USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně Š. H., zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8/8 proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 99 999 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 15/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2024, č. j. 69 Co 12/2023-87, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se vůči žalované původně domáhala zaplacení částky 125 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 22. 7. 2022 do zaplacení, a to z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí byla způsobena nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2112 C 22/2017 (dále též jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 10. 2022, č. j. 28 C 15/2022-27, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 20 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 22. 7. 2022 do zaplacení (výrok I), v rozsahu, v němž se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 104 500 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací poté svým v pořadí prvním rozsudkem ze dne 23. 2. 2023, č. j. 69 Co 12/2023-49, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II potvrdil (výrok I prvního rozsudku odvolacího soudu), ve výroku III o nákladech řízení jej změnil jen tak, že výše těchto nákladů činí 12 200 Kč, jinak jej v tomto výroku rovněž potvrdil (výrok II prvního rozsudku odvolacího soudu), a závěrem rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III prvního rozsudku odvolacího soudu).
4. Na podkladě dovolání žalobkyně (jehož rozsah žalobkyně omezila pouze na nepřiznanou částku 99 999 Kč s příslušenstvím) poté ve věci rozhodoval Nejvyšší soud, který rozsudkem ze dne 7. 11. 2023, č. j. 30 Cdo 2107/2023-68, první rozsudek odvolacího soudu v části výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavém výroku II ohledně částky 99 999 Kč s příslušenstvím, a dále ve výrocích II a III o nákladech řízení, zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Odvolací soud následně svým druhým (v záhlaví označeným) rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v části jeho výroku II změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni další částku 20 500 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,75 % ročně od 22. 7. 2022 do zaplacení, zatímco ve vztahu ke zbývající částce 79 499 Kč s příslušenstvím tento rozsudek v dotčeném výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení vedeného před soudy všech stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Posledně uvedený rozsudek odvolacího soudu v části jeho výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrzen, žalobkyně opět napadla včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti jako nepřípustné a zčásti pro jeho vady.
7. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Otázka, zda je při posuzovaní přiměřenosti délky kompenzačního řízení namístě vyjít z odlišného (přísnějšího) hodnocení kritérií upravených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, než jak je tomu u jiných posuzovaných řízení, a tedy i z přísnějšího hodnocení významu takového řízení pro poškozeného, tj. otázka, která dle přesvědčení žalobkyně dosud v judikatuře dovolacího soudu nebyla řešena, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. nezakládá. Žalobkyně v dovolání kromě namítaného rozporu napadeného rozhodnutí s nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. III. ÚS 1565/23, odkazuje na jí označenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) a naznačuje, že ESLP se stran předložené otázky kloní na stranu kladné odpovědi. Přehlíží však, že z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, od níž se odvolací soud neodchýlil, uzavřel-li, že na kompenzační řízení je namístě aplikovat stejná kritéria, jako na jiná řízení, a že se nejedná o řízení, které by ze své podstaty mělo mít zvýšený význam pro poškozeného, se podává, že z judikatury ESLP důvod, který žalobkyně v dovolání prezentuje, ve skutečnosti nevyplývá (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021). Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, jež ze zmíněné judikatury ESLP dlouhodobě vychází, naopak plyne, že pro posouzení přiměřenosti délky kompenzačního řízení platí zásadně stejná pravidla, jako pro posouzení přiměřenosti délky jiných řízení, přičemž není možné činit závěry, že by kompenzační řízení mělo skončit podstatně dříve oproti řízením jiným, nebo že by mělo mít ze své podstaty zvýšený význam pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017, ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3504/2022, a ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2126/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15, a ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 30 Cdo 163/2024, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2024, sp. zn. I. ÚS 1865/24). Nejvyšší soud současně neshledává, a to ani ve světle v dovolání uplatněné argumentace, žádný důvod, pro který by bylo namístě se od uvedené judikatury odchýlit, přičemž takové důvody neplynou ani ze žalobkyní citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 10.
4. 2024, sp. zn. III. ÚS 1565/23, jak patrno zejména z bodu 27 jeho odůvodnění a v něm obsaženého odkazu na již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014.
10. V částech, v nichž žalobkyně namítá, že se odvolací soud odchýlil od blíže nespecifikované judikatury dovolacího soudu při posouzení kritéria složitosti řízení a kritéria postupu orgánů veřejné moci, dále při zohlednění „spoluviny“ žalobkyně na délce řízení, při celkové úpravě základní částky, jakož i při řešení otázky, zda je dosud přiznané zadostiučinění extrémně nízké a tím neodpovídající (blíže nespecifikované) judikatuře ESLP, pak podané dovolání (vycházející toliko z obsáhlých citací odvolání, jímž žalobkyně v minulosti napadla rozsudek soudu prvního stupně) nevyhovělo požadavkům plynoucím z § 241a odst. 2 o.
s. ř., podle kterého v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Žalobkyně zde totiž srozumitelně neuvedla, od jaké konkrétní ustálené judikatury Nejvyššího soudu, Ústavního soudu, popř. ESLP se měl odvolací soud při řešení té které předestřené otázky dle jejího přesvědčení odchýlit.
V uvedeném rozsahu tedy podané dovolání nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (v podrobnostech viz též body 20 a 21 předchozího kasačního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2023, č. j. 30 Cdo 2107/2023-68, a dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21.
1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 4017/13, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS- st. 45/16, nález Ústavního soudu ze dne 11.
2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18, a usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22, nebo ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. I. ÚS 2380/23).
11. Nejvyšší soud k tomu současně připomíná, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání proto nemůže založit pouhý nesouhlas s formou či výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 a 3 OdpŠk, přičemž zvolenou formou či výší se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně naplněno není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, které jsou podkladem pro stanovení formy či výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
12. K údajné nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, kterou žalobkyně v dovolání opakovaně namítá prostřednictvím poukazu na tvrzená opomenutí odvolacího soudu se s některými skutečnostmi ve svém rozhodnutí zaobírat (přičemž z ní dovozuje rozpor napadeného rozhodnutí s v dovoláním vícekrát zmiňovanou judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu), jakož i nezohlednění údajné nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem, by dovolací soud mohl přihlédnout pouze, pokud by dovolání bylo z jiného důvodu přípustné [srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř., podle kterého je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci]. Tyto námitky totiž neobsahují žádnou právní otázku, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí záviselo (odvolací soud takové procesní otázky jako určující pro své rozhodnutí neřešil), pročež žalobkyně jejich prostřednictvím fakticky namítá vady odvolacího řízení. Zmíněná podmínka přípustnosti podaného dovolání však, jak bylo rozvedeno výše, splněna není.
13. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 9. 2024
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu