ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce J.
K., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod
sp. zn. 6 C 133/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 7. 11 2017, č. j. 35 Co 339/2017-68, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se svou žalobou podanou dne 3. 5. 2017 na žalované domáhá
zaplacení částky 300 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu
od 4. 5. 2017 do zaplacení coby přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu
způsobenou mu nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce
projednání nároku žalobce na odměnu
a náhradu hotových výdajů v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod
sp. zn. 1 T 91/96, v němž byl žalobce ustanoven obhájcem ex offo obviněnému.
2. Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
24. 8. 2017, č. j. 6 C 133/2017-52, žalobu zamítl (výrok I) a uložil žalobci
zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze k odvolání žalobce napadeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že se konstatuje, že v posuzovaném řízení
došlo při projednání nároku žalobce na odměnu a náhradu hotových výdajů k
porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, jinak rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil (výrok I rozsudku
4. Soud prvního stupně vyšel při posouzení věci z následujícího závěru o
skutkovém stavu. Žalobce v posuzovaném řízení vystupoval jako soudem ustanovený
obhájce z důvodu nutné obhajoby a ve prospěch obviněného vykonal řadu úkonů
právní služby. Soud prvního stupně však na základě provedených důkazů uzavřel,
že žalobce neprokázal své žalobní tvrzení, že dne 8. 7. 1997 uplatnil u soudu
nárok na přiznání odměny za vykonanou obhajobu, ani to, že by v období od roku
1997 do roku 2016 vyřízení svého nároku na odměnu urgoval. Dle soudu prvního
stupně tak žalobce v posuzovaném řízení „prokazatelně uplatnil“ nárok na
přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ustanoveného obhájce až dne 19. 4.
2016, kdy se konalo veřejné zasedání, v jehož průběhu byl spis rekonstruován. O
odměně žalobce tak bylo rozhodnuto usnesením, které nabylo právní moci dne 29.
7. 2016 s tím, že žalobci byla odměna vyplacena dne 19. 10. 2016.
5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil tak, že se žalobci
nepodařilo prokázat splnění základního předpokladu odpovědnosti státu za škodu,
a to existenci nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č.
358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“,
spočívajícího v nepřiměřené délce řízení o nároku žalobce na přiznání odměny a
náhrady hotových výdajů ustanoveného obhájce. Soud prvního stupně rovněž – na
základě výpovědi žalobce ze dne 24. 8. 2017 – dospěl k závěru o nízkém významu
předmětu řízení pro žalobce.
6. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu prokázaného před soudem
prvního stupně. Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně, že nebylo prokázáno tvrzení žalobce o uplatnění jeho nároku na odměnu a
náhradu hotových výdajů ustanoveného obhájce již v roce 1997, neboť takový
závěr je na základě provedeného dokazování příliš formální, když s časovým
odstupem téměř dvaceti let nelze žalobci přičítat k tíži, pokud neuchoval
všechny doklady, které by prokazovaly uplatnění jeho nároku u soudu. Podle
odvolacího soudu lze naopak mít za prokázané, že žalobce nárok uplatnil již v
roce 1997. Vzhledem k tomu, že žalobci byla náhrada nákladů nutné obhajoby
vyplacena až v roce 2016, trvalo rozhodování o nároku žalobce 19 let.
7. Odvolací soud posoudil celkovou délku řízení o nároku žalobce na
přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ustanoveného obhájce jako
nepřiměřenou, takže dovodil vznik práva žalobce na přiměřené zadostiučinění za
nemajetkovou újmu ve smyslu § 31a OdpŠk. Odvolací soud však na základě výpovědi
žalobce zhodnotil význam předmětu posuzovaného řízení jako „velice nízký“.
Podle odvolacího soudu o nízkém významu předmětu řízení pro žalobce svědčí i
to, že neuschoval doklady spojené s uplatněním nároku. Odvolací soud dále
přihlédl ke skutečnosti, že „předmětem rozhodnutí o nákladech nutné obhajoby“
byla „velice nízká částka 26 725 Kč“, hodnotil i další kritéria uvedená v § 31a
odst. 3 OdpŠk a poté dospěl k závěru, že dostatečnou formou zadostiučinění je v
daném případě konstatování porušení práva žalobce.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku I o věci samé napadl
žalobce dovoláním, v němž navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.
9. Podle dovolatele se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe
dovolacího soudu při řešení otázek týkajících se formy a výše přiměřeného
zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení. S odkazem na konkrétně označenou
judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu argumentoval presumpcí vzniku
nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení, přičemž na rozdíl od
odvolacího soudu má dovolatel za to, že peněžité zadostiučinění se za
nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení neposkytuje jen
výjimečně například tehdy, byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena
vlastním chováním poškozeného nebo byl-li význam předmětu řízení pro
poškozeného pouze nepatrný, což v dané věci splněno není.
10. Dle dovolatele se odvolací soud dále odchýlil od dovolatelem
konkrétně označené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení kritéria
významu předmětu řízení pro poškozeného, neboť neexistence okolností
zakládajících předpoklad vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného nevede
sama o sobě k závěru o nižším, ale o standardním významu předmětu řízení. Podle
dovolatele platí, že pokud se u soudních řízení presumuje standardní význam
předmětu řízení pro poškozeného, pak uvedenou domněnku vyvrací strana sporu,
které domněnka nesvědčí; žalovaná však v daném případě takovou domněnku
nevyvrátila.
11. Dovolatel dále předestírá otázky hmotného práva, jež podle něj
doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny nebyly, a to, jaký je
typový význam předmětu řízení o přiznání obhajného pro ustanoveného advokáta, a
dále, která ze stran sporu nese břemeno tvrzení a důkazní ohledně případného
sníženého významu předmětu řízení. Dovolatel má za to, že rozhodování o odměně
a náhradě hotových výdajů za výkon nutné obhajoby představuje paralelu k
řízením ve věcech pracovněprávních a presumuje se tak typově zvýšený význam
předmětu řízení pro poškozeného.
12. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud porušil jeho právo na
spravedlivý proces, když nerespektoval judikaturu dovolacího a Ústavního soudu,
a jeho rozhodnutí je tzv. překvapivým rozhodnutím, neboť dovolatel neměl
možnost reagovat na právní závěr odvolacího soudu týkající se sníženého významu
předmětu řízení
13. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9.
2017 (viz čl. II bod 2 zákona
č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
15. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu
oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a dovolací soud se tak
dále zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
16. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
17. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše
přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum
úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud se při přezkumu výše
či formy zadostiučinění omezuje na posouzení právních otázek spojených s
výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1599/2014, proti němuž
podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 1.
2016, sp. zn. I. ÚS 1768/15). Jinými slovy, v rámci dovolacího řízení, jakožto
řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje dovolací soud v zásadě jen
správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy
přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
19. Otázka, zda je konstatování porušení práva dostačující formou
zadostiučinění (bod 9), přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá,
neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než
jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud s
ohledem na konkrétní okolnosti případu dospěl k závěru, že význam předmětu
řízení pro poškozeného je pouze nepatrný, takže celková doba řízení nemohla
nikterak negativně zasáhnout jeho psychickou sféru (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013, proti němuž podaná ústavní
stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2014, sp. zn.
IV. ÚS 3087/14).
20. Pokud žalobce odkazoval na nálezovou judikaturu Ústavního soudu,
podle níž důvodem pro nepřiznání zadostiučinění nemajetkové újmy v penězích
(jako formy primární) nemůže být bez dalšího skutečnost, že poškozený u soudu
nepodával žádosti či urgence o vyplacení odměny (srov. nález Ústavního soudu ze
dne 20. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1263/17, který se týká nepřiměřené délky
řízení o přiznání tlumočného), pak tento závěr nelze v poměrech projednávané
věci bez dalšího převzít, neboť byl přijat na podkladě odlišného skutkového
stavu. V projednávané věci odvolací soud vyšel jednak z výše peněžitého plnění,
které bylo „ve hře“ jako předmět řízení o přiznání obhajného, ale též z
výsledku dokazování, zejména výpovědi žalobce, jakož i ze skutečnosti, že
žalobce dokumentaci ohledně svého nároku v průběhu posuzovaného řízení zničil.
Závěr, že nezájem účastníka o průběh řízení trvající řadu let lze podle
okolností při posuzování formy či výše odškodnění za nepřiměřenou délku řízení
zohlednit v rámci kritéria významu řízení pro poškozeného, je přitom v souladu
s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 19. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3694/2014, uveřejněný pod číslem 9/2016 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
21. Ani otázka, která ze stran sporu nese břemeno tvrzení a břemeno
důkazní ohledně případného snížení významu předmětu řízení pro poškozeného a
zda je na žalované, aby domněnku standardního významu předmětu řízení vyvrátila
(bod 10), nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť
odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil
od řešení přijatého v judikatuře dovolacího soudu, pokud zohlednil okolnosti
rozhodné pro posouzení významu řízení pro účastníka, které jsou zjistitelné z
účastníky označených důkazů
k prokázání jiných jejich skutkových tvrzení, a to včetně spisového materiálu
vztahujícího se k posuzovanému řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 1. 2015,
sp. zn. 30 Cdo 1597/2014). Odvolací soud tak učinil závěr o sníženém významu
předmětu řízení pro dovolatele nikoliv na základě nežádoucího aktivismu nad
rámec tvrzení účastníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011,
sp. zn. 30 Cdo 765/2010), nýbrž na podkladě skutečností vyplývajících z průběhu
posuzovaného řízení a z výslechu dovolatele.
22. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky typového významu
předmětu řízení o přiznání obhajného (bod 11), neboť tato otázka dosud v
rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
23. Dovolání není důvodné.
24. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným
úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti
učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon
pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za
nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat
rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž
byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
25. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto
zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1).
Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno
nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako
dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž
k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma
vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo
§ 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové
délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k
průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých
odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e)
významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).
26. Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka [§ 31a odst. 3 písm.
e) OdpŠk], tj. to, co je pro poškozeného v sázce, je nejdůležitějším kritériem
pro stanovení formy
a případné výše odškodnění [srov. bod IV. písm. d) stanoviska občanskoprávního
a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn
206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „Stanovisko“) a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010].
27. Dovolací soud již v bodu IV. Stanoviska vyslovil tento právní názor:
„Význam řízení pro poškozeného je velmi důležitým objektivním kritériem, jemuž
je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost. Je možné určitým zobecňujícím
postupem kvalifikovat jednotlivé skupiny (druhy) případů, a to podle předmětu
řízení, čili podle práva či oprávněného zájmu, jichž se řízení dotýká. Typicky
se jedná o trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka),
dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní
vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení
ve věcech osobního stavu, pracovněprávní spory či řízení o poskytnutí různých
plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky
zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.).“ K uvedenému závěru se
Nejvyšší soud opakovaně ve své rozhodovací praxi přihlásil (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3203/2013, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2623/2017).
28. Majetkové spory lze obecně hodnotit jako mající standardní význam
pro účastníky řízení, což nevede ani ke zvýšení, ani ke snížení základní částky
odškodnění
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo
692/2012). Vede-li se spor o určitou peněžitou částku, bude vždy záležet na
osobě účastníka řízení a na tom, nakolik je sporná částka důležitou součástí
jeho života, tedy zda tato částka s ohledem na osobní a majetkové poměry
účastníka pro něj představovala zcela zásadní položku či nikoliv (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 101/2017, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012). Podle
ustálené judikatury dovolacího soudu rovněž nelze v případě, že předmětem
posuzovaného řízení bylo peněžité plnění, odhlédnout od příslušenství
požadovaného peněžitého nároku představovaného například úrokem z prodlení
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2528/2013).
29. Dovolací soud se již také vyjádřil k situaci, kdy předmětem
nepřiměřeně dlouhého řízení je zaplacení částky, která velmi významným způsobem
souvisí s podnikatelskou aktivitou poškozeného, přičemž příjmy pramenící z této
podnikatelské činnosti jsou jediným prostředkem obživy poškozeného. Pokud se
jedná o částku natolik vysokou, že v případě neúspěchu je ohroženo pokračování
jeho profesní aktivity, lze s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu
dovodit, že se posuzované řízení svým předmětem blíží sporu pracovněprávnímu, u
něhož je presumován typově zvýšený význam pro poškozeného [srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011, a judikaturu
Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) tam citovanou, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1290/2014].
30. Konkrétně se pak v těchto souvislostech dovolací soud vyjádřil k
typovému významu předmětu řízení o nezaplacené palmáre advokáta, když shodně s
výše uváděnou judikaturou dovodil, že o významný předmět řízení se bude jednat
tehdy, jestliže pokračování profesní aktivity poškozeného závisí do značné míry
na řízení, což naznačuje – stejně jako
v pracovněprávních sporech – že je vyžadováno rychlé rozhodnutí z pohledu toho,
co je v sázce pro dotčenou osobu. Nebude-li se ve sporu jednat o částku zásadní
pro další pokračování profesní aktivity poškozeného, pak se jedná spíše o běžný
obchodněprávní spor než o spor, který by se svým významem blížil sporu
pracovněprávnímu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2015, sp. zn.
30 Cdo 1698/2014).
31. Na podkladě doposud dosažených judikaturních závěrů Nejvyšší soud
vyslovuje názor, že řízení o přiznání obhajného advokátu ustanovenému v
trestním řízení z důvodu nutné obhajoby není řízením, v němž by byl presumován
typově zvýšený předmět řízení pro poškozeného. Zásadním rozdílem od sporů
pracovněprávních je skutečnost, že poskytování právních služeb obhájcem
ustanoveným ex offo nevykazuje definiční znaky závislé činnosti a nepředpokládá
se, že advokát je na přiznání obhajného existenčně závislý. Není zcela
vyloučeno, že při individuálním posouzení všech okolností případu nelze dojít k
závěru o zvýšeném předmětu řízení pro poškozeného, nicméně se nejedná o
situaci, kdy je význam předmětu řízení zvýšen typově a presumuje se. V poměrech
projednávané věci je přitom (zejména s přihlédnutím k výši přiznaného
obhajného) evidentní, že se o případ, kdy má pro poškozeného předmět
posuzovaného řízení existenční význam, jednat nemůže.
32. Význam předmětu posuzovaného řízení o přiznání obhajného je tak pro
dovolatele typově standardní, přičemž je velmi významně snižován konkrétními
okolnostmi případu, což vedlo ke správnému závěru odvolacího soudu o formě
přiznaného zadostiučinění (viz body 19 a 20).
33. Jelikož je dovolání přípustné, Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř. přezkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v
§ 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., popřípadě jinými vadami řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
34. Právo na spravedlivý proces dovolatele vydáním tzv. překvapivého
rozhodnutí ve smyslu dovolatelem označené nálezové judikatury Ústavního soudu
nemohlo být porušeno, neboť odvolací soud vyšel ze skutkového stavu prokázaného
již před soudem prvního stupně a jeho právní úvahy nejsou svévolné a vymykající
se předmětu řízení. Řízení o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu je
řízením, v němž je způsob vypořádání poměrů mezi účastníky dán právním
předpisem a v němž soud rozhoduje o konkrétní formě, popřípadě výši
zadostiučinění podle pravidel daných v § 31a odst. 2, 3 OdpŠk za současného
posouzení přiměřenosti zvolené formy a výše zadostiučinění utrpěné nemajetkové
újmě. Dovolatel zastoupený advokátem a sám advokát tak od počátku řízení věděl,
že budou ohledně jeho nároku brána v potaz a budou hodnocena všechna kritéria
uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk, ve svém právu přednášet tvrzení, navrhovat k
jejich prokázání důkazy, vyjadřovat se k dokazování, jakož i ke skutkové a
právní stránce věci nebyl nijak omezen, naopak se z obsahu spisu podává, že v
řízení své možnosti argumentovat ohledně kritérií přicházejících v úvahu pro
stanovení formy a výše zadostiučinění důsledně využíval. Skutečnost, že
odvolací soud zhodnotil kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného
odlišně od právního názoru dovolatele, porušení práva na spravedlivý proces
nepředstavuje. Na jiné vady řízení přitom dovolatel nepoukazuje a z obsahu
spisu se nepodávají.
VI. Závěr
35. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že dovolateli se
prostřednictvím uplatněných dovolacích námitek nepodařilo zpochybnit správnost
napadeného rozsudku odvolacího soudu, a proto Nejvyšší soud podle § 243d odst.
1 o. s. ř. dovolání zamítl.
36. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst.
3, § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití argumentace a contrario.
Procesně úspěšná žalovaná má nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení, avšak
žádné náklady jí v dovolacím řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 3. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu