USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce Zemědělského družstva Němčičky, IČO 45479968, se sídlem v Němčičkách 153, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem se sídlem v Mikulově, Bezručova 1896/90, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 154 658 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 140/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2024, č. j. 30 Co 88/2024-116, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se v řízení domáhal po žalované zaplacení částky 154 658 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 18 C 149/2016 (dále jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 12. 2023, č. j. 28 C 140/2023-93, žalobu zamítl (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho celém rozsahu, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. V části, v níž dovolání směřuje proti výroku II napadeného rozsudku, jakož i proti jeho výroku I, pokud jím byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, tedy proti výrokům, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení, je dovolání objektivně nepřípustné, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
8. Dále se dovolací soud zabýval tím, zda je žalobcovo dovolání ve zbývající části přípustné podle § 237 o. s. ř.
9. Otázka posouzení přiměřenosti délky posuzovaného řízení, při jejímž řešení se měl odvolací soud podle dovolatelova názoru odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněným pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), jakož i rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009, ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3930/2009, ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3759/2009, ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010, ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014, ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2780/2015, a ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 743/2002, ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012, a ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1027/2015, stejně jako od žalobcem označené judikatury Evropského soudu pro lidská práva, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
10. Závěr o tom, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu pak úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání přitom nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se vždy odvíjí od okolností každého jednotlivého případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, proto v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž závěrem o přiměřenosti nebo nepřiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3887/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 2200/17, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014, ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3050/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1144/15, nebo ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2190/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7.
3. 2023, sp. zn. III. ÚS 397/23). Tato zjevná nepřiměřenost však z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu patrná není.
11. Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu, že se od jím uváděné judikatury Nejvyššího soudu odchýlil i tím, že do svých úvah nepromítl průtahy, ke kterým mělo v posuzovaném řízení dojít v souvislosti se zpracováním revizního znaleckého posudku, jenž byl původně zadán k vyhotovení Vysokému učení technickému v Brně, přičemž nezohlednil ani údajné neodůvodnitelné prodlevy mezi nařízenými jednáními, pak ani tato otázka týkající se kritéria postupu orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk přípustnost dovolání nezakládá. Odvolací soud především v závislosti na přijatých skutkových závěrech konstatoval, že žádné období bezdůvodné nečinnosti soudu související s nařizováním jednotlivých jednání v posuzovaném řízení nezjistil (viz zejména bod 22 odůvodnění napadeného rozsudku). Dovolací soud je přitom skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), přičemž buduje-li žalobce svůj oponentní právní závěr právě na revizi skutkového závěru, ze kterého odvolací soud při svém rozhodování vycházel (když prezentuje vlastní „zjednodušenou“ verzi chronologického výčtu jednotlivých úkonů soudu, než jak jej zjistil odvolací soud), nejedná se o důvod, který by byl způsobilý přípustnost podaného dovolání podle § 237 o. s. ř. založit.
12. K prodlevě způsobené komplikací, jež se v posuzovaném řízení vyskytla v souvislosti se zadáním zpracování zmíněného revizního znaleckého posudku, pak odvolací soud přihlédl, přičemž svým závěrem, že soud měl při volbě znalce postupovat obezřetněji a že odpovědnost za průtahy způsobené prodlevami při vypracování znaleckého posudku nese primárně stát (viz bod 20 odůvodnění napadeného rozhodnutí), se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3759/2009, nebo ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2632/2020). Dospěl-li odvolací soud i poté k finálnímu závěru o přiměřenosti celkové délky posuzovaného řízení, pak ani v tomto směru se jeho rozhodnutí neocitlo v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Z ní totiž plyne, že při posuzování přiměřenosti délky řízení je třeba vždy vycházet z jeho celkové délky, nikoliv jen z délky jednotlivých průtahů ve smyslu období nečinnosti soudu s tím, že k porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat (srov. část III. Stanoviska, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1613/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1075/2015). Závěr odvolacího soudu o celkové přiměřenosti délky posuzovaného řízení přitom současně reaguje na zjištěnou vysokou složitost tohoto řízení – viz bod 19 odůvodnění napadeného rozsudku, provázenou běžným významem jeho předmětu pro žalobce – viz bod 23 odůvodnění napadeného rozsudku.
13. Při hodnocení kritéria složitosti posuzovaného řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk se přitom odvolací soud rovněž od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud v této souvislosti na podkladě přijatého skutkového závěru (v němž odvolací soud mimo jiné zmapoval povahu řešeného nároku i rozsah a průběh dokazování, které si posuzované řízení vyžádalo), zohlednil jak zjištěnou vysokou skutkovou, procesní a právní náročnost věci, tak i počet soudních instancí, které v řízení rozhodovaly [srov. bod IV písm. a) Stanoviska a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, nebo ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013]. Ani ve vztahu k této otázce tudíž nelze přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. dovodit.
14. Tentýž závěr dopadá i na otázku významu posuzovaného řízení pro žalobce, která se týká kritéria upraveného v § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk. Zhodnotil-li totiž odvolací soud tento význam jako běžný, pak jeho závěr koresponduje s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, v souladu s níž při absenci skutečností zakládajících zvýšený nebo snížený význam předmětu řízení pro poškozeného (když zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený, nejedná-li se o v daném případě nenaplněnou výjimku představovanou takovými řízeními, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně) je nutné dojít k závěru o jeho standardním významu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, nebo ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1602/2011).
15. Nevyplynulo-li ze skutkových závěrů odvolacího soudu, že by žalobce svým chováním na délku posuzovaného řízení jakkoliv významně působil, a to nejen negativně, ale ani pozitivně (tedy tak, že by vyvíjet činnost alespoň teoreticky směřující ke zkrácení délky řízení), pak přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá ani žalobcova výhrada směřující k „neutrálnímu“ hodnocení, jaké odvolací soud zaujal ve vztahu ke kritériu upravenému v § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk, neboť i z tohoto pohledu je napadené rozhodnutí s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu v souladu [srov. zejména bod IV písm. b) Stanoviska].
16. Na dosud uvedených závěrech nemůže nic změnit ani žalobcova argumentace vycházející z poukazu na později vydaný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2024, č. j. 58 Co 147/2024-77, v němž měl být obdobný nárok jiného účastníka téhož posuzovaného řízení zhodnocen odlišně. Pro rozhodnutí dovolacího soudu je totiž podle § 243f odst. 1 o. s. ř. rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jež v daném případě pochází již ze dne 23. 4. 2024. Připojil-li pak žalobce k podanému dovolání též rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2024, č. j. 30 Co 13/2024-107, a to s poukazem na to, že mu tímto rozhodnutím bylo za nepřiměřenou délku řízení, která byla kratší než v případě nyní posuzovaném, přiznáno finanční odškodnění, učinil tak v rozporu s § 241a odst. 6 o. s. ř., podle kterého v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
17. Co se týče žalobcem zpochybňované přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, pak k případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. tehdy, je-li dovolání přípustné. Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není.
18. Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 12. 2024
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu