30 Cdo 2209/2022

30 Cdo 2209/2022-386

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce F. S., nar. XY, bytem v XY, Rumunsko, zastoupeného JUDr. Mgr. Štěpánkou Mikovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 990 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 50/2017, o dovolání žalobce i žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2022, č. j. 12 Co 16/2022-354,

I. Zrušuje se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2022, č. j. 12 Co 16/2022-354, v rozsahu potvrzení zamítnutí žaloby do částky 100 000 Kč s příslušenstvím a v navazujících nákladových výrocích a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

II. Dovolání žalované se odmítá.

1. Žalobce se (po pravomocném zamítnutí žaloby ve vztahu k jeho požadavku na zaplacení další částky 250 000 Kč s příslušenstvím, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 12. 2017, č. j. 28 C 50/2017-82, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2021, č. j. 12 Co 25/2020-233) podanou žalobou, ve znění její změny připuštěné usnesením vyhlášeným u jednání soudu prvního stupně dne 30. 9. 2021, domáhal po žalované zaplacení částky 990 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 7. 3. 2017 do zaplacení jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky vyšetřování vedeného na základě trestního oznámení ze dne 26. 7. 2011 pro podezření ze spáchání trestného činu obchodování s lidmi, které žalobce podal spolu s dalšími oznamovateli a v němž figuroval jako poškozený (dále jen „posuzované řízení“).

2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 10. 2021, č. j. 28 C 50/2017-261, žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 118 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 7. 3. 2017 do zaplacení (výrok I), žalobu co do částky 872 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 10 650 Kč (výrok III).

3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Žalobce podal dne 29. 11. 2010 trestní oznámení, v němž uvedl, že měl několik měsíců pro pachatele pracovat jako dělník v lese, aniž mu měli za odvedenou práci v úmyslu zaplatit mzdu. K zastupování si zvolil advokátku JUDr. Štěpánku Mikovou. V letech 2010 a 2011 byla podávána jednotlivá trestní oznámení. Ve věci vystupovalo cekem 66 poškozených z několika zemí (včetně Slovenska, Rumunska a Vietnamu). Dále soud prvního stupně podrobně popsal průběh posuzovaného řízení, z něhož zejména vyplynulo, že dne 30.

10. 2012 byl vydán záznam o zahájení úkonů trestního řízení pro spáchání trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociálním zabezpečení, na zdravotním pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti dle § 147 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, a trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1 a 3 trestního zákona spáchaného formou spolupachatelství dle § 9 odst. 2 trestního zákona. Úředním záznamem ze dne 29. 1. 2013 došlo k administrativnímu vyloučení prověřování podezření ze spáchání trestného činu podvodu ze společného řízení k samostatnému řízení.

Usnesením Policie ČR, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 12. 7. 2013, sp. zn. KRPA-43249/TČ-2013-001193-DŠ, byla věc odložena, neboť se nejednalo o trestný čin a věc nebylo možno vyřídit jinak. Stížnost poškozených (včetně žalobce) proti uvedenému usnesení byla poté zamítnuta usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 0 ZN 1423/2013-99. Ústavní soud na základě podané ústavní stížnosti některých poškozených (včetně žalobce) nálezem ze dne 16.

12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13, rozhodl, že usnesením Policie ČR, Obvodního ředitelství policie Praha 1, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 12. 7. 2013, č. j. KRPA-43249/TČ 2013-001193-DŠ, a usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 30. 9. 2013, č. j. 0 ZN 1423/2013-99, bylo porušeno základní právo stěžovatelů na účinné vyšetřování vyplývající z čl. 8 odst. 1, čl. 9 a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jakož i z čl. 4 odst. 1 a 2 a čl.

5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), a obě zmíněná usnesení zrušil. Ústavní soud konstatoval, že odůvodnění obou rozhodnutí je povrchní a nekonzistentní, aniž by se policie i státní zastupitelství zabývaly podstatou podezření, věc byla neorganicky roztříštěna mezi několik policejních orgánů, dokonce v rámci různých krajských ředitelství, což znemožnilo efektivní vyšetřování. Závěrem Ústavní soud konstatoval, že v řízení došlo k nekoncepčnímu přístupu orgánů činných v trestním řízení a došlo ke značným průtahům.

V roce 2016 byla opět řešena věcná příslušnost orgánů činných v trestním řízení a byla využívána zahraniční pomoc orgánů činných v trestním řízení. Usnesením Policie ČR ze dne 19. 7. 2017 však byla předmětná trestní věc opět odložena, nicméně toto rozhodnutí bylo usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 24. 7. 2017 zrušeno. Dne 27. 6.

2018 byla věc podle věcné příslušnosti postoupena Krajskému ředitelství Policie hlavního města Prahy, odbor hospodářské kriminality a dne 3. 7. 2018 byl spisový materiál tomuto orgánu předán. Dne 30. 8. 2019 byl vydán dodatek záznamu o zahájení úkonů z důvodu změny právní kvalifikace na podezření ze zločinu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 2 písm. e), písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, přičemž posuzované řízení stále probíhá. V rámci trestního řízení uplatnil žalobce nárok na náhradu škody ve výši 1 500 EUR a na náhradu nemajetkové újmy, kterou ale nijak blíže nespecifikoval. S nárokem na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 990 000 Kč se žalobce obrátil na žalovanou dne 11. 7. 2016, ta však jeho nárok nepovažovala za důvodný.

4. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), a uzavřel, že posuzované řízení ve vztahu k žalobci trvalo od 29. 10. 2010 (správně má být v souladu se skutkovými zjištěními i vypočtenou délkou řízení uvedeno 29.

11. 2010; poznámka Nejvyššího soudu), kdy žalobce podal trestní oznámení o skutečnostech nasvědčujících, že byl spáchán trestný čin, a dosud není ukončeno. Soud prvního stupně tedy posuzované řízení hodnotil ke dni vyhlášení svého rozhodnutí dne 4. 10. 2021, kdy trvalo 10 let a 10 měsíců. Soud prvního stupně uzavřel, že řízení je složitější po skutkové (větší množství poškozených z různých zemí, zajišťování listin, využívání zahraniční pomoci orgánů činných v trestním řízení) i procesní stránce (posuzování věcné příslušnosti orgánů činných v trestním řízení), v řízení došlo k průtahům (nečinnost policejních orgánů, rozdělení věci při jejím prověřování na různá krajská ředitelství policie a zrušení vydaných rozhodnutí pro nezákonnost, jak vytkl orgánům činným v trestním řízení Ústavní soud).

Význam řízení pro žalobce hodnotil soud prvního stupně jako standardní, neboť v něm byl žalobce v postavení poškozeného a ačkoliv uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy, nespecifikoval ani požadovanou částku, ani k jakému zásahu do jeho osobní sféry došlo. Žalobce se dále v posuzovaném řízení připojil s nárokem na náhradu škody ve výši 1 500 EUR, i v rámci trestního řízení tedy dle soudu prvního stupně sledoval svůj majetkový zájem. V této souvislosti soud prvního stupně uzavřel, že byť žalobce v rámci řízení podával stížnosti na průtahy, různé podněty a žádosti o dohled nad činností policejního orgánu apod., byl veden svým majetkovým zájmem.

Délku posuzovaného řízení posoudil soud prvního stupně jako nepřiměřenou a uzavřel, že žalobci náleží peněžité zadostiučinění, které vypočetl na 118 000 Kč. Za období 10 let a 10 měsíců stanovil základní částku ve výši 15 000 Kč ročně, kterou za první dva roky zkrátil na polovinu. Celkovou základní částku 147 500 Kč snížil o 40 % z důvodu skutkové, procesní i právní složitosti a navýšil ji o 30 % z důvodu průtahů a nekoncepčního postupu orgánů činných v trestním řízení, o 10 % snížil tuto částku z důvodu, že poškození byli zastoupeni stejným zástupcem, který hájil jejich zájmy v trestním řízení, a rovněž podali hromadné žaloby na odškodnění, čímž mají usnadněnou procesní situaci i procesní postavení.

U ostatních kritérií (chování poškozeného, význam řízení pro poškozeného) soud prvního stupně důvod pro modifikaci základní částky neshledal.

5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce i žalované rozsudkem ze dne 22. 2. 2022, č. j. 12 Co 16/2022-354, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která však doplnil o zjištění, že usnesením Policie ČR ze dne 24. 9. 2021 byla věc opět odložena, ale usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 25. 1. 2022, č. j. VZN 1575/2021-93, bylo odložení věci zrušeno. Z těchto listin odvolací soud dále zjistil, že žalobce v trestním řízení vypověděl, že do České republiky přijel z Rumunska na práci v lese, byl zdarma ubytován v penzionu v docela dobrých podmínkách, nedostal však slíbených 50 EUR denně na jídlo, hlady však netrpěl, nikdo mu nevytýkal nedostatky v práci ani mu nevyhrožoval, neslyšel o tom ani ve vztahu k ostatním. Na práci zůstal jen jeden měsíc, protože nedostal výplatu. Odvolací soud se zcela ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně včetně způsobu výpočtu přiznaného odškodnění, které je v souladu i s dalšími rozhodnutími odvolacího soudu v obdobných věcech, a zdůraznil, že žalobce nemůže svou tvrzenou újmu odvozovat od svého zájmu na vedení trestního stíhání či potrestání pachatele a že rovněž nebylo žádným kvalifikovaným způsobem prokázáno, že by žalobce byl zvlášť zranitelnou obětí, jejíž zájem na trestním řízení by byl nepochybně zvýšený. Z tohoto důvodu i odvolací soud shledal význam řízení pro žalobce jako standardní.

II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, a to ve výroku I v části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, a dále ve výroku II o nákladech řízení.

8. Žalobce v první řadě (1) nesouhlasil s posouzením kritérií složitosti řízení (pro něž byla základní částka snížena o 40 %) a postupu orgánů veřejné moci (pro něž byla základní částka zvýšena o 30 %), které nepovažoval za vzájemně proporcionální a namítal, že z důvodu postupu orgánů veřejné moci měla být základní částka zvýšena o 80 %, neboť nesprávný postup orgánů činných v trestním řízení se na celkové délce řízení podílel výrazně větší měrou, než složitost věci. Při tomto posouzení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2889/2020, vydaného v obdobné věci. Navíc žalobce namítal, že odvolací soud vůbec nezohlednil skutečnost, že orgány činné v trestním řízení nerespektovaly precedenční účinky nálezu Ústavního soudu, čímž se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009.

9. Dále žalobce (2) nesouhlasil s posouzením kritéria jednání poškozeného, neboť v řízení tvrdil a prokázal, že využil dostupné prostředky k odstranění průtahů v řízení, odvolací soud to však nijak nezhodnotil a základní částku z tohoto důvodu nezvýšil, ačkoliv byla aktivita žalobce a dalších poškozených ve věci zcela stěžejní a bez ní by trestní věc byla dávno odložena. Tímto se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2457/2020, vydaného v obdobné věci.

10. Na závěr žalobce (3) nesouhlasil ani se snížením základní částky z důvodu zastoupení více poškozených jedním zmocněncem, neboť tento závěr je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2889/2020, který se věnuje otázce sdílené újmy, tedy obdobné situaci, a zdůraznil, že při úvaze o snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu sdílené újmy je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a k tomu, zda sdílení nepřiměřené délky řízení odůvodňuje nižší výši zadostiučinění, k čemuž může dojít, pokud jednotliví poškození mohou objektivně vnímat odškodnění újmy každého z nich jako alespoň částečné odškodnění újmy vlastní. I v případě zastoupení společným zmocněncem je tedy dle žalobce nutno posuzovat, zda mělo společné zastoupení vliv na jednotlivé poškozené, konkrétně na jejich vnímání průtahů v trestním řízení, což v daném případě pozitivní dopad na jednotlivé poškozené nemělo, spíše naopak se frustrace žalobce prohlubovala víc, pokud viděl, že i přes opakované stížnosti mnoha poškozených k průtahům stále docházelo. Skutečnost, že byla činěna hromadná podání, by mohla mít dle žalobce vliv pouze na náhradu škody, pokud by se poškození finančně spolupodíleli na nákladech společného zmocněnce, nikoliv na nemajetkovou újmu v důsledku nepřiměřené délky řízení.

11. Závěrem žalobce navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu v napadeném rozsahu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

12. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.

13. Rozsudek odvolacího soudu napadla i žalovaná, a to ve výroku I.

14. Žalovaná na úvod obecně uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Poté žalovaná v první řadě namítala, že se odvolací soud nezabýval její námitkou, že soudy uvádí ve skutkových zjištěních rozdílná data podání trestního oznámení žalobcem (v prvním rozsudku soudu prvního stupně ze dne 13. 12. 2017 je uvedeno, že posuzované řízení ve vztahu k žalobci trvá od 28. 7. 2011, ale že trestní oznámení bylo podáno dne 29. 11. 2010, v předchozím rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 1. 6. 2021 je jako datum podání trestního oznámení uvedeno 28. 7. 2011 a v napadeném rozsudku odvolacího soudu je uvedeno datum 29. 10. 2010). Žalovaná tedy namítla nedostatečná skutková zjištění, která mají vliv na konečné výpočty přiznaného zadostiučinění.

15. Dále žalovaná namítala, že se odvolací soud i přes námitky žalované nezabýval otázkou zájmu žalobce na výsledku trestního řízení (co pro něj bylo „v sázce“) a omezením výše odškodnění ve vztahu k požadované částce v adhezním řízení, čímž se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, a ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010. V této souvislosti žalovaná poukázala i na několik rozsudků Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek Apicella proti Itálii ze dne 29. 3. 2006, rozsudek Klein proti Německu ze dne 27. 7. 2000, rozsudek Klepetář proti České republice ze dne 21. 2. 2006, rozsudek Berlin proti Lucembursku ze dne 15. 7. 2003, rozsudek Szeloch proti Polsku ze dne 22. 5. 2001) a zdůraznila, že žalobce se domáhal nevyplacené mzdy ve výši 1 500 EUR, což však nijak nedoložil, a hned poté, co zjistil, že mzdu nedostane, odcestoval z České republiky a věc pustil ze zřetele a nároku se v civilním řízení nedomáhal. Z tohoto pohledu se výší odškodnění nezabýval ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2715/2019, z něhož rozhodování v této i obdobných věcech vycházení. Žalovaná tedy navrhla předložit věc velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z důvodu roztříštěných názorů a dosud nevypořádané argumentace žalované.

16. Dále žalovaná upozornila na to, že mnozí poškození při podání trestních oznámení nemluvili pravdu, je tedy otázkou, zda by bylo vůbec trestní řízení zahájeno, pokud by tak učinili, a trvala na tom, že má stále pochybnosti stran právního zastoupení jednotlivých poškozených. V této souvislosti poukázala na usnesení Policie ČR ze dne 24. 9. 2021, č. j. KRPA-43249-423/TČ-2013-000073, o odložení věci, z něhož vyplývají nesrovnalosti při podávání trestních oznámení, uplatňování nároků u jednotlivých poškozených a jejich zastupování. V této souvislosti se žalovaná Nejvyššího soudu dotazovala, jakým způsobem se má protistrana ve sporu bránit stran pochybností o udělené plné moci s tím, že ani nemůže mít k dispozici její případné odvolání v případě předložení starší plné moci.

17. Závěrem žalovaná navrhla změnu výroků I rozsudků odvolacího soudu i soudu prvního stupně a zamítnutí žaloby, případně jejich zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení.

18. Žalobce se k dovolání žalované vyjádřil tak, že navrhl jeho odmítnutí, a uvedl, že se v trestním řízení kromě částky 1 500 EUR domáhal i zákonného úroku z prodlení z této částky, nákladů na zmocněnce a náhrady nemajetkové újmy a že pro něj nebyla „v sázce“ jen nevyplacená mzda. Navíc rozsah uplatněných nároků lze rozšířit i u hlavního líčení, dokud nebude zahájeno dokazování. Dále žalobce zdůraznil, že v daném případě nejde jen o peněžité plnění, ale žalobce byl obětí trestného činu. V této souvislosti také uvedl, že k žádnému protichůdnému rozhodování dovolacího soudu o této otázce nedošlo, důvod pro předložení věci velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu tak není dán. Rovněž žalobce namítl, že žalovaná řádně neformulovala dovolací námitky, tedy otázky, které by zakládaly přípustnost dovolání, a to včetně závěrečné části dovolání, která obsahuje jen určité obecné připomínky vztahující se k jiným poškozeným, a otázka právního zastoupení žalobce již byla vyřešena.

III. Přípustnost dovolání

19. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovoláních rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

20. Obě dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, za splnění podmínky § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., resp. § 241 odst. 2 písm. b) a

odst. 4 o. s. ř. Nejvyšší soud se tedy dále zabýval tím, zda obě dovolání obsahují všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda se jedná o dovolání přípustná.

21. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

22. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

23. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

24. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

25. Ve vztahu k dovolání žalované Nejvyšší soud předně konstatuje, že toto dovolání do výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ohledně částky 872 000 Kč s příslušenstvím, není subjektivně přípustné, neboť oprávnění dovolání podat (subjektivní přípustnost) svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99).

26. Dovolání žalované není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné ani v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního stupně, neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

27. Otázka významu posuzovaného řízení pro žalobce, kterou měl odvolací soud dle žalované nesprávně právně posoudit, pokud nezohlednil zájem žalobce na výsledku posuzovaného řízení a neomezil výši odškodnění na to, co bylo v posuzovaném řízení pro žalobce „v sázce“, čímž se měl odchýlit od v dovolání citované judikatury Nejvyššího soudu i Evropského soudu pro lidská práva, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Při řešení této otázky se totiž odvolací soud od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil, pokud po přihlédnutí k povaze posuzovaného řízení, v němž žalobce figuroval jako osoba poškozená trestným činem, a k tomu, že žalobce v tomto řízení uplatňoval (kromě blíže nespecifikované nemajetkové újmy) náhradu škody odpovídající nevyplacené mzdě ve výši 1 500 EUR, uzavřel, že význam řízení pro žalobce je standardní a není tedy namístě výši odškodnění z tohoto důvodu jakkoliv upravovat, neboť při absenci prokázaných skutečností odůvodňujících závěr o vyšším či naopak nižším významu je namístě tento význam hodnotit jako standardní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.

10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1602/2011, a ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2715/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. IV. ÚS 261/20). Odvolací soud se tudíž neodchýlil ani od žalovanou zmiňovaných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 5.

10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, a ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010, ani od v dovolání uvedené judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Apicella proti Itálii ze dne 29. 3. 2006, stížnost č. 64890/01, rozsudek Klein proti Německu ze dne 27. 7. 2000, stížnost č. 33379/96, rozsudek Klepetář proti České republice ze dne 21. 2. 2006, stížnost č. 19621/02, rozsudek Berlin proti Lucembursku ze dne 15. 7. 2003, stížnost č. 44978/98, rozsudek Szeloch proti Polsku ze dne 22.

5. 2001, stížnost č. 33079/96), která řešila skutkově odlišné případy.

28. Rovněž z pohledu výše částky, jejíž náhrady se žalobce v posuzovaném řízení domáhal, není rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, reprezentovanou např. zmíněným rozsudkem ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, nebo rozsudkem ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1162/2017, v rozporu. Celkové přiznané odškodnění tuto částku sice přesahuje, nikoliv však v míře zjevně nepřiměřené, navíc tato výše odškodnění odráží zhodnocení individuálních okolností daného případu odvolacím soudem, které se konkrétně projevilo ve výrazném zvýšení odškodnění na základě kritéria postupu orgánů veřejné moci dle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk, jenž odvolací soud posoudil jako dlouhodobě neodpovídající procesním pravidlům a zatížený opakovanými průtahy, tedy z důvodu, pro který zmíněná judikatura Nejvyššího soudu prolomení finančního limitu ve výši předmětu posuzovaného řízení připouští.

29. Žalované nelze přisvědčit ani v názoru, že by uvedená otázka byla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena rozdílně, stejně jako nelze shledat ani podmínky, za nichž by bylo namístě podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, předložit věc k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, jak žalovaná požaduje, neboť ani nyní se tříčlenný senát dovolacího soudu nehodlá od právního názoru, který byl ve zmíněných rozhodnutích Nejvyššího soudu vysloven, odchýlit.

30. Zpochybňovala-li žalovaná v souvislosti s posouzením významu posuzovaného řízení pro žalobce správnost či úplnost skutkových zjištění odvolacího soudu, uplatnila tím nepřípustný dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), neboť Nejvyšší soud je skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán. Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, která na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.

31. Ohledně otázky výpočtu základní výše odškodnění včetně počátku posuzovaného řízení ve vztahu k žalobci a pochybností, které žalovaná vyjádřila stran právního zastoupení žalobce v řízení, podané dovolání trpí vadami, neboť z něj není patrné, v čem konkrétně žalovaná spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř.

32. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uzavřel, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Předpoklady přípustnosti dovolání je třeba vymezit pro každý dovolací důvod zvlášť (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).

33. Tento přístup pak byl potvrzen i ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sb., kde Ústavní soud mimo jiné uvedl, že § 241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud v případě, že dovolatel tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne.

34. Dále se nemůže jednat o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, pokud dovolatel u téže otázky současně uvede více předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14). Nepřípustnost uvedení více vzájemně se vylučujících podmínek přípustnosti pak plyne i z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 410/20, bodu 16.

35. Uvedené náležitosti podané dovolání ve shora vymezené části neobsahuje. Stran zpochybněného výpočtu přiznaného zadostiučinění se totiž žalovaná omezila pouze na námitku nedostatečných skutkových zjištění, respektive rozporných závěrů v předchozích rozhodnutích v dané věci a v napadeném rozsudku odvolacího soudu ohledně data podání trestního oznámení žalobcem, neuvedla však žádné předpoklady přípustnosti dovolání v této části, což neodstranilo ani obecné konstatování v úvodu dovolání, že dovolání je přípustné, neboť „závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. V případě právního zastoupení žalobce pak žalovaná neformulovala žádnou právní otázku, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí mělo spočívat, nýbrž bez jakéhokoliv vztahu k některé z variant přípustnosti dovolání upravených v § 237 o. s. ř. a bez souvislosti s konkrétními závěry vyslovenými v napadeném rozsudku odvolacího soudu zformulovala toliko obecnou žádost o radu, jak má při vzniku pochybností o udělené plné moci, kterých dle jejích slov v řízeních o obdobných nárocích přibývá, postupovat. V této části tedy dovolání žalované nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

36. Nejvyšší soud tudíž dovolání žalované odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. z části pro jeho nepřípustnost a z části pro vady, pro něž nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat a které nebyly žalovanou v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

37. Dovolání žalobce je podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné v části směřující proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Toto však v případě přípustnosti a důvodnosti dovolání ve zbývajícím rozsahu nebrání dovolacímu soudu, aby zrušil i nákladový výrok jako výrok závislý na výroku o věci samé.

38. Ohledně dovolání žalobce proti výroku I v části, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby v rozsahu částky 100 000 Kč s příslušenstvím, se Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností dle § 237 o. s. ř.

39. Přípustnost dovolání žalobce dle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka vzájemného posouzení kritérií složitosti řízení a postupu orgánů veřejné moci a přiměřené procentuální úpravy základní částky z tohoto důvodu, neboť při jejím řešení se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, Nejvyšší soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zda byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009).

40. Totéž pak platí i ve vztahu k námitkám týkajícím se postupu orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení, z něhož žalobce dovozuje jiný závěr o procentuálním navýšení základní částky přiznaného odškodnění odůvodněné tímto kritériem, než jaký učinil odvolací soud, jenž tím ve shodě s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu reagoval na zjištěné průtahy v řízení, odklon od procesních pravidel ze strany orgánů veřejné moci, jakož i roztříštěnost a nekoncentrovanost jejich postupu popsanou ve skutkových zjištěních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, nebo ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2889/2020). Dovolatelem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009, se nadto nevztahuje k případnému navýšení zadostiučinění z důvodu nerespektování precedenční závaznosti nálezu Ústavního soudu, nýbrž k zohlednění této okolnosti při posouzení přiměřenosti délky řízení z pohledu jeho složitosti.

41. Dovolání žalobce je však přípustné ve vztahu k otázce týkající se zhodnocení kritéria jednání poškozeného v průběhu posuzovaného řízení a k otázce snížení odškodnění z důvodu více poškozených zastupovaných společným zmocněncem, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

42. Dovolání je důvodné.

43. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

44. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

45. Ke kritériu jednání poškozeného v průběhu posuzovaného řízení [§ 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk] Nejvyšší soud v části IV. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní (dále jen „Stanovisko“), uvedl, že chování poškozeného je subjektivním kritériem, které může na celou délku řízení působit jak negativně, tak i pozitivně. Na jednu stranu může poškozený jako účastník řízení přispět k nárůstu jeho délky svou nečinností (např. nereagováním na výzvy soudu) nebo naopak svou aktivitou ryze obstrukčního charakteru (např. opakované činění nejasných podání, navrhování provedení mnoha důkazů, četné změny žalobních návrhů atd.), a to jak úmyslným, tak i nedbalostním jednáním. Na druhou stranu může poškozený jakožto účastník řízení vyvíjet činnost alespoň teoreticky směřující ke zkrácení délky řízení, v což lze zahrnout i využití dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení způsobené nečinností rozhodujícího orgánu. V této souvislosti však Nejvyšší soud rovněž uzavřel, že ani po novelizaci § 174a zákona o soudech a soudcích účinné ode dne 1. 7. 2009 není přiléhavé přičítat absenci postupu podle tohoto ustanovení k tíži poškozeného, neboť není obecně povinností účastníků řízení vést orgány veřejné moci k dřívějšímu rozhodnutí, vydat rozhodnutí v přiměřené době je naopak obecnou povinností těchto orgánů. Tím méně je možné přičítat k tíži poškozeného, že nepodal stížnost podle § 164 odst. 1 téhož zákona.

46. V rozsudku ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, Nejvyšší soud uzavřel, že při zkoumání toho, zda poškozený využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, je třeba z uvedeného vycházet a jejich využití přičíst poškozenému k dobru, nikoli mu přičítat k tíži, že je nevyužil. Děje se tak přitom výhradně v rámci posuzování kritéria chování poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk, nikoliv kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk [srov. část IV písm. b) Stanoviska].

47. V rozsudku ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, Nejvyšší soud ve vztahu k hodnocení formy a výše přiměřeného zadostiučinění zaujal závěr, podle kterého skutečnost, že se účastník nepřiměřeně dlouze vedeného řízení pokusil o odstranění jeho průtahů podáváním stížností na ně, automaticky neznamená, že by mu mělo být přiznáno odškodnění ve vyšším rozsahu než účastníku, který si na průtahy v řízení nestěžoval. V konkrétním případě však může dojít ke zvětšení újmy (frustrace) účastníka řízení, ve kterém dochází k průtahům navzdory úspěšným stížnostem na ně. Takto zvětšené újmě účastníka řízení by měla odpovídat úvaha soudu o stanovení formy, popřípadě výše zadostiučinění za porušení jeho práva na přiměřenou délku řízení.

48. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně, jehož závěry odvolací soud zcela převzal) v posuzovaném případě uzavřel, že chování poškozeného neodůvodňuje jakoukoliv úpravu základní výše odškodnění, byť při posuzování kritéria významu řízení pro žalobce konstatoval, že žalobce v rámci řízení podával stížnosti na průtahy, různé podněty a žádosti o dohled nad činností policejního orgánu apod. Odvolací soud se tudíž vůbec nevyjádřil k tomu, z jakého důvodu nepřistoupil k moderaci základní částky pro jednání poškozeného, ačkoliv vzal za prokázané, že tento se o odstranění průtahů v řízení pokoušel.

Navíc odvolací soud při hodnocení tohoto kritéria nijak nezohlednil skutečnost, že z odůvodnění nálezu Ústavního soudu v posuzované věci vyplynulo, že posuzované řízení trpělo značnými průtahy, a to i v důsledku nekoncepčního přístupu rozhodujících orgánů, jak zdůraznil při hodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci. Aniž by Nejvyšší soud předjímal, zda a jak má být uvedené kritérium do přiznaného zadostiučinění konkrétně promítnuto, závěr o nedůvodnosti jakékoliv úpravy jeho výše za situace, kdy žalobce podával četné žádosti o zjednání nápravy v posuzovaném řízení (představující činnost, která alespoň teoreticky mohla směřovat ke zkrácení délky řízení), bez přihlédnutí k tomu, jak tento postup dotčených orgánů následně zhodnotil Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, které dokonce žalobce (s dalšími poškozenými) inicioval, znamená nejen odklon od výše citované judikatury Nejvyššího soudu, ale i to, že právní posouzení odvolacího soudu je v rozsahu kritéria spočívajícího v jednání poškozeného neúplné, a proto nesprávné.

49. Co se týče otázky snížení odškodnění z důvodu zastupování více poškozených společným zmocněncem, z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, 30 Cdo 2922/2012, ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, nebo ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016, nebo osmá právní věta a část V. Stanoviska), že v případě úvahy o snížení přiměřeného zadostiučinění pro větší počet účastníků je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a k tomu, zda sdílení nepřiměřené délky řízení odůvodňuje nižší výši zadostiučinění, nebo zda naopak význam předmětu řízení pro jednotlivé účastníky má za následek individuální nejistotu pociťovanou každým z nich. Vodítkem může být i to, zda se posuzované řízení ze své podstaty může dotýkat většího počtu osob z důvodu objektivní kumulace nároků relativně samostatných společníků, procesně organizovaných v samostatném společenství ve společném řízení (přičemž právě takto organizované společenství jim nabízí jisté rozprostření sdílených subjektivních dopadů vedení sporu), či zda se jedná o standardní kontradiktorní spor dvou stran s četnějším účastenstvím v jedné či obou z nich (kde každý ze společníků může pociťovat vedení sporu, jako by jej vedl sám). Platí přitom, že výše zadostiučinění by měla odpovídat částkám, které jsou přiznávány v obdobných případech, a zároveň by výše zadostiučinění přisouzená všem účastníkům dohromady měla být přiměřená závažnosti porušení práva v dané věci. Ve věcech, ve kterých vystupuje na jedné straně sporu několik účastníků řízení, kteří následek nepřiměřeně dlouze vedeného řízení mohou pociťovat jako individuální nejistotu, jež nemusí být dotčena sdílením společného zájmu v řízení, není pouze z důvodu jejich společenství na místě úvaha o snížení výše zadostiučinění jako individuální kompenzace.

50. K tomuto přístupu, tj. že koncept sdílené újmy lze použít zejména v situaci, kdy jednotliví poškození mohou objektivně vnímat odškodnění újmy každého z nich jako alespoň částečné odškodnění újmy vlastní, se přihlásil i Ústavní soud v nálezu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 3369/17, který se rovněž týkal odškodnění nepřiměřené délky trestního řízení ve vztahu k poškozeným.

51. Tímto přístupem se však odvolací soud, který v tomto směru zcela převzal závěry soudu prvního stupně, neřídil, pokud snížil základní částku zadostiučinění o 10 % z důvodu, že poškození byli zastoupeni stejným zástupcem, který hájil jejich zájmy v trestním řízení, a rovněž podali „hromadné žaloby“ na odškodnění, čímž mají usnadněnou procesní situaci i procesní postavení. Odvolací soud se při posuzování možnosti snížení zadostiučinění z důvodu, že v posuzovaném trestním řízení vystupovalo na straně poškozených více osob, které byly zastupovány stejným zástupcem, nijak nezabýval tím, jaký tato skutečnost měla vliv na jejich vnímání nejistoty ohledně výsledku řízení a zda je či není tato dotčena sdílením společného zájmu v řízení, a své úvahy opřel pouze o závěr, že tak měli usnadněnou procesní situaci a postavení. Právní posouzení této otázky odvolacím soudem je tudíž neúplné a tedy nesprávné.

52. Za situace, kdy bylo dovolání žalobce shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda ve věci ve vztahu k tomuto nároku existují zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad žalobce netvrdil a nepodávají se ani z obsahu soudního spisu.

53. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v napadené části jeho výroku I, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, ohledně zamítnutí žaloby v části, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, a dále kterou byl potvrzen závislý výrok III o nákladech

řízení, a rovněž v závislém výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a věc v uvedeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). 54. Odvolací soud je v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu, týkajícím se posuzování kritéria jednání poškozeného v průběhu posuzovaného řízení a otázky moderace odškodnění z důvodu více poškozených zastupovaných společným zmocněncem, v tomto rozsudku vysloveným (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.). 55. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. 4. 2023

JUDr. Pavel Simon předseda senátu