30 Cdo 2081/2021-298
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce S. Z., nar.
XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Mgr. Štěpánkou Mikovou, advokátkou se sídlem v
Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu nemajetkové
újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 53/2017, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2021, č. j. 17 Co
329/2020-271, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2021, č. j. 17 Co 329/2020-271,
se v části výroku II, kterou byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne
10. 6. 2020, č. j. 18 C 53/2017-230, potvrzen ve výroku II o zamítnutí žaloby
ohledně částky 100 000 Kč s příslušenstvím, a ve výrocích III a IV o nákladech
řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
10. 6. 2020, č. j. 18 C 53/2017-230, vyslovil povinnost žalované zaplatit
žalobci částku 62 812,50 Kč s příslušenstvím (výrok I), přičemž ohledně
zbývajícího požadavku vyčísleného na částku 927 187,50 Kč s příslušenstvím
žalobu zamítl (výrok II). Dále soud prvního stupně rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
2. Takto rozhodl o požadavku žalobce, který se (po pravomocném zamítnutí
žaloby ve vztahu k jeho dalším požadavkům dosahujícím v souhrnu částky 250 000
Kč s příslušenstvím, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně ze
dne 11. 1. 2019, č. j. 18 C 53/2017-159, ve spojení s rozsudkem odvolacího
soudu ze dne 14. 11. 2019, č. j. 17 Co 275/2019-204) domáhal zaplacení částky
990 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež
mu byla způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce
vyšetřování vedeného na základě trestního oznámení ze dne 26. 7. 2011 pro
podezření ze spáchání trestného činu obchodování s lidmi, které žalobce podal
spolu s dalšími oznamovateli a v němž figuroval jako poškozený.
3. V rámci skutkových zjištění, která soud prvního stupně po provedeném
dokazování učinil a z nichž při rozhodování věci poté vyšel, tento soud uvedl,
že žalobce podal dne 31. 1. 2011 prostřednictvím svého právního zástupce k
policejnímu orgánu oznámení o spáchání trestného činu, v němž uvedl, že se měl
stát spolu s dalšími poškozenými obětí činnosti organizované skupiny, která pod
záminkou zajištění výdělku vylákala větší množství zahraničních dělníků na
práci v lese, aniž však měla v úmyslu jim za odvedenou práci skutečně zaplatit. Žalobce, který měl takto pracovat pro společnost Wood Servis, s. r. o. (na
jejíž majetek byl posléze prohlášen konkurz, který byl následně pro nedostatek
majetku zrušen), a to v období od 3. 8. 2010 do 14. 12. 2010, tedy slíbenou
odměnu neobdržel. Dále soud prvního stupně podrobně popsal průběh posuzovaného
řízení, v němž žalobce sice nefiguroval mezi poškozenými, kteří ve věci osobně
podávali vysvětlení, vznášel však prostřednictvím své právní zástupkyně podněty
k výkonu dohledu a stížnosti na postup orgánů činných v trestním řízení
adresované státnímu zastupitelství i veřejnému ochránci práv. Z takto popsaného
průběhu řízení zejména vyplynulo, že usnesením Policie ČR, Obvodního
ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 12. 7. 2013, č. j. KRPA-43249/TČ-2013-001193-DŠ, byla žalobcova věc – podezření ze
spáchaného trestného činu, jenž byl tehdy kvalifikován jako trestný čin podvodu
podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona spáchaného formou
spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona – odložena. Stalo se tak s
poukazem na závěr, že se nejednalo o trestný čin a věc nebylo možno vyřídit
jinak. Stížnost celkem 66 poškozených (včetně žalobce) proti uvedenému usnesení
byla poté zamítnuta usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze
dne 30. 9. 2013, sp. zn. 0 ZN 1423/2013-99. Ústavní soud na základě ústavní
stížnosti některých poškozených (vyjma nynějšího žalobce) nálezem ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13, rozhodl, že usnesením Policie ČR, Obvodního
ředitelství policie Praha 1, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 12. 7. 2013, č. j. KRPA-43249/TČ-2013-001193-DŠ, a usnesením Obvodního státního
zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 30. 9. 2013, č. j. 0 ZN 1423/2013-99, bylo
porušeno základní právo stěžovatelů na účinné vyšetřování vyplývající z článku
8 odst. 1, článku 9 a článku 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále
jen „Listina“), jakož i z článku 4 odst. 1 a 2 a článku 5 odst. 1 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), a obě zmíněná
usnesení zrušil. Ústavní soud ve svém rozhodnutí mimo jiné uvedl, že
prověřování věci trpělo značnými průtahy, a to i v důsledku nekoncepčního
přístupu orgánů činných v trestním řízení, jemuž neodpovídala dosavadní míra
objasněnosti věci. Usnesením Policie ČR ze dne 19. 7. 2017, č. j. KRPA-43249-150/TČ-2013-001193-1-DŠ, však byla předmětná trestní věc opět
odložena, nicméně toto rozhodnutí bylo usnesením obvodního státního
zastupitelství ze dne 24. 7. 2017, č. j.
ZN 1423/2013-236, zrušeno jako
neodůvodněné. Žalobce, který škodu, jež mu měla prověřovaným jednáním
vzniknout, vyčíslil přibližně na částku 6 000 EUR, byl pak dne 27. 6. 2018
vyrozuměn Policií ČR o postoupení věci Krajskému ředitelství Policie hlavního
města Prahy z důvodu věcné příslušnosti, a to vzhledem k podezření ze spáchání
trestného činu obchodování s lidmi podle § 232a odst. 2 písm. c) trestního
zákona, resp. podle § 168 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku. O této změně
právní kvalifikace prověřovaného jednání byl dne 30. 8. 2019 sepsán dodatek
záznamu o zahájení úkonů podle § 158 odst. 3 trestního řádu, přičemž posuzované
řízení stále probíhá.
4. Po právním posouzení uvedených skutkových zjištění, které vycházelo z
aplikace ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), jež
prvostupňový soud v rozsudku citoval, dospěl soud prvního stupně předně k
závěru, že v posuzovaném trestím řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu,
neboť se jedná o řízení nepřiměřeně dlouhé. Žalobci proto náleží náhrada
nemajetkové újmy, kterou v důsledku tohoto nesprávného úředního postupu utrpěl,
a to v penězích. Výši této náhrady soud prvního stupně stanovil za pomoci
kritérií upravených v § 31a odst. 3 OdpŠk a s odkazem na stanovisko Nejvyššího
soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). Dovodil tak,
že základní částku odškodnění, která činí 15 000 Kč za první dva roky trvání
posuzovaného řízení a poté 15 000 Kč za každý další rok tohoto trvání a která v
závislosti na tehdy aktuální délce posuzovaného řízení (9 let a 4,5 měsíce)
odpovídala částce 125 625 Kč, je předně namístě snížit o 40 % z důvodu skutkové
a právní složitosti řízení, neboť v jeho průběhu bylo třeba provést rozsáhlejší
dokazování zahrnující výslechy většího počtu poškozených (vesměs osob cizích
národností žijících v cizině) a do vyšetřování byl zapojen též Interpol. Kromě
rozdělení věci mezi různé útvary Policie ČR pak dle soudu prvního stupně
složitost posuzovaného řízení zvýšilo i zapojení všech stupňů státních
zastupitelství do rozhodování, jakož i Ústavního soudu, což soud prvního stupně
vedlo k dalšímu snížení základní částky o 20 %. Žalobce sám se na délce řízení
negativně nepodílel, ač jeho aktivita projevující se v podaných stížnostech a
podnětech byla ve většině případů nedůvodná. Kritérium zohledňující chování
poškozeného proto soud prvního stupně k žádné úpravě základní částky odškodnění
nevedlo. Při hodnocení kritéria významu posuzovaného řízení pro poškozeného
soud prvního stupně zohlednil, že žalobce výši utrpěné škody sice vyčíslil
přibližně na částku 6 000 EUR odpovídající nevyplacené mzdě za provedenou
práci, ani po poučení ze strany soudu však netvrdil ani neprokazoval nic, co by
svědčilo o jím tvrzeném vyšším významu tohoto řízení pro jeho osobu. Nadto byl
žalobce dle soudu prvního stupně v odškodňovacím řízení pasivní, když nenavrhl
svůj účastnický výslech ani se k jednání soudu nikdy nedostavil, přičemž
nespecifikoval, jak konkrétně posuzované řízení zasáhlo do jeho života. Význam
posuzovaného řízení pro žalobce proto soud prvního stupně v konečném výsledku
zhodnotil jako snížený, což promítl do přiznaného odškodnění snížením základní
částky o 10 %. Z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci
však tuto částku současně navýšil o 20 %. Soud prvního stupně proto uzavřel, že
v důsledku zmíněných úprav je třeba základní částku odškodnění snížit o
celkových 50 %, tj.
5. K odvolání žalobce i žalované poté ve věci rozhodoval Městský soud v
Praze, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku o věci samé jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku
odvolacího soudu), přičemž v zamítavém výroku o věci samé jej změnil pouze ve
vztahu k částce 14 062,50 Kč s příslušenstvím, ohledně níž žalobě vyhověl,
zatímco ve zbývající části tohoto výroku byl rozsudek soudu prvního stupně
rovněž jako správný potvrzen (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Dalšími
výroky tohoto rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nákladech řízení
vedeného před soudem prvního stupně (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a o
nákladech řízení vedeného před soudem odvolacím (výrok IV rozsudku odvolacího
soudu).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
která zhodnotil jako správná, načež se ztotožnil též s jeho závěrem, že je
posuzované řízení vzhledem k jeho povaze nepřiměřeně dlouhé a že za
nemajetkovou újmu, která byla tímto nesprávným úředním postupem žalobci
způsobena, žalobci náleží finanční odškodnění. Ztotožnil se též se způsobem
stanovení základní částky tohoto odškodnění, jaký zvolil soud prvního stupně,
pouze s tím rozdílem, že počátek posuzovaného řízení vztáhl až ke dni 26. 7. 2011, kdy žalobce ve skutečnosti trestní oznámení podal, přičemž do celkové
délky tohoto řízení, které stále neskončilo, navíc započetl dobu, která
uplynula od rozhodnutí soudu prvního stupně do vyhlášení rozsudku soudu
odvolacího. Při nezměněné sazbě za první dva roky trvání řízení, resp. za každý
další rok jeho trvání, tak při délce řízení čítající 9 měsíců a 6,5 měsíce
dospěl k základní částce odškodnění ve výši 128 125 Kč. Mimořádně vysoká
složitost posuzovaného řízení, a to jak po stránce skutkové a procesní, tak i
po stránce hmotněprávní (odvozovaná z počtu poškozených, nutnosti zajištění
řady důkazů cestou dožádání, a to i do ciziny – Slovensko, Rumunsko, Vietnam,
dále ze zapojení Interpolu, potřeby překladů listin a tlumočení, jakož i z
počtu a jednotlivých instancí orgánů veřejné moci, které v řízení rozhodovaly),
pak odvolací soud vedla ke snížení uvedené částky o 40 % (z čehož 10 % připadlo
na víceinstančnost rozhodování). Stejně jako soud prvního stupně ani odvolací
soud po zohlednění kritéria chování poškozeného v posuzovaném řízení k žádné
úpravě základní částky nepřistoupil, když zohlednil nejen to, že opakované
stížnosti a námitky, jejichž prostřednictvím se žalobce (spolu s dalšími
poškozenými) domáhal zjednání nápravy v postupu rozhodujících orgánů, byly
převážně nedůvodné, ale i to, že stížnost k Ústavnímu soudu, která vyústila ve
vydání již dříve zmíněného nálezu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13,
žalobce sám nepodal a o zrušení napadených rozhodnutí tak neusiloval. Naproti
tomu Ústavním soudem kritizovaný postup orgánů veřejné moci v posuzovaném
řízení promítl i odvolací soud do přiznaného zadostiučinění zvýšením základní
částky o 20 %. Posledním kritériem, kterým se odvolací soud zabýval, byl význam
posuzovaného řízení pro žalobce, přičemž uzavřel, že tento význam je namístě
hodnotit jako snížený, a základní částku odškodnění je proto třeba snížit o 20
%. V této souvislosti odvolací soud uvedl, že žalobce ke svému tvrzení o tom,
že předmětné řízení pro něj mělo mimořádný význam, neuvedl žádnou konkrétní
skutečnost, která by toto tvrzení odůvodňovala, natož aby tuto skutečnost též
prokázal. Nic na tom nezměnilo ani poučení, jehož se v uvedeném smyslu žalobci
od soudu dostalo. Žalobce nadto dle odvolacího soudu dosud v tomto ani v
posuzovaném řízení nespecifikoval, jakou škodu požaduje v adhezním řízení
nahradit, a tedy „co přesně je pro něj v adhezním řízení v sázce“. Nelze proto
dovodit, že by „pro něj v sázce byla významná majetková hodnota, které by mohlo
odpovídat zvýšení zadostiučinění“.
Za situace, kdy žalovaná právě s poukazem na
tento stav tvrdila, že význam posuzovaného řízení pro žalobce je naopak
snížený, se proto odvolací soud s tímto jejím názorem ztotožnil a základní
částku zadostiučinění naopak snížil, a to právě o zmíněných 20 %. Po promítnutí
všech zohledněných kritérií tedy odvolací soud základní částku odškodnění ve
výsledku snížil o celkových 40 %, tj. na konečných 76 875 Kč, čímž částku, jež
byla žalobci přiznána soudem prvního stupně, zvýšil o 14 062,50 Kč.
7. Rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen co do zamítnutí žaloby ohledně částky 100 000 Kč s
příslušenstvím, napadl žalobce včasným dovoláním.
8. Odvolací soud se dle žalobcova názoru předně odchýlil od judikatury
Nejvyššího soudu při řešení otázky výše základní částky odškodnění, kterou
nesprávně právně posoudil. Byla-li délka řízení násobně delší, než by bylo
možno vzhledem k okolnostem případu očekávat, měla by se totiž přiznaná částka
za příslušný časový úsek blížit horní hranici intervalu uvedeného ve
Stanovisku, jak plyne např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp.
zn. 30 Cdo 1320/2011. Žalobce v této souvislosti poukázal na § 159 trestního
řádu, z něhož plyne, že nejdelší lhůta pro prověřování je stanovena na 6
měsíců, a dále zdůraznil důležitost rychlosti trestního řízení. Prověřování
trvající déle než 9 let přitom dovolatel považuje za extrémně dlouhé.
9. Odchýlení se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu žalobce dále
spatřuje v závěru odvolacího soudu o snížení zadostiučinění z důvodu
víceinstančnosti řízení. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, a zdůraznil, že řízení
probíhalo na více úrovních Police ČR a státních zastupitelství z důvodu vadného
a nekoncepčního přístupu orgánů činných v trestním řízení, a dále že na řízení
před Ústavním soudem nelze nahlížet jako na další instanci.
10. Za nesprávné dovolatel považuje také snížení zadostiučinění z důvodu
složitosti řízení. Vedle toho, že v řízení docházelo k dlouhým obdobním
nečinnosti a že posuzovaná věc nebyla složitá hmotněprávně, totiž úvaha soudu o
snížení zadostiučinění o 40 % nemůže dle žalobcova názoru obstát ani v
kontrastu s právním závěrem soudu o nutnosti navýšit základní částku o pouhých
20 % z důvodu postupu orgánů činných v trestním řízení, když v takovém případě
by byl postup orgánů činných v trestním řízení považován za méně závažný, resp.
„méně se podílející na průtazích v řízení“, než kritérium složitosti věci.
Takový závěr ovšem zcela popírá úvahy Ústavního soudu obsažené v nálezu, který
byl v posuzovaném řízení vydán a který při znalosti složitosti věci hodnotil
postup orgánů činných v trestním řízení za natolik závadný, že v něm shledal
zásah do ústavně zaručených práv poškozených. V této souvislosti žalobce namítl
rozpor závěru odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021,
sp. zn. 30 Cdo 2889/2020, který se týkal obdobné věci, jakož i to, že v rozporu
s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009,
nebylo zohledněno nerespektování precedenčních účinků zmíněného nálezu
Ústavního soudu ze strany orgánů činných v trestním řízení.
11. Také při řešení otázky, zda žalobce v průběhu posuzovaného řízení
aktivně využíval dostupné prostředky způsobilé odstranit průtahy v řízení, se
odvolací soud podle názoru dovolatele od ustálené judikatury Nejvyššího soudu
odchýlil. Na rozdíl od závěru plynoucího z již zmíněného rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2889/2020, totiž nepřihlédl k tomu, že
důvodnost žalobcových četných stížností na průtahy v řízení nakonec vyplynula z
vydaného zrušujícího nálezu Ústavního soudu.
12. Otázku významu předmětu řízení pro žalobce pak odvolací soud
posoudil dle dovolatele v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 10.
2019, sp. zn. 30 Cdo 2715/2019, jenž byl rovněž vydán ve skutkově obdobné věci
a podle kterého význam řízení pro žalobce lze obecně považovat za standardní,
zároveň je však nutné zabývat se souvislostí trestního řízení s řízením
civilním. Kromě toho žalobce náhradu škody způsobenou mu nevyplacením mzdy
vyčíslil na přibližně 6 000 EUR, což nelze ve vztahu k němu považovat na
nevýznamnou hodnotu. Žalobce též doplnil svá tvrzení a navrhl důkazy k
prokázání zvýšeného významu řízení pro něj. Poukázal přitom na skutečnost, že
pro něho neexistuje jiná možnost, jak se svého nároku domoci, než v adhezním
řízení, což platí o to více v případě požadavku na náhradu nemajetkové újmy,
jež mu byla zvlášť závažným trestným činem způsobena a který může v trestním
řízení ještě vznést.
13. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v
napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
14. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
16. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za
splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Zároveň
toto dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř.
17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Otázka, zda měl odvolací soud vyhodnotit délku posuzovaného řízení
jako extrémně nepřiměřeně dlouhou, přípustnost podaného dovolání ve smyslu §
237 o. s. ř. nezakládá. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že závěr o porušení
práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v obecné rovině je především úkolem
soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího.
Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného
práva a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní
otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk
(srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4462/2009). Výše uvedené platí rovněž pro závěr o tom, zda bylo řízení extrémně
dlouhé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo
3050/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1144/15, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2457/2020). Odkaz
dovolatele na lhůty upravené v § 159 trestního řádu je v tomto zavádějící,
neboť ty slouží k dozoru státního zástupce nad činností policejního orgánu a
mohou být opakovaně prodlužovány. Ze své povahy nemohou zohledňovat okolnosti
každého konkrétního případu, které mohou vést k prodloužení prověřování. Pro
závěr, zda prověřování bylo nepřiměřeně dlouhé, či extrémně nepřiměřeně dlouhé,
proto tyto lhůty nemají žádný význam (viz již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2457/2020).
20. Dovolatelem namítaný rozpor s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího
soudu není dán ani ve vztahu k otázce zohlednění počtu stupňů soudní soustavy
při stanovení přiměřeného zadostiučinění. Citace rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, kterou žalobce do dovolání zahrnul,
je nadto nepřiléhavá, neboť závěr dovolacího soudu, že projednání případu soudy
ve více stupních nelze zpravidla klást k tíži poškozeného, zde byl míněn ve
vztahu ke kritériu chování poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk], nikoliv
ve vztahu k otázce složitosti posuzovaného řízení [§ 31a odst. 3 písm. b)
OdpŠk]. Naproti tomu z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30
Cdo 4761/2009, ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, nebo ze dne 7.
11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, vyplývá, že počet stupňů soudní soustavy, ve
kterých byla věc vyřizována, svědčí pro složitost věci, neboť je třeba vnímat,
že s rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci zapojují,
přirozeně narůstá i délka řízení (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 738/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost
byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. II. ÚS
3679/13 a ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4273/2014). Na rozdíl žalobcova
názoru je v rámci uvedeného kritéria nutné zohlednit i řízení o ústavní
stížnosti, jak patrno např. z bodu IV písm. a) Stanoviska, nebo z již zmíněného
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009. Od
uvedené judikatury se odvolací soud neodchýlil ani tím, že do posuzované otázky
složitosti řízení promítl i další aspekty působící procesní a právní komplikace
a související s vysokým počtem poškozených, kterými byly osoby cizích
národností s pobytem mimo území České republiky. Ani ve vztahu k otázce
složitosti řízení tedy nelze přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. dovodit.
21. Kromě toho Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně
dovozuje, že i stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je
především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu
odvolacího. Dovolací soud v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o
mimořádném opravném prostředku, posuzuje jen správnost základních úvah soudu,
jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např.
to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu
složitosti řízení, nikoliv však již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria
měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %) - srov.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo
ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009.
22. Totéž pak platí i ve vztahu k námitkám týkajícím se vlastního
postupu orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení, z něhož žalobce dovozuje jiný
závěr o procentuálním navýšení základní částky přiznaného odškodnění odůvodněné
tímto kritériem, než jaký učinil odvolací soud, jenž tím ve shodě s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu představovanou např. rozsudkem ze dne 5. 10. 2010,
sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, reagoval na zjištěné průtahy v řízení, odklon od
procesních pravidel ze strany orgánů veřejné moci, jakož i roztříštěnost a
nekoncentrovanost jejich postupu popsanou ve skutkových zjištěních. Dovolatelem
zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo
1637/2009, se nadto nevztahoval k případnému navýšení zadostiučinění z důvodu
nerespektování precedenční závaznosti nálezu Ústavního soudu, nýbrž k
zohlednění této okolnosti při posouzení přiměřenosti délky řízení z pohledu
jeho složitosti.
23. Dovolání je však přípustné ve vztahu k otázce týkající se zhodnocení
kritéria složitosti řízení v relaci ke kritériu zohledňujícímu postup orgánu
veřejné moci v posuzovaném řízení, jakož i ve vztahu k otázce jednání
poškozeného v průběhu posuzovaného řízení a významu tohoto řízení pro něj,
neboť při jejich řešení se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího
soudu odchýlil.
IV. Důvodnost dovolání
24. Dovolání je důvodné.
25. Podle § 13 odst. 1 věty první OdpŠk stát odpovídá za škodu
způsobenou nesprávným úředním postupem.
26. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto
zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1).
Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno
nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako
dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo
(odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním
postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a
třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke
konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti
řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu,
zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d)
postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro
poškozeného (odstavec 3).
27. Z konstantní judikatury dovolacího soudu plyne, že pro závěr, zda
byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou
délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b)
až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4761/2009). Jak patrno z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn.
30 Cdo 3331/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 186/13, z hlediska závěru o
přiměřenosti délky řízení je třeba hodnotit všechna takto jmenovaná kritéria,
ať již v neprospěch žalobce (složitost věci), nebo v jeho prospěch (postup
orgánů veřejné moci). Platí totiž, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a
v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria
uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na
celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8.
2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012). Jinak řečeno, přispěl-li k celkové délce řízení
postup orgánů veřejné moci výrazně vyšší měrou, než složitost věci, není možné,
aby při hodnocení přiměřenosti délky řízení a poskytovaného zadostiučinění
došlo pouze ke zhodnocení kritéria složitosti věci, nikoli již ke zhodnocení
kritéria postupu orgánů veřejné moci.
28. Stran postupu orgánů veřejné moci Nejvyšší soud v části IV písm. c)
Stanoviska uvedl, že tento postup „může být kvalifikován buď jako snaha
rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to i při zachování
předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná
nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování
případu (tzv. průtahy řízení).“ Podle dovolacího soudu bude „porušení práva
účastníka na přiměřenou délku řízení shledáno zejména tam, kde nevydání
dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením procesních pravidel či tam,
kde došlo k jinému pochybení ze strany orgánů veřejné moci (jedná se například
o delší dobu, která uplynula mezi jednotlivými jednáními, či o prodlevy při
předávání spisu mezi jednotlivými institucemi).“ Z napadeného rozhodnutí je
přitom patrné, že odvolací soud při hodnocení přiměřenosti délky posuzovaného
řízení a následné úvaze o výši odpovídajícího zadostiučinění, jež by
nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou tohoto řízení
odčinilo, neopomenul v souladu s uváděnou judikaturou zhodnotit jak kritérium
složitosti řízení, tak i kritérium postupu orgánu veřejné moci. Vzhledem ke
skutkovým zjištěním, ze kterých vycházel, ale jeho závěr o snížení přiznaného
odškodnění o 40 % z důvodu složitosti posuzovaného řízení na straně jedné, a o
současném navýšení tohoto odškodnění jen o 20 % z důvodu postupu orgánu veřejné
moci na straně druhé, však míru, s jakou se na celkové nepřiměřené délce
posuzovaného řízení obě tato kritéria podílela, přiměřeně neodráží (viz dále),
což tento závěr staví do rozporu s uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.
29. Zatímco odvolací soud v uvedené souvislosti přiléhavě zmínil značné
procesní komplikace, které posuzované řízení vzhledem k vysokému počtu
poškozených osob cizích národností a k nutnosti využití mezinárodní právní
pomoci provázejí a činí je složitým, v rámci hodnocení podílu postupu orgánu
veřejné moci na celkové délce řízení dostatečně nezohlednil skutková zjištění
svědčící o tom, že usnesení policejního orgánu ze dne 12. 7. 2013, č. j.
KRPA-43249/TČ-2013-001193-DŠ, jímž byla prověřovaná věc poprvé odložena, jakož
i usnesení obvodního státního zastupitelství ze dne 30. 9. 2013, č. j. 0 ZN
1423/2013-99, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí stížnosti proti posledně
uvedenému rozhodnutí, byla označena za porušující základní právo stěžovatelů na
účinné vyšetřování vyplývající ze základních práv upravených v článcích 8 odst.
1, 9 a 10 odst. 1 Listiny a v článcích 4 odst. 1 a 2 a 5 odst. 1 Úmluvy, a jako
taková zrušena nálezem, v němž se Ústavní soud velmi důrazně ohradil proti
postupu orgánů, které věc v posuzovaném řízení řešily a jejichž přístup k
prověřování dané věci byl v tomto nálezu označen za nekoncepční a zatížený
značnými průtahy (srov. zejména odstavec 22 a dále odstavce 25 až 30 nálezu).
Po této kritice ze strany Ústavního soudu by Nejvyšší soud očekával
přehodnocení dosavadních postupů a jejich nápravu. Ze skutkových zjištění, z
nichž odvolací soud vycházel, je však patrné, že se tak nestalo. V rámci
dalšího postupu orgánů veřejné moci totiž byla věc policejním orgánem opětovně
odložena, načež toto rozhodnutí bylo k podané stížnosti některých poškozených
zrušeno usnesením státní zástupkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 7.
2017, č. j. ZN 1423/2013-236, jako neodůvodněné. Následující zaznamenané úkony
v tomto řízení, které od vydání nálezu Ústavního soudu do rozhodnutí odvolacího
soudu trvalo dalších více než pět let, jsou pak již představovány pouze
vyrozuměním o postoupení věci Krajskému ředitelství Policie hlavního města
Prahy ze dne 27. 6. 2018 a sepsáním dodatku záznamu o zahájení úkonů podle §
158 odst. 3 trestního řádu ze dne 30. 8. 2019, což o jeho následné
bezprůtahovosti rovněž nesvědčí. Zřetelná absence odpovídajícího odrazu těchto
zjištění ve vzájemném poměru, v jakém se na celkové délce řízení obě výše
zmíněná kritéria podílela, jak vyžaduje závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, přitom činí právní posouzení
dotčené otázky neúplným, a tudíž nesprávným.
30. K otázce jednání poškozeného v průběhu posuzovaného řízení Nejvyšší
soud v rozsudku ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, uvedl, že při
zkoumání toho, zda poškozený využil dostupných prostředků způsobilých odstranit
průtahy v řízení, je třeba z uvedeného vycházet a jejich využití přičíst
poškozenému k dobru, nikoli mu přičítat k tíži, že je nevyužil. Děje se tak
přitom výhradně v rámci posuzování kritéria chování poškozeného podle § 31a
odst. 3 písm. c) OdpŠk, nikoliv kritéria významu předmětu řízení pro
poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk [srov. část IV písm. b)
Stanoviska].
31. V rozsudku ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, pak
Nejvyšší soud ve vztahu k hodnocení formy a výše přiměřeného zadostiučinění
zaujal závěr, podle kterého skutečnost, že se účastník nepřiměřeně dlouze
vedeného řízení pokusil o odstranění jeho průtahů podáváním stížností na ně,
automaticky neznamená, že by mu mělo být přiznáno odškodnění ve vyšším rozsahu
než účastníku, který si na průtahy v řízení nestěžoval. V konkrétním případě
však může dojít ke zvětšení újmy (frustrace) účastníka řízení, ve kterém
dochází k průtahům navzdory úspěšným stížnostem na ně. Takto zvětšené újmě
účastníka řízení by měla odpovídat úvaha soudu o stanovení formy, popřípadě
výše zadostiučinění za porušení jeho práva na přiměřenou délku řízení.
32. Odvolací soud v posuzovaném případě uzavřel, že chování poškozeného
neodůvodňuje jakoukoliv úpravu základní výše odškodnění, neboť jeho četná
podání obsahující stížnosti a námitky proti postupu rozhodujících orgánů byla
neúspěšná, přičemž ústavní stížnost, na základě které Ústavní soud vydal nález
ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13, sám nepodal. Do své úvahy však již
tento soud nepromítl zjištění, že právě z odůvodnění zmíněného nálezu Ústavního
soudu vyplynulo, že posuzované řízení trpělo značnými průtahy, a to i v
důsledku nekoncepčního přístupu rozhodujících orgánů. Aniž by dovolací soud
předjímal, zda a jak má být uvedené kritérium do přiznaného zadostiučinění
konkrétně promítnuto, založení závěru o nedůvodnosti jakékoliv úpravy jeho výše
toliko na skutečnosti, že žalobcovy četné žádosti o zjednání nápravy v
posuzovaném řízení (představující činnost, která alespoň teoreticky mohla
směřovat ke zkrácení délky řízení) nebyly ze strany orgánů činných v trestním
řízení vyslyšeny, a to bez přihlédnutí k tomu, jak tento postup dotčených
orgánů následně zhodnotil Ústavní soud (byť v řízení o ústavní stížnosti, které
žalobce sám neinicioval), znamená nejen odklon od výše citované judikatury
Nejvyššího soudu, ale i to, že právní posouzení odvolacího soudu je v rozsahu
kritéria spočívajícího v jednání poškozeného rovněž neúplné, a proto nesprávné.
33. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu při absenci skutečností
zakládajících zvýšený nebo snížený význam předmětu řízení pro poškozeného je
nutné dojít k závěru o jeho standardním významu, který se v základní částce
odškodnění nijak neprojeví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011,
sp. zn. 30 Cdo 765/2010, nebo ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1602/2011).
Dovolací soud ve vztahu ke kritériu významu předmětu řízení pro účastníka
současně dovodil, že zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a
prokazuje při uplatnění nároku z odpovědnosti za neprojednání věci v přiměřené
době poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která
již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou
například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního
stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková
řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu
stavu, je třeba vyřídit přednostně. U těch se zvýšený význam předmětu řízení
pro účastníka ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009).
34. Rubem uvedené úvahy je, že v případě nižšího významu předmětu řízení
pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti
žalovanou a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků
okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného.
Obecně je totiž i zde třeba vyjít z toho, že nejde-li o shora vyjmenované
případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam
předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o
porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani případnému zvýšení či
snížení základního odškodnění za ně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11).
35. Závěr, že význam předmětu řízení pro poškozeného lze považovat
zásadně za standardní, vyslovil Nejvyšší soud taktéž ve vztahu k adheznímu
řízení, jak patrno z jeho rozsudku ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo
2715/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. IV. ÚS 261/20, a z judikatury,
která byla v odůvodnění tohoto rozhodnutí citována. U adhezního řízení se tak
sice neprosadí předpoklad typově zvýšeného významu předmětu řízení, jak se
jinak děje například ve věcech pracovněprávních sporů nebo věcí týkajících se
zdraví nebo života (srov. Stanovisko nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.
12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014), ale ani se význam řízení o majetkovém
nároku poškozeného bez dalšího nesnižuje jen kvůli tomu, že daný nárok byl
uplatněn v adhezním řízení. K tomu pak přistupují jednotlivé okolnosti
konkrétního případu, které mohou takto standardní význam řízení pro poškozeného
modifikovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo
2399/2017). Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) se otázkou
aplikovatelnosti práv garantovaných čl. 6 odst. 1 Úmluvy na postavení
poškozených v trestním řízení zabýval v rozsudku ESLP ze dne 12. 2. 2004, ve
věci Perez proti Francii, stížnost č. 47287/99. V dané věci ESLP zaujal oproti své předcházející
judikatuře nový přístup ohledně použitelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy na připojení
se poškozeného k trestnímu řízení. Dospěl k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy je
použitelný i na řízení, v nichž se poškozený připojil k řízení již ve stádiu
samotného předběžného šetření, přičemž není podstatné, zda též poškozený
formálně v trestním řízení uplatnil právo na náhradu škody. Uvedený závěr
dopadá i na ty případy, kdy ohledně práva na náhradu škody může být zahájeno,
či již probíhá, řízení před civilními soudy. Tedy i v případech, kdy se v
trestním řízení rozhoduje pouze o trestním obvinění, je pro použitelnost čl. 6
odst. 1 Úmluvy rozhodujícím faktorem, zda od okamžiku připojení se poškozeného
k trestnímu řízení až do jeho skončení zůstala občanskoprávní složka (ve smyslu
autonomního výkladu Úmluvy) úzce spojena s průběhem trestního řízení, jinými
slovy, zda trestní řízení mělo na občanskoprávní složku vliv.
36. Navzdory uvedeným závěrům však odvolací soud poté, co zkonstatoval,
že žalobce i přes poskytnuté procesní poučení neprokázal své tvrzení o tom, že
význam posuzovaného řízení byl pro něj vyšší, než standardní, uzavřel, že tento
význam hodnotí jako snížený, což do přiznaného odškodnění promítl snížením
základní částky o 20 %. Přitom tak učinil na podkladě pouhého tvrzení žalované,
podle kterého bylo pro žalobce v posuzovaném řízení „jen málo v sázce“, jemuž
odvolací soud přisvědčil v situaci, kdy žalobce dle jeho názoru svůj požadavek
na náhradu škody dosud v žádném řízení blíže nekonkretizoval (viz bod 34
odůvodnění napadeného rozsudku). Tento závěr, který nevychází z konkrétních
skutkových zjištění podložených provedenými důkazy, a nadto přehlíží zjištění
soudu prvního stupně obsažené v bodě 17 odůvodnění jeho rozsudku, podle kterého
žalobce svůj požadavek odvozovaný od nevyplacené mzdy vyčíslil na částku 6 000
EUR (konkrétní výpočet této částky přitom žalobcova právní zástupkyně
prezentovala při jednání prvostupňového soudu konaném dne 9. 1. 2019 – viz č.
l. 154 spisu), je však s uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu v rozporu,
přičemž se současně jedná o závěr nesprávný.
37. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné takové vady
neshledal.
38. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1
o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
39. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty
za středníkem o. s. ř., ve spojení s § 226 o. s. ř., vázány právním názorem
dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven.
40. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 11. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu