USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D.,
a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci
žalobce V. K., zastoupeného Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem se sídlem v Praze
1, Václavské náměstí 802/56, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 300 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 211/2022,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2024,
č. j. 68 Co 77/2024-120, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se žalobou domáhal po žalované zaplacení 300 000 Kč s
příslušenstvím z titulu nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu
způsobenou nezákonným rozhodnutím Okresního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 10.
2005, sp. zn. 13 D 441/2005, zapříčiněné nesprávným úředním postupem blíže
nespecifikovaným orgánem státní moci, spočívajícím v tom, že v dědickém řízení
nebyla zjištěna závěť ve prospěch žalobce.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 27. 12. 2023, č. j. 14 C
211/2022-96, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 300 000 Kč se
zákonným úrokem z prodlení z této částky od 23. 9. 2022 do zaplacení, a to do
15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Dále rozhodl, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 26 684 Kč do patnácti
dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce (výrok II).
3. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 5.
2024, č. j. 68 Co 77/2024-120, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se
žaloba zamítá (výrok I) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované
náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 1 500 Kč a náhradu
nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč, to vše do tří dnů od právní moci
tohoto rozsudku (výrok II).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které
však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Žalobce v bodu I dovolání vyjadřuje zejména přesvědčení, že v nyní
posuzovaném případě měl odvolací soud uzavřít, že žalovaná odpovídá za škodu
způsobenou nezákonným meritorním rozhodnutím v dědickém řízení podle § 8 odst.
1, 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)
– dále jen „OdpŠk“, i když nedošlo k jeho zrušení ani výslovně ani jiným
rozhodnutím nebo postupem orgánu veřejné moci, z něhož by bylo jednoznačné, že
orgány veřejné moci toto rozhodnutí pokládají i bez jeho výslovného zrušení za
nezákonné. Výjimečnost případu odůvodňující žalobcem požadované posouzení má
spočívat v tom, že státní notář v dědickém řízení nezjistil existenci závěti,
na jejímž základě měl dědit právě žalobce, ačkoliv toto zjištění měl a mohl
učinit, a žalobce se sám nemohl domoci zrušení tohoto rozhodnutí, protože nebyl
účastníkem dědického řízení a (na rozdíl od notářky) nemohl existenci závěti
zjistit a prokázat tak, aby případně mohl rozhodnutí zvrátit podáním řádného
nebo mimořádného opravného prostředku.
6. Nejvyšší soud ohledně žalobcem položené námitky již dříve dovodil, že
v některých případech stát odpovídá za škodu podle § 8 OdpŠk, aniž by bylo
rozhodnutí pro nezákonnost změněno či zrušeno. Jedná se ovšem o výjimečné
situace, kdy později vydaným rozhodnutím byly popřeny účinky rozhodnutí
vydaného dříve, které pak bylo lze považovat za nezákonné ve smyslu § 8 odst. 1
OdpŠk. Zároveň platí, že užití této výjimky je podmíněno tím, že poškozený v
původním řízení neměl k dispozici žádný opravný prostředek proti rozhodnutí,
jehož nezákonnost namítal, anebo jej k dispozici měl, ale nešlo o opravný
prostředek reálně účinný. Tak tomu bylo např. v situaci, kdy nezákonnost
rozhodnutí byla deklarována v rozsudku Nejvyššího soudu vydaném na základě
stížnosti pro porušení zákona, aniž došlo ke zrušení takového rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4158/2009). Odpovědnost státu byla také dovozena v případě rozhodnutí o zadržení řidičského
průkazu podle § 15 odst. 1 vyhlášky č. 87/1964 Sb., o řidičských průkazech, kdy
bylo lze uvažovat o faktickém „odstranění“ tím, že k formálnímu zrušení
správního rozhodnutí nedošlo jen proto, že dříve zadržený řidičský průkaz byl
navrácen coby přímý důsledek určitého výsledku jiného řízení [zproštění
obžaloby ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 2201/10)]. Obdobně se Ústavní soud v
nálezu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, vyjádřil k odpovědnosti za
škodu v případě, kdy nedošlo ke zrušení protizákonného rozhodnutí státního
orgánu, avšak jiným pozdějším rozhodnutím byl s ohledem na tuto protizákonnost
znemožněn výkon práv vyplývajících z původního rozhodnutí. Nejvyšší soud rovněž
v rozsudku ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5631/2015, uzavřel, že exekuční
příkaz může být pro rozpor se zásadou přiměřenosti exekuce pokládán za
nezákonné rozhodnutí i tehdy, nebyl-li odklizen, přičemž však vycházel z
podmínky uvedené již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 28
Cdo 2150/2012, podle které lze náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím
přiznat pouze tehdy, využil-li poškozený možnosti podat návrh na zastavení
exekuce, jakožto prostředku mu zákonem poskytnutého k ochraně práva, ledaže by
se jednalo o případ zvláštního zřetele hodný. Nejvyšší soud dále v usnesení ze
dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4158/2009, vyslovil závěr, že při splnění
podmínek odpovědnosti státu v materiálním slova smyslu je potřeba se vyvarovat
takové formalistické interpretace § 8 odst. 1 OdpŠk, jež by odpovědnost státu
fakticky (a neoprávněně) vyloučila, a to za situace, kdy Nejvyšším soudem v
rozsudku ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 4 Tz 153/2005, jenž představoval
relevantní důvod pro obnovu řízení v posuzované věci, byl konstatován nesprávný
postup státní zástupkyně ohledně vrácení věci a s tím spojené otázky
vlastnictví k věci (vozidlu), kdy byla dovozena existence příčinné souvislosti
mezi nezákonným (a dosud nezhojeným) zásahem orgánu státu a vznikem požadované
materiální újmy, přičemž poškozený reálné prostředky své obrany využil.
7. Výše uvedenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu lze shrnout tak, že
ve výjimečných případech lze dovodit odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí,
avšak i tehdy musí existovat rozhodnutí nebo postup orgánu veřejné moci, které
svojí právní silou či reálným a právem předpokládaným dopadem negují účinky
původního rozhodnutí právě pro jeho nezákonnost (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1638/2023). K žádnému takovému
rozhodnutí nebo postupu však ani podle tvrzení žalobce v posuzovaném případě
nedošlo.
8. Odkazuje-li žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014,
sp. zn. 30 Cdo 2014/2013, přehlíží, že dovolací soud v něm dovodil existenci
rozsudku, který v posuzované věci obstál jako rozhodnutí, kterým bylo (de
facto) změněno původní nezákonné rozhodnutí právě pro svoji nezákonnost (tímto
de facto zrušujícím rozhodnutím byl rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne
13. 2. 2008, č. j. 5 C 298/2004-125, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v
Praze ze dne 10. 6. 2008, č. j. 28 Co 259/2008-155, jímž bylo rozhodnuto o
požadavku žalobce na určení vlastnického práva ke sporné nemovitosti a jímž
bylo reálně revidováno rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení dohody o vydání
pozemku ze dne 17. 11. 1992). Dovolací soud tedy ani v tomto rozhodnutí
neopustil tezi, podle níž je v zásadě předpokladem pro odpovědnost za újmu
způsobenou nezákonným rozhodnutím jeho zrušení ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk
(srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo
443/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 3047/13, ze dne 25. 2. 2022,
sp. zn. 30 Cdo 2639/2021, ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1509/2009, ze dne
28. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5884/2016, nebo ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo
2238/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo
2411/2018, ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2975/2020, či ze dne 5. 12.
2023, sp. zn. 30 Cdo 2479/2023), když údajně nesprávný úřední postup, jenž vedl
k vydání potenciálně nezákonného rozhodnutí, zásadně není důvodem, pro který by
poškozený mohl s úspěchem uplatnit požadavek na náhradu újmy způsobené
nesprávným úředním postupem podle § 13 OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní
judikatura, 1/2000, pod č. 5, nebo rozsudek ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo
430/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C
1000). Ani žalobcem zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn.
II. ÚS 1774/08, nepředpokládá, že by bylo možné pominout výslovný požadavek
ustanovení § 8 odst. 1 OdpŠk o nezbytnosti předchozího zrušení rozhodnutí pro
jeho nezákonnost, když Ústavní soud v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí
Nejvyššího soudu dovozuje, že k negaci rozhodnutí může dojít i nevýslovně skrze
rozhodnutí v jiném veřejnoprávním řízení nebo následkem pozdějšího jiného
úředního postupu.
9. Na vysvětlenou dovolateli stran jeho argumentu, že neměl prostředky,
kterými by se býval domohl zrušení rozhodnutí vydaného v dědickém řízení,
Nejvyšší soud dodává, že opomenutí dědice, jak k tomu údajně došlo v případě
žalobce, není zcela výjimečné. I z toho důvodu na ně zákon pamatoval v § 485
odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a umožnil mu, aby se svého
dědického podílu domohl žalobou podanou proti tomu, kdo dědictví nabyl v
rozsahu, jež přináležel opomenutému dědici. Ten si vůči osobě, která dědila,
podržel nárok, jež zákon kvalifikuje jako bezdůvodné obohacení (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2770/2017, bod 31). Byl-li
žalobce přesvědčen o tom, že by mohl být takovým opomenutým dědicem, měl
možnost uvedenou žalobu využít v duchu zásady, podle které práva svědčí bdělým.
10. Rozsudek odvolacího soudu je s ohledem na výše uvedené v souladu, a
nikoliv v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, kterou není
důvod měnit. Potenciální možnost, že v určitém, třeba i tzv. nesporném civilním
řízení, následkem nedostatečně zjištěného skutkového stavu došlo k nesprávnému
meritornímu rozhodnutí pro zřejmě neúplné zjištění skutkového stavu, nemůže
dovolací soud vést k ustavení rozhodovací praxe, která by byla zjevným popřením
vůle zákonodárce vyjádřené v § 8 OdpŠk, podle níž předpokladem odpovědnosti za
nezákonné rozhodnutí je, že rozhodnutí bylo pro nezákonnost zákonem
předpokládaným způsobem ze strany orgánu veřejné moci odklizeno.
11. Dovolatel ve svém podání také formuluje otázku, „zda se jedná v
případě dovolatele o případ hodný zvláštního zřetele ve smyslu § 8 odst. 3
OdpŠk zejména s ohledem na to, že dovolatel neměl žádné prostředky obrany ani
možnost se o nesprávném úředním postupu, který vyústil až ve vydání nezákonného
rozhodnutí dozvědět včas pro uplatnění řádných či mimořádných opravných
prostředků?“. Přehlíží však, že k zamítnutí jeho žaloby odvolací soud
přistoupil proto, že nenastala situace předvídaná § 8 odst. 1 OdpŠk, z něhož se
podává, že soudy jsou v kompenzačním řízení vázány tím, zda pravomocné
rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem.
Přípustnost dovolání přitom nelze založit na okolnosti (argumentaci), o kterou
odvolací soud své rozhodnutí neopřel (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003,
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006, ze dne
8. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 879/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS
2604/22, a ze dne 30. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3115/2023, proti němuž podaná
ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2023,
sp. zn. IV. ÚS 3377/23).
12. Namítá-li žalobce překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu,
přehlíží, že argumenty, o které odvolací soud opřel dovoláním napadený
rozsudek, byly během řízení vzneseny i ze strany žalované (viz vyjádření
žalované k žalobě ze dne 6. 1. 2023 a odvolání žalované ze dne 2. 2. 2024).
Žalobce tedy musel předpokládat, že budou v odvolacím řízení posuzovány.
Dovolací soud se neztotožňuje ani s výhradou žalobce, že rozhodnutí odvolacího
soudu je nepřezkoumatelné. Odvolací soud v odstavcích 29 a 30 dovoláním
napadeného rozsudku ozřejmil základní důvod, pro který má dojít k zamítnutí
žaloby (že nedošlo ke zrušení údajně nezákonného meritorního rozhodnutí) bez
ohledu na podle žalobce výjimečné okolnosti případu. Uvádí-li žalobce konečně,
že odvolací soud měl k projednání odvolání nařídit jednání, jde o údajnou
procesní vadu, kterou se dovolací soud může zabývat jen v případě, že je
dovolání přípustné [§ 242 odst. 3 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod č. 32/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2049/2023,
ze dne 3. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 700/2021, či ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 30
Cdo 3339/2022)].
13. Dovolání žalobce pak není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
přípustné ani v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu
rozhodnuto o nákladech řízení. Z těchto důvodů dovolací soud dovolání v
dotčeném rozsahu taktéž odmítl.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 12. 2024
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu