USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní
věci žalobce J. T., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janou
Šubrtovou, advokátkou se sídlem v Milovicích, U Sokolovny 271, proti žalované
České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská
424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se
sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a o zadostiučinění
za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C
306/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7.
11. 2019, č. j. 20 Co 276/2019-405, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne
14. 8. 2018 č. j. 26 C 306/2015-299, rozhodl tak, že zavázal žalovanou zaplatit
žalobci částku 61 841 Kč (výrok I rozsudku), ohledně částky 7 134 518,20 Kč
žalobu zamítl (výrok II rozsudku) a žalovanou zavázal zaplatit žalobci na
náhradě nákladů řízení částku 44 620 Kč (výrok III rozsudku). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím
odvolání žalobce „proti vyhovujícímu výroku“ rozsudku soudu prvního stupně
odmítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 5 859 000 Kč zrušil a v tomto
rozsahu řízení zastavil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), dále rozsudek
soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 1 275 018,20
Kč potvrdil (výrok III rozsudku odvolacího soudu), ve vyhovujícím výroku o věci
samé jej změnil tak, že se žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobci 61 841 Kč
zamítá (výrok IV rozsudku odvolacího soudu) a konečně rozhodl, že žalobce je
povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 4
500 Kč (výrok V rozsudku odvolacího soudu). Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 7
196 359,20 Kč, z toho částky 1 696 359,20 Kč z titulu náhrady škody a částky 5
500 000 Kč z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měly být
způsobeny nezákonnou a nepřiměřeně dlouho trvající exekucí, vedenou u Okresního
soudu v Nymburce pod sp. zn. 21 Nc 6355/2009 a sp. zn. 21 Exe 7653/2010 (dále
jen „posuzovaná řízení“). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém jeho rozsahu včasným dovoláním
(čítajícím 27 stran textu), které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017
(viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“,
odmítl. Dovolání žalobce není objektivně přípustné proti rozsudku odvolacího soudu,
jímž bylo odmítnuto odvolání žalobce jako podané neoprávněnou osobou (výrokem I
rozsudku odvolacího soudu) a zastaveno odvolací řízení pro zpětvzetí návrhu
(výrok II rozsudku odvolacího soudu). Podle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není
přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle
§ 229 odst. 4 o. s. ř. Podle § 229 odst. 4 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout
rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání
nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení
odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního
stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost. Pokud tedy odvolací soud svým rozsudkem odmítnul odvolání žalobce jako podané
neoprávněnou osobou a pokud jím dále zastavil odvolací řízení, nemůže být v
tomu odpovídajícím rozsahu proti uvedenému rozhodnutí dovolání přípustné, neboť
je proti němu možno brojit žalobou pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř.
Námitka žalobce, že napadený rozsudek odvolacího soudu má povahu rozhodnutí
nepředvídatelného, nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť
právním posouzením věci z hlediska, zda jsou splněny předpoklady odpovědnosti
státu (závěr, že posuzované řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé) se zabýval k
námitce žalované již soud prvního stupně a v odvolání bylo řešení dané otázky
výslovně zpochybněno žalovanou. Nepředvídatelným, resp. překvapivým je přitom
pouze takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového
stavu věci, postupu soudů a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení
předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně)
posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či
nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně, nebo
na ni alespoň odvolací soud sám neupozornil, což ovšem není případ projednávané
věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo
2750/2009, nebo obdobně nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS
220/04, a nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3271/12). K výhradě žalobce, že odvolací soud (potažmo soud prvního stupně) nereagoval na
všechny jeho námitky, a k poukazu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2995/2019, ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005, a
ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1484/2018, Nejvyšší soud připomíná, že na
dané téma se vyjádřil např. ve svém rozsudku ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo
1336/2006, když uvedl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže se odvolací soud nezabýval
argumenty účastníka řízení, kterými brojil proti právnímu (popřípadě
skutkovému) posouzení věci soudem prvního stupně (k tomu srov. další rozhodnutí
Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4389/2009,
rozsudek ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1958/2010, nebo rozsudek ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3616/2011). Soud ale není povinen vypořádat každou z
námitek účastníka jednotlivě, pokud proti nim v důvodech svého rozhodnutí staví
vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží
tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08), což byl právě i
případ právě projednávané věci. Související výhrada, že se odvolací soud nezabýval požadavkem na náhradu škody
vyvolaným nezákonnými rozhodnutími v podobě soudem zrušených exekučních příkazů
na majetek žalobce není namístě již proto, že ve vztahu k usnesení Okresního
soudu v Nymburce ze dne 20. 2. 2012, č. j. 21 Nc 6355/2009-355, jímž došlo k
částečnému zastavení soudní exekuce v rozsahu pěti blíže označených exekučních
příkazů soudního exekutora JUDr. Vladimíra Plášila odvolací soud (byť s určitým
zjednodušením) vysvětlil, že provádění exekuce nebylo nepřiměřené již v době
vydání oněch exekučních příkazů (to je v době od 5. 2. 2010 do 31. 3.
2010),
ale stalo se jím až poté, co v době „od března 2010 do července 2011“ povinný
uhradil oprávněnému přímo částku 47 300 Kč, což vysvětlil odkazem na to, že v
době vydání exekučních příkazů nebyla ještě výše trvajících nároku oprávněného
a nákladů exekuce známa (odst. 7 napadeného rozsudku). Uvedený skutkový závěr
odvolacího soudu přitom nepodléhá dovolacímu přezkumu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.)
a nevzpírá se ani závěrům ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle níž o
nezákonné rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo
„zák. č. 82/1998 Sb.“) se nejedná, jestliže důvodem jeho zrušení nebo změny
byly skutečnosti, které nastaly (vznikly) až po jeho vydání (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4249/2010, uveřejněný pod
číslem 37/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud žalobce v
dovolání k téže otázce jen obecně odkazuje na svá dřívější podání a argumentaci
v nich obsaženou, pak k nim Nejvyšší soud nemohl podle § 241a odst. 4 o. s. ř. přihlížet. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu není ani v kolizi se závěry, k nimž
Nejvyšší soud dospěl v žalobcem odkazovaném usnesení ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2098/2012, nebo v rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009. Odvolací soud, ohledně kritéria složitosti a kritéria postupu poškozeného
náležitě přihlédl k tomu, že žalobce v postavení povinného poskytoval exekučně
vymáhané plnění i po doručení oznámení o zahájení exekučního řízení namísto
soudnímu exekutorovi přímo oprávněnému, s návrhy na zastavení exekuce byl
úspěšný jen částečně a významně přispěl svým postupem k prodloužení daného
exekučního řízení (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci
Dostál Vladimír proti České republice, ze dne 25. 5. 2004, č. 52859/99, odst. 220), jehož význam v jeho závěru hodnotil odvolací soud již jen jako minimální. Ustálené judikatuře Nejvyššího soudu odpovídá rovněž závěr odvolacího soudu,
podle něhož zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně soudem odvolacím pro
odlišný právní názor není okolností přičitatelnou státu při posuzování
přiměřenosti celkové délky daného řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1776/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010). Následně pro svůj závěr o
přiměřené délce posuzovaného řízení zohlednil odvolací soud ostatní kritéria
uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (tedy složitost řízení, jednání
poškozeného, postup soudů včetně zmiňovaných průtahů v řízení a význam předmětu
řízení pro poškozeného) samostatně a v jejich vzájemném poměru tak, jak to
předvídá rozhodovací činnost dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).
Žalobce v dovolání dále cituje rozličná rozhodnutí Ústavního soudu (např. nález
ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 998/09, nebo nález jeho pléna ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 5/14-2 a další, včetně obdobně vyznívajících rozhodnutí
Nejvyššího soudu, která se vesměs týkají určení odměny soudního exekutora. Přehlíží však, že pravomocná rozhodnutí o odměně exekutora vydaná v posuzovaném
řízení nebyla pro nezákonnost zrušena. Splnění požadavku změny či zrušení
rozhodnutí pro nezákonnost ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk nelze obecně nahradit
předběžným posouzením rozhodnutí jako nezákonného v odškodňovacím řízení. Nejvyšší soud ve své judikatuře také opakovaně připomíná, že „nesprávná
skutková zjištění, či jakákoli v dovolání vyložená skutková polemika dovolatele
se skutkovým závěrem, z nějž odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel při
meritorním rozhodování, nepředstavuje, a ani v poměrech stávající platné
procesní úpravy dovolacího řízení nemůže způsobilý dovolací důvod představovat
(k tomu srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Jinými slovy řečeno,
zjištěný skutkový stav v předchozích řízeních nepodléhá dovolacímu přezkumu
(srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo
979/2015). Platí tedy, že dovolání nemůže být přípustné pro řešení otázek, v
nichž žalobce konstruuje své od odvolacího soudu odlišné právní posouzení na
jiných skutkových závěrech, než jaké učinil odvolací soud (srov. například
žalobcův závěr, že soudní exekutor podle žalobce měl vědět, kolik činí vymáhané
plnění a jakého plnění se již mimo rámec exekuce oprávněnému dostalo nebo
závěr, že soudní exekutor nebo exekuční soudy měly zastavit exekuci pro
vymáhání běžného výživného nebo že soudní exekuce byla vedena nepřiměřeným
způsobem).
Z dovolání dále není patrné, kterou další otázku (či otázky) hmotného nebo
procesního práva měl žalobce za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, ani při
řešení které otázky hmotného nebo procesního práva se dovolací soud od své
dřívější judikatury odchýlil. Žalobce v dovolání kumuluje rozličné obecné
otázky, aniž by je dostatečně srozumitelně provázal s obsahem napadeného
rozhodnutí a ve vztahu ke každé jedné z nich výslovně uvedl konkrétní důvod
přípustnosti dovolání. Dovolání je pro zbývající otázky (námitky) ve
skutečnosti jen obšírným popisováním průběhu dosavadního řízení a vydaných
rozhodnutí a v zásadě představuje toliko pokračování pouhé polemiky se soudy
obou stupňů (v kompenzačním i exekučním řízení) a nevystihuje formální
odlišnost dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Nejvyššímu soudu
nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním
aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu dovolání právní otázky, jež
by (snad) mohly být předmětem jeho přezkumu, neboť dovolací řízení nemá být
bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015
(obě dostupná na www.nsoud.cz)].
Má-li žalobce v dovolání za dosud neřešenou otázku „stanovení konečných nákladů
exekuce v případě, kdy v rámci exekučního řízení jsou vymáhaná dlužná částka
výživného a celkové náklady exekuce ve výši vyčíslené exekutorem povinným
uhrazeny a běžné výživné je dobrovolně řádně hrazeno povinným k rukám
oprávněného“ s čímž má souviset i „otázka včasného zastavení exekučního řízení
z důvodu uhrazení vymáhané částky“ a „otázka posouzení průtahů v exekučním
řízení a vzniku nároku na náhradu škody“ a avizuje-li, že bližší zdůvodnění
provede v závěru dovolání, pak v závěru dovolání žádné takové bližší odůvodnění
podáno nebylo, vyjma toho, že v něm žalobce specifikoval další dvě věcně
neprojednatelné otázky, „zda je soudní exekutor na žádost povinného dle § 44a
odst. 2 (zřejmě míněno exekučního řádu – poznámka Nejvyššího soudu) povinen
zrušit blokaci minimálně adekvátní části blokovaného majetku, má-li za
prokázáno uhrazení dlužné částky, vč. nákladů na exekuci a zároveň i prokázané
řádné platby běžného výživného“ a konečně též otázku, „zda se v případě exekuce
i na běžné výživné uplatní při dobrovolném hrazení výživného k rukám
oprávněného ust. § 46 odst. 6 EŘ – Splněním vymáhaného nároku a uhrazením
zálohy zaniká zákaz podle § 44a odst. 1 a podle § 47 odst. 6“.
Posuzované dovolání tak v dalším neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením
§ 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání pouze parafrázoval obsah
ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by pro každý jednotlivý jím zvolený dovolací
důvod konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj
za splněný.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání
dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo
z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v
rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či
procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně,
případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013,
proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze
dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání,
je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude
zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012
Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého
jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní
otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým
způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud
obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo
3023/2014). Tento účel však nebyl v posuzovaném případě žalobcem naplněn. Pokud
se snad žalobce domníval, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu, musel by pro splnění požadavku ustanovení § 241a odst.
2 o. s. ř. uvést, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud odchýlil (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013).
Odkaz žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2018, sp. zn. III. ÚS
3090/18, je zcela příhodný, protože z nedostatku náležitého vymezení
přípustnosti dovolání (jak se stalo i v nyní projednávané věci) vyvozuje
Ústavní soud povinnost Nejvyššího soudu odmítnout podané dovolání. Ohledně
nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, platí, že
obecně stanoví možnost účastníka založit přípustnost dovolání odkazem na
konkrétní judikaturu Ústavního soudu. To však samo o sobě jako vymezení, v čem
je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání nepostačuje (srov.
nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 2000/16, zejm. odst.
14 in fine). Nejedná se přitom o případ, kdy by dovolatel ve svém dovolání sice
neodkázal na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž toliko na přiléhavou
judikaturu Ústavního soudu, a z dovolání by bylo zřejmé, od jaké judikatury
Nejvyššího soudu se podle dovolatele odvolací soud při řešení konkrétní právní
otázky odchýlil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS
3507/16). Žalobce v nyní projednávaném dovolání pouze vyjmenoval množství
domnělých pochybení, kterých se měl odvolací soud a s ním i soud prvého stupně
dopustit, a následně uvedl, že postup obou soudů je v rozporu s rozhodovací
praxí Ústavního soudu. Není ale přitom zřejmé, ke kterému z četných domnělých
pochybení se má určité rozhodnutí Ústavního soudu vztahovat. Početné odkazy
žalobce na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu mluví o obecných principech,
které však dovolatel dostatečně konkrétně nepropojuje s napadeným rozsudkem.
Nejde přitom o případ, kdy by dovolatel prostřednictvím odkazů na rozhodnutí
Ústavního soudu alespoň zprostředkovaně nahradil absenci odkazu na relevantní
judikaturu dovolacího soudu.
Ohledně námitky, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do
základních práv žalobce ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, trpí
dovolání rovněž vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této části
pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je
dovolatel povinen, jak již bylo vysvětleno výše, v dovolání pro každý
jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti
dovolání považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Uvedené platí i tehdy,
pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, které se vztahuje k ochraně základních práv a svobod (zde práva na
spravedlivý proces), neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem
požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnosti dovolání uvedením toho, od
které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru
dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11.
2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména body 39, 43–44, 46 odůvodnění), což
žalobce v projednávaném dovolání neučinil.
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z
jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně.
Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální
míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést.
Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž
logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl, neboť jednak je zčásti nepřípustné a současně zčásti trpí vadami, pro
něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné
lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 7. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu