ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobkyň a) ČESKÁ SLAVONIA s. r. o., identifikační číslo osoby 25054635, se
sídlem v Praze 13, Hostinského 1533, a b) ALKON PLUS s. r. o., identifikační
číslo osoby 62586262, se sídlem v Praze 17, K Trninám 945/34, zastoupených
JUDr. Jakubem Vozábem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Květnici 713/7, proti
žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2,
Vyšehradská 424/16, o zaplacení 948 611,22 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 3/2016, o dovoláních žalobkyň
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, č. j. 20 Co
392/2016-227, t a k t o:
I. Dovolání žalobkyně a) v rozsahu zadostiučinění za nemajetkovou újmu v
částce 270 000 Kč s příslušenstvím se zamítá; ve zbývajícím rozsahu se dovolání
žalobkyň odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně a) a b) se společně a nerozdílně domáhaly zadostiučinění za
nemajetkovou újmu v částce 270 000 Kč a náhrady škody v částce 678 611,22 Kč
vzniklých v důsledku nesprávného úředního postupu Městského soudu v Praze v
řízení vedeném pod sp. zn. 39 Cm 15/2001, ve kterém žalobkyně požadovaly
doplacení ceny díla a uhrazení smluvní pokuty za prodlení ve vztahu k původní
žalované LÖFLER s. r. o.
2. Žalobkyně spatřovaly nesprávný úřední postup v nepřiměřené délce
původního řízení, které trvalo od podání žaloby dne 30. 4. 2001 žalobkyní a),
přičemž žalobkyně b) se stala účastnicí původního řízení místo žalobkyně a)
usnesením soudu ze dne 5. 11. 2012, a to na základě smlouvy o postoupení
pohledávek. O zbytku žalobního nároku bylo stále vedeno odvolací řízení u
Vrchního soudu v Praze i ke dni podání žaloby v nynější věci. Tvrzená škody
měla vzniknout v důsledku nemožnosti uspokojit vymáhanou pohledávku z majetku
původní žalované, neboť ta se mezitím stala nemajetnou právě v důsledku
nepřiměřené délky řízení.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 28. 7. 2016, č. j. 25 C 3/2016-194, zamítl žalobu, aby žalovaná byla
povinna zaplatit žalobkyním společně a nerozdílně částku 948 611,22 Kč s tam
specifikovaným příslušenstvím (výrok I), a uložil žalobkyním povinnost společně
a nerozdílně zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II).
4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že se
žalobkyně a) dozvěděla o namítané nemajetkové újmě nejpozději ke dni 23. 11.
2012, kdy nabylo právní moci usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 11.
2012, č. j. 39 Cm 15/2001-572, o tom, že se připouští singulární sukcese, a
žalobkyně a) tak již od toho data nebyla účastnicí původního řízení. Dále
zjistil, že žalobkyně a) předběžně uplatnila svůj nárok u žalované dle § 14
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve
znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), dne 7. 7. 2015, tedy po uplynutí
šestiměsíční promlčecí doby dle § 32 odst. 3 OdpŠk. V souvislosti s tímto
skutkovým zjištěním vznesla žalovaná námitku promlčení, kterou soud prvního
stupně uznal jako důvodnou a žalobu ve vztahu k žalobkyni a) zamítl.
5. Soud prvního stupně dále posoudil právní účinky změny pohledávky v
osobě věřitele ke dni 23. 11. 2012 tak, že není důvodu přičítat postupníkovi,
tedy žalobkyni b), dosavadní dobu řízení a ve zbylé době řízení shledal postup
soudu jako plynulý, bez jednotlivých průtahů. Ke dni 9. 3. 2016, ke kterému byl
zrušen rozsudek Městského soudu v Praze rozhodnutím odvolacího soudu a věc mu
byla vrácena k novému projednání, trvalo řízení ve vztahu k žalobkyni b) 4 roky
a 8 měsíců (správný počet je 3 roky a 4 měsíce; pozn. dovolacího soudu). Soud
prvního stupně uzavřel, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §
13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk, neboť délku řízení shledal jako přiměřenou
a tak žalobu žalobkyně b) v tomto nároku zamítl.
6. Soud prvního stupně také konstatoval, že požadavek žalobkyně a) na
zaplacení náhrady škody v částce 678 611,22 Kč shledává jako nedůvodný, neboť
ta svoji pohledávku úplatně postoupila žalobkyni b) a již ji nevlastní. Škoda
spočívající v nevymahatelnosti pohledávky tak nemohla vzniknout. Rovněž
žalobkyni b) žádná škoda nevznikla, neboť soud prvního stupně neshledal
odpovědnostní titul ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. (nesprávný úřední postup
spočívající v namítané nepřiměřené délce řízení) a navíc muselo být žalobkyni
b) zřejmé, že společnost LÖFLER s. r. o. je v době postoupení pohledávky již
nemajetná.
7. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení (výrok II).
8. Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu
prvního stupně a odkázal na správné a přesvědčivé odůvodnění odvoláním
napadeného rozsudku. Odmítl názor žalobkyň, že ony utrpěly namítanou
nemajetkovou újmu a škodu sdíleně (společně), protože jsou personálně
propojeny. Odkázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2014, sp.
zn. 30 Cdo 2609/2014, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 30
Cdo 4385/2010, ze kterých vyplývá, že nárok na náhradu nemajetkové újmy podle §
31a odst. 1 OdpŠk je nárokem ryze osobní povahy, nepřechází ani na dědice, tím
méně na singulárního sukcesora, a že nositelem tohoto nároku v případě
právnické osoby je sama právnická osoba, nikoliv její členové.
9. Odvolací soud nesouhlasil s námitkami žalobkyň ohledně obecných
judikaturních závěrů, ze kterých vyplývá, že nemajetková újma vzniká až s
koncem řízení. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp.
zn. 30 Cdo 1337/2010, a uzavřel, že nemajetková újma nemůže trvat déle, než
trvá účastenství strany v řízení. Není možné, aby tato újma vznikla i poté, co
již nejsou dány objektivní okolnosti způsobilé ji vyvolat. V této souvislosti
tedy odvolací soud posoudil závěr soudu prvního stupně o důvodnosti žalovanou
namítaného promlčení jako správný.
10. Odvolací soud dospěl k závěru, s odkazem na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009, že v případě osob, které
přistoupily do řízení vlastním jménem, se celková doba řízení odvíjí až od
tohoto okamžiku, kdy se taková osoba stala účastníkem řízení, nikoliv od
okamžiku, kdy řízení bylo zahájeno. Odvolací soud doplnil kompenzační řízení o
skutečnosti zjištěné z dalšího průběhu posuzovaného řízení a uzavřel, že ke dni
26. 12. 2016, kdy bylo v původním řízení nařízeno jednání za účelem vyhlášení
rozsudku, je celková doba řízení 4 roky a 1 měsíc, přičemž se ani v dodatečném
čase nevyskytlo delší období neodůvodněné nečinnosti soudu a platí závěr, že
doba posuzovaného řízení není nepřiměřená.
11. Odvolací soud také plně odkázal na závěry soudu prvního stupně v
otázce náhrady škody ve vztahu k oběma žalobkyním a jako věcně správné je
potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
12. Rozsudek odvolacího soudu napadly žalobkyně a) a b) [dále též
„dovolatelky“ a) a b)], zastoupené advokátem, dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.).
13. Dovolatelka a) namítala, že níže uvedené právní otázky, na kterých
záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, nebyly v rozhodování dovolacího soudu
dosud řešeny:
(1) „Zda za skončení řízení ve smyslu ustanovení § 32 odst. 3 věta druhá
OdpŠk ve vztahu k procesnímu předchůdci, jehož účast na řízení zanikla na
základě usnesení soudu o připuštění procesního nástupnictví dle ustanovení §
107a o. s. ř., je třeba považovat okamžik skončení účasti takového procesního
předchůdce bez ohledu na další trvání řízení nebo až okamžik skončení řízení na
základě rozhodnutí soudu, kterým se řízení končí.“ Dovolatelka a) nesprávnost
posouzení vidí v tom, že soud označil za okamžik skončení řízení (s dopadem do
soudem uznané námitky promlčení žalované) vstup žalobkyně b) do řízení na
základě singulární sukcese, tj. 23. 11. 2012, přitom řízení skončilo, ve shodě
se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněný pod číslem 58/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a judikaturou
Evropského soudu pro lidská práva až právní mocí usnesení soudního exekutora
Mgr. Ing. Jiřího Proška ze dne 15. 8. 2016, č. j. 134 EX 07257/15-081.
Promlčecí doba podle § 32 odst. 3 OdpŠk tedy nemohla uplynout.
(2) Nezávisle na otázce (1) „zda nemajetková újma, jakožto stav
nejistoty, do kterého byl účastník nepřiměřeně dlouho trvajícím soudním řízení
uveden a v něm udržován, může trvat déle, než trvá jeho účastenství v řízení,
zejména když k procesnímu nástupnictví došlo na základě smlouvy o postoupení
pohledávky, jíž se postupník zavázal postupiteli poskytovat součinnost při
vymáhání postoupených nároků, a když navíc dle ustanovení § 527 odst. 1 písm.
a) a c) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, kterým se řídí uzavřená
smlouva o postoupení pohledávky, odpovídá postupitel postupníkovi, jestliže se
postupník nestal věřitelem pohledávky s dohodnutým obsahem namísto postupitele
anebo jestliže postoupená pohledávka nebo její část zanikla započtením nároku,
který měl dlužník vůči postupiteli.“
14. Dovolatelka b) namítala, že níže uvedené právní otázky, na kterých
záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, nebyly v rozhodování dovolacího soudu
dosud řešeny:
(3) „Zda je nemajetková újma působená porušením povinnosti soudu vydat
rozhodnutí ve věci samé v přiměřené lhůtě dle § 13 odst 1 OdpŠk účastníku
právnické osobě přičitatelná také jiné právnické osobě jako procesnímu nástupci
v důsledku postoupení pohledávky vymáhané v daném soudním řízení, pokud obě
právnické osoby v dané věci navenek zastupuje a právnímu zástupci dává pokyny a
poskytuje součinnost totožná fyzická osoba jako statutární orgán, respektive
člen statutárního orgánu, když samotná právnická osoba je pouhou právní fikcí a
není sama o sobě bez personální složky schopna vnímat pocity jako je úzkost
nebo nejistota a není schopna ani chápat smysl a podstatu zadostiučinění či
náhrady nemajetkové újmy.“
(4) „Zda je při posouzení výše uvedené právní otázky třeba zohlednit
účastníkem tvrzenou skutečnost, že k procesnímu nástupnictví došlo na základě
smlouvy o postoupení pohledávky, jíž se postupník zavázal postupiteli
poskytovat součinnost při vymáhání postoupených nároků, a když navíc dle
ustanovení § 527 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
kterým se řídí uzavřená smlouva o postoupení pohledávky, odpovídá postupitel
postupníkovi, jestliže se postupník nestal věřitelem pohledávky s dohodnutým
obsahem namísto postupitele anebo jestliže postoupená pohledávka nebo její část
zanikla započtením nároku, který měl dlužník vůči postupiteli.“
(5) „Zda lze porušení povinnosti vydat rozhodnutí soudu v přiměřené
lhůtě dle § 13 odst. 1 OdpŠk, které jako jedna ze skutečností determinujících
vznik nároku na náhradu majetkové škody nastalo v době účasti procesního
předchůdce (v době, kdy věřitelem pohledávky vymáhané v předcházejícím soudním
řízení byl právní předchůdce), přičítat ve prospěch procesního nástupce, když k
úbytku majetku v příčinné souvislosti s dřívějším porušením povinnosti došlo až
za účasti právního nástupce (v době, kdy věřitelem pohledávky vymáhané v
předcházejícím soudním řízení byl právní nástupce), respektive zda procesnímu
nástupci v takovém případě může vzniknout nárok na náhradu majetkové škody.“
15. V případě, že dovolací soud shledá otázky (3) a (4) již vyřešené,
např. v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2439/2012, pak dovolatelka b) zakládá
přípustnost dovolání na předpokladu, že tyto otázky mají být vyřešeny jinak.
16. Dále dovolatelka b) odmítá závěr odvolacího soudu o tom, že
neexistuje odpovědnostní titul státu (nesprávný úřední postup) a uplatněný
nárok na náhradu škody považuje za důvodný. Tuto námitku považuje za přípustnou
pro odchýlení se odvolacího soudu od rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle
které je v případě posuzování nároku na náhradu škody způsobené nesprávným
úředním postupem doba řízení, jehož účastníkem byl procesní předchůdce
žalobkyně, přičitatelná žalobkyni, které v důsledku nesprávného úředního
postupu vznikla škoda. Dovolatelka b) dále konstatuje, že odůvodnění soudu
prvního stupně, „potažmo odvolacího soudu“, podle kterého jí nesvědčí nárok na
náhradu škody také v důsledku toho, že v době jejího vstupu do řízení jí muselo
být zřejmé, že společnost LÖFFLER s. r. o. je nemajetná, nemá právní relevanci
a oporu ve skutkovém stavu věci.
17. Konečně dovolatelka b) namítá bez bližšího upřesnění vadu řízení,
kterou jsou chybějící skutkové a právní závěry v odůvodnění napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu.
18. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti dovolání
19. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
20. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu
oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje náležitosti
vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. (s dále uvedenými výjimkami).
21. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
22. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
23. Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4)
uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí
napadá, vymezení důvodu dovolání, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní
posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
24. Dovolání dovolatelky a) není podle § 237 o. s. ř. přípustné v
rozsahu otázky (2), neboť odvolací soud se při řešení otázky neodchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které pokud je tvrzena újma
vznikající v důsledku nepřiměřené délky řízení, lze přihlížet pouze k délce
řízení, po kterou byl poškozený účastníkem řízení (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3175/2015; rozhodnutí Nejvyššího soudu
jsou též dostupná na www.nsoud.cz).
25. K tomu dovolací soud již na tomto místě dodává, že podle § 13 odst.
2 OdpŠk právo na náhradu škody, tedy i nemajetkové újmy (§ 31a odst. 1 OdpŠk),
způsobené nesprávným úředním postupem má ten, jemuž byla tímto nesprávným
úředním postupem způsobena škoda, tedy i nemajetková újma. Z ustálené
judikatury Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že právo na náhradu škody má
zásadně kdokoliv bez ohledu na svou účast v řízení (rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2809/2006). Uvedený závěr ovšem nelze
vztahovat na nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení.
26. V případě nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nesprávného úředního
postupu, spočívajícího v porušení práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě,
je poškozeným ve smyslu § 13 odst. 2 OdpŠk fyzická nebo právnická osoba, která
byla přímo nesprávným úředním postupem dotčena, tj. osoba, u které jsou vzniklá
nemajetková újma a nesprávný úřední postup ve vztahu příčinné souvislosti
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 675/2011).
Takovou osobou bude nepochybně účastník řízení, je-li v řízení alespoň částečně
aktivní.
27. Naproti tomu ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi (§ 93 o. s. ř.)
judikatura dovodila, že sice „nelze vyloučit, že důsledky nesprávného úředního
postupu, spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, pociťuje nejen
účastník řízení, nýbrž také vedlejší účastník. Děje se tak ale nikoli přímo,
nýbrž zprostředkovaně skrze jeho hmotněprávní poměr k účastníkovi řízení. Nebýt
totiž existence právního poměru k samotnému účastníkovi, újmu způsobenou
nepřiměřenou délkou původního řízení by vedlejší účastník nepociťoval, neboť
výsledek řízení by jeho právní postavení (tj. práva a povinnosti vyplývající z
hmotného práva) nemohl nijak ovlivnit. Z toho ale vyplývá, že příčinná
souvislost mezi nesprávným úředním postupem, záležejícím v nepřiměřené délce
řízení, a vznikem nemajetkové újmy na straně vedlejšího účastníka, je přerušena
jeho právním poměrem k účastníkovi řízení, kterého podporuje, neboť od tohoto
(tvrzeného) právního poměru, nikoliv od nesprávného úředního postupu, vedlejší
účastník svou újmu osobně odvozuje.“ Uvedené platí i v případě, kdy vedlejší
účastník může být výsledkem řízení majetkově dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2539/2015, či usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 113/2014, uveřejněné pod číslem
74/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
28. Tím spíše lze uvedené závěry vztáhnout na další osoby, které
prostřednictvím svého vztahu k účastníkovi (rodinného, pracovního, obchodního)
vnímají jako vlastní újmu nepřiměřenou délku jeho soudního řízení (srov.
Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání.
Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, komentář k § 31a, body 118-121).
29. Obdobně přípustnost dovolání dovolatelky b) ve smyslu § 237 o. s. ř.
nezakládají otázky (3) a (4), neboť nepřihlížel-li odvolací soud ve vztahu k
žalobkyni b) při posuzování přiměřenosti celkové délky řízení k době, po kterou
byla účastníkem řízení žalobkyně a), nijak se tím neodchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které při rozhodování o náhradě
nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřeně dlouze vedeným řízením není při postoupení
pohledávky důvodu přičítat postupníkovi dosavadní dobu původního řízení, jež
bylo vedeno při vymáhání pohledávky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009). Nemajetková újma způsobená nepřiměřenou
délkou řízení je nárokem osobní povahy, který je spojen pouze s tou osobou,
která byla účastníkem takového řízení. Lze sice připustit, aby takovou újmu na
sebe vztáhl i právní nástupce původního účastníka, musí jít ovšem o právního
nástupce univerzálního, který právě z důvodu univerzálního právního
nástupnictví sám vstoupil do (nepřiměřeně dlouhého) řízení a sám tak převzal
alespoň část újmy utrpěné původním účastníkem, jenž přestal existovat, tudíž
sám satisfakci za tuto újmu nemůže vymáhat, což ale není případ nynějších
žalobkyň (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo
675/2011, a ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2243/2011). Ani okolnost, že
člen statutárního orgánu účastníka a statutární orgán původního účastníka
nepřiměřeně dlouhého řízení jsou jedna a tatáž osoba, na věci nic nemění, neboť
i když nejistota v řadách těchto orgánů právnické osoby způsobená nepřiměřenou
délkou řízení se také zohledňuje při posouzení výše zadostiučinění, neznamená
to, že újma utrpěná právnickou osobou je újmou těchto osob (srov. rozsudek ze
dne 20. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2439/2012). Dovolací soud přitom neshledává
žádné důvody se od své dosavadní ustálené rozhodovací praxe odchýlit.
30. Přípustnost dovolání dovolatelky b) ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže
založit ani otázka (5), neboť závěr o nedůvodnosti žalobního nároku žalobkyně
b) na náhradu škody (představované zmařeným uspokojením vymáhané pohledávky)
postavil odvolací soud jednak na právním závěru o neexistenci odpovědnostního
titulu, jednak na skutkovém zjištění o nevymahatelnosti pohledávky
(nemajetnosti dlužníka) již v době jejího postoupení. Skutková zjištění, z
nichž vychází napadené rozhodnutí a s nimiž otázka (5) polemizuje (resp.
vychází z vlastní varianty skutkového stavu, že k úbytku majetku došlo
později), tak dovolacímu přezkumu podléhat nemohou (srov. § 241a odst. 1 a 6 o.
s. ř.).
31. Současně platí, že založil-li odvolací soud své rozhodnutí na více
důvodech, z nichž každý sám o sobě postačuje k zamítnutí žaloby, pak nepodaří-
li se dovolateli zpochybnit byť i jen jediný závěr, tak napadené rozhodnutí
obstálo jako správné a Nejvyšší soud se již nezabývá přípustností a důvodností
dalších námitek dovolatele, neboť ani jejich odlišné vyřešení by se nemohlo v
poměrech dovolatele nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod číslem 48/2006).
32. Nadto napadá-li dovolatelka b) rovněž závěr odvolacího soudu o
neexistenci odpovědnostního titulu ve vztahu k nároku na náhradu škody, nijak
neoznačuje judikaturu dovolacího soudu, s níž by takové řešení právní otázky
mělo být v rozporu, v důsledku čehož trpí podané dovolání v této části vadou
spočívající v nevymezení předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a
odst. 2 o. s. ř., která brání jejímu projednání dovolacím soudem (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či
stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16;
rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
33. Dovolání dovolatelky a) je přípustné pro otázku hmotného práva,
označenou (1), ohledně stanovení počátku běhu promlčecí lhůty u nároku na
náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení ve smyslu § 32
odst. 3 věta druhá OdpŠk v případě účastníka řízení, jehož účastenství v řízení
skončilo rozhodnutím o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř. v důsledku
postoupení vymáhané pohledávky, neboť tato právní otázka dosud nebyla ve všech
souvislostech dovolacím soudem vyřešena.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
34. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, žádné takové však dovolací soud, v rozsahu přípustnosti
dovolání, neshledal.
35. Dovolání není důvodné.
36. Podle § 32 odst. 3 OdpŠk se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle
tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé
nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní
skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková
újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §
22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od
skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.
37. V rozsudku ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, Nejvyšší
soud dospěl k závěru, že skončení řízení ve smyslu § 32 odst. 3 věty druhé
OdpŠk odpovídá okamžiku nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v
daném řízení vydáno. Totožný závěr je ostatně možno dovodit též z části III
bodu 2 Stanoviska.
38. V rozsudku ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2721/2011, však
Nejvyšší soud připomenul, že výše uvedený závěr neplatí bez výjimky a nelze ho
chápat a aplikovat příliš formalisticky. Proto např. v poměrech vykonávacího
řízení podle § 272 a násl. o. s. ř. dovolací soud dospěl k závěru, že konec
řízení ve smyslu § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk musí být nutně spojen nejpozději
s okamžikem, kdy dítě, o němž se jedná, nabude zletilosti (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3320/2012). V již citovaném
rozsudku ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2721/2011, považoval Nejvyšší soud
za okamžik skončení kolaudačního řízení pro účely posouzení otázky počátku
promlčecí lhůty den, kdy bylo zahájeno řízení o odstranění stavby, neboť z
tohoto procesního postupu bylo zřejmé, že stavba má takové nedostatky, které
nelze v kolaudačním řízení odstranit, a proto ztrácí smysl v kolaudačním řízení
pokračovat.
39. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo
3968/2015, z uvedeného vyplývá, že ve výjimečných případech nemůže účastník
řízení legitimně očekávat, že promlčecí lhůta podle § 32 odst. 3 věty druhé
OdpŠk neskončí dříve než 6 měsíců od skončení řízení, tak jak „skončení řízení“
vyložil Nejvyšší soud v části III Stanoviska. Tento závěr Nejvyšší soud vztáhl
i k situaci, kdy účastník řízení podal proti konečnému rozhodnutí opravný
prostředek, ke kterému nebyl oprávněn. V takovém případě již totiž nelze
vycházet z toho, že by účastník řízení v tomto rozsahu uplatňoval či bránil
nárok, o němž se jednalo v původním řízení. Za okamžik skončení posuzovaného
řízení (ve věci sp. zn. 30 Cdo 3968/2015) ve smyslu § 32 odst. 3 věty druhé
OdpŠk tak Nejvyšší soud považoval den, kdy nabyl právní moci rozsudek soudu
prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o žalobcem uplatněném nároku a o náhradě
nákladů řízení mezi účastníky. Ve vztahu k té části řízení, jež následně
probíhala o odvolání subjektivně nelegitimovaného žalobce proti rozhodnutí
soudu prvního stupně o nepřiznání náhrady nákladů řízení státu, již nelze říci,
že by byla pokračováním soudní ochrany žalobcem původně uplatněného nároku.
Žalobce tak nemohl legitimně očekávat, že promlčecí lhůta podle § 32 odst. 3
věty druhé OdpŠk neskončí dříve než 6 měsíců od okamžiku nabytí právní moci
posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno.
40. Na základě dosavadní judikatury tak lze učinit závěr, že okamžik
skončení řízení ve smyslu § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk nemusí pro poškozeného
nastat až nabytím právní moci posledního rozhodnutí, jímž se posuzované řízení
končí ve vztahu k jinému účastníku, nýbrž nastane již okamžikem právní moci
rozhodnutí, jehož vydání (objektivně) ukončilo účast poškozeného v posuzovaném
řízení, a proto i jeho nejistotu ohledně výsledku řízení.
41. Podle § 107a o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení
nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod
práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než
soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě
ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde,
vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech
uvedených v § 107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se
prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1,
a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas
žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní
účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2). Ustanovení §
107 odst. 4 platí obdobně (odstavec 3). Podle § 107 odst. 4 o. s. ř. ten, kdo
nastupuje do řízení na místo dosavadního účastníka řízení, musí přijmout stav
řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení.
42. Připustí-li, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení
na místo dosavadního účastníka, soud pokračuje po právní moci usnesení v řízení
s tímto novým účastníkem řízení (Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní
řád I, II. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, komentář k §
107a).
43. Právní mocí usnesení o procesním nástupnictví vydaného podle § 107a
o. s. ř. účastenství dosavadního žalobce v řízení končí, bylo-li rozhodováno ve
vztahu k celému jím žalobou uplatněnému nároku (tak jako v nyní posuzovaném
řízení), ve vztahu k němu se jedná o konečné rozhodnutí a v řízení dále o jeho
hmotných ani procesních právech již není rozhodováno. Tím končí i jeho veškerá
případná nejistota spojená s konečným výsledkem řízení (o žalobním nároku) a v
souvislosti s dalším trváním řízení (jeho délkou) tak tento již žádnou
nemajetkovou újmu ve smyslu § 31a OdpŠk nemůže pociťovat. Jak bylo přitom již
shora konstatováno, ani případný majetkový zájem daný smluvním vztahem s novým
žalobcem, ani případné personální propojení skrze statutární orgány mu již
další nárok na náhradu nemajetkové újmy založit nemůže.
44. Na tomto základě tak dovolací soud dospěl k závěru, že i pro účely
stanovení počátku běhu promlčecí lhůty podle § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk se
ve vztahu k dosavadnímu účastníku řízení, jehož účast na řízení končí, považuje
za rozhodující právní moc usnesení o procesním nástupnictví vydaného podle §
107a o. s. ř.
VI. Závěr
45. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu o nároku žalobkyně a) na
náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení správné, není
dovolání žalobkyně a) důvodné, a proto dovolací soud postupem podle § 243d
písm. a) o. s. ř. dovolání v tomto rozsahu zamítl. Ve zbývajícím rozsahu pak
dovolací soud dovolání obou žalobkyň podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dílem jako
nepřípustné a dílem pro vady odmítl.
46. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b, §
151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť procesně
úspěšné žalované v dovolacím řízení žádné náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 4. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu