USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně J. B., zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 38/2021, o dovolaní žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2024, č. j. 55 Co 410/2021-263, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 113/2019 (dále jen „posuzované řízení“), jehož předmětem byl nárok žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy způsobenou jí délkou jiného řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 251/2008.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 21. 9. 2021, č. j. 45 C 38/2021-84, rozhodl o žalobě tak, že ji zamítl (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) poté, co jeho předchozí (v pořadí již druhé) rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu, (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 2. 10. 2024, č. j. 55 Co 410/2021 – 263, změnil výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 76 875 Kč s příslušenstvím, co do částky 23 125 Kč s příslušenstvím tento výrok potvrdil; ve výroku II rozhodl tak, že ohledně částky 100 000 Kč s příslušenstvím se žaloba zamítá (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Připomenul, že předmětem řízení v době jeho posledního rozhodování byla (s ohledem na rozsah dříve podaného dovolání) částka 100 000 Kč s příslušenstvím a v průběhu odvolacího řízení žalobkyně ještě rozšířila požadavek na poskytnutí zadostiučinění v důsledku délky nynějšího kompenzačního řízení o dalších 100 000 Kč s příslušenstvím.
4. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku II, jímž byla (rozšířená) žaloba ohledně částky 100 000 Kč zamítnuta, a ve výroku I pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu zamítnutí žaloby ohledně částky 23 125 Kč s příslušenstvím, napadla žalobkyně včasným dovoláním. Nejvyšší soud však její dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz. čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.) dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá otázka posouzení kritéria složitosti řízení podle § 31a odst. 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), neboť při jejím řešení se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nikterak neodchýlil.
Odvolací soud snížil základní částku o 40 % z důvodu opakovaného projednávání věci na více stupních soudní soustavy, tedy z důvodů tzv. instančnosti, kdy řízení probíhalo ve čtyřech instancích. Namítala-li dovolatelka ve vztahu k posouzení instančnosti řízení, že ji nelze jako úspěšnou uplatňovatelku práva za využití procesních práv jakkoliv penalizovat, tak zcela opomíjí, že využití opravných prostředků tímto způsobem jí k tíži kladeno soudy nikterak nebylo. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 15.
5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2595/2018, uzavřel, že „účastník může zasáhnout do délky řízení i tím, že využívá svého procesního práva podávat opravné prostředky, popřípadě uplatňuje jiné námitky dané mu k dispozici procesními předpisy, a případ tak projednávají soudy, popřípadě jiné orgány veřejné moci, ve více stupních, což však zpravidla nelze klást k tíži poškozeného (kritérium jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení). Lze však vyjít z toho, že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí.“ Odvolací soud rovněž s plným respektem k judikatuře dovolacího soudu implicitně vycházel z úvahy, že je lhostejné, má- li být na základě podaného opravného prostředku řešena otázka týkající se rozhodování věci samé, nebo i jen otázka procesní (jako v posuzovaném řízení, kde bylo rozhodováno v otázce místní příslušnosti a v mnohých dalších procesních otázkách), když Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22.
8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3175/2015, vyslovil, že důvod a obsah přezkumu vyšším soudem tu není podstatný, neboť i řešení procesních otázek má vliv na posuzovanou složitost řízení, a tudíž i na jeho celkovou délku. Odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2301/2009, je nepřípadný, neboť závěry v něm obsažené byly pozdější judikaturou (i Stanoviskem) překonány (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1395/2022, a judikaturu v něm zmiňovanou).
8. Odvolací soud se při posuzování výše uvedené otázky neodchýlil ani od dovolatelkou citovaných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1166/2020, a ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, jež se věnují posouzení vzájemného vztahu kritérií složitosti řízení a postupu orgánu veřejné moci s tím závěrem, že dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci předcházejícímu vydání rozhodnutí s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, která podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhají dovolacímu přezkumu, se též nepodává, že by rozhodnutí soudů vydaná v posuzovaném řízení byla zrušena z výše uvedených kvalifikovaných důvodů. V daném případě tudíž nelze závěry dovolatelkou označených rozhodnutí aplikovat. Z těchto důvodů se odvolací soud rovněž neodchýlil ani od žalobkyní odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, který cílí na zcela odlišnou situaci, kdy dochází k tzv. soudnímu ping-pongu, k němuž v posuzovaném případě rovněž podle výsledků dokazování nedošlo. Odvolací soud navíc vedle kritéria složitosti věci samostatně hodnotil kritérium postupu orgánů veřejné moci a za zjištěné průtahy v řízení navýšil základní částku ve prospěch žalobkyně o 15 procent.
9. Nejvyšší soud připomíná, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %), srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009.
10. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu je proto postup odvolacího soudu vztahující se k žalobkyní zpochybňované otázce proporcionálního hodnocení kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, neboť odvolací soud náležitě přihlédl k relevantním zjištěním a jeho výsledné závěry nelze považovat za zcela zjevně excesivní. V případě posuzovaného řízení se odvolací soud zabýval nejen kritériem složitosti věci (v podobě instančnosti) a kritériem postupu orgánu veřejné moci, ale i ostatními zákonnými kritérii (jednáním poškozeného a významem předmětu řízení pro něj), byť s ohledem na ně k další modifikaci vypočtené základní částky nepřistoupil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3509/2018, ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1980/2019, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1437/2019, ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 833/2017, nebo ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3002/2018). Žalobkyně totiž přeceňuje délku průtahů před Nejvyšším soudem, jak je promítl do svých úvah odvolací soud, neboť za průtah nelze považovat celou délku dovolacího řízení v němž se posuzovala otázka místní příslušnosti (tedy od 9.
10. 2017 do 12. 9. 2019), když i nebýt průtahů by si rozhodnutí o podaném dovolání tak či onak určitý čas (odpovídající přibližně 6 měsícům) vyžádalo. Tedy na průtahy způsobené soudy připadlo 18 měsíců před dovolacím soudem a 10 měsíců před soudem prvního stupně, celkem 28 měsíců. Trvala-li celková doba posuzovaného řízení (od předběžného uplatnění nároku 10. 3. 2016 do doby rozhodnutí Ústavního soudu o podané ústavní stížnosti dne 19. 4. 2024) zhruba 97 měsíců, pak, vyjádřil-li odvolací soud nečinnost soudů v délce 28 měsíců procentním navýšením základní částky pro kritérium postupu orgánů veřejné moci o 15 %, není – i s ohledem na to, že šlo o „odškodnění na druhou“ – takto zvolený postup nijak excesivní, neboť podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011). Z obdobných důvodů nelze jako excesivní vnímat ani snížení základní částky o 40 % z důvodu instančnosti řízení, podávala-li žalobkyně v posuzovaném řízení opakovaně odvolání, dovolání a řízení bylo završeno též rozhodnutím o podané ústavní stížnosti.
11. Nakonec není možné dovodit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. ani námitkou, že základní částky za rok trvání řízení upravené ve Stanovisku by měly být valorizovány s ohledem na dobu, která od jejich stanovení uplynula, a inflaci, neboť ani při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud vyšel z rozmezí základních částek uvedeného ve Stanovisku a při stanovení základní částky přihlédl k individuálním okolnostem daného případu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1362/2020, ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2599/2021, a ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2481/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 3385/20, nebo žalobkyní odkazované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, a ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021, a ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021). Doplňuje se, že Nejvyšší soud se totožnou otázkou nyní věcně znovu zabýval ve svém rozsudku ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, v němž podrobně vysvětlil, že i nadále není důvodu přistupovat k valorizaci, neboť tak nečiní ve své nejnovější judikatuře ani samotný Evropský soud pro lidská práva, jehož rozhodovací praxe (resp. částky přiznávané poškozeným z různých států) byla jediným referenčním kritériem pro nastavení výše základní částky ve Stanovisku.
12. Z části VI. Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012). Z tohoto důvodu tedy dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není ani v rozporu s dovolatelkou citovanými závěry ohledně pravidla proporcionality uvedenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, který se navíc věnuje zcela odlišnému typu nároku, a to nároku na náhradu škody na zdraví, ani s citovanými závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11, jenž poukazuje na závěr Evropského soudu pro lidská práva o přiměřené výši zadostiučinění přiznaného vnitrostátním orgánem, pokud dosahuje alespoň 45 % toho, co přiznává sám, která je v rozmezí základních částek dle Stanoviska stále dodržena, jak je uvedeno výše. Obdobně se odvolací soud svým právním posouzením nemohl odchýlit ani od dalšího dovolatelkou citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18, který se věnuje odlišnému typu nároku, a to odškodnění za nezákonné trestní stíhání, a jeho závěry tudíž nejsou na danou věc aplikovatelné.
13. Poukazovala-li dovolatelka v tomto směru na závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2608/2004, a ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 279/2004, publikovaného pod č. 91/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tak ty na danou věc rovněž nedopadají, neboť se opět týkají zcela odlišného typu nároku, a to náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Nejvyšší soud tudíž nevyhověl požadavku žalobkyně, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit. Tento závěr Nejvyššího soudu pak akceptoval ve své rozhodovací praxi i Ústavní soud (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2459/23, nebo ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. II. ÚS 252/24).
14. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud neodchýlil od dovolatelkou citované relevantní judikatury, nejsou případné ani navazující odkazy na rozhodnutí Ústavního soudu ohledně jejího nezohlednění a porušení ústavně chráněných práv žalobkyně (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2588/16, ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 899/17, a ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1263/17).
15. Přípustnost dovolání nelze ve smyslu § 237 o. s. ř. shledat ani ve vztahu k námitce vadně provedeného dokazování spisem Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 27 C 113/2019. Jednak na věc nedopadají závěry dovolatelkou akcentovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 30 Cdo 222/2001, neboť v této věci nejde o případ, že by soud provedl dokazování souhrnně celým spisem, nýbrž z protokolu o jednání je naopak zřejmé, že vyjmenoval jednotlivé úkony (části spisu), které byly v rámci posuzovaného řízení učiněny. Byť je patrné, že soud prvního stupně pravděpodobně disponoval jen vlastními dřívějšími zjištěními o obsahu spisu (tzv. výtah ze spisu) a nikoliv spisem samotným, pak by šlo nanejvýše o vadu řízení, která ale nemohla mít vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí, neboť žalobkyně v žádném z podaných odvolání ani dovolání nezpochybňovala skutková zjištění soudu prvního stupně takto dosažená, jež posléze převzal za základ svého rozhodnutí i odvolací soud. Ba naopak se jich ve svůj prospěch v průběhu řízení opakovaně dovolávala. Řečeno jinak: dovolání je sice v zásadě přípustné i pro řešení procesních otázek vážících se k regulérnosti provedeného dokazování, avšak taková námitka musí být z logiky věci spojena s konkrétní výhradou, že v důsledku vytýkaného pochybení byl vadně zjištěn skutkový stav. Zpochybňuje-li tak dovolatel způsob provádění dokazování, nikoliv však výsledná skutková zjištění soudu, bylo by řešení dané otázky po výtce jen ryze akademické. Platí i nadále, že pokud je zřejmé, že pro dovolatele by v navazujícím řízení nemohlo být k dané otázce přijato příznivější rozhodnutí o věci samé, pak tato skutečnost činí dovolání v uvedeném rozsahu nepřípustným (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5752/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3542/2018).
16. Je zřejmé, že odvolací soud se výslovně danou odvolací námitkou v nyní přezkoumávaném rozsudku nezabýval, nicméně implicitně vycházel ze závěrů, jež ke shodné otázce v této věci již dříve zaujal Nejvyšší soud ve svém v pořadí prvním rozsudku ze dne 18. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1644/2023; viz jeho odstavec 34.
17. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2025
JUDr. David Vláčil předseda senátu