USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce T. H., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 75 C 77/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2023, č. j. 70 Co 54/2023-139, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2023 (správně 23. 2. 2024), č. j. 70 Co 54/2023-163, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se vůči žalované původně domáhal zaplacení částky 164 125 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 200 000 Kč od 26. 1. 2022 do 25. 4. 2022 a s úrokem z prodlení v téže výši z částky 164 125 Kč od 26. 4. 2022 do zaplacení, a to z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu byla způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 1/2018.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 1. 2023, č. j. 75 C 77/2022-53, žalobu zcela zamítl (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací poté svým v pořadí prvním rozsudkem ze dne 16. 3. 2023, č. j. 70 Co 54/2023-86, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I částečně změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci částku 10 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 26. 4. 2022 do zaplacení, zatímco ve zbytku tohoto výroku rozsudek soudu prvního stupně jako
věcně správný potvrdil (výrok I prvního rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II prvního rozsudku odvolacího soudu).
4. Na podkladě žalobcova dovolání poté ve věci rozhodoval Nejvyšší soud, který rozsudkem ze dne 26. 9. 2023, č. j. 30 Cdo 2126/2023-119, první rozsudek odvolacího soudu v části jeho výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku I o zamítnutí žaloby ohledně částky 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky za dobu od 26. 4. 2022 do zaplacení, a dále ve výroku II o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Odvolací soud následně v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v části jeho výroku I týkající se částky 100 000 Kč s příslušenstvím tak, že rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci další částku 5 125 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,75 % ročně od 26. 4. 2022 do zaplacení, zatímco ve vztahu ke zbývající částce 94 875 Kč s příslušenstvím tento rozsudek v dotčeném výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále rozhodl o nákladech řízení vedeného před soudy všech stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Posledně uvedený rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
7. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Jediná právní otázka, kterou žalobce v dovolání vymezil a jež se týká valorizace základní výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení určené ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), tedy otázka, kterou by měl Nejvyšší soud dle žalobcova názoru posoudit jinak, než jak ji vyhodnotil v rozsudku ze dne 29.
6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, a ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, nebo v usnesení ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021, a ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021, a to vzhledem ke změně ekonomické situace, k níž od doby přijetí Stanoviska v České republice došlo, zejména pak s ohledem na vývoj míry inflace a zvýšení životní úrovně společnosti, s tím, že nezohledněním uvedených skutečností se měl napadený rozsudek odvolacího soudu současně ocitnout v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 21.
9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11, a ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, stejně jako v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2608/2004, a ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 279/2004, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
10. K možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst v České republice, se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku. Na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Kromě toho z části VI. Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva. Nejvyšší soud proto i ve své nedávné judikatuře několikrát zopakoval, že nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nyní jinak, na čemž i nadále setrvává (kromě rozsudků zmíněných dovolatelem srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2207/2022, nebo ze dne 15. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 287/2024).
11. Tento postoj dovolacího soudu je současně ve shodě s aktuální judikaturou Ústavního soudu, jak patrno např. z bodů 44 a 45 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, nebo z usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 723/22, ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 2064/22, ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1204/23, a ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2459/23. Z této recentní judikatury je totiž patrné, že klíčovou podmínkou, kterou musí přiznané odškodnění splňovat, je jeho přiměřenost, jež bude náležitě odrážet individuální okolnosti řešeného případu a k níž soud může v případě potřeby dospět i volbou jiné základní částky zadostiučinění, než jaká by odpovídala ve Stanovisku uvedenému finančnímu rozpětí. Zadostiučinění v celkové výši 51 250 Kč, jehož se žalobci na odškodnění utrpěné nemajetkové újmy v daném případě dostalo, přitom z uvedeného požadavku přiměřenosti (odrážející zjištěné okolnosti případu) nijak zjevně nevybočuje. Tím spíše tedy není dán důvod proto, aby další navýšení tohoto zadostiučinění bez dalšího vycházelo pouze z prostého matematického výpočtu sledujícího toliko vývoj vybraných ekonomických parametrů, které žalobce v dovolání prosazuje.
12. Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 8. 2024
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu