30 Cdo 3319/2021-272
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Z. M., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem ve Zbečně, Na Riviéře 123, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 2 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 251/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2021, č. j. 17 Co 112/2021-239, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2021, č. j. 17 Co 112/2021-264, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se v řízení domáhal vůči žalované zaplacení částky 2 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 11/2010, když ve vztahu k částce 24 000 000 Kč s příslušenstvím, která představovala zbývající část jeho původního žalobního požadavku vycházejícího z téhož titulu, již byla žaloba pravomocně zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21.
3. 2018, č. j 28 C 251/2015-71. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 11. 2020, č. j. 28 C 251/2015-193, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 11. 2020, č. j. 28 C 251/2015-201, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 80 550 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 2. 10. 2015 do zaplacení (výrok I), zatímco ve vztahu ke zbývající částce 1 919 450 Kč s příslušenstvím a dále ve vztahu k úroku z prodlení z přiznané částky 80 550 Kč za dobu od 2.
4. 2015 do 1. 10. 2015 žalobu zamítl (výrok II). Současně s tím soud prvního stupně žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení (výrok III). Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), v zamítavém výroku o věci samé jej částečně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci další částku 26 850 Kč s příslušenstvím, jinak jej v tomto výroku rovněž potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavém výroku o věci samé co do částky 465 793,80 Kč s úrokem z prodlení z této částky za dobu od 2. 10. 2015 do zaplacení, napadl žalobce včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti jako nepřípustné a zčásti pro jeho vady. Podle § 236 odst. 1 o.
s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ve vztahu k otázce valorizace částek vyčíslených ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného pod č.
58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), kterou žalobce odůvodňuje poukazem na podstatnou změnu životní úrovně společnosti, k níž od doby přijetí tohoto Stanoviska došlo, jakož i kumulovanou procentní mírou inflace vyčíslenou za období mezi lety 2011 a 2020, není podané dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť nejenže se nejedná o otázku, která by dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, jak se žalobce domnívá, ale nadto se odvolací soud při jejím řešení od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil.
K možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst, se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 903/13) a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kurzu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26.
2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4059/19). Kromě toho z části VI Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 72). Za zcela nepřiléhavou tak Nejvyšší soud shledává žalobcovu argumentaci opírající se o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018. Závěry v něm vyslovené totiž reagují na zcela odlišnou situaci, neboť řeší otázku, jak stanovit přiměřenou finanční náhradu ve smyslu § 16 odst. 1 zákona č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, za pozemky, které se oprávněné osobě nevydávají a za které nelze poskytnout jiný pozemek, v situaci, kdy v souladu s § 28a uvedeného zákona platí, že pokud daný předpis nestanoví jinak, poskytují se náhrady podle tohoto zákona v cenách platných ke dni 24. 6. 1991, kdy zákon č. 229/1991 Sb., nabyl účinnosti, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Uvedené rozhodnutí tedy řeší stav, kdy znění právní úpravy již v současné době zjevně nevede ke stanovení náhradního plnění ve výši, kterou by bylo možné s ohledem na účel restitučních zákonů považovat za přiměřenou a rozumnou.
O takovou situaci se však v žalobcově případě nejedná. Nejvyšší soud tedy nenachází důvod, pro který by bylo namístě dovoláním dotčenou právní otázku posuzovat nyní jinak. Shodně jako Nejvyšší soud přitom na řešení této otázky nahlíží též Ústavní soud, jak patrno např. z bodů 43 až 45 odůvodnění jeho nálezu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21. Namítá-li žalobce nesprávnost závěru odvolacího soudu o snížení základní částky zadostiučinění o 50 % z důvodu složitosti posuzovaného řízení, pak ve vztahu k této otázce neuvedl, z čeho přípustnost svého dovolání dovozuje.
Toto dovolání tak v dotčené části nevyhovuje požadavkům plynoucím z § 241a odst. 2 o. s. ř., podle kterého v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Zřetelné vymezení toho, v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti svého dovolání ve vztahu k předmětné právní otázce totiž z podaného dovolání srozumitelně neplyne, neboť z něj není zřejmé, zda se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (a pokud ano, pak od jaké konkrétně), nebo zda tyto otázky mají být dovolacím soudem vyřešeny nebo jsou rozhodovány rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu § 237 o.
s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a dále stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, a nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn.
III. ÚS 2478/18). Přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. pak nelze dovodit ani z procesněprávní otázky týkající se náležitostí odůvodnění napadeného rozhodnutí v části řešící hodnocení kritéria složitosti posuzovaného řízení a s tím související otázky jeho přezkoumatelnosti. Z tohoto pohledu totiž napadené rozhodnutí vyhovuje nejen nálezové judikatuře Ústavního soudu, na kterou žalobce poukazuje, ale i ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž měřítkem toho, zda rozhodnutí odvolacího soudu je či není přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v dovolání proti tomuto rozhodnutí dovolací důvody.
I když toto rozhodnutí nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3342/2016, a ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4704/2018). Pokud tedy žalobce v dovolání namítá, že skutečnosti týkající se složitosti posuzovaného řízení, které odvolací soud shrnul v bodě 27 odůvodnění napadeného rozsudku a které navazují na jeho závěr o správnosti skutkového stavu věci, jak jej zjistil a podrobně popsal soud prvního stupně, byly zohledněny pouze „obecně“, bez konkrétního hodnocení „ve vztahu k projednávané věci žalobce“, pak je jeho dovolání v této části opět polemikou s tím, jak odvolací soud se zmíněnými skutečnostmi naložil a o namítané nepřezkoumatelnosti dotčené části napadeného rozhodnutí nesvědčí.
Odůvodnění napadeného rozhodnutí je totiž způsobilým pramenem poznání úvah odvolacího soudu stran zjišťování skutkového stavu věci i jeho právního posouzení dotčené otázky, na něž žalobce též v dovolání reagoval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3312/2016). Otázka, zda měl odvolací soud, který vyhodnotil délku posuzovaného řízení jako extrémně nepřiměřeně dlouhou, z tohoto důvodu ještě více navýšit základní finanční zadostiučinění za první dva roky jeho trvání a dále za každý další rok tohoto trvání nad jím zvolenou částku 18 000 Kč, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. rovněž nezakládá. Přípustnost dovolání především nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu zmíněného ustanovení. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v obecné rovině, stejně jako závěr o stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění, je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího.
Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, jakož i při přezkumu formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a ze dne 17.
1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Promítl-li pak odvolací soud svůj závěr o extrémní délce posuzovaného řízení do zvýšení základní částky zadostiučinění z částky 15 000 Kč za rok na částku 18 000 Kč za rok, tímto svým závěrem, jemuž nelze vytknout zjevnou nepřiměřenost, se současně nikterak neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu reprezentované jak dovolatelem zmíněnými usneseními zde dne 28. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1606/2019, a ze dne 15.
2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3799/2016, tak např. i rozsudkem ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013. Žalobcovo dovolání konečně není podle § 237 o. s. ř. přípustné ani ve vztahu k otázce, zda žalobcova účast na amnestii může být důvodem ke snížení finančního zadostiučinění o 50 %. Pakliže odvolací soud tímto snížením přiznaného zadostiučinění reagoval na skutečnost, že odškodnění, kterého se poškozenému dostalo v trestním řízení, se sice s ohledem na konkrétní okolnosti případu nejeví jako dostačující, současně však zmíněným přizpůsobením výše peněžní satisfakce zohlednil, že se toto finanční odškodnění žalobci přiznává nad rámec zadostiučinění již poskytnutého, se totiž tento soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu rovněž neodchýlil (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.
8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4689/2015). Nesouhlasí-li pak žalobce s rozsahem uvedeného snížení, přičemž za současného zdůraznění již zmíněné judikatury Ústavního soudu odvolacímu soudu opět vytkl nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, uplatní se i zde výše rozvedený judikatorní závěr dovolacího soudu týkající se samotného nesouhlasu dovolatele s výší přiznaného zadostiučinění, jež není zjevně nepřiměřené, či požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí. Nejvyšší soud proto ze všech výše uvedených důvodů žalobcovo dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2022
JUDr. Pavel Simon předseda senátu