32 Cdo 964/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobce Podkrušnohorské bytové družstvo, se sídlem v Teplicích,
Duchcovská 412/88C, PSČ 415 03, identifikační číslo osoby 25027981,
zastoupeného JUDr. Ivem Koulou, advokátem se sídlem v Teplicích, Krupská 28/30,
proti žalované SM - DOMINO s.r.o., se sídlem v Praze 10 – Hostivaři, Pražská
810/16, PSČ 102 21, identifikační číslo osoby 64051404, zastoupené Mgr. Ing.
Kateřinou Melichovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Nad Primaskou 138/8, o
zaplacení 2 630 540,11 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad
Labem pod sp. zn. 26 Cm 3/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 23. září 2014, č. j. 3 Cmo 385/2013-448, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. září 2014, č. j. 3 Cmo
385/2013-448, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. dubna 2013,
č. j. 26 Cm 3/2005-382, v prvním a čtvrtém výroku se zrušují a věc se v tomto
rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle obsahu spisu se žalobce domáhal podanou žalobou po žalované zaplacení
žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení, které podle žalobních tvrzení
na jeho úkor žalovaná získala přijetím plnění z neplatné smlouvy o správě
majetku žalobce uzavřené mezi účastníky. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 5. dubna 2013, č. j. 26 Cm
3/2005-382, uložil žalované zaplatit žalobci 1 272 025 Kč s 3% úrokem z
prodlení od 11. října 2004 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu v rozsahu 3%
úroku z prodlení z částky 1 272 025 Kč za dobu od 1. října 2004 do 10. října
2004, jakož i žalobu v rozsahu částky 1 358 515 Kč se zákonnými úroky z
prodlení (výroky II. a III.) a uložil žalobci nahradit žalované náklady řízení
ve výši 4 171 Kč (výrok IV.). K odvolání žalované Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé,
změnil ho ve výroku o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení a uložil žalované zaplatit žalobci na náhradu nákladů
odvolacího řízení 35 871,22 Kč. Odvolací soud vyšel při přezkoumání napadeného rozsudku v dotčené části a jemu
předcházejícího řízení ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, pro něž měl
soud prvního stupně dostatek skutkových zjištění, a ztotožnil se i s jeho
právním posouzením věci. Zcela tak přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že
smlouva ze dne 1. července 1998 o správě majetku žalobce uzavřená mezi
účastníky je neplatná podle § 265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku,
zrušeného ke dni 1. ledna 2014 (dále jen „obch. zák.“), pro rozpor se zásadami
poctivého obchodního styku, neboť V. M., předseda představenstva žalobce a Z. Š., místopředsedkyně představenstva žalobce, kteří smlouvu za žalobce
podepsali, byli v době jejího podpisu zároveň jedinými společníky a jednateli
žalované. Na tomto posouzení nemá podle odvolacího soudu jakýkoli vliv
skutečnost, že za žalovanou smlouvu formálně podepsal M. F. na základě zmocnění
obou jednatelů žalované. Odvolací soud uvedl, že na základě smlouvy žalovaná
inkasovala nájemné a platby od členů a nájemců žalobce a z takto získaných
prostředků si sama vyplácela sjednanou odměnu. Takto postupovala i poté, co
žalobce (po obměně představenstva) smlouvu vypověděl. Odvolací soud považoval
za bezvýznamnou námitku žalované, že jí výpověď smlouvy nebyla doručena a
nestala se tak účinnou, neboť ve shodě se soudem prvního stupně posoudil
smlouvu jako neplatnou, a proto jejího vypovězení nebylo ani třeba. Pakliže
žalovaná získala finanční plnění z neplatné smlouvy na úkor žalobce, je povinna
mu toto plnění podle ustanovení § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, zrušeného ke dni 1. ledna 2014, vydat, a to včetně zákonného úroku z
prodlení od 11. října 2004, neboť se s vrácením plnění dostala do prodlení. Zamítavými výroky rozsudku soudu prvního stupně se odvolací soud nezabýval,
neboť nebyly odvoláním napadeny a rozsudek soudu prvního stupně v tomto rozsahu
nabyl právní moci.
dovolatelky napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při
jejímž řešení odvolací soud postupoval v rozporu s českým právním řádem, jakož
i s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, posoudil-li smlouvu o správě
majetku žalobce jako neplatnou pro rozpor se zásadami poctivého obchodního
styku. Na rozdíl od odvolacího soudu dovolatelka zastává a obhajuje názor, že
smlouva je platná a je s českým právním řádem v souladu. Podle dovolatelky ze
samotné dikce § 265 obch. zák., jakož i z odkazované judikatury vyplývá, že
je-li nějaké jednání v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, není
neplatné, nýbrž pouze nevymahatelné. Pokud tedy již bylo plněno (jak tomu bylo
v souzené věci), o otázku vymahatelnosti nejde a § 265 obch. zák. nelze
aplikovat. O nevymahatelnost by šlo podle dovolatelky tehdy, kdyby žalovaná
žalovala žalobce na uhrazení předmětné částky a ne naopak, kdy žalobce požaduje
vrácení poskytnutého finančního plnění, aniž by konkretizoval hodnotu
protiplnění, které mu bylo poskytnuto. Dovolatelka dále soudům obou stupňů
vytýká, že při rozhodování nepřihlédly k jejím tvrzením a důkazům, z nichž
vyplývá, že předmětná smlouva je v souladu s českým právním řádem a že o
bezdůvodné obohacení nešlo. Zdůrazňuje, že se na úkor žalobce bezdůvodně
neobohatila, jelikož pro něho činnosti na základě platné smlouvy vykonala
včetně toho, že na veškeré vybrané peníze z nájemného od nájemníků a úhrad od
členů družstva vystavovala příjmové doklady s razítkem žalobce a že veškeré
finanční prostředky byly podchyceny v účetnictví žalobce a šly přes jeho
pokladnu. Dovolatelka rovněž odvolacímu soudu vytýká, že se nijak nevypořádal s její
námitkou, že soud prvního stupně zamítl její návrh na provedení důkazu
výslechem právního zástupce JUDr. H., který navrhovala k prokázání poskytnutých
služeb v rámci předmětné správy. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
23. srpna 2011, sp. zn. 28 Cdo 1632/2011, také tvrdí, že v případě vzájemnosti
peněžitého a nepeněžitého nároku z neplatné smlouvy je třeba v žalobě uvést
nejen výši nebo hodnotu plnění, které žalobce poskytl žalovanému (jak učinil
žalobce v souzené věci), nýbrž i výši nebo hodnotu protiplnění, které od
žalovaného sám obdržel, neboť soud může žalobci přiznat pouze částku, o niž
hodnota plnění poskytnutého žalobcem přesahuje hodnotu protiplnění poskytnutého
žalovaným, a to i v případě, kdy žalovaný započtení jím poskytnutého plnění
nenavrhne. Dalšího právního pochybení se podle dovolatelky odvolací soud dopustil svým
závěrem o doručení výpovědi žalobce ze smlouvy, který označuje za rozporný jak
se závěry jiných soudů v již uzavřených věcech, podle nichž nebylo doručení
předmětné výpovědi žalované prokázáno, tak i s obsahem samotné výpovědi. V této
souvislosti označuje za účelové tvrzení žalobce, že výpověď činil z důvodu
opatrnosti, jelikož se v ní o žádné opatrnosti nehovoří. Dovolatelka namítá, že jí měl odvolací soud poskytnout poučení ve smyslu § 118a
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a vyzvat ji k doplnění důkazů,
považoval-li její tvrzení za neprokázaná.
Jestliže tak neučinil, došlo k
porušení zásady předvídatelnosti rozhodnutí soudu. Dovolatelka rovněž soudům obou stupňů vytýká, že při rozhodování vycházely ze
skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Kromě toho
postupovaly nesprávně, jestliže nepřipustily navržené důkazy, aniž vysvětlily,
proč navržené důkazy neprovedly, resp. je nepřevzaly pro základ svých
skutkových zjištění. Soudy se tak dopustily vady řízení a postupovaly v rozporu
s principy rovnosti stran a právní jistoty, které jsou základem práva na
spravedlivý proces podle Listiny základních práv a svobod. V závěru dovolání dovolatelka akcentuje, že žalobce rozpor se zásadami
poctivého obchodního styku dle § 265 obch. zák. netvrdil a neprokazoval a že
odvolací soud (a rovněž soud prvního stupně) nikterak závěr o neplatnosti
předmětné smlouvy pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku
neodůvodnil, když za takové odůvodnění nelze považovat zjištění soudů o tom,
kdo smlouvu podepsal a jakou funkci vykonával. Skutečnost, že v případě
posuzované smlouvy o rozpor se zásadami poctivého obchodního styku nešlo, mimo
jiné podle dovolatelky prokazuje i zprošťující trestní rozsudek dotčených
fyzických osob, jakož i závěry trestních soudů o tom, že v dané věci k žádné
škodě nedošlo a vše je řádně podchyceno v účetnictví žalobce. Napadený rozsudek
proto považuje za nepřezkoumatelný a v rozporu se spravedlivým procesem. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání ho žalobce navrhuje odmítnout pro nepřípustnost, příp. ho jako nedůvodné zamítnout. Argumentaci dovolatelky usnesením Nejvyššího soudu
ze dne 12. března 2008, sp. zn. 32 Cdo 2333/2007, označuje za nepřípadnou,
neboť v souzené věci se nedomáhá nevymahatelného plnění na základě smlouvy
rozporné s ustanovením § 265 obch. zák. žalovaná, nýbrž žalobce, který nárokuje
vrácení plnění, jež žalovaná získala nepoctivým vylákáním na jeho nájemnících. Nicméně charakter smlouvy podle žalobce pozbývá na významu, a to s ohledem na
skutkový závěr soudu prvního stupně o tom, že smlouvu vypověděl. Pokud žalovaná
rozporuje závěr soudu prvního stupně o doručení výpovědi, pak podle žalobce
opakovaně polemizuje s tímto skutkovým závěrem a zcela ignoruje, že k doručení
výpovědi došlo tzv. fikcí doručení. Žalovaná rovněž patrně přehlédla, že o
doručení výpovědi svědčí i listina obsahující vlastnoruční zápis její
jednatelky M., která byla čtena na jednání soudu. Žalobce také odmítá
argumentaci dovolatelky zprošťujícím rozsudkem v trestní věci, neboť v trestním
řízení se soud předmětnými nepoctivě vylákanými částkami vůbec nezabýval. Odkaz
dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2011, sp. zn. 28 Cdo
1632/2011, označuje rovněž za nepřípadný, jelikož soudy obou stupňů dospěly k
závěru, že oproti žalobcem vymáhanému plnění žalovaná žádné protiplnění
neposkytla. Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. května 2015, č. j. 32 Cdo 964/2015-499,
odložil vykonatelnost rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. září 2014, č. j.
3 Cmo 385/2013-448, do právní moci rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání
žalované. Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení
– v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II
přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti
rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a odvolací soud se
při řešení otázky neplatnosti smlouvy o správě majetku žalobce pro rozpor se
zásadami poctivého obchodního styku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov.
§ 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho,
jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s.
ř.). Nejvyšší soud se proto nejprve zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelkou (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Posoudit správnost napadeného rozhodnutí znamená z pohledu výhrad dovolatelky
přezkoumat právní závěr odvolacího soudu o tom, že mezi účastníky uzavřená
smlouva o správě majetku žalobce je neplatná podle § 265 obch. zák. pro rozpor
se zásadami poctivého obchodního styku.
Podle ustanovení § 265 obch. zák. výkon práva, který je v rozporu se zásadami
poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.
Ustanovení § 265 obch. zák., které je speciální pro obchodní závazkové vztahy,
je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vykládáno tak, že toto ustanovení
předpokládá, že účastník obchodněprávního vztahu nesmí při prosazování svých
zájmů překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku, a
tudíž nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na základě zákona
vznikla. Jde-li o ujednání, ze kterého účastníku vzešla práva, jejichž
uplatnění by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, není
neplatné, ale tato práva nejsou vymahatelná – soud v takovém případě uplatněný
nárok nepřizná (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. února
2003, sp. zn. 32 Odo 400/2002, ze dne 16. února 2005, sp. zn. 32 Odo 487/2004,
a ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 427/2003, jež jsou – stejně jako níže
odkazovaná rozhodnutí – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz). V rozsudku ze
dne 20. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 359/2007 (a dále například v rozsudku ze dne
9. srpna 2011, sp. zn. 32 Cdo 3616/2009), pak Nejvyšší soud navázal závěrem, že
korektiv zásadami poctivého obchodního styku má být poslední možností (ultima
ratio), jak – ve výjimečných případech – zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost
zákona v situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně
nespravedlivým, a že ustanovení § 265 obch. zák. tak je třeba vnímat jako
příkaz soudci, aby rozhodoval v souladu s ekvitou (srov. závěry Ústavního soudu
vyslovené v nálezu ze dne 6. září 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, uveřejněném ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 171/2005). V rozsudku ze
dne 22. listopadu 2007, sp. zn. 32 Odo 175/2006 (a dále například v rozsudku ze
dne 15. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 4388/2007), pak Nejvyšší soud dovodil, že
porušení zásad poctivého obchodního styku je třeba zkoumat ve vazbě na
okolnosti jednotlivého případu.
Z uvedeného vyplývá, že ustanovení § 265 obch. zák. o odepření právní ochrany,
které míří na jednání, které sice formálně není s kogentní úpravou zákona v
rozporu, ale zcela jasně porušuje zásady poctivého obchodního styku, váže
rozpor s těmito zásadami nikoli na subjektivní právo či na právní úkony je
zakládající, nýbrž pouze na výkon práva (například šikanózní či zneužívající),
přičemž jeho důsledkem není neplatnost právního úkonu, nýbrž odepření právní
(tj. zejména soudní) ochrany. Závěr o tom, že určité právo nevzniklo, neboť
právní úkon, jímž mělo být založeno, je neplatný (pro rozpor s dobrými mravy či
z jiného důvodu) a nevyvolal tudíž zamýšlené právní účinky, se pak neslučuje se
závěrem, že tomuto právu je na místě odepřít soudní ochranu, neboť jeho výkon
je v rozporu s dobrými mravy či s pravidly poctivého obchodního styku. Logickým
předpokladem, jehož splněním je podmíněno poměření výkonu práva s pravidly
etiky a případné odepření právní ochrany, totiž je, aby toto právo vzniklo, tj.
především aby bylo platně založeno (srov. shodně například právní závěr v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2012, sp. zn. 32 Cdo 3921/2010, dále
rozsudky téhož soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. 32 Cdo 4267/2010, a ze dne
29. května 2012, sp. zn. 32 Cdo 2383/2010).
Odvolací soud – jak se podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí – však v
souladu se shora uvedenými závěry dovolacího soudu nepostupoval, dospěl-li k
závěru o neplatnosti předmětné smlouvy o správě majetku žalobce pro rozpor s
ustanovením § 265 obch. zák. na základě zjištění, že V. M., předseda
představenstva žalobce a Z. Š., místopředsedkyně představenstva žalobce, kteří
smlouvu za žalobce podepsali, byli v době jejího podpisu zároveň jedinými
společníky a jednateli žalované. Z výše uvedeného však vyplývá, že soud může
přikročit k aplikaci ustanovení § 265 obch. zák. pouze tehdy, je-li příslušná
smlouva platná a soud zjistí okolnosti, pro něž je třeba odepřít výkonu
uplatněného práva právní ochranu. Jestliže odvolací soud posoudil předmětnou
smlouvu jako neplatnou pro rozpor s ustanovením § 265 obch. zák. a žalobci
právo na zaplacení jím žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení přiznal,
při výkladu a aplikaci tohoto ustanovení pochybil. Tvrdí-li proto dovolatelka,
že odvolací soud (a rovněž soud prvního stupně) nikterak závěr o neplatnosti
předmětné smlouvy pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku
neodůvodnil, když za takové odůvodnění nepovažuje zjištění soudů o tom, kdo
smlouvu podepsal a jakou funkci vykonával, je tato její kritika zcela oprávněná
a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s.
ř. byl naplněn.
Námitkami dovolatelky do skutkových zjištění odvolacího soudu se dovolací soud
nezabýval, neboť správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy
nižších stupňů totiž v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném
od 1. ledna 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je
ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke
zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k
dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou
založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. října 2014, sp. zn.
29 Cdo 4097/2014).
Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v
§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jinými
vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov.
§ 242 odst. 3 druhou větu o. s. ř.), bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.) zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku
ve věci samé (a v závislých výrocích o nákladech za řízení před soudy obou
stupňů); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej ve
vyhovujícím výroku ve věci samé (a v souvisejícím výroku o nákladech řízení) a
věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst.
1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 3. 2016
JUDr. Miroslav
Gallus
předseda senátu