30 Cdo 2479/2023-156
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D.,
a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce Z. F.,
zastoupeného Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská
895/6, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se
sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o zaplacení 568 814 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 146/2020,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2023,
č. j. 15 Co 414/2022-124, takto:
I. Dovolání se odmítá.
I. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího
řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobce se žalobou domáhal, aby mu žalovaná zaplatila částku 568 814
Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že dne 28. 11. 2001 došlo ke zřícení
skladovací haly v areálu Pily Delta v katastrálním území Horní Staré Město, při
kterém došlo ke vzniku škody, kterou byl žalobce povinen uhradit na základě
výsledku soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 8 C
14/2003. Soud v tomto řízení mj. dospěl k závěru, že za vznik předmětné škody
jsou společně s žalobcem odpovědné další subjekty, a to Střední odborné
učiliště v Trutnově a Stavební úřad v Trutnově, respektive Česká republika –
Ministerstvo pro místní rozvoj. Odpovědnost žalované žalobce (s ohledem na
závěry prezentované v řízení vedeného u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn.
8 C 14/2003) spatřuje v tom, že bylo vydáno vadné stavební povolení ke stavbě
skladovací haly a kolaudační rozhodnutí v rozporu s tehdy platným stavebním
zákonem. Žalobce proto po žalované požaduje 1/3 částky, kterou uhradil
poškozeným, což odpovídá žalované částce.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (v pořadí již druhým) rozsudkem ze dne 5.
10. 2022, č. j. 17 C 146/2020-97, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl, že žalobce
je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 700 Kč do tří dnů
od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).
3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 2. 2023, č. j. 15 Co
414/2022-124, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že
žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši
300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které však
Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále
jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť rozsudek odvolacího soudu je v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní
otázka byla posouzena jinak.
5. Dovolatel namítá, že v poměrech projednávané věci lze dovodit
odpovědnost státu za nezákonná rozhodnutí, byť tato rozhodnutí (stavební
povolení vydané Městským úřadem v Trutnově – odborem výstavby a životního
prostředí dne 22. 7. 1996, č. výst. 5588/1749/96/PO, a kolaudační rozhodnutí ze
dne 9. 3. 1998, č. výst. 13921/4551/97-98/PO – dále jen „stavební povolení a
kolaudační rozhodnutí“) nebyla pro svou nezákonnost zrušena, přičemž on sám
nebyl legitimován k tomu, aby proti těmto rozhodnutím jakkoli brojil a dosáhl
jejich případného zrušení, protože nebyl účastníkem stavebního řízení ohledně
stavby haly (pouze dohlížel na odstranění staré haly) a kolaudační rozhodnutí
žalobci nezakládalo žádná práva ani povinnosti.
6. Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je podmínkou
odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8
odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)
– dále jen „OdpŠk“, zrušení či změna rozhodnutí příslušným orgánem pro
nezákonnost (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo
443/2013, ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1509/2009, ze dne 28. 11. 2018,
sp. zn. 30 Cdo 5884/2016, nebo ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2238/2014, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2411/2018, a ze
dne 11. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2975/2020).
7. Soudní praxe sice připustila, že v některých případech stát odpovídá
za škodu podle § 8 odst. 1 OdpŠk, aniž by bylo rozhodnutí pro nezákonnost
změněno či zrušeno. Jedná se však o výjimečné situace, kdy později vydaným
rozhodnutím byly popřeny účinky rozhodnutí vydaného dříve, které pak bylo lze
považovat za nezákonné ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk.
8. Zpochybňuje-li dovolatel závěry plynoucí z výše uvedené judikatury
dovolacího soudu, pomíjí, že je založena na principu, podle něhož soud při
posuzování odpovědnosti státu podle OdpŠk nemá oprávnění posuzovat věcnou
správnost pravomocných rozhodnutí orgánů státní moci. Naopak jimi musí být
vázán, nedojde-li v příslušném řízení k jejich zrušení pro nezákonnost (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5884/2016, ze dne
30. 8. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2778/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 40/2005). Tato vázanost je dána principem dělby moci
mezi mocí výkonnou a soudní, jenž nemá být popřen ani v této věci.
9. Argumentuje-li žalobce rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 12.
2014, sp. zn. 30 Cdo 3994/2013, není jeho náhled správný. Předmětný rozsudek
totiž byl v základu postaven na tom, že navazuje-li na primární a nezrušené
rozhodnutí (stavební povolení) další rozhodnutí, jež má vést k završení
veřejnoprávní procedury jako celku a teprve na jehož základu dojde k dosažení
cíle sledovaného navrhovatelem – stavebníkem (zde kolaudačního rozhodnutí), a
toto rozhodnutí vyzní pro stavebníka negativně z důvodů, pro které by bylo
namístě nevyhovět ani prvnímu návrhu (návrhu na vydání stavebního povolení),
není třeba, aby došlo k výslovnému zrušení předchozího rozhodnutí (stavebního
povolení). Z pozdějšího zamítavého rozhodnutí je totiž i bez jeho výslovného
zrušení zřejmé, že dřívější rozhodnutí neobstojí. V posuzované věci však
stavební úřad rozhodl pozitivně jak o vydání stavebního povolení, tak vydal
pozitivní kolaudační rozhodnutí, když ani jedno z těchto rozhodnutí nebylo
zrušeno. Z týchž důvodů neobstojí ani poukaz žalobce na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1851/2002, neboť i v tehdy posuzovaném
případu se jednalo o situaci, kdy stavební úřad vydal stavební povolení, ale
později odmítl vydat pozitivní kolaudační rozhodnutí s poukazem na absenci
skutečnosti (na již existující pozitivní stanovisko báňského úřadu), jejíž
neexistence měla vést již k negativnímu rozhodnutí o samotném stavebním
povolení. Jde-li o odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3.
2021, sp. zn. 30 Cdo 611/2020, v tomto rozsudku dovolací soud vysvětluje rozdíl
mezi rozhodnutím a nesprávným úředním postupem ve smyslu OdpŠk s výsledkem, že
souhlas s umístěním a provedením stavby a kolaudační souhlas (§ 79 odst. 2 a §
122 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., stavebního zákonu, ve znění účinném do 31.
12. 2012) lze považovat za rozhodnutí ve smyslu § 5 písm. a) OdpŠk, a nikoliv
za nesprávný úřední postup podle § 13 OdpŠk. Ani toto žalobcem zmíněné
rozhodnutí proto dovolací soud nevede ke korekci výše uvedených závěrů.
10. Protože v dané věci nedošlo ke zrušení předmětných rozhodnutí
(stavebního povolení a kolaudačního rozhodnutí), a za situace, kdy nebylo
vydáno žádné další rozhodnutí, které by popřelo účinky těchto rozhodnutí,
rozsudek odvolacího soudu obstojí, neboť se neodchýlil od shora uvedené
ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterou není důvod ani pro účely
posuzovaného případu přehodnocovat. Nelze totiž dovodit spoluodpovědnost státu
za údajně nesprávné pozitivní rozhodnutí o povolení stavby a o kolaudaci
předmětné haly, nedošlo-li k jeho zrušení. Je na místě souhlasit s právním
názorem odvolacího soudu, že na straně žalované chybí základní předpoklad její
odpovědnosti za škodu vzniklou zřícením skladovací haly, a to nezákonné
rozhodnutí. Rozsudky vydané v civilním řízení, kterými byla žalovanému (v tomto
řízení v postavení žalobce) uložena povinnost zaplatit poškozeným náhradu škody
a ušlého zisku, nemohou mít za následek, že rozhodnutí o stavebním povolení a o
kolaudaci budou pokládána za nezákonná ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, a to bez
ohledu na názor vyjádřený v jejich odůvodnění na spoluodpovědnost žalované. Z
výše popsané rozhodovací praxe Nejvyššího soudu naopak plyne, že stát zásadně
neodpovídá za škodu podle § 8 odst. 1 OdpŠk, aniž by bylo rozhodnutí pro
nezákonnost změněno či zrušeno. Na této rozhodovací praxi není důvod ničeho
měnit ani v posuzované situaci, neboť správní stavební řízení a civilní soudní
řízení jsou dvěma odlišnými typy řízení s odlišným (veřejnoprávním či naopak
soukromoprávním) dopadem do sféry práv a povinností účastníků a případně i
třetích osob. Rozhodnutí, která jsou v nich uskutečněna, k sobě navzájem nemají
žádný vztah. Orgány státní moci, jež je vydaly, navzájem vůči sobě nevystupují
ve vztahu nadřízenosti či podřízenosti, a proto ani nelze uzavřít, že
rozhodnutí civilního soudu v rámci civilního sporu by bylo možné pokládat za
právní skutečnost, na jejímž základě by bylo na místě ve smyslu § 8 odst. 1
OdpŠk pokládat rozhodnutí vynesené ve stavebním řízení za vyhaslé (zde
předmětné stavební povolení a kolaudační rozhodnutí).
11. Zbývá dodat, že dovolací soud pokládal za nadbytečné se zabývat
dalšími dovolatelem předkládanými právními otázkami, „zda má fyzická osoba
(nestátní subjekt) právo následného postihu vůči státu za situace, kdy stát
nese spoluodpovědnost za vznik dluhu a vystupuje jako subjekt veřejného práva“,
a „zda porušení prevenční povinnosti ze strany žalobce mohlo vést k nesprávnému
úřednímu postupu stavebního úřadu, který vyústil ve vydání vadných rozhodnutí“.
Obstál-li totiž jeden ze samostatných důvodů pro zamítnutí žaloby, nemůže být
založena přípustnost dovolání ve vztahu k žádné další otázce, neboť se její
vyřešení nemůže v poměrech dovolatele nijak projevit (k tomu srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3168/2015).
12. K případným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b)
a § 229 odst. 3 o. s. ř., by dovolací soud mohl přihlédnout pouze tehdy, pokud
by dovolání bylo přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). To se týká námitky
dovolatele o údajné překvapivosti napadeného rozhodnutí.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 12. 2023
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu