Judikát 30 Cdo 469/2026
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:14.04.2026
Spisová značka:30 Cdo 469/2026
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:30.CDO.469.2026.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Příslušnost soudu funkční
Dovolání
Přípustnost dovolání
Ušlý zisk
Dotčené předpisy:§ 104 odst. 1 o. s. ř. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D 30 Cdo 469/2026-138
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně "MEDIANA", s.r.o.", v likvidaci, IČO 61852171, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 999/40, zastoupené Mgr. Michalem Sobotou, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 730/59, proti žalované České republice – Ministerstvu zdravotnictví, se sídlem v Praze 2, Palackého náměstí 375/4, o zaplacení částky 440 989,60 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 135/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 6. 2025, č. j. 26 C 135/2024-84, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2025, č. j. 51 Co 229/2025-120, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 6. 2025, č. j. 26 C 135/2024-84, se zastavuje. II. Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění:
1. Žalobkyně se v řízení domáhala vůči žalované zaplacení částky 440 989,60 Kč jako náhrady škody, která jí, resp. jejím právním předchůdkyním, měla být způsobena nezákonnými rozhodnutími Státního úřadu pro kontrolu léčiv o uložení pokut, v jejichž důsledku došlo k zadržení finančních prostředků žalobkyně (jejích právních předchůdkyň). Požadovaná částka svou výší odpovídala obvyklému úroku ze zadržených částek za dobu jejich zadržení, kterého by žalobkyně dosáhla, pokud by předmětné prostředky měla k dispozici.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 6. 2025, č. j. 26 C 135/2024-84, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 130 154,54 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), ve zbylé částce 310 835,06 Kč žalobu zamítl (výrok II) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok III).
3. K odvolání obou procesních stran poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který rozsudkem ze dne 11. 11. 2025, č. j. 51 Co 229/2025-120, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I změnil tak, že žalobu zamítl též ve vztahu k částce 130 154,54 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu), v zamítavém výroku II tento rozsudek potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
4. Oba tyto rozsudky napadla žalobkyně dovoláním, a to v celém jejich rozsahu.
5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
6. Rozhodnutí soudu prvního stupně v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a § 201 o.
s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl v řízení o podaném dovolání pokračovat, Nejvyšší soud dovolací řízení o této části podaného dovolání podle § 243b a § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006).
7. V rozsahu, v němž podané dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, se jedná o dovolání včasné, pročež se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda se jedná též o dovolání přípustné.
8. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Směřuje-li podané dovolání též proti výroku III rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není toto dovolání v této části objektivně přípustné, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
11. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že v závislosti na skutkovém vymezení vzneseného požadavku obsaženém v žalobě ze dne 19. 9. 2024 byl od počátku řízení jeho předmětem nárok na zaplacení ušlého zisku, kterého by žalobkyně dosáhla v podobě úrokového výnosu ze zadržených peněz, nebýt tohoto zadržení (viz body 20 a 21 jeho odůvodnění), přičemž tomuto jejímu požadavku nelze vyhovět, neboť žalobkyně v řízení ani netvrdila, že by dotčenou částku měla v době před jejím zadržením skutečně na úročeném bankovním účtu uloženou (viz bod 23 odůvodnění). Argumentovala-li žalobkyně v odvolání ztrátou hodnoty zadržených peněz v důsledku inflace či jinou údajnou ztrátou, pak k této její argumentaci odvolací soud nepřihlédl, neboť se s předmětem řízení míjela (viz bod 24 odůvodnění).
12. Otázka týkající se vymezení skutečností, které je žalobkyně povinna v řízení tvrdit a prokázat, domáhá-li se vůči žalované náhrady ušlého zisku, tedy otázka, kterou měl odvolací soud v dílčím aspektu vyřešit v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 6019/2017, pokud svou pozornost soustředil na to, jakého úroku žalobkyně ze svých peněz dosahovala v době před jejich zadržením, přičemž ve zbývající části se má jednat o otázku Nejvyšším soudem dosud neřešenou, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
Ušlý zisk představuje dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu újmu spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku protiprávního jednání či škodní události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (srovnej např. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, uveřejněné pod č. 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 296/2006, uveřejněný pod č. 39/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nepostačuje přitom pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, ale musí být najisto postaveno (důkazní břemeno je na poškozeném), že nebýt protiprávního jednání škůdce (či škodní události u objektivní odpovědnosti) majetkový stav poškozeného by se zvýšil (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 25 Cdo 142/2004, ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4343/2008, nebo ze dne 17. 2. 2026, sp. zn. 30 Cdo 3082/2025, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1.
2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, a ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1621/2021). Od této judikatury, z níž ostatně vychází též žalobkyní zmíněný rozsudek dovolacího soudu, se přitom odvolací soud neodchýlil, dospěl-li na podkladě zjištěného skutkového stavu (kterým je Nejvyšší soud v dovolacím řízení vázán – srov. § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. a contrario – a v souladu s nímž žalobkyně v rozhodné době žádným úročeným bankovním účtem nedisponovala, přičemž příslušné finanční prostředky jí byly zadržovány tak, jak je postupně splácela) k závěru, že o tvrzeném ušlém zisku nelze u žalobkyně uvažovat.
13. Závěr odvolacího soudu stran specifikace předmětu řízení, který zmíněný soud odvodil od jeho skutkového vymezení obsaženého v žalobě a jímž současně odůvodnil, proč se dalšími odvolacími námitkami žalobkyně nezabýval, pak žalobkyně v podaném dovolání nijak nezpochybnila, tj. neuvedla, zda tento procesněprávní závěr pokládá za nesprávný, a nevyložila, v čem případná nesprávnost tohoto právního závěru odvolacího soudu dle jejího názoru spočívá, jak vyžaduje § 241a odst. 3 o. s. ř. (v návaznosti na což dovolání ve vztahu k této otázce procesního práva logicky nevymezuje ani žádný důvod jeho přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. vyžadovaný § 241a odst. 2 o. s. ř.). Tato otázka tak zůstala stranou pozornosti dovolacího soudu, neboť Nejvyšší soud je podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. v dovolání vymezeným dovolacím důvodem striktně vázán.
14. Za této situace však otázky vztahující se právnímu posouzení nároku, který odvolací soud nepovažoval za předmět řízení, tedy otázka, zda se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila tím, že se zadrženými prostředky disponovala bez právního důvodu (resp.
na základě vzniklého kvazikontraktu) a bez náležité protihodnoty, zda žalobkyni lze přiznat požadované plnění jako odpovídající zadostiučinění za ztrátu hodnoty zadržených peněz nastalou vlivem plynutí času, a to na základě „obecné zásady unijního práva“ a ústavněprávních standardů směřujících k uvedení situace do stavu před škodní událostí a tím i k náhradě skutečné (paušalizované) škody, jakož i s tím související otázka, jak výši takové náhrady stanovit (tedy zda lze za tím účelem vyjít ze žalobkyní prosazovaného § 1802 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, či z příslušných sazeb České národní banky), přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemohou. V uvedené části se totiž dovolací argumentace míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (k nepřípustnosti takto formulovaného dovolání srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
15. Namítá-li žalobkyně, že odvolací soud své závěry náležitě neodůvodnil, resp. že napadené rozhodnutí není přezkoumatelné, a že se odvolací soud náležitě nevypořádal se vznesenými odvolacími námitkami žalobkyně, pak k případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédne pouze za podmínky, je-li dovolání přípustné.
Tato podmínka však, jak bylo rozvedeno výše, v posuzovaném případě splněna není. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je nadto ustálena v závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele, což se v daném případě zjevně nestalo, měla-li žalobkyně možnost na srozumitelné a logicky vystavěné závěry odvolacího soudu, které jsou v napadeném rozhodnutí zformulovány, relevantně reagovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). Soud rovněž není povinen budovat vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 12.
2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013, a ze dne 27. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3324/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013, ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3951/2023, nebo ze dne 12. 8. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1441/2025).
Napadený rozsudek přitom těmto požadavkům vyhověl, odůvodnil-li odvolací soud nedůvodnost vzneseného požadavku jednak neunesením břemene tvrzení, které žalobkyni tížilo stran rozhodných skutečností týkajících se vzniku ušlého zisku, a jednak tím, že zbývající část její odvolací argumentace se nevztahovala k nároku, který byl předmětem řízení.
16. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně ve zbývající části, která směřovala proti rozhodnutí odvolacího soudu, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
17. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 14. 4. 2026 Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu