30 Cdo 3487/2023

30 Cdo 3487/2023-335

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně P. G., zastoupené Mgr. et Mgr. Jiřím Flamem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží 671/15, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zaplacení částky 57 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 20 C 142/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2023, č. j. 17 Co 167/2022-310, takto:

Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2023, č. j. 17 Co 167/2022-310, a rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 6. 6. 2022, č. j. 20 C 142/2021-276, a věc se vrací Okresnímu soudu v Jihlavě k dalšímu řízení.

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 57 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 30. 10. 2020 do zaplacení z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku udělení výtky obsažené v přípisu Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 12. 11. 2019, č. j. 11301-1/2019-ERU, jež byla shledána nezákonnou přípisem RNDr. Josefa Postráneckého, náměstka ministra vnitra pro státní službu, ze dne 21. 1. 2020, č. j. MV-174066-9/OSK-2019, který nařídil ji vyjmout z osobního spisu žalobkyně a dále k ní nepřihlížet.

2. Okresní soud v Jihlavě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 6. 2022, č. j. 20 C 142/2021-276, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 57 500 Kč s příslušenstvím (výrok I), a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 613 Kč (výrok II).

3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Žalobkyni byl ze strany Rady Energetického regulačního úřadu (dále jen „ERÚ“) přípisem ze dne 12. 11. 2019, č. j. 11301-1/2019-ERU, písemně uložen služební úkol v podobě zaslání zápisů z veškerých jednání Sekce regulace k V. regulačnímu období s regulovanými subjekty, včetně vyplnění dříve zaslané tabulky. Rada ERÚ v přípisu konstatovala, že totožný služební úkol již byl žalobkyni uložen, aniž by byl k datu přípisu splněn, a stanovila k jeho splnění náhradní termín. Dále se zde Rada ERÚ vypořádala s námitkou žalobkyně, že termín nebylo možné splnit, a to poukazem na možnosti jeho splnění delegací administrativnímu aparátu úřadu. RNDr. Josef Postránecký, náměstek ministra vnitra pro státní službu, přípisem ze dne 21. 1. 2020, č. j. MV-174066-9/OSK-2019, posoudil ke stížnosti žalobkyně uloženou výtku jako nezákonnou, neboť mimo jiné shledal, že vymezení skutku, za který byla výtka uložena, neodpovídalo podobě zadaného služebního úkolu, který nebyl splněn. Dále konstatoval, že původní termín pro splnění zadaného úkolu byl v nepoměru k jeho náročnosti, přičemž podotkl, že úkol byl zadán e-mailem v pátek dne 8. 11. 2019 ve 13:59 hod. a v pondělí dne 11. 11. 2019 byla žalobkyně vyslána na celodenní konferenci. Nakonec nařídil výtku z osobní spisu žalobkyně vyjmout a dále k ní nepřihlížet. V osobním spisu žalobkyně se předmětná výtka nenachází.

4. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), a uzavřel, že udělená výtka jakkoli nezákonná, nebyla způsobilá sama o sobě zasáhnout do osobní sféry žalobkyně tak, aby jako satisfakce nepostačovalo vlastní konstatování její nezákonnosti.

Soud prvního stupně zdůraznil, že přípis výtku rušící byl obsáhle odůvodněn a představuje zastání se žalobkyně nadřízeným služebním orgánem, což by mělo dle soudu prvního stupně v žalobkyni vyvolat dostatečný pocit zadostiučinění. Navíc se jí následně i formálně omluvila žalovaná prostřednictvím Ministerstva vnitra, což ale nemohlo dle soudu prvního stupně již pocit zadostiučinění žalobkyně zvýšit, neboť omluva nepocházela přímo od subjektu, který žalobkyni příkoří způsobil, tedy od ERÚ, jenž účastníkem řízení není, ale od ministerstva, jež svůj náhled na věc vyjádřilo již vlastním zrušením výtky.

V té části nemajetkové újmy, která nenese žádné vnější projevy a je tak zcela subjektivní a objektivně nedoložitelná, tudíž soud prvního stupně shledal, že taková nemajetková újma byla již zcela odčiněna vlastním obsahem rozhodnutí, které výtku za nezákonnou označilo. Zabývat se včasností poskytnuté omluvy tudíž nepovažoval soud prvního stupně za účelné. Dále soud prvního stupně uzavřel, že aby mohl posoudit oprávněnost nároku na finanční náhradu nemajetkové újmy, potřeboval vyhodnotit, zda vznikla újma o vyšší intenzitě, než kterou by bylo možnost odčinit nefinančním způsobem.

Soud prvního stupně zdůraznil, že výtka je dle § 88 odst. 3 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, nástrojem určeným k řešení pouze drobných poklesků ve službě, neztotožnil se tudíž s názorem žalobkyně, že udělená výtka měla být nástrojem její „naprosté likvidace“, neboť v kontextu s nadcházející změnou systemizace ERÚ by pro takový účel bylo mnohem vhodnější alespoň zahájení kárného řízení. Soud prvního stupně zdůraznil, že výtky udělované podřízeným jejich nadřízenými za nesplnění nejrůznějších pracovních úkolů jsou v ekonomice zcela běžné a rovněž tak je zcela běžné, že některé jsou udělovány nespravedlivě.

Benefitem služebního poměru pak je dle soudu prvního stupně možnost jejich přezkumu, jenž běžný zaměstnanec v ekonomice nemá. Žalobkyně byla v době udělení výtky ředitelkou Sekce regulace ERÚ, byla tedy součástí vrcholového vedení ústředního orgánu státní správy a od takto vysoce postavených lidí ve státní správě není nelegitimní dle soudu prvního stupně očekávat i nadstandardní odolnost vůči stresu. Žalobkyně z podstaty jí zastávané funkce musela mít již ke dni udělení výtky dostatek zkušeností na to, aby mohla s určitou mírou přesnosti identifikovat nesprávnost udělené výtky, stejně jako musela znát způsob, jak se bránit.

Soud prvního stupně tudíž uzavřel, že i kdyby žalobkyni nezákonná výtka způsobila (1) nespavost, (2) třes rukou, (3) neschopnost se soustředit, (4a) silný a (4b) trvalý pocit nespravedlnosti, (5) smutek a (6) permanentní obavy o ztrátu zaměstnání a (7) nemožnost jeho opětovného nalezení a s tím související pocity (8) méněcennosti, (9) zbytečnosti a (10a) duševního i (10b) fyzického vyčerpání, tedy vznik trvalého a intenzivní stresu, bylo na pováženou, zda je vůbec osobou schopnou podávat odpovídající výkony ve vrcholovém vedení státní správy nebo zda svou funkci až do udělení výtky vůbec vykonávala.

Nicméně soud prvního stupně vznik trvalého a intenzivního stresu v takto tvrzeném rozsahu za prokázaný neměl, neboť žalobkyně i přes poučení neunesla v tomto směru důkazní břemeno s tím, že k důkazu provedenou zprávu o zdravotním stavu žalobkyně ze dne 21. 3. 2022 nepovažoval za listinu s dostatečnou vypovídací hodnotou, neboť obsahuje jen rekapitulaci sdělení samotné žalobkyně a není ani zřejmé, zda se vyjadřuje jen k období po výtce či zda je tak hodnoceno dlouhodobé pracovní prostředí žalobkyně s ohledem na její vysoké postavení v hierarchii úřadu.

K dotazu soudu prvního stupně pak žalobkyně uvedla, že žádné odborné vyšetření (neurologické, psychiatrické či jiné) nepodstoupila. Z téhož důvodu soud prvního stupně neprováděl účastnický výslech žalobkyně ani navržené svědkyně M. Č., jelikož v obou případech by se opět jednalo pouze o tlumočení vlastních slov žalobkyně. Soud prvního stupně tudíž uzavřel, že nemá za prokázaný ani vznik újmy (tvrzeného trvalého a intenzivního stresu), ani existenci příčinné souvislosti mezi ní a nezákonně udělenou výtkou, neboť tvrzení žalobkyně v zásadě nikdy nesměřovala k výtce jako k izolovanému excesu nadřízených, nýbrž k výtce, která představovala vrchol snahy o její „naprostou likvidaci“.

V této souvislosti soud prvního stupně uvedl, že šikana na pracovišti (systematický bossing) by zajisté mohla mít za následek žalobkyní tvrzený trvalý a intenzivní stres, soud prvního stupně však v řízení o náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím neshledal prostor se šikanou, diskreditací a dehonestací zabývat, neboť žalobkyně nepředložila přesvědčivá tvrzení o tom, že by tyto jevy měly být vyvolány udělenou výtkou. Soud prvního stupně totiž, jsa vázán žalobkyní vymezeným předmětem řízení, soustředil svou pozornost pouze na nezákonné rozhodnutí a jeho dopady, nikoli na pracovněprávní aspekt této věci, který ještě může být (pokud již nebyl) učiněn předmětem jiného řízení s tím, že nesplnitelný termín služebního úkolu mohl být výsledkem pouhého nedorozumění stejně jako výsledkem bossingu.

Soud prvního stupně tedy žalobu zamítl.

5. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 13. 6. 2023, č. j. 17 Co 167/2022-310, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 3 846 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a doplnil, že nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatnila žalobkyně dne 29. 4. 2020 u ERÚ, jenž tuto žádost postoupil dne 24. 9. 2020 žalované, která sdělením ze dne 28.12.2020 konstatovala, že žalobkyně tvrzenou nemajetkovou újmu žádným způsobem nedoložila a neprokázala včetně příčinné souvislosti mezi tvrzenou újmou a nezákonným rozhodnutím, a žádosti o peněžité zadostiučinění tedy nevyhověla. Závěrem však konstatovala, že výtka byla žalobkyni udělena v rozporu s právními předpisy a že se jí za tuto skutečnost omlouvá. Odvolací soud se zcela ztotožnil s dle něj správnými právními závěry soudu prvního stupně, na něž odkázal a blíže se vypořádal s jednotlivými odvolacími námitkami žalobkyně. V první řadě jako nedůvodnou posoudil námitku žalobkyně, že bylo porušeno její právo na zákonného soudce, neboť rozhodoval jiný soudce, než byl určen rozvrhem práce, a shrnul, že v dané věci skutečně nejprve věc v souladu s rozvrhem práce soudu prvního stupně projednával Mgr. Jan Jirásek, Ph.D., nicméně opatřením č. 3 předsedkyně Okresního soudu v Jihlavě ze dne 17. 5. 2022, sp. zn. 50 Spr 455/2022, s účinností od 1. 6. 2022 v souvislosti se jmenováním Mgr. Igora Petreckého do funkce soudce a jeho přidělením k soudu prvního stupně a s ukončením stáže Mgr. Jana Jiráska, Ph.D., na civilním úseku téhož soudu byly přiděleny všechny dosud neskončené věci Mgr. Jana Jiráska, Ph.D., včetně předmětného sporu Mgr. Igoru Petreckému. Tímto opatřením tudíž byl rozvrh práce soudu prvního stupně změněn, byť se tato změna neprojevila ve zveřejněném rozvrhu práce. Nicméně toto opatření je založeno ve spisu a účastníci řízení tak měli možnost se s jeho obsahem seznámit.

7. Ve vztahu k věci samé odvolací soud uvedl, že nezpochybňuje skutečnost, že žalobkyni udělením nezákonné výtky vznikla určitá nemajetková újma, neboť její udělení nepochybně pociťovala jako nespravedlivé zejména v kontextu celé pracovně-právní situace, která (jak vyplývá i z tvrzení žalobkyně) směřovala k jejímu odvolání z řídící funkce. Nicméně, aby mohlo být žalobě vyhověno, musí být dána příčinná souvislost mezi nezákonně udělenou výtkou a žalobkyní tvrzenou nemajetkovou újmou a je třeba odhlížet od pracovně- právního aspektu celé věci, tedy od dalších důvodů týkajících se zamýšlené systemizace na daném pracovišti, při které mělo dojít ke zrušení pracovní pozice žalobkyně.

Ze skutečnosti, že se žalovaná žalobkyni za nezákonné rozhodnutí v podobě udělení výtky omluvila a poskytla jí tak zadostiučinění, však nelze bez dalšího dovodit, že žalobkyni přísluší další odškodnění v peněžité formě. Odvolací soud zdůraznil, že dle § 31a odst. 2 OdpŠk je základní formou přiměřeného zadostiučinění omluva, která byla žalobkyni poskytnuta. Aby pak bylo možno uvažovat o přiznání přiměřeného zadostiučinění nad rámec písemné omluvy, mělo by se dle odvolacího soudu jednat o případ, který by ve svých okolnostech a důsledcích byl pro žalobkyni závažnější než „běžný případ“, což bylo povinností žalobkyně tvrdit a prokázat.

Vzhledem k tomu, že žalobkyně utrpěnou újmu charakterizovala obecně jako diskreditaci a dehonestaci mezi podřízenými, zaměstnanci ERÚ a v odborných kruzích a tvrdila svou pracovní neschopnost z důvodu dlouhodobého stresu, byla soudem prvního stupně dle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu vyzvána k doplnění tvrzení a konkretizování právně relevantních skutečností, z nichž by utrpěná újma vyplývala, tj, aby zejména konkretizovala psychickou újmu, kterou utrpěla, uvedla skutečnosti svědčící o její šikaně a dehonestaci mezi zaměstnanci ERÚ a v odborných kruzích, aby navrhla důkazy k prokázání těchto tvrzení a dále, aby navrhla důkazy k prokázání svého tvrzení, že je v pracovní neschopnosti způsobené dlouhodobým stresem a že tato pracovní neschopnost byla způsobena nezákonnou výtkou.

Současně byla žalobkyně poučena o následcích neuposlechnutí této výzvy. Ačkoliv na tuto výzvu žalobkyně obsáhle reagovala podáním ze dne 27. 3. 2022 a navrhla výslechy několika svědků, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně řádně netvrdila a neprokázala, v čem konkrétně docházelo k její šikaně a dehonestaci v souvislosti s udělením výtky mezi zaměstnanci ERÚ, tak v odborných kruzích, mezi přepravci, distributory, obchodníky a odbornými konzultanty. Tvrzení žalobkyně o její dehonestaci a šikaně považoval odvolací soud za zcela obecná a nekonkrétní, neboť z nich nebylo zřejmé, zda, kdy, jakým způsobem, kým a při jaké příležitosti měla být výtka prezentována zaměstnancům ERÚ, celému energetickém sektoru, přepravcům, distributorům a obchodníkům s energiemi (kterým), stejně tak i nezávislým konzultantům.

Rovněž z tvrzení žalobkyně není dle odvolacího soudu zřejmé, kteří konkrétní pracovníci, kdy a při jaké příležitosti odmítali plnit úkoly, zda to bylo v souvislosti s udělenou výtkou, či že v důsledku výtky nebyla žalobkyně zvána na pracovní porady (z žádného jejího tvrzení nevyplývá, o kterou konkrétní poradu se mělo jednat a že odvolání její účasti na ní bylo skutečně důsledkem toho, že jí byla udělena výtka). Pokud pak žalobkyně navrhovala, aby k výše uvedeným skutečnostem byli slyšeni svědci, tak odvolací soud zdůraznil, že ve sporném řízení neplatí zásada vyšetřovací, tudíž není možné, aby absenci relevantních tvrzení žalobkyně za ni nahrazoval soud výslechem svědků.

Postup soudu prvního stupně, jenž výslech těchto svědků neprovedl, tedy považoval odvolací soud za správný. Za obecné, nekonkrétní a důkazně nepodložené pak považoval odvolací soud i tvrzení, že s ohledem na udělenou výtku se žalobkyně nezúčastnila výběrových řízení na získání jiného zaměstnání. Odvolací soud tudíž dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečným způsobem ani přes poučení dle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu netvrdila a neprokázala vznik újmy v souvislosti s udělenou výtkou, a to v takovém rozsahu, aby bylo možné považovat zadostiučinění poskytnuté jí žalovanou formou omluvy za nedostačující.

8. Za nedůvodné považoval odvolací soud i námitky žalobkyně ve vztahu k přiznání cestovného žalované za jízdu osobním automobilem k jednání soudu prvního stupně z Prahy do Jihlavy a zpět, neboť soud prvního stupně použití

osobního vozidla k cestě povolil. K rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odvolací soud dodal, že ve skutečnosti, že žalobkyni byla žalovanou poskytnuta omluva až po podání žaloby, nelze spatřovat úspěch žalobkyně ve věci a důvod pro přiznání náhrady nákladů řízení, neboť po poskytnutí omluvy žalobkyně žalobu zpět nevzala a nadále se domáhala finančního odškodnění a s tímto nárokem byla v celém rozsahu neúspěšná. Odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

II. Dovolání a vyjádření k němu

9. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, směřujícím proti části jeho výroku I v rozsahu potvrzení zamítavého výroku I rozsudku soudu prvního stupně. V dovolání žalobkyně uplatnila následující dovolací důvody.

10. V první řadě žalobkyně namítala, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené otázky, (1) jaký je typový význam předmětu řízení, jehož výsledkem je udělení nezákonné výtky podle § 88 odst. 3 zákona o státní službě, a typová závažnost výtky samotné. V této souvislosti žalobkyně uváděla, že vzhledem k tomu, že dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 4 Ads 265/2020, má taková výtka stejnou povahu jako výtka ukládána soudci či soudnímu exekutorovi, má její uložení rovněž určité difamační účinky a může být zohledněno jako přitěžující okolnost v kárném řízení, takže její udělení státnímu zaměstnanci způsobuje újmu; rovněž pak představuje způsob potrestání, z čehož žalobkyně vyvodila, že se řízení ohledně udělení výtky svou povahou blíží trestnímu řízení. Žalobkyně tudíž poukázala na § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014, a dospěla k závěru, že výtka je rozhodnutí, které je výsledkem řízení, u něhož je význam předmětu řízení typově zvýšen a presumuje se. Žalobkyně tudíž uzavřela, že jelikož v řízení nebyl prokázán opak, pak bez ohledu na to, zda žalobkyně v řízení důvody, pro něž by bylo možno uvažovat o větší závažnosti jejího případu oproti případům stejného typu, tvrdila či prokázala, se v případě nezákonně udělené výtky uplatní vyvratitelná domněnka vyšší závažnosti újmy způsobené žalobkyni takovou výtkou, tedy újmy přesahující závažnost „běžného případu“.

11. Dále žalobkyně namítala, že při řešení otázky, (2) zda lze považovat za dostatečné zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou žalobkyni nezákonně uloženou výtkou omluvu bez porovnání případu žalobkyně s obdobnými případy, se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014. K tomu žalobkyně doplnila, že vzhledem k tomu, že se udělení výtky svou povahou blíží trestnímu stíhání, je nezbytné výše uvedenou judikaturu aplikovat a při posouzení přiměřenosti formy a výše zadostiučinění daný případ srovnávat s případy obdobnými, což odvolací soud neučinil. Ačkoliv je pak dle tohoto rozhodnutí především úkolem účastníků tyto skutečnosti tvrdit a prokázat, je i soud povinen si případné podklady (a to i postupem dle § 118a občanského soudního řádu) opatřit, což odvolací soud rovněž neučil a žalobkyni dle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu k doplnění tvrzení a důkazních návrhů nevyzval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 212/06, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod č. 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

12. Žalobkyně v dovolání rovněž vymezila otázku, (3) jaká je příhodná forma odškodnění za nemajetkovou újmu vzniklou žalobkyni nezákonně uloženou výtkou, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2058/20, podle něhož jen v případech, kdy byl význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný a nemohl tak negativně zasáhnout do jeho osobní sféry, je na místě nepřiznat zadostiučinění v penězích, což není případ žalobkyně, u níž je dle ní dán typově zvýšený význam předmětu řízení, jak dovodila již v rámci formulace první otázky. V této souvislosti pak žalobkyně poukázala i na již výše zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014.

13. Dále žalobkyně zformulovala otázku, (4) zda je povinna prokazovat vznik a závažnost nemajetkové újmy, kterou utrpěla v důsledku nezákonně uložené výtky, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3731/2011, ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3879/2015, a ze dne 9. 2.2021, sp. zn. 30 Cdo 177/2020, a namítala, že její povinností prokázat vznik újmy nebylo, neboť vznik újmy se dle výše uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu neprokazuje. Stejný závěr je pak dle žalobkyně třeba vztáhnout i na intenzitu újmy. Odvolací soud ve svém rozhodnutí nezpochybnil, že jsou dány důvody pro to, aby se žalobkyně v důsledku nezákonně udělené výtky cítila poškozenou, uzavřel však, že ji to nezbavuje povinnosti prokázat, že její újma je natolik intenzivní (závažná), že by měla být odškodněna v penězích.

14. Na závěr pak žalobkyně namítla, že odvolací soud (5) neodůvodnil neprovedení žalobkyní navrhovaných důkazů, čímž se dle ní odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3874/2019, a zdůraznila, že v podání ze dne 25. 3. 2022 navrhla důkaz svým účastnickým výslechem a výslechem svědkyně M. Č. k prokázání svého tvrzení o závažnosti utrpěné újmy (tedy, že jí udělením nezákonné výtky vznikl trvalý a intenzivní stres). Soud prvního stupně však tyto důkazní návrhy neprovedl, aniž uvedl, z jakého důvodu by jejich provedení nebylo potřebné. Dle žalobkyně se tak jedná o tzv. opomenuté důkazy a soud prvního stupně tím řízení zatížil vadou, jíž odvolací soud nenapravil, pokud dokazování nedoplnil a k neprovedení těchto důkazů se nevyjádřil, byť to žalobkyně v odvolání namítala, čímž zasáhl do práv žalobkyně garantovaných čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

15. Vzhledem k tomu, že žalobkyně považuje dovolání za přípustné, namítla rovněž další vady řízení, a to v první řadě „nesprávné obsazení soudu prvního stupně“, neboť původně byla věc u soudu prvního stupně přidělena k projednání a rozhodnutí předsedovi senátu 20 C Mgr. Janu Jiráskovi, Ph.D., ale nakonec ji projednal a rozhodl jako předseda senátu 20 C Mgr. Igor Petrecký, ačkoliv z rozvrhu práce soudu prvního stupně neplyne, že by byl pověřen k zastupováním Mgr. Jana Jiráska, Ph.D., ani že by byl pověřen k projednání věcí dříve přidělených Mgr. Janu Jiráskovi, Ph.D., a nerozhodnutých. Pokud pak jde o opatření č. 3 předsedkyně soudu prvního stupně sp. zn. 50 Spr 455/2022, tak pro jeho vydání nebyly dle žalobkyně splněny podmínky dle § 44 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), neboť toto ustanovení má dopadat jen na zcela výjimečné případy, jež nesnesou odkladu, což ukončení stáže soudce na civilním úseku soudu prvního stupně není. Taková změna může nastat pouze postupem dle § 41 odst. 2 zákona o soudech a soudcích a musí být projednána soudcovskou radou a zveřejněna (§ 41 odst. 3 zákona o soudech a soudcích). Odvolací soud pak dospěl dle žalobkyně k nesprávnému závěru, že se o vadu řízení nejednalo.

16. Jako druhou vadu řízení žalobkyně namítla dle ní nezákonné rozhodnutí o nákladech řízení spočívající v chybném posouzení úspěchu a neúspěchu stran ve věci. Za situace, kdy žalovaná žalobkyni poskytla omluvu až po podání žaloby, byla procesně úspěšným účastníkem řízení dle žalobkyní uváděné judikatury Nejvyššího soudu ona (odkazovala přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3651/2021). Současně však uvedla, že si je vědoma, že dovolání není proti výrokům o nákladech řízení přípustné, nicméně to nebrání zrušení nákladových výroků jako výroků závislých.

17. Závěrem žalobkyně navrhla rozsudky soudu prvního stupně i odvolacího soudu zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

18. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.

III. Přípustnost dovolání

19. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

20. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění

21. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

22. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

23. V první řadě Nejvyšší soud konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přiznaného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 OdpŠk, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Pouhý nesouhlas žalobkyně se závěrem odvolacího soudu, že přiměřeným (a dostatečným) zadostiučiněním v jejím případě by byla omluva, jíž se jí od žalované již dostalo (částečně otázka 3), tudíž přípustnost dovolání založit nemůže. Žalobkyně však v tomto směru vymezila i několik právních otázek a předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k nim.

24. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá dle žalobkyně dosud dovolacím soudem neřešená otázka, jaký je typový význam předmětu řízení, jehož výsledkem je udělení nezákonné výtky podle § 88 odst. 3 zákona o státní službě, a typová závažnost výtky samotné (otázka 1), neboť na jejím vyřešení napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisí a odvolací soud na jejím zodpovězení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Odvolací soud totiž žalobu o finanční zadostiučinění zamítl z důvodu, že žalobkyně i přes výzvu a poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. řádně netvrdila a neprokázala vznik újmy v souvislosti s udělenou výtkou v takovém rozsahu, aby bylo možno považovat zadostiučinění ve formě omluvy poskytnuté žalovanou za nedostačující. Odvolací soud tak vyšel ze závěru, že ačkoliv výtka (následně prohlášená za nezákonnou) žalobkyni určitou újmu způsobila, s ohledem na to, že dle § 31a odst. 2 OdpŠk se zadostiučinění v penězích poskytne jen, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak (tedy např. i omluvou) a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující.

Takovou újmu vyšší intenzity (u níž by již nebyla poskytnutá omluva dostačující formou zadostiučinění) vzniklou v důsledku výtky pak žalobkyně dle odvolacího soudu i přes výzvu soudu prvního stupně řádně netvrdila. Žaloba tudíž byla zamítnuta z důvodu neunesení břemene tvrzení ze strany žalobkyně ve vztahu k existenci újmy vyšší intenzity a příčinné souvislosti mezi ní a nezákonnou výtkou (viz odstavec 21 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud (a před ním ani soud prvního stupně) se tudíž významem předmětu řízení (zřejmě o udělené výtce), natož jeho „typovým“ rozsahem či „typovou závažností výtky samotné“ nezabýval.

Ustanovení § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk i žalobkyní citovaná judikatura (a to rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014) se pak vztahují ke zcela odlišnému typu nároku (zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení) než toho, jenž byl předmětem daného řízení. Na posuzovanou věc uvedená rozhodnutí tudíž aplikovat nelze, neboť v daném řízení posuzovaná nemajetková újma z nezákonného rozhodnutí se odškodňuje dle zcela odlišných pravidel než újma z nepřiměřené délky řízení a žádný význam předmětu řízení se v jejím případě nezohledňuje již z důvodu, že se zde újma neváže k řízení jako takovému, ale k vydanému rozhodnutí.

25. Ani otázka, zda je žalobkyně povinna prokazovat vznik a závažnost nemajetkové újmy, kterou utrpěla v důsledku nezákonně uložené výtky (otázka 4), přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud uzavřel, že udělením výtky žalobkyni určitá újma vznikla, neboť žalobkyně její udělení nepochybně pociťovala jako nespravedlivé, nicméně dospěl k závěru, že ohledně rozsáhlejší újmy, než obvyklé újmy z uložení výtky později prohlášené za nezákonnou, jíž by pociťovala každá osoba, žalobkyně neunesla břemeno tvrzení, neboť její tvrzení ohledně vnějších projevů (důvodů) vzniku takové rozsáhlejší újmy (tj. šikana a dehonestace, odmítání podřízených plnit zadané úkoly, vyčleňování žalobkyně z kolektivu a nezvání na pracovní schůzky, neúčast na výběrových řízeních k získání jiného zaměstnání vše v souvislosti s udělenou výtkou) zůstala jen obecná a nekonkrétní.

Judikatura Nejvyššího soudu (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, nebo ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010) je ustálena v závěru, že i vznik nemajetkové újmy je poškozený povinen tvrdit a prokazovat, resp. uvádět skutečnosti, na jejichž základě bude možno podle zákonem stanovených kritérií posoudit vznik a rozsah újmy. Dále Nejvyšší soud ve své judikatuře shrnul, že mimo újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, u níž se vznik újmy presumuje, není třeba vznik nemajetkové újmy dokazovat, pokud je zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoli osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba.

V ostatních případech však musí poškozený vznik újmy nejen tvrdit, ale i prokázat s tím, že vzhledem k tomu, že jde o stav mysli poškozeného, jenž prokazovat nelze, je nezbytné zjišťovat, zda jsou dány objektivní důvody pro to, aby se konkrétní osoba mohla vzhledem ke konkrétním okolnostem případu cítit poškozenou. Neprokazuje se tedy, jak se poškozený cítil, ale jestli měl důvod cítit se poškozeným na těch nehmotných hodnotách, které se dotýkají morální integrity poškozené osoby (např. důstojnost, čest, dobrá pověst, svoboda pohybu, rodinný život apod.) [srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27.

6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3731/2011, ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3879/2015, a ze dne 9. 2.2021, sp. zn. 30 Cdo 177/2020]. Takto odvolací soud postupoval, pokud vyšel z obvyklé újmy (pocit nespravedlnosti z nezákonné výtky), jíž považoval za notorietu, nicméně ohledně dalších vnějších projevů závažnější újmy, jež žalobkyně obecně uváděla, nepovažoval její tvrzení za dostatečně konkrétní a dospěl k závěru, že ohledně nich žalobkyně i přes výzvu soudu prvního stupně neunesla břemeno tvrzení.

26. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezaložila ani námitka, že soud prvního stupně ve svém rozsudku neodůvodnil, z jakého důvodu neprovedl žalobkyní navrhované důkazy, což alespoň dodatečným provedením těchto důkazů nenapravil ani odvolací soud a jedná se tak dle žalobkyně o tzv. opomenuté důkazy (otázka 5), neboť v tomto směru se podané dovolání míjí s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu, jenž se svým postupem od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil. Odvolací soud totiž uzavřel, že žalobkyně neunesla již břemeno tvrzení, neboť i přes výzvu dle § 118a odst. 1 o. s. ř. dostatečně netvrdila relevantní skutečnosti, z nichž (vyšší) rozsah újmu dovozovala, a absenci těchto relevantních tvrzení pak nelze výslechem účastníků či svědků nahrazovat (viz odstavec 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud se tudíž od žalobkyní zmiňované judikatury (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3874/2019) neodchýlil, neboť ve svém rozhodnutí řádně vyložil, z jakého důvodu navržené důkazy neprovedl, nejedná se tak o tzv. opomenuté důkazy. I dle žalobkyní uváděné judikatury totiž nemá účastník řízení na provedení všech navržených důkazů právo, ale soud je povinen se s jeho důkazními návrhy vypořádat a uvést, z jakého důvodu jejich provedení nepovažuje za potřebné. V této souvislosti pak Nejvyšší soud připomíná, že rozsah důkazní povinnosti je zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť, aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2725/2007).

27. Ačkoliv žalobkyně ve vztahu ke způsobu určení přiměřeného zadostiučinění za utrpěnou újmu nesprávně argumentuje dle ní existencí typově zvýšeného významu předmětu řízení, jak je rozebráno výše, je její dovolání přípustné pro řešení otázky stanovení přiměřené výše zadostiučinění za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím (otázka 2 a částečně otázka 3), neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

28. Dovolání je důvodné.

29. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

30. V rozsudku ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, Nejvyšší soud uzavřel, že v případě § 31a odst. 2 OdpŠk jde o normu s relativně neurčitou hypotézou, vyžadující, aby soud s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti každého individuálního případu sám vymezil okolnosti významné pro určení formy a výše náhrady. Při úvaze o formě a případné výši odškodnění nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí vydané ve správním řízení je pak třeba vzít do úvahy taková kritéria, která jsou charakteristická pro správní řízení a která jsou obvykle významná pro určení rozsahu způsobené újmy, tedy povahu správního řízení a jeho specifika, dopady správního rozhodnutí do osobnostní sféry poškozeného a na jeho dosavadní způsob života, a případně další pro věc významná a přezkoumatelná hlediska.

Ve vztahu k jednání správního orgánu pak lze zohlednit zejména okolnosti související s vydáním rozhodnutí (např. zda správní orgán při svém rozhodování ignoroval ustálenou rozhodovací praxi soudů či šlo o právní otázku v době jeho rozhodování dosud neřešenou), jaký byl postup orgánu státu po zrušení jeho rozhodnutí, a podobně. Ve vztahu k poškozené je naopak třeba zohlednit, jakým způsobem se vydání nezákonného rozhodnutí dotklo její osobní sféry a jak konkrétně poškozená osoba újmu vymezuje (zda újma spočívá spíše v nejistotě ohledně výsledku řízení nebo v jiných osobních, rodinných či existenčních problémech).

Pominout nelze ani samotnou osobu účastníka řízení, zejména jedná-li se o osobu starší či nemocnou.

31. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněném pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, stanovil obecný postup při určení výše přiměřeného zadostiučinění. Podle něj výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 OdpŠk na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna.

Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích, apod.).

Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu. Nebude-li možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy).

Ve všech těchto případech je však primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání s jinými případy odškodňování nemajetkové újmy vzniklé v důsledku porušení stejných práv, a není-li jich, pak i porušení práv jiných, s tím, že za účelem stanovení přiměřené výše zadostiučinění si musí soud opatřit odpovídající zjištění, a to i postupem dle § 118a o. s. ř. Pokud však žalobce i přes přiměřené poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neoznačí vhodná rozhodnutí ve srovnatelných věcech, pak to není důvodem pro zamítnutí žaloby, nýbrž je na soudu, aby provedl srovnání také s jinými obdobnými případy, které jsou mu známy z jeho činnosti a s nimiž účastníky řízení před vydáním rozhodnutí seznámí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.

1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 303/2019). Tyto závěry pak nejsou omezené jen na stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo odsouzením, ale jsou použitelné obecně na všechny případy náhrad nemajetkové újmy podle § 31a odst. 2 OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 757/2021).

32. Tímto postupem se však odvolací soud neřídil, a ačkoliv dospěl k závěru, že žalobkyni určitá újma (odpovídající běžným případům) vznikla, byť důvody pro pociťování závažnější újmy žalobkyně řádně netvrdila, a tedy ani neprokázala, nezabýval se již výše uvedenými úvahami při určení, jaká forma, příp. výše zadostiučinění, je utrpěné újmě žalobkyně přiměřená. Odvolací soud se nezabýval tím, zda s ohledem na judikaturou dovozená kritéria pro určení újmy poškozeného z nezákonného správního rozhodnutí existují případy, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují, a pokud nikoliv, tak neprovedl srovnání s případy odškodňování nemajetkové újmy vzniklé v důsledku porušení jiných práv. V této souvislosti pak odvolací soud žalobkyni nevedl k tomu, aby takové přesvědčivé srovnání soudu sama předložila, byť neunesení břemene v tomto směru nemůže mít za následek zamítnutí žaloby. Z § 31a odst. 2 OdpŠk totiž nijak nevyplývá obecný závěr odvolacího soudu, že by každá „běžná újma“ měla být odškodněna vždy jen nepeněžitou formou zadostiučinění a teprve v případě prokázání závažnější (tj. jiné než běžné) újmy lze o odškodnění v penězích začít uvažovat. Právní posouzení této otázky odvolacím soudem je tak nesprávné.

33. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda ve věci ve vztahu k tomuto nároku existují zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dospěl k závěru, že se existence takových vad z obsahu spisu nepodává.

34. V první řadě žalobkyně ve vztahu k vadám řízení v dovolání namítala, že ve věci před soudem prvního stupně nerozhodoval zákonný soudce, což mělo představovat vadu řízení, jíž odvolací soud nenapravil, neboť původně byla věc přidělena k projednání a rozhodnutí předsedovi senátu 20 C Mgr. Janu Jiráskovi, Ph.D., ale nakonec ji projednal a rozhodl jako předseda senátu 20 C Mgr. Igor Petrecký, ačkoliv z rozvrhu práce soudu prvního stupně neplyne, že by byl pověřen k zastupování předchozího soudce, a pro vydání opatření č. 3 předsedkyně soudu prvního stupně, sp. zn. 50 Spr 455/2022, nebyly dle žalobkyně splněny podmínky dle § 44 zákona o soudech a soudcích.

Takovou vadou však řízení před soudem prvního stupně netrpělo a závěr odvolacího soudu, že se o vadu řízení nejedná, byl správný (viz odstavec 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Z obsahu složky Rozvrh práce 2022 Okresního soudu v Jihlavě uveřejněné na www.justice.cz totiž vyplývá, že po zveřejnění přijatého rozvrhu práce pro rok 2022 byly jeho změny prováděny předsedkyní soudu právě formou vydávání jednotlivých číslovaných opatření, která byla ve složce v souladu s § 41 odst. 3 zákona o soudech a soudcích zveřejňována, a to spolu s na ně navazujícím úplným zněním rozvrhu práce platného od okamžiku změny, v němž byl obsah přijaté změny zahrnut, což nastalo i v případě vydání opatření č.

3. Z tohoto postupu je tudíž zřejmé, že byť jsou tyto dokumenty nazvány jako „opatření k rozvrhu práce Okresního soudu v Jihlavě pro rok 2022“, nejedná se o opatření dle § 44 zákona o soudech a soudcích (která se týkají jen jednotlivých úkonů, jež nesnesou odkladu), jak se mylně domnívala žalobkyně, nýbrž o „řádnou“ změnu rozvrhu práce dle § 41 odst. 2 zákona o soudech a soudcích, uveřejněnou (spolu s úplným zněním změněného rozvrhu práce) dle § 41 odst. 3 stejného zákona, jež byla vyvolána potřebou nového rozdělení prací u daného soudu, tj. mimo jiné i tím, že soudce Krajského soudu v Brně Mgr. Jan Jirásek, Ph.D., ukončil k 31. 5. 2022 stáž na civilním úseku Okresního soudu v Jihlavě a od 1. 6. 2022 byl senát 20 C včetně dosud neskončených věcí původně přidělených Mgr. Janu Jiráskovi, Ph.D., přidělen Mgr. Igoru Petreckému, jenž se tedy tímto stal zákonným soudcem v dané věci. Řízení tudíž žalobkyní namítanou vadou netrpělo.

35. Ohledně další žalobkyní tvrzené vady řízení spočívající v „nezákonném rozhodnutí o nákladech řízení“ pak Nejvyšší soud zdůrazňuje, že žalobkyně tímto způsobem žádnou vadu řízení nenamítá, nýbrž se snaží namítat chybné právní posouzení odvolacího soudu v otázce posouzení úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci, ačkoliv si je vědoma nepřípustnosti dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a toho, že se tedy takovým právním posouzením dovolací soud zabývat nemůže. Skutečnost, že je totiž dovolací soud v případě přípustnosti a důvodnosti dovolání oprávněn dle § 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř. kromě napadených výroků o věci samé zrušit i závislé výroky o nákladech řízení, totiž neznamená, že by je dovolací soud byl oprávněn v rámci posuzování přípustnosti a důvodnosti dovolání z pohledu jejich správnosti jakkoliv přezkoumával.

36. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v napadené části výroku I, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, a dále v závislých výrocích o nákladech řízení, a to v části výroku I v rozsahu potvrzení výroku II rozsudku soudu prvního stupně a dále ve výroku II [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také pro rozsudek soudu prvního stupně a ve věci bude nadto potřeba zopakovat či provést další dokazování, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně, a to jak ve výroku I o věci samé, tak v navazujícím výroku II o náhradě nákladů řízení, a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

37. Při novém projednání věci soud prvního stupně nárok žalobkyně nově posoudí poté, co si opatří dostatek podkladů na základě zopakovaní či doplnění dokazování s využitím výzvy žalobkyni dle § 118a o. s. ř. ve vztahu k otázce stanovení formy a výše požadovaného zadostiučinění. V rámci nového projednání věci se soud prvního stupně kromě posouzení otázky vzniku újmy (resp. jejího rozsahu) a existence příčinné souvislosti zaměří i na posouzení a odůvodnění závěru o existenci odpovědnostního titulu, tedy rozhodnutí, jež bylo pro nezákonnost změněno či zrušeno, včetně formy této změny či zrušení a otázky, zda se tak stalo ve vztahu k pravomocnému rozhodnutí, příp. rozhodnutí předběžně vykonatelnému. Byť se totiž písemná výtka podle § 88 odst. 3 zákona o státní službě za rozhodnutí správního orgánu podléhající přezkumu ve správním soudnictví považuje (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 4 Ads 265/2020), dle § 8 odst. 1 a 2 OdpŠk vzniká nárok na přiměřené zadostiučinění pouze v případě změny či zrušení z důvodu nezákonnosti takového rozhodnutí, které již bylo pravomocné či předběžně vykonatelné. Vzhledem k tomu, že nezákonnost písemné výtky nebyla řešena ve správním soudnictví, ale byla na základě stížnosti žalobkyně shledána přípisem náměstka ministra vnitra (tedy při řešení této otázky správním orgánem), bude nezbytné v rámci právního posouzení věci vypořádat se i s tím, kdy se rozhodnutí o udělení písemné výtky stalo pravomocným, příp. zda nebylo předběžně vykonatelné, a jaký charakter měl zmiňovaný přípis náměstka ministra vnitra ve vztahu k udělení výtky.

38. Soudy nižších stupňů jsou v dalším řízení vázány právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

39. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 6. 2024

JUDr. David Vláčil předseda senátu