viz část V. Stanoviska a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, a ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015). Tato nejistota je tím větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. II. ÚS 1/12, ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016, nebo ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017). Kritérium významu předmětu posuzovaného řízení pro poškozeného je tak zásadně nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění.
35. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu současně plyne, že při absenci skutečností zakládajících zvýšený nebo snížený význam předmětu řízení pro poškozeného je nutné dojít k závěru o jeho standardním významu. V případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou stranu a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného. Naopak zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1602/2011, nebo ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2181/2021). Výjimku z uvedeného pravidla představují jen taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně. Jak již bylo rozvedeno výše, posuzované řízení mezi tato řízení, u nichž se zvýšený význam předmětu řízení pro poškozeného presumuje [srov. část IV. písm. d) Stanoviska nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009], nespadá.
36. Žalobce v nyní řešené věci tvrdil, že význam předmětu posuzovaného řízení pro něj byl zvýšený, přičemž současně vycházel z přesvědčení, že již samotný typ tohoto řízení přijetí uvedeného závěru odůvodňuje bez toho, aby jej tížila povinnost tvrdit a prokazovat další skutečnosti, které by tento jeho názor podpořily. Zatímco se soud prvního stupně s tímto žalobcovým názorem ztotožnil, odvolací soud podmínky pro aplikaci uvedené presumpce zvýšeného významu u posuzovaného řízení neshledal. O svém odlišném právním názoru a s ním související existenci procesní povinnosti žalobce prosazovaný zvýšený význam posuzovaného řízení pro jeho osobu podpořit tvrzením příslušných skutečností, z nichž by takové hodnocení vyplynulo, jakož i označením důkazů, které tyto skutečnosti prokáží (samozřejmě při respektu k závěrům popsaným v bodě 29 odůvodnění tohoto rozhodnutí), však již odvolací soud žalobce podle § 118a odst. l až 3 o. s. ř., aplikovaného ve spojení s § 213b odst. l o. s. ř., nepoučil (jak patrno ze zvukových záznamů pořízených ve dnech 23. 1. 2025 a 30. 1. 2025), načež navzdory tomu při hodnocení daného kritéria z nesplnění obou zmíněných procesních povinností ve svém rozhodnutí dovodil závěr, jenž byl pro žalobce nepříznivý. Řešení dané procesněprávní otázky, z něhož napadené rozhodnutí v dotčené části vychází, je tudíž nesprávné, a napadené rozhodnutí proto i z tohoto pohledu neobstojí.
37. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne téžk vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadu řízení zakládá již naznačená částečná nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, která je dána absencí důvodů, jejichž prostřednictvím by odvolací soud srozumitelně objasnil, proč navzdory odlišnému právnímu názoru soudu prvního stupně (podpořenému nadto závěrem Městského soudu v Praze vysloveným v pravomocném rozsudku ze dne 23. 6. 2021, č. j. 62 Co 145/2021-362, jenž se týkal jiného časového úseku téhož posuzovaného řízení a s nímž žalobce soudy v této věci opakovaně konfrontoval) zhodnotil posuzované řízení za nikoliv extrémně dlouhé. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu tím v dotčené části nevyhovělo požadavkům plynoucím z § 157 odst. 2 o. s. ř., a to zjevně na žalobcův úkor. Povinnost soudů rozsudky odůvodnit způsobem zakotveným ve zmíněném ustanovení je přitom jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z článku 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 1091/2006, a ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Soudy se tak musejí v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivým způsobem vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti (viz též nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 169/09, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005), k čemuž však v uvedeném směru v posuzovaném případě nedošlo.
38. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to v rozsahu odpovídajícím celému aktuálnímu žalobnímu požadavku, jenž je představován částkou 631 870,40 Kč s úrokem z prodlení z částky 521 349,90 Kč ve výši 15 % ročně od 10. 8. 2023 do zaplacení a s úrokem z prodlení v téže výši z částky 110 520,50 Kč od 21. 8. 2023 do zaplacení, a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Vyšel přitom ze skutečnosti, že vzhledem k postupu odvolacího soudu, jenž při vyčíslení žalobcova nároku nerespektoval judikatorní závěry popsané v bodech 28 a 29 odůvodnění tohoto rozsudku, se jedná o případ, kdy způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu, jak to stanoví § 153 odst. 2 o. s. ř., pročež podle § 242 odst. 2 písm. c) o. s. ř. dovolací soud není vázán
rozsahem, ve kterém se dovolatel domáhá přezkoumání napadeného rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího soudu dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 373/15).
39. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu, jež byly v tomto rozsudku vysloveny.
40. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 9. 2025
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu