USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně J. O., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 64/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2022, č. j. 30 Co 374/2022-60, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 195/2019. Předmětné řízení bylo zahájeno dne 27. 3. 2019, a ke dni rozhodnutí odvolacího soudu nebylo skončeno.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 15. 9. 2022, č. j. 26 C 64/2022-48, konstatoval, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 195/2019, došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nevydání rozhodnutí v přiměřené době (výrok I), žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 200 000 Kč s
příslušenstvím, zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I v části, jímž byly potvrzeny výroky I a II rozsudku soudu prvního stupně, co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, napadla žalobkyně včasným dovoláním. Nejvyšší soud však toto dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobkyně spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se při řešení otázek hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá-li žalobkyně, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do jejích základních práv, trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o.
s. ř.). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně základních práv a svobod (zde práva na soudní ochranu a práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem), neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnosti dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28.
11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, zejména body 39, 43–44, 46 odůvodnění), což však žalobkyně v projednávaném dovolání neučinila. Otázka „formy odškodnění, kdy žalobkyni za zjevně nepřiměřenou délku řízení bylo přiznáno toliko konstatování porušení práva, ačkoli pro takovouto formu odškodnění nebyly v dané věci splněny podmínky“, přípustnost dovolání nezakládá, neboť se odvolací soud neodchýlil od dovolatelkou označené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu a rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“).
Nejvyšší soud již několikrát v minulosti zopakoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího.
Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená.
Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kritéria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009). V rozsudku ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009, Nejvyšší soud uvedl, že dospěje-li soud k závěru o porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě a tím tedy k závěru o nesprávném úředním postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, je na místě, aby s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 OdpŠk stanovil odpovídající odškodnění v penězích.
Pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná, lze uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování porušení daného práva. Rovněž ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), část V., Nejvyšší soud konstatoval, že ESLP „jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný).“ K uvedenému závěru se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně přihlásil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3683/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 722/2015). Nicméně satisfakci formou konstatování porušení práva připouští i ESLP. Ve věci Dědič proti České republice, rozhodnutí o nepřijatelnosti ze dne 17. 5. 2021, stížnost č. 31380/08, odmítl jako zjevně neopodstatněnou stížnost vymezující se právě proti tomuto způsobu zadostiučinění za zdlouhavé vnitrostátní řízení. Věcně šlo o nepříliš složitý pracovněprávní spor trvající více než šest let na třech instancích.
Sice k délce řízení stěžovatel do jisté míry přispěl, mělo pro něj zvýšený význam, neboť jako žalobce usiloval o neplatnost rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením, ESLP nicméně satisfakci formou konstatování porušení práva akceptoval. V usnesení ze dne 23. 3. 2011, sp. zn.
30 Cdo 40/2009, Nejvyšší soud uvedl, že „samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době postačí například tehdy, byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný, a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce.“ Tyto judikaturní závěry ovšem nelze interpretovat tak, že konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě může představovat adekvátní formu zadostiučinění výlučně v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný či byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.
10. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2043/2022, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3454/22, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost proti němu podaná). Současně je ale třeba stále mít na zřeteli, že neposkytnutí peněžitého zadostiučinění je zásadně výjimečné a je na místě v těch případech, kdy doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce. Tak tomu jistě může být i v případech řetězících se kompenzačních řízení, zvláště pokud poškozený měl v tom původním možnost požadovat z důvodu poskytnutí zadostiučinění v nepřiměřené lhůtě jeho navýšení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19.
11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2577/14, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 980/2022). Jestliže odvolací soud řádně odůvodnil, proč i s ohledem na strohá žalobní tvrzení nelze u žalobkyně dovodit újmu větší než nepatrnou a proč se mu jeví konstatování porušení práva jako dostatečné zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, neodchýlil se od výše uvedených judikaturních požadavků a Nejvyšší soud tak není povolán k přezkumu jeho úvah. Nejvyšší soud k argumentaci soudů připomíná, že nemajetková újma poškozeného, jenž se cítí dotčen nepřiměřenou délkou řízení, spočívá v udržování v pocitu nejistoty a obavy ohledně výsledku řízení, a to po nepřiměřeně dlouhou dobu.
Náhrada nemateriální újmy má tedy sloužit ke kompenzaci tohoto stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (srovnej část V. Stanoviska, příp. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1529/2011 či ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1944/2016). Nejistota žalobkyně stran výsledku řízení však byla do značné části limitována rozhodováním o obdobné žalobě jejího manžela. Ve vztahu k italskému tzv. Pintovu zákonu, dle nějž je soud rozhodující v prvním stupni povinen vynést rozhodnutí do čtyř měsíců po podání žádosti, Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že ze zvýšených požadavků na rychlost prostředků nápravy, jež stanovila Itálie svým orgánům, nelze vyvodit požadavek na délku trvání kompenzačního řízení před orgány České republiky (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, ze dne 4. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2954/2015, nebo ze dne 4. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 997/2015).
Rovněž z dovolatelkou akcentovaného rozsudku ESLP ve věci Žirovnický proti České republice je zřejmé, že stanovená délka jednoho roku a šesti měsíců pro jeden stupeň a délka dvou let pro dva stupně soudní soustavy není délkou pevně danou, nýbrž pouze délkou orientační, jež by v zásadě kompenzační řízení překročit nemělo, pokud větší délka řízení není odůvodněna zvláštními okolnostmi (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3177/2020). Uvedená námitka dovolatelky pak tím spíše postrádá své opodstatnění, jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že délka kompenzačního řízení je v posuzovaném případě nepřiměřená.
Mířila-li snad dovolatelka uvedenou námitkou proti užití kritérií dle § 31a odst. 3 OdpŠk na posouzení délky kompenzačního řízení a závěru o přiměřenosti formy přiznaného zadostiučinění, pak dovolací soud pro úplnost uvádí, že „pokud se při posuzování délky kompenzačního řízení podle ESLP nepoužijí tatáž kritéria (srov. rozsudek ESLP ze dne 21. 8. 2015 ve věci Hajrudinović proti Slovinsku, stížnost č. 69319/12, odst. 50), nelze tím rozumět nic jiného, než že při posuzování délky kompenzačního řízení nelze mechanicky aplikovat kritéria tak, jak byla zjištěna a jak se podepsala na modifikaci základní částky přiznané v původním nepřiměřeně dlouhém řízení, tedy že se v kompenzačním řízení ona kritéria nepoužijí stejným způsobem.
Pro tento závěr zřetelně hovoří i skutečnost, že ESLP ve své judikatuře nevyložil, jaká jiná (odlišná) kritéria by se měla při posuzování délky kompenzačního řízení specificky aplikovat. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu není možné činit závěry, že by kompenzační řízení mělo skončit podstatně dříve oproti řízením jiným, nebo že by mělo mít ze své podstaty zvýšený význam pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15)“, (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021). Naznačuje-li dovolatelka, i s ohledem na v dovolání citovaný rozsudek ESLP ze dne 21. 12. 2010 ve věci Belperio a Ciarmoli proti Itálii, stížnost č. 7932/04 [obdobně vyznívají rozsudky ze dne 27. 6. 2000 ve věci Frydlender proti Francii, stížnost č. 30979/96, a ze dne 8.
2. 2018 ve věci Žirovnický proti České republice, stížnost č. 10092/13], že takto ESLP stanovil právně závazný názor na délku kompenzačního řízení, kterou lze ještě považovat za přiměřenou, jíž se odvolací soud neřídil, nezakládá daná otázka přípustnost dovolání, neboť i u kompenzačních řízení je třeba vycházet z obecného závěru, že abstraktní nejvyšší možnou délku řízení určit nelze, naopak i zde je třeba vycházet z konkrétních okolností každého jednotlivého případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.
12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3177/2020, ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021, nebo ze dne 5. 7. 2021, 30 Cdo 622/2021). Namítá-li žalobkyně překvapivost, resp.
nepředvídatelnost napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že za překvapivé (nepředvídatelné) je považováno takové rozhodnutí, které z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, a ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014). Taková situace však v projednávané věci nenastala. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, na základě kterých dospěl k právním závěrům vyjádřeným v napadeném rozhodnutí přezkoumatelným způsobem. Skutečnost, že žalobkyně nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, nezakládá porušení jejího práva na spravedlivý proces a rozhodnutí nelze z uvedeného důvodu považovat za překvapivé (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2477/2018, nebo ze dne 4. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5076/2017). Otázka soudního aktivismu též přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, jestliže odvolací soud dospěl k závěru o nepatrném významu předmětu řízení pro žalobce, přičemž důvody (podklady) pro tento závěr jsou obsaženy ve spisu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014). Konečně přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka protiústavnosti lhůty pro předběžné projednání nároku a počátku plynutí prodlení žalovaného, kdy napadené rozhodnutí je dle dovolatele v rozporu se závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 1612/09, neboť za situace, kdy nebylo dovolání shledáno přípustným, by ani
odlišné právní posouzení počátku prodlení nemohlo žalobci přivodit příznivější rozhodnutí. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 6. 2023
Mgr. Vít Bičák předseda senátu