30 Cdo 240/2025

30 Cdo 240/2025-158

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně R. H., zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o 164 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 201/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2024, č. j. 36 Co 296/2024-130, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2024, č. j. 36 Co 296/2024-130, se v části výroku I, v níž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I co do zaplacení částky 19 500 Kč s 15% úrokem z prodlení z této částky od 13. 11. 2023 do zaplacení tak, že se žaloba i v této části zamítá, a v části výroku II, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku II co do zamítnutí žaloby ohledně částky 80 500 Kč s 15% úrokem z prodlení z této částky od 13. 11. 2023 do zaplacení, a dále ve výroku III o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 164 000 Kč s příslušenstvím jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou jí v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 39/2019 (dále také jen „posuzované řízení“), které bylo dle žalobkyně zatíženo průtahy a zmatečností v postupu soudů. V řízení rovněž mělo dojít k nerespektování judikatury vyšších soudů v obdobných kauzách, a navíc mělo pokračovat před Evropským soudem pro lidská práva (dále jen „ESLP“) a i na národní úrovni bylo současně stále rozhodováno o nedůvodné žalobě pro zmatečnost. Žalobkyně svůj nárok předběžně uplatnila dne 12. 5. 2023 podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), kdy jí žalovaná přiznala částku 36 000 Kč a před podáním žaloby ji vyplatila. Doba předběžného projednání nároku v rozsahu 6 měsíců přitom podle žalobkyně neodpovídá úrovni společnosti a techniky a základní judikatorní rozmezí výše odškodnění nereflektuje plynutí času a extrémní inflaci.1.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 6. 2024, č. j. 20 C 201/2023-73, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 28 500 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 13. 11. 2023 do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu na zaplacení částky 135 500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 13. 7. 2023 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 28 500 Kč od 13. 7. 2023 do 12. 11. 2023 (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 18 456 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok III). Soud prvního stupně se rozhodl odchýlit od konstantní judikatury Nejvyššího soudu [vyjádřené zejména ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, (dále jen “Stanovisko”)], která pro poměry České republiky považuje dlouhodobě za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč. Po porovnání uvedeného s rozhodovací praxí ESLP jako výchozí rozmezí zvolil prvostupňový soud 22 500 Kč – 30 000 Kč, v konkrétním případě pak částku 22 500 Kč, kterou následně snížil o 20 %, neboť posuzované řízení probíhalo na 3 stupních soudní soustavy i před Ústavním soudem, na výslednou částku 64 500 Kč. Význam předmětu řízení pro žalobkyni (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk), zhodnotil soud prvního stupně jako standartní, v souladu s názorem ESLP nijak typově zvýšený. Úrok z prodlení z plnění přiznal žalobkyni od 13. 11. 2023, tj. ode dne následujícího po uplynutí šestiměsíční lhůty k plnění počínající uplatněním požadavku u žalované.

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 10. 2024, č. j. 36 Co 296/2024-130, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I jen tak, že žaloba o zaplacení částky 19 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 28 500 Kč od 13. 11. 2023 do zaplacení se zamítá, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I). Potvrdil jej také ve výroku II (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 26 684 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Jana Boučka (výrok III). Odvolací soud shledal v rozhodnutí soudu

prvního stupně nesprávné právní posouzení věci a navazující nesprávný výpočet odškodnění žalobkyně, kdy se neztotožnil s konstrukcí výše základní částky odškodnění (22 500 Kč), kterou soud prvního stupně provedl odlišným způsobem, než je tato částka určována dosavadní, dosud nepřekonanou judikaturou Nejvyššího soudu. Upřesnil délku trvání posuzovaného řízení na 4 roky a 9 měsíců a stanovil základní částku na 15 000 Kč za rok trvání řízení dle porovnání se skutkově a právně obdobnými věcmi. Odvolací soud v souladu s posouzením soudu prvního stupně považoval za nezbytné snížení základní náhrady odškodnění o 20 % (kritérium složitosti řízení podle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk) a po uvedeném snížení stanovil výslednou částku na 45 000 Kč.

I. Dovolání a vyjádření k němu 1. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dne 14. 11. 2024 včasně

podaným dovoláním, které směřuje proti výroku I napadeného rozsudku, a to v rozsahu, v němž žalobě nebylo vyhověno co do částky 100 000 Kč společně se zákonným 15% úrokem z prodlení z této částky od 13. 7. 2023 do zaplacení, které doplnila dne 15. 12. 2024.

2. Žalobkyně v rámci dovolání zpochybnila úsudek odvolacího soudu o výši základní částky. Podle jejího názoru stanovení základní částky na úrovni 15 000 Kč popírá vývoj společnosti, a má za to, že v otázce valorizace základní částky by měl dovolací soud rozhodnout jinak, neboť dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu je zjevně rozporná se spravedlností a principem rovnosti, když nereflektuje ani vývoj platů a mezd s ohledem na ekonomický vývoj v České republice. Dále namítla, že odvolací soud měl konstatovat zvýšený význam řízení, neboť kompenzační spory mají být vyřizovány se zvláštní péčí. Žalobkyně má za protiústavní konstrukci, podle níž k počátku prodlení u žalované při odškodnění podle OdpŠk dojde až uplynutím 6 měsíců, které má na vyřízení žádosti o odškodnění. Rovněž v dovolání vytýká, že soudy obou stupňů s odkazem na § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk snížily základní částku odškodnění o 20 %, protože řízení probíhalo ve více instancích, avšak jinou korekci neprováděly, a to i přes skutečnost, že byl podle žalobkyně důvod k navýšení základní částky s ohledem na § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk, neboť soudy nepřihlédly „ke zmatečnosti postupu odvolacího soudu, který rozhodoval o tomtéž 2 opravnými usneseními, a to usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2022 pod č. j. 28 Co 205/2021-106, a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2024 č. j. 28 Co 309/2021-363; přičemž je patrné, že mezi těmito dvěma rozhodnutími je doba 2 roky a 4,5 měsíce“ (zřejmě myšlena opravná usnesení dne 3. 1. 2022, č. j. 28 Co 309/2021-237, a ze dne 23. 5. 2024, č. j. 28 Co 309/2021-363). Žalovaná přitom podala návrh na opravu rozsudku odvolacího soudu „v neprospěch žalobkyně“ bezodkladně po jeho doručení, přičemž reflektování tohoto návrhu až po 2,5 roce je projevem, který lze podle žalobkyně subsumovat pod průtahy v řízení, které podle žalobkyně podstatně ovlivnily celkovou délku řízení, a to o přibližně 50 % celkové délky. V uvedeném žalobkyně shledává též rozpor s principem proporcionality v poměru vlivu jednotlivých kritérií na výši zadostiučinění. Žalobkyně v této souvislosti zdůrazňuje, že tento postup vyvolal na straně žalovaného potřebu podat žalobu pro zmatečnost (body III a IV dovolání). Žalobkyně se vymezila i k výroku o povinnosti k náhradě nákladů řízení, jenž pokládá za „vadný“ a „nepřezkoumatelný“. V doplnění dovolání ze dne 15. 12. 2024 žalobkyně dále namítla, že řízení v posuzované věci neskončilo ke dni rozhodnutí odvolacího soudu dne 30. 10. 2024, jak shledal odvolací soud, ale skončilo až dne 12. 12. 2024, neboť bylo zahájeno řízení u Ústavního soudu.

3. Z výše uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a to v rozsahu vymezeném dovoláním, zrušil a věc vrátil k novému projednání.

4. Vyjádření žalované k dovolání nebylo podáno.

II. Přípustnost dovolání

5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.1.

2. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

3. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

4. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

5. Zpochybňuje-li žalobkyně výši základní částky (bod VI dovolání), když dle jejího názoru stanovení základní částky na úrovni 15 000 Kč popírá vývoj společnosti, a má za to, že v otázce valorizace základní částky by měl dovolací soud rozhodnout jinak, neboť dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu je zjevně rozporná se spravedlností a principem rovnosti, neboť nereflektuje ani vývoj platů a mezd s ohledem na ekonomický vývoj v České republice, je na místě zdůraznit, že ve vztahu k otázce případné valorizace částek vyčíslených ve Stanovisku dovolací soud opakovaně odkazuje na svoji ustálenou rozhodovací praxi, nedávno též ve svém rozsudku ze dne 16.

1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, podle něhož je při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011), přičemž na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kurzu měny (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.

4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2), ani změna životní úrovně (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Závěry obsažené ve Stanovisku jsou i nadále pro poměry České republiky aktuální, přičemž je to rozhodovací činnost ESLP, která je pro nastavení výše odškodnění za porušení základních práv zaručených Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) určující.

Nadále platí, že částky přiznávané soudy v České republice za porušení práva na přiměřenou délku řízení lehce splňují kritéria stanovená judikaturou ESLP zejména v rozhodnutí ve věci Apicella proti Itálii, a rozhodně nelze uzavřít, že by nesplňovaly ani minimální standard, který z hlediska odškodňování judikatura ESLP i nadále představuje. Změny v cenové úrovni v České republice na daný závěr nemají žádný vliv. Shodně jako Nejvyšší soud přitom na řešení předmětné otázky nahlíží též Ústavní soud, jak patrno např. z bodů 43 až 45 odůvodnění jeho nálezu ze dne 17.

8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, nebo z usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 723/22, ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 2064/22, ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1204/23, a ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2459/23. Z uvedené judikatury je patrné, že klíčovou podmínkou, kterou musí přiznané odškodnění splňovat, je jeho přiměřenost, jež bude náležitě odrážet individuální okolnosti řešeného případu a k níž soud může v případě potřeby dospět i volbou jiné základní částky zadostiučinění, než jaká by odpovídala ve Stanovisku uvedenému finančnímu rozpětí.

Tato námitka žalobkyně tedy nezakládá přípustnost dovolání, neboť byla vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, kterou není důvod měnit.

6. Namítá-li žalobkyně, že odvolací soud měl shledat zvýšený význam řízení o odškodnění za průtahy (strana 5 dovolání), neboť kompenzační řízení mají být vyřizována se zvláštní péčí, přehlíží, že kompenzační řízení jako takové nemá ani zvýšený, ani snížený typový význam ve srovnání s jinými řízeními (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3504/2022, ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28.

4. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15). Úsudek odvolacího soudu je tedy v souladu, nikoliv v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a tato otázka tak nemůže založit přípustnost dovolání. Zvýšený význam kompenzačního řízení neplyne ani z žalobkyní citovaných rozhodnutí ESLP ve věci Žirovnický proti České republice, ze dne 8. 2. 2018, č. 10092/13, ve věci Hajrudinović proti Slovinsku, ze dne 21. 8. 2015, č. 69319/12, a ve věci Belperio a Ciarmoli proti Itálii, ze dne 21. 12. 2010, č. 7932/04.1.

2. Žalobkyně uvádí, že „výrok o nákladech odvolacího řízení je vadný a nepřezkoumatelný, neboť v sobě neobsahuje jakoukoliv zmínku a právní hodnocení zjevně účelně vynaloženého úkonu právní služby v podobě úspěšné námitky podjatosti“ (bod VIII dovolání), podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však není dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné.

3. Žalobkyni je však třeba dát za pravdu, namítá-li, že soudy obou stupňů s odkazem na § 31a odst. 3 písm.

b) OdpŠk snížily základní částku o 20 %, protože řízení probíhalo ve více instancích, avšak jinou korekci neprováděly navzdory skutečnosti, že byl podle žalobkyně naopak důvod k navýšení základní částky s ohledem na § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk, když nepřihlédly „ke zmatečnosti postupu odvolacího soudu, který rozhodoval o tomtéž 2 opravnými usneseními, a to usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2022, č. j. 28 Co 205/2021-106, a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2024, č. j.

28 Co 309/2021-363; přičemž je patrné, že mezi těmito dvěma rozhodnutími je doba 2 roky a 4,5 měsíce.“ Žalovaná přitom podala návrh na opravu rozsudku odvolacího soudu „v neprospěch žalobkyně“ bezodkladně po jeho doručení, přičemž reflektování tohoto návrhu až po 2,5 roce je projevem, který lze podle žalobkyně subsumovat pod průtahy v řízení, které podle žalobkyně podstatně ovlivnily celkovou délku řízení, a to o přibližně 50 % celkové délky. Žalobkyně v této souvislosti zdůrazňuje, že tento postup vyvolal na straně žalovaného potřebu podat žalobu pro zmatečnost (body III a IV dovolání).

Jestliže odvolací soud tyto žalobkyní namítané okolnosti nevypořádal ve smyslu § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk a jejich význam z pohledu tohoto kritéria vůbec nevyhodnotil, i když je žalobkyně během řízení namítala (naposledy v odvolání, dále např. ve vyjádření k podání žalované ze dne 29. 2. 2024 či v samotné žalobě), nerespektoval závěry dovolacího soudu vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2687/2022. Tato námitka žalobkyně proto zakládá přípustnost dovolání.

I. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

4. Dovolání je důvodné.

5. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

6. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

Podle odstavce 3 téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

1.

2. Z konstantní judikatury dovolacího soudu, vyjádřené například v jeho rozsudku ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3113/2022, plyne, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Přitom je třeba přihlédnout k důvodům délky posuzovaného řízení a jednotlivá kritéria hodnotit nejen v neprospěch žalobce (např. složitost věci), ale i v jeho prospěch (např. postup orgánů veřejné moci) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 186/13).

3. Při určování výše přiměřeného zadostiučinění se vychází z těch samých kritérií, která jsou hodnocena při zvažování přiměřenosti délky posuzovaného řízení. Nejde přitom o duplicitní hodnocení kritérií demonstrativně uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk, ale o posouzení stejného kritéria ve vztahu ke dvěma různým závěrům. Nelze proto bez dalšího odmítnout hodnocení zjištěné skutečnosti s odkazem na závěry týkající se posuzování přiměřenosti celkové délky řízení, aniž by soud vysvětlil, proč zjištěná skutečnost týkající se postupu soudu neměla též zásadní vliv na zvýšení nemajetkové újmy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1290/2014, publikovaný pod č.

54/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).

4. Ke kritériu postupu orgánu veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] Nejvyšší soud v části IV Stanoviska uvedl, že postup orgánu veřejné moci během řízení může být kvalifikován buď jako snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to při zachování zákonem předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu (tzv. průtahy v řízení). Porušení práva účastníka na přiměřenou délku řízení bude shledáno zejména tam, kde nevydání dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením procesních pravidel či tam, kde došlo k jinému pochybení ze strany orgánů veřejné moci (jedná se například o delší dobu, která uplynula mezi jednotlivými jednáními či o prodlevy při předávání spisu mezi jednotlivými institucemi).

5. V části III Stanoviska pak Nejvyšší soud zdůraznil, že průtahy v řízení jsou jevem, kdy soud (či jiný státní orgán) nekoná v zákonem stanovené či přiměřené době, a jde tedy zpravidla (nikoliv však vždy) o příčinu nepřiměřené délky řízení. K porušení práva na přiměřenou délku řízení však dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. Jinými slovy řečeno, k porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i pokud k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat.

6. Dovolací soud ve své judikatuře rovněž uzavřel, že ne každé pochybení orgánu veřejné moci představované průtahem, jehož se v posuzovaném řízení dopustil, či jinou procesní nesprávností musí nutně vést k navýšení přiznaného odškodnění, neboť důvod pro navýšení základního odškodnění nemajetkové újmy zakládají pouze taková procesní pochybení orgánu veřejné moci, která lze hodnotit jako zvlášť závažná, když ostatní nedostatky v postupu tohoto orgánu se již projevily v závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017).

7. Judikatura Nejvyššího soudu je dále ustálena v závěru, že při úvaze o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na ní o případné výši zadostiučinění se jednotlivá kritéria projevují ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení. Jinak řečeno, přispěl-li k celkové délce řízení postup orgánů veřejné moci výrazně vyšší měrou, než složitost věci, není možné, aby při hodnocení přiměřenosti délky řízení a poskytovaného zadostiučinění došlo pouze ke zhodnocení kritéria složitosti věci, nikoli již ke zhodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3509/2018, ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1980/2019, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, ze dne 22. 1. 2020, sp. zn.

30 Cdo 1437/2019, nebo ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3002/2018).1.

2. Při vyhodnocení výhrady žalobkyně týkající se modifikace základní částky s ohledem na § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk nelze přehlédnout, že soud prvního stupně v dané věci po skutkové stránce zjistil, že žalovaná skutečně dne 13. 12. 2021 podala návrh na opravu rozsudku odvolacího soudu ze dne 13. 10. 2021, č. j. 28 Co 309/2021-189, a že opravné usnesení bylo odvolacím soudem vydáno dne 3. 1. 2022, č. j. 28 Co 309/2021-237. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ani dovoláním napadeného rozsudku není zřejmé, co bylo obsahem tohoto opravného usnesení.

Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (jež odvolací soud převzal) se dále podává, že dne 25. 3. 2024 žalovaná uskutečnila další návrh na opravu rozsudku odvolacího soudu ze dne 13. 10. 2021, č. j. 28 Co 309/2021-189, na jehož základě odvolací soud vydal v pořadí již druhé opravné usnesení ze dne 23. 5. 2024, č. j. 28 Co 309/2021-363. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ani odvolacího soudu opět není zřejmé, co bylo obsahem tohoto druhého opravného usnesení. Soud prvního stupně dále konstatoval, že žalovaná dne 25.

1. 2022 podala žalobu pro zmatečnost do téhož rozsudku odvolacího soudu, když řízení o této žalobě bylo podle skutkového zjištění odvolacího soudu skončeno dne 28. 8. 2024. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně ani soudu odvolacího se jasně nepodává, co bylo důvodem pro podání žaloby pro zmatečnost, ani není jednoznačné, jakým způsobem došlo ke skončení tohoto řízení (možná zpětvzetím ze strany žalobkyně ze dne 31. 5. 2024, viz odstavec 4 rozsudku soudu prvního stupně). Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně konečně plyne, že ke zpětvzetí žaloby pro zmatečnost ze strany žalované mělo dojít právě s ohledem na vydání tohoto, v pořadí již druhého, opravného usnesení k témuž rozsudku odvolacího soudu (viz odstavec 4 prvostupňového rozsudku).

Z těchto informací není zřejmé, jaké nedostatky rozsudku odvolacího soudu ze dne 13. 10. 2021, č. j. 28 Co 309/2021-189, byly opravnými usneseními odstraněny, ani není jasné, zda žaloba pro zmatečnost byla či nebyla vyvolána právě existencí těchto nedopatření, a stejně tak nelze uzavřít, zda a do jaké míry postup vedoucí jednak k vydání hned dvou opravných usnesení k rozsudku odvolacího soudu ze dne 13. 10. 2021, č. j. 28 Co 309/2021-189, a jednak k existenci zmatečnostního řízení lze pokládat za důvod pro modifikaci základní částky odškodného ve smyslu § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk.

3. Soud prvního stupně se přitom na vyhodnocení výše uvedeného (zda není na místě provést i procentuální navýšení základní částky pro průtahy v řízení) nezaměřil, když pouze uvedl, že „pro kritérium postupu orgánů veřejné moci během řízení (§ 31a odst. 3 písm.

d) OdpŠk) soud základní částku nemodifikoval z důvodu, že postačuje zohlednění těchto skutečností v závěru o celkové nepřiměřené délce řízení a ve stanovení formy odškodnění, kdy bylo přistoupeno k odškodnění finančnímu.“ Takové odůvodnění je v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť soud nevysvětlil, proč zjištěné skutečnosti týkající se postupu soudu v posuzovaném řízení neměla též zásadní vliv na zvýšení nemajetkové újmy, když jen odkázal na závěry týkající se posuzování přiměřenosti celkové délky řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1290/2014, publikovaný pod č. 54/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).

4. Prvostupňový soud tak ani nehodnotil proporcionalitu vlivu jednotlivých kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, která by se měla na určení výše odškodnění projevit ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení, v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4450/2016). Z dalšího obsahu odůvodnění prvostupňového rozsudku je zřejmé, že při vyhodnocení kritéria podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk zohlednil jen „nekoncentrovaný postup orgánů při zapůjčení odškodňovaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5“ a „nečinnost v období od 31.

5. 2023, kdy se účastníci vyjádřili k žalobě pro zmatečnost, do 31. 1. 2024, kdy se konalo jednání“ (odstavec 21 prvostupňového rozsudku). Odvolací soud se posuzovanou námitkou žalobkyně adresně vůbec nezabýval ani jednotlivě, ani ve srovnání s důvodem pro snížení základní částky o 20 % s odkazem na ustanovení § 31a odst. 1 písm. b) OdpŠk, přestože výše popsaná výhrada žalobkyně byla v odvolání zdůrazněna (viz i odstavec 12 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud pouze povšechně a s odkazem na skutková zjištění soudu prvního stupně konstatoval, že kromě snížení základní částky o 20 % proto, že řízení probíhalo ve třech instancích, nejsou žádné další důvody pro modifikaci základní částky odškodného (odstavec 28 dovoláním napadeného rozsudku).1.

2. Jestliže se odvolací soud nevypořádal se zcela konkrétní námitkou žalobkyně, která může mít vliv na rozhodnutí ve věci samé, je právní posouzení věci z jeho strany neúplné a tedy nesprávné (srov. s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4450/2016, či ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3000/2023).

3. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. v dovoláním napadené části zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

4. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, ve spojení s § 226 o. s. ř.). Odvolací soud tak doplní skutková zjištění ohledně existence či neexistence rozhodných okolností pro modifikaci základní částky ve smyslu § 31a odst. 3 písm.

d) OdpŠk a dle těchto skutkových zjištění potom stanoví výši odškodného; při úvaze o výši zadostiučinění pak zohlední závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4450/2016, podle něhož se jednotlivá kritéria podle § 31a odst. 3 OdpŠk projevují ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. 5. 2025

JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu