30 Cdo 754/2024-149
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce Z. K., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 166 687 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 298/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2023, č. j. 72 Co 255/2023-113, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 166 687 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 28. 9. 2022 do zaplacení jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 220/2018 (dále jen „posuzované řízení“), jehož předmětem byl nárok žalobce z titulu zadostiučinění za jeho nezákonné trestní stíhání. Jelikož žalovaná na základě předběžného uplatnění nároku žalobci na požadovaný nárok dobrovolně uhradila dne 22. 9. 2022 částku 33 313 Kč, domáhal se žalobce žalobu z původně požadovaného zadostiučinění ve výši 200 000 Kč pouze částky 166 687 Kč s příslušenstvím.
2. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 3. 2023, č. j. 46 C 298/2022-63, ve znění opravného usnesení ze dne 31. 3. 2023, č. j. 46 C 298/2022-73, žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II).
3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce svým rozsudkem ze dne 25. 10. 2023, č. j. 72 Co 255/2023-113, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl včasným dovoláním, a to v celém jeho rozsahu, avšak jen co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost.
5. Dovolání není přípustné proti výroku I v rozsahu potvrzení výroku II rozsudku soudu prvního stupně a proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, a to podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání v tomto rozsahu, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
6. Ohledně dovolání žalobce proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení výroku I rozsudku soudu prvního stupně co do zamítnutí žaloby v částce 100 000 Kč s příslušenstvím, se pak Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností dle § 237 o. s. ř.
7. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka posouzení kritéria složitosti řízení [§ 31a odst. 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“)], neboť při jejím řešení se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil. Odvolací soud snížil základní částku o 15 % z důvodu projednávání věci na více stupních soudní soustavy (a to ve čtyřech instancích), a dále uzavřel, že daná věc byla i skutkově složitá z důvodu rozsáhlejšího dokazování (výslech žalobce, svědků a větší množství listinných důkazů), a proto přistoupil ke snížení základní částky o dalších 20 %.
Namítal-li žalobce ve vztahu k posouzení instančnosti řízení, že mu nelze jako úspěšnému uplatňovateli práva klást k tíži řádné a účelné využití opravných prostředků, tak zcela opomíjí, že využití opravných prostředků mu tímto způsobem k tíži kladeno nebylo. Již v usnesení ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2595/2018, Nejvyšší soud uzavřel, že „účastník může zasáhnout do délky řízení i tím, že využívá svého procesního práva podávat opravné prostředky, popřípadě uplatňuje jiné námitky dané mu k dispozici procesními předpisy, a případ tak projednávají soudy, popřípadě jiné orgány veřejné moci, ve více stupních, což však zpravidla nelze klást k tíži poškozeného (kritérium jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení).
Lze však vyjít z toho, že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí.“ V souladu s těmito závěry pak zohlednil podávání opravných prostředků v posuzovaném řízení i odvolací soud, který hodnotil vedení řízení před více instancemi v rámci snížení základní částky pro víceinstančnost, ale nepřistoupil k jejímu snižování (v rámci subjektivního kritéria) pro jednání žalobce, kterému tak podávání opravných prostředků k tíži nepřičítal, pouze přihlédl k nutnosti delší doby pro projednání věci z (objektivního) důvodu víceinstančního řízení.
Z těchto důvodů se tedy odvolací soud při posuzování výše uvedené otázky neodchýlil od žalobcem citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010. Rovněž se pak odvolací soud neodchýlil ani od žalobcem dále uváděných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1166/2020, a ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, jež se věnují posouzení vzájemného vztahu kritérií složitosti řízení a postupu orgánu veřejné moci s tím závěrem, že dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, nerespektování závazného právního názoru, popř.
v rozporu postupu orgánu veřejné moci předcházejícímu vydání rozhodnutí s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost zohlednit, a to zejména tehdy, dojde li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, která podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhají dovolacímu přezkumu, se však nepodává, že by rozhodnutí soudů vydaná v posuzovaném řízení byla zrušena, natož z výše uvedených kvalifikovaných důvodů, a žalobce to ani netvrdí. V daném případě tudíž nelze závěry výše uvedených rozhodnutí aplikovat. Z těchto důvodů se odvolací soud rovněž neodchýlil ani od žalobcem odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 3271/20, akcentujícího bližší sepjetí odpovědnosti státu za škodu s ústavním právem.
8. Při posouzení kritéria složitosti řízení se pak odvolací soud nedostal do rozporu ani s žalobcem odkazovanou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 2. 2018 ve věci Žirovnický proti České republice, stížnost č. 10092/13, ze dne 21. 5. 2015 ve věci Hajrudinović proti Slovinsku, stížnost č. 69319/12, a ze dne 21. 12. 2010 ve věci Belperio a Ciarmoli proti Itálii, stížnost č. 7932/04), jež obecně zmiňují délku kompenzačních řízení (tj. jeden rok a šest měsíců pro jeden stupeň a dva roky pro dva stupně soudní soustavy), neboť se nejedná o délku pevně danou, nýbrž pouze o délku orientační, jíž by v zásadě kompenzační řízení překročit nemělo, pokud delší doba trvání řízení není odůvodněna zvláštními okolnostmi případu. I u kompenzačních řízení je totiž třeba vycházet z obecného závěru, že abstraktní nejvyšší možnou délku řízení určit nelze, neboť i zde je třeba vycházet z konkrétních okolností každého jednotlivého případu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3177/2020, a ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021). Tato námitka žalobce pak postrádá své opodstatnění tím spíše, že odvolací soud dospěl k závěru, že délka kompenzačního řízení v posuzovaném případě (v trvání 4 let a pěti měsíců) nepřiměřená byla.
9. Co se týče snížení základní částky o 20 % pro skutkovou složitost věci, tak již ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní (dále jen „Stanovisko“), Nejvyšší soud uzavřel, že složitost řízení může spočívat i ve skutkové složitosti řízení, která může být způsobena mimo jiné i rozsahem dokazování (srov. rovněž žalobcem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 14/2010). Odvolací soud se tudíž od této rozhodovací praxe neodchýlil, pokud přihlédl k rozsáhlejšímu dokazování zahrnujícímu výslechy několika svědků (při několika jednáních) a žalobce a rovněž provádění dokazování řadou listin, což jistě k objektivnímu prodloužení délky řízení vedlo. Z těchto důvodů se odvolací soud neodchýlil ani od dovolatelem citovaných nálezů Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 899/17, a ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1263/17.
10. Odvolací soud tedy v rámci posuzování kritéria složitosti řízení dle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk samostatně hodnotil jak víceinstančnost řízení, tak skutkovou složitost věci, čímž rovněž dostál požadavkům judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, nebo ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 226/2022).
11. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu je i postup odvolacího soudu vztahující se k žalobcem zpochybňované otázce proporcionálního hodnocení kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, neboť odvolací soud přihlédl k relevantním zjištěním a jeho výsledné závěry nelze považovat za zcela zjevně excesivní. V případě posuzovaného řízení se odvolací soud zabýval nejen kritériem složitosti věci (procesní i skutkovou), ale i ostatními kritérii (jednáním poškozeného a významem předmětu řízení pro něj a postupem orgánů veřejné moci), byť s ohledem na ně k další modifikaci vypočtené základní částky nepřistoupil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3509/2018, ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1980/2019, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1437/2019, ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 833/2017, nebo ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3002/2018). Žalobce pak v tomto směru pouze vypočítává délku řízení o ústavní stížnosti a o odvolaní a dovolání, přičemž vychází z chybného předpokladu (vyvráceného již výše), že pro úspěšné využití opravných prostředků by mu základní částka měla být bez dalšího navyšována a že snižovat ji lze pouze v případě jeho neúspěchu.
S ohledem na to nejsou případné ani odkazy žalobce na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4450/2016, ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, a ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1276/2022. Poukazoval- li žalobce na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 3067/13, tak ty na danou věc nedopadají, neboť se týkají zcela odlišného typu nároku, a to nároku na ochranu osobnosti z důvodu úmrtí blízké osoby a posouzení míry podílu na takto vzniklé újmě.
12. Navíc Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, Nejvyšší soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zda byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
13. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. dále není založena ani námitkou, že základní částky za rok trvání řízení upravené ve Stanovisku by měly být valorizovány s ohledem na dobu, která od jejich stanovení uplynula, a inflaci, neboť ani při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud vyšel z rozmezí základních částek uvedeného ve Stanovisku a při stanovení základní částky přihlédl k individuálním okolnostem daného případu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1362/2020, ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2599/2021, a ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2481/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 3385/20, nebo žalobcem odkazované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, a ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021, a ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021).
14. Z části VI. Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012). Z tohoto důvodu tedy dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není ani v rozporu s žalobcem citovanými závěry ohledně pravidla proporcionality uvedenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, který se navíc věnuje zcela odlišnému typu nároku, a to nároku na náhradu škody na zdraví, ani s citovanými závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11, jenž poukazuje na závěr Evropského soudu pro lidská práva o přiměřené výši zadostiučinění přiznaného vnitrostátním orgánem, pokud dosahuje alespoň 45 % toho, co přiznává sám, která je v rozmezí základních částek dle Stanoviska stále dodržena, jak je uvedeno výše. Obdobně se odvolací soud svým právním posouzením nemohl odchýlit ani od dalšího žalobcem citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18, který se věnuje odlišnému typu nároku, a to odškodnění za nezákonné trestní stíhání, a jeho závěry tudíž nejsou na danou věc aplikovatelné.
15. Poukazoval-li žalobce v tomto směru na závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2608/2004, a ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 279/2004, publikovaného pod č. 91/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tak ty na danou věc rovněž nedopadají, neboť se opět týkají zcela odlišného typu nároku, a to náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Nejvyšší soud tudíž nevyhověl požadavku žalobce, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit, a to ani s ohledem na žalobcem předestřenou argumentaci. Tento závěr Nejvyššího soudu pak akceptoval ve své nejnovější rozhodovací praxi i Ústavní soud (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2459/23, nebo ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. II. ÚS 252/24).
16. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud neodchýlil od žalobcem citované relevantní judikatury, nejsou případné ani navazující odkazy žalobce na rozhodnutí Ústavního soudu ohledně jejího nezohlednění a porušení ústavně chráněných práv žalobce (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2588/16, ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 899/17, a ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1263/17).
17. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu