USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a
soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní
věci žalobce Ing. Tomáše Zůzy, se sídlem v Praze 10, Kodaňská 45, správce
konkursní podstaty úpadce VELTEX spol. s r. o., se sídlem v Praze 10, Moskevská
95/45, IČO 48039691, zastoupeného JUDr. Hanou Kordovou Marvanovou, advokátkou
se sídlem v Praze, Holšická 1458, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží
390/42, o zaplacení částky 358 483 061 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 329/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2024, č. j. 16 Co 27/2024-1164, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně nejprve rozhodl
rozsudkem ze dne 21. 12. 2018, č. j. 12 C 329/2015-573, kterým žalobu o
zaplacení částky 358 483 061 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této
částky od 12. 12. 2015 do zaplacení v plném rozsahu zamítl. Tento první
rozsudek soudu prvního stupně však byl k odvolání žalobce usnesením Městského
soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 2. 7. 2019, č. j. 16 Co
176/2019-618, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
2. Následně soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 22. 2.
2023, č. j. 12 C 329/2015-1071, opětovně žalobu v celém rozsahu zamítl. I tento
druhý rozsudek soudu prvního stupně byl k odvolání žalobce usnesením Městského
soudu v Praze ze dne 24. 7. 2023, č. j. 16 Co 197/2023-1093, zrušen a věc byla
znovu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. Poté soud prvního stupně v pořadí třetím rozsudkem ze dne 15. 11.
2023, č. j. 12 C 329/2015-1114, žalobu opět zcela zamítl (výrok I), uložil
žalobci povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 21 400 Kč (výrok
II) a státu částku 42 355,50 Kč (výrok III).
4. K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 14. 5. 2024, č. j.
16 Co 27/2024-1164, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku
odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady
odvolacího řízení ve výši 1 500 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
5. Zaplacení částky 358 483 061 Kč s příslušenstvím se žalobce jako
správce konkurzní podstaty úpadce VELTEX spol. s r. o. (dále jen „úpadce“) po
žalované domáhal z titulu náhrady škody, která měla být způsobena konkurzní
podstatě úpadce nezákonným rozhodnutím, a to rozsudkem Vrchního soudu v Praze
ze dne 5. 11. 2008, č. j. 13 Cmo 239/2008-250, jenž byl následně zrušen
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, č. j. 29 Cdo 1361/2009-324, a
kterým bylo potvrzeno rozhodnutí o vyloučení pozemku p. č. 1652/1 s budovou č.
p. 261, pozemku p. č. 1652/2, pozemku p. č. 1652/3 s budovou č. p. 780, pozemku
p. č. 1652/4 s budovou č. p. 781 a pozemku p. č. 1652/7 v k. ú. Hloubětín (dále
jen „předmětné nemovité věci“) z konkursní podstaty úpadce. Společnost ESOLUS
spol. s r. o., která se tohoto vyloučení domáhala, pak předmětné nemovité věci
před zrušením rozsudku Vrchního soudu v Praze převedla na třetí osobu, což
vedlo k následnému konečnému zamítnutí žaloby o jejich vyloučení z konkursní
podstaty. Požadovaná částka pak představuje jednak hodnotu předmětných
nemovitých věcí ve výši 317 195 060 Kč a jednak ušlý zisk z jejich pronájmu za
období od 1. 1. 2009 do 31. 7. 2011 (tj. za období, po které by byly předmětné
nemovité věci zahrnuty v konkursní podstatě předtím, než by došlo k jejich
zpeněžení) ve výši 41 288 001 Kč.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to v celém jeho rozsahu, podal
žalobce včasné dovolání, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II
a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
7. Dovolání žalobce v části směřující proti výroku I v rozsahu potvrzení
výroku II a III rozsudku soudu prvního stupně, a proti výroku II rozsudku
odvolacího soudu není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť se
8. Ve vztahu k dovolání v části směřující proti výroku I rozsudku
odvolacího soudu v rozsahu potvrzení výroku I rozsudku soudu prvního stupně o
věci samé, se pak Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností dle § 237 o. s. ř.
9. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka procesního
práva týkající se posouzení míry rozsáhlosti doplnění dokazování odvolacím
soudem dle § 213 odst. 4 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Odvolací soud poté, co
se neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že se společnost ESOLUS
spol. s r. o. nestala vlastníkem předmětných nemovitých věcí, neboť jako
vydražitel zaplatila nejvyšší podání po lhůtě jí stanovené, a doplnil
dokazování za účelem zjištění, zda a kdy nabylo usnesení o příklepu ze dne 20. 9. 2005, č. j. 067 Ex-957/2004-431 (dále jen „usnesení o příklepu“), právní
moci (tj. zda a kdy bylo doručeno všem účastníkům včetně úpadce jako
povinného), dospěl k odlišnému právnímu závěru, že se společnost ESOLUS spol. s
r. o. vlastníkem předmětných nemovitých věcí stala a že excindační žaloba
(nebýt převodu předmětných nemovitých věcí na třetí osobu) by byla úspěšná. Uzavřel tudíž ve shodě se soudem prvního stupně (jenž ale její neexistenci
dovodil z jiných okolností), že zde není dána příčinná souvislost mezi
nezákonným rozhodnutím a škodou tvrzenou žalobcem, neboť předmětné nemovité
věci neměly být do konkurzní podstaty úpadce zahrnuty. K tomu žalobce namítal,
že doplnění dokazování provedené odvolacím soudem nese znaky rozsáhlého
doplnění dokazování ve smyslu § 213 o. s. ř., protože provedené doplněné důkazy
se týkaly stěžejních skutečností (klíčových dokumentů z exekučního řízení),
které měly pro posouzení věci zásadní význam, odvolací soud tedy měl rozsudek
soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Z judikatury
Nejvyššího soudu sice vyplývá, že rozsáhlost doplnění dokazování nevyjadřuje
množství důkazů, které by měly být za odvolacího řízení provedeny, ale rozsah
pro posouzení věci významných skutečností, ohledně nichž je třeba za odvolacího
řízení doplnit dokazování (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012,
sp. zn. 33 Cdo 1453/2010, nebo žalobcem citované usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 7. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3426/2016). Z tohoto rozsudku a na něj
navazující judikatury Nejvyššího soudu však rovněž vyplývá, že § 213 odst. 4 o. s. ř. představuje normu s relativně neurčitou hypotézou, záleží tudíž především
na úvaze odvolacího soudu, shledá-li dokazování před soudem prvního stupně za
nedostatečné a jeho potřebné doplnění za rozsáhlé. Navíc toto ustanovení
nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit,
nýbrž jen určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování
doplňovat. V rozporu se zákonem tedy není, pokud odvolací soud důkazy provede a
vezme je v úvahu při rozhodování ve věci samé, i když mohl za účelem jejich
provedení rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu
řízení, poněvadž občanské soudní řízení není povinně dvoustupňové (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo
3894/2010, nebo ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 130/2013, popř. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4093/2013).
Jestliže
odvolací soud postupoval v souladu s § 213 odst. 4 o. s. ř., nemůže jeho postup
zakládat ani porušení zásady dvojinstančnosti a tím zásah do práva na
spravedlivý proces, neboť dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského
soudního řízení, ani ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009,
ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2832/2011, nebo ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012), a ani ústavně zaručeným právem (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze
dne 18. 6. 2001, sp. zn. IV. ÚS 101/01, a ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS
2826/07). Zcela v souladu s výše uvedeným pak jsou i závěry uvedené v žalobcem
odkazovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo
1944/2020. Pokud pak žalobce v dovolání poukazoval i na závěry rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 30 Cdo 1198/2001, tak tyto nejsou
na danou věc aplikovatelné, neboť se vztahují k výkladu § 213 o. s. ř., ve
znění účinném do 31. 12. 2000, tedy ke zcela odlišné procesní úpravě odvolacího
řízení postavené na principu úplné apelace i zcela odlišnému znění § 213 o. s. ř. než ty, které se uplatnily v daném případě.
10. Žalobcem zmíněné nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2006, sp. zn.
I. ÚS 122/05, a ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. II. ÚS 349/05, se pak zabývají
dvojinstančností řízení ve vazbě na otázku tzv. překvapivosti rozhodnutí
odvolacího soudu a jedná se o právní závěry překonané a neaktuální, neboť dne
1. 4. 2005 vstoupil v účinnost zákon č. 59/2005 Sb., který novelizoval § 219 o.
s. ř. tak, že odvolací soud rozhodnutí potvrdí, je-li ve výroku věcně správné,
čímž bylo umožněno odvolacímu soudu potvrdit rozhodnutí soudu prvého stupně,
jehož výrok je věcně správný, i jestliže založí své rozhodnutí na zcela jiném
právním posouzení věci, což ho ovšem nezbavuje povinnosti s takovým právním
názorem účastníka řízení seznámit a dát mu možnost k vyjádření (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 967/10). Tento postup pak
odvolací soud dodržel, neboť při jednání dne 19. 3. 2024 účastníky se svým
novým právním posouzením věci seznámil a dal jim možnost se k němu vyjádřit,
vyzval žalobce k doplnění tvrzení, což tento následně učinil, a odvolací
jednání odročil. Odvolací soud se tudíž svým postupem v odvolacím řízení od
judikatury Nejvyššího ani Ústavního soudu neodchýlil.
11. Ani otázka, zda může písemnost za právnickou osobu účinně převzít
osoba, která není jejím zaměstnancem, mimo sídlo společnosti a v místě, které
se společností nijak nesouvisí, přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř.
nezakládá, neboť odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že sporná zásilka
(usnesení o příklepu) byla doručena dne 20. 9. 2005 účetní úpadce V., o níž
žalobce tvrdí, že pro úpadce v té době pracovala již jen jako osoba samostatně
výdělečně činná, a která na doručenku připojila poznámku, že je pověřena k
přebírání písemností, a otiskla na ni i razítko úpadce, a to v sídle úpadce v
Praze 10, Moskevská 95/45 (viz odstavce 22 až 24 odůvodnění rozsudku odvolacího
soudu). Skutečnost, že by k doručení písemnosti došlo mimo sídlo právnické
osoby, že v době doručování usnesení o příklepu byly prostory sídla úpadce
několik měsíců vyklizeny a jejich nájem byl vypovězen a že k doručování do
rukou V. docházelo na neznámé adrese, tedy ze skutkových zjištění soudů neplyne
a žalobce konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém
zjištění než odvolací soud. Tato námitka proto přípustnost dovolání založit
nemůže, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího
soudu, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.),
nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Pokud pak žalobce (ve vztahu ke
zjištěnému místu doručení) namítal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a
skutkovými zjištěními, neboť dle něj z doručenky nevyplývá, že by k doručení
písemnosti došlo v sídle úpadce, tak touto námitkou se odvolací soud zabýval a
uzavřel, že o tom, že bylo doručováno v sídle úpadce, svědčí to, že dle jeho
skutkových zjištění, pokud byly jiné písemnosti úpadci doručovány na jiné
adrese, než je adresa jeho sídla, bylo to na doručenkách uvedeno, z čehož
dovodil, že adresa sídla a jiná adresa byly (na doručenkách) uvedeny správně,
jinak by je zaměstnanec soudního exekutora nerozlišoval (viz odstavce 25 a 27
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Pokud tedy jde o místo doručení té které
zásilky, vycházel odvolací soud po zhodnocení provedeného dokazování z údajů
uvedených na doručence (tedy v případě doručenky k usnesení o příklepu z adresy
příjemce na doručence uvedené bez poznámky, že by k doručení došlo na jiné
adrese, jak tomu bylo na jiných doručenkách), a výše uvedený závěr odvolacího
soudu (že k doručení usnesení o příklepu došlo v sídle úpadce) pak nebyl
důsledkem extrémního rozporu mezi provedenými důkazy (doručenkou k této
listině) a skutkovými zjištěními, jak jej jako možný dovolací důvod vymezila
judikatura Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp.
zn. II. ÚS 1966/16), ale výsledkem volného hodnocení v řízení provedených
důkazů.
12. Za takto zjištěného skutkového stavu se odvolací soud neodchýlil od
judikatury Nejvyššího soudu ani při řešení otázky účinnosti doručení usnesení o
příklepu, pokud dovodil účinné doručení této zásilky V., která sice dle tvrzení
žalobce nebyla zaměstnancem úpadce, ale působila jako jeho účetní na základě
smlouvy, písemnosti pro něj opakovaně přijímala, k doručení došlo v sídle
úpadce a V. se vykázala jeho razítkem, neboť k účinnému doručení písemnosti
právnické osobě není třeba, aby osoba přebírající písemnosti za právnickou
osobu, jež nemusí být jejím zaměstnancem, disponovala písemným pověřením k
přijímání písemností a postačuje i pověření konkludentní s tím, že případné
vnitřní omezení na přijímání písemností jen určitého druhu není navenek účinné
(srov. usnesení ze dne 29. 11. 2005, č. j. 20 Cdo 995/2005, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. 29 Odo 12/2001).
13. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, zda
měl exekutor povinnost doručit usnesení o příklepu rovněž ustanovenému správci
podniku (Ing. Balíčkovi) a vliv (ne)dodržení tohoto postupu na právní moc
tohoto rozhodnutí, neboť ani při jejím řešení se odvolací soud od judikatury
Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud uzavřel, že usnesení o příklepu nabylo
právní moci dne 6. 10. 2005, neboť bylo účinně doručeno osobám dle § 336k o. s.
ř., tj. vydražiteli, oprávněnému a povinnému. Dle judikatury Nejvyššího soudu
má totiž být usnesení o příklepu doručeno přímo povinnému, neboť jde o
doručování v rámci exekučního řízení, v němž se § 338k odst. 6 o. s. ř.
neuplatní a účastníkem exekučního řízení je tedy i nadále povinný, který jedná
samostatně, a správce podniku v exekučním řízení není jeho zástupcem (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 29 Cdo 533/2017).
Formuluje-li žalobce v části II dovolání tuto otázku obecněji tak, zda má
exekutor (obecně) povinnost doručovat písemnosti v exekuci prodejem podniku do
rukou ustanoveného správce podniku a dotazuje se na vliv (ne)dodržení tohoto
postupu na právní moc doručovaných rozhodnutí, tak na vyřešení takové obecné
otázky napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí a odvolací soud na jejím
řešení své rozhodnutí nezaložil, neboť se zabýval pouze okruhem osob, jimž bylo
třeba doručit předmětné usnesení o příklepu, jak je rozebráno výše. Podle
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu totiž nemohou přípustnost dovolání
založit otázky akademické či spekulativní (byť Nejvyšším soudem dosud
neřešené), ale pouze takové, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem
dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve věci (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné
pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, či ze dne 28. 6.
2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017).
14. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. není založena ani otázkou,
zda mohl exekutor dle tehdy účinné právní úpravy zrušit již vydaný exekuční
příkaz prodejem podniku, jaký mělo toto rozhodnutí vliv na další průběh
exekučního řízení a roli ustanoveného správce podniku, neboť na jejím vyřešení
napadený rozsudek odvolacího soudu rovněž nezávisí a odvolací soud na jejím
řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5.
1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud se totiž poté, co dospěl k závěru, že v
případě téže exekuční věci (tj. exekuce totožného oprávněného vůči jednomu
povinnému) lze vydat jak exekuční příkaz prodejem nemovitých věcí, tak exekuční
příkaz prodejem podniku a následně provést dražbu postižených nemovitých věcí,
neboť jde jen o stanovení způsobu provedení jedné exekuce, již otázkou
platnosti zrušení exekučního příkazu prodejem podniku jako pro posouzení věci
nepodstatnou nezabýval.
15. Nakonec není přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. založena ani
otázkou, zda mohl exekutor provést exekuci prodejem nemovitých věcí, ačkoliv po
jejím nařízení vydal exekuční příkaz prodejem podniku, jenž se následně (v
rozporu se zákonem) pokusil zrušit, neboť i tuto otázku posoudil odvolací soud
v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Ačkoliv je pravdou, že soudní
exekutor nebyl v době rozhodování nyní posuzované věci oprávněn exekuční příkaz
zrušit, a pokud tak přesto učinil, takové zrušení nebylo účinné (srov.
stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 2.
2006, sp. zn. Cpjn 200/2005, uveřejněné pod č. 31/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), tato skutečnost nemohla vést k žalobcem dovozovanému
výsledku, poněvadž odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu
uzavřel, že v případě téže exekuční věci (tj. exekuce totožného oprávněného
vůči jednomu povinnému) lze vydat jak exekuční příkaz prodejem nemovitých věcí,
tak exekuční příkaz prodejem podniku, do něhož nemovité věci patří, a následně
provést dražbu postižených nemovitých věcí s tím, že § 16 odst. 1 zákona č.
199/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících
výkonů rozhodnutí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 199/2001
Sb.“), ani § 338zn o. s. ř. se neuplatní, neboť nejde o střet několika exekucí
rozdílných oprávněných, ale jen o určení způsobu provedení dané exekuce, o němž
rozhoduje exekutor, na jehož postup při exekuci prodejem nemovitých věcí právní
úprava exekuce prodejem podniku nedopadá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 728/2014, jež se věnuje střetu exekučního
příkazu prodejem podniku a prodejem movitých věcí k podniku patřících, ale jeho
závěry jsou plně aplikovatelné i na dané skutkové okolnosti). Je-li na
exekutorovi, aby rozhodl, jakým způsobem bude exekuce provedena, a zda
jednotlivé způsoby budou provedeny současně či postupně, pak je pro nyní
posuzovanou věc rovněž nerozhodné, zda byl první vydán exekuční příkaz prodejem
nemovitých věcí či exekuční příkaz prodejem podniku, jak uzavřel odvolací soud
(viz odstavec 29 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V tomto směru je pro
danou věc zcela nepřiléhavý odkaz žalobce na usnesení Nejvyššího soudu ze dne
18. 2. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4463/2007, v němž je řešena aplikace § 16 odst. 1
zákona č. 199/2001 Sb., které na daný případ nedopadá, jak vyplývá z judikatury
uvedené výše.
16. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o.
s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 1. 2025
JUDr. David Vláčil
předseda senátu