30 Cdo 1619/2025-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce V. S., zastoupeného JUDr. Radkou Buzrlovou, advokátkou se sídlem v Břeclavi, Hybešova 3041/6, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 40 987 812 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 21 Nc 54002/2024, o dovolání žalobce proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 5. 11. 2024, č. j. 21 Nc 54002/2024-14, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2025, č. j. 17 Co 241/2024-20, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 5. 11. 2024, č. j. 21 Nc 54002/2024-14, se zastavuje. II. Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud ve Znojmě (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 5. 11. 2024, č. j. 21 Nc 54002/2024-14, odmítl podání žalobce ze dne 1. 10. 2024 (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
2. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. 1. 2025, č. j. 17 Co 241/2024-20, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
3. Částky 27 000 000 Kč s úrokem ve výši 8,05 % od 15. 6. 2016 do zaplacení a částky 13 987 812 Kč s úrokem ve výši 15 % ročně od 20. 11. 2022 do zaplacení se žalobce domáhal jako náhrady majetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Uvedl, že „škodou se rozumí“ usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2022, č. j. 23 Co 122/2022-14, a že škoda vznikla jeho doručením. Dále uvedl, že v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 7 C 30/2008, zahájeném dne 18. 6. 2007 a pravomocně skončeném dne 7. 3. 2023, byla porušena povinnost vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě a pokud by k porušení nedošlo, škoda by nevznikla.
4. Usnesení soudu prvního stupně i odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, a to v celém jejich rozsahu.
5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
6. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce však svým dovoláním výslovně napadá nejen usnesení odvolacího soudu, ale i rozhodnutí soudu prvního stupně. Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání žalobce proti usnesení soudu prvního stupně podle § 243b o. s. ř. ve spojení s § 104 odst. 1 větou první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
7. Ve zbylém rozsahu, v němž dovolání směřuje proti usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
8. Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání žalobce není přípustné v části směřující proti výroku I v rozsahu potvrzení výroku II usnesení soudu prvního stupně a proti výroku II, a to podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
9. Pokud pak jde o dovolání proti výroku I v rozsahu potvrzení výroku I usnesení soudu prvního stupně, dospěl dovolací soud k závěru, že v tomto rozsahu je dovolání nepřípustné dle § 237 o. s. ř.
10. Procesněprávní otázka týkající se náležitostí podané žaloby a účasti žalované na procesu odstraňování jejích vad, při jejímž řešení měl odvolací soud podle žalobcova názoru pochybit, pokud navzdory tomu, že žaloba vyhověla všem zákonem vyžadovaným obsahovým náležitostem, přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, že je tuto žalobu namístě odmítnout, a to bez toho, aby byla doručena žalované, čímž se měl odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované zejména jeho usnesením ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
11. Svým závěrem, že žaloba není pro své vady spočívající v absenci náležitostí vyžadovaných § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o. s. ř. způsobilá k věcnému projednání, se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud žalobce v této žalobě nespecifikoval, jakou konkrétní škodu požaduje po žalované nahradit, jak došlo ke vzniku této škody a jakou roli v této souvislosti sehrálo v žalobě označené rozhodnutí Městského soudu v Praze a tvrzená nepřiměřená délka řízení vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 7 C 30/2008, s nimiž žalobce vznesený požadavek spojil, a jak žalobce dospěl k vyčíslení svého žalobního požadavku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 267/2012, ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1542/2014, ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3527/2014, ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 887/2021, ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2437/2021, a ze dne 25. 2. 2025, sp. zn. 30 Cdo 100/2025). Námitka, kterou žalobce v rámci vymezené dovolací otázky současně zpochybnil správnost postupu spočívajícího v nedoručení předmětné žaloby žalované, pak nejenže nepostihuje případnou újmu na procesních právech dovolatele (v důsledku čehož by ani odlišné řešení této otázky nemohlo pro žalobce přivodit příznivější rozhodnutí), ale zároveň se i míjí s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, s níž je zpochybňovaný postup plně v souladu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 29 Odo 1511/2005, nebo ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 713/2008).
12. Svými závěry se pak odvolací soud neodchýlil ani od závěrů žalobcem zmíněného nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2849/07, jenž se týká zcela odlišné problematiky (doručování správních rozhodnutí).
13. Namítal-li žalobce současně údajnou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i další procesní pochybení, tak k případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což však v daném případě splněno není.
14. K tomu Nejvyšší soud dodává, že pro jeho rozhodnutí je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243f odst. 1 o. s. ř.). Bez významu pro posouzení dané věci je tudíž ta část dovolání, jejímž prostřednictvím se žalobce pokusil svůj žalobní požadavek dodatečně blíže objasnit.
15. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 8. 2025
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu