33 Cdo 1125/2021-205
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně UniCredit Leasing CZ, a.s., se sídlem v Praze 4 – Michli, Želetavská 1525/1, identifikační číslo osoby 15886492, zastoupené Mgr. Petrem Šabatkou, advokátem se sídlem v Praze, Panská 854/2, proti žalovanému P. B., bytem v XY, zastoupenému Mgr. Pavlem Baťkem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 142, o 509 383,25 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 16 C 16/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2020, č. j. 28 Co 241/2020-168, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.874,40 Kč k rukám Mgr. Pavla Baťka, advokáta.
Rozsudkem ze dne 23. 7. 2020, č. j. 16 C 16/2020-128, Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 70.178,10 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, co do částky 439.205,15 Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel z toho, že účastníci dne 4. 6. 2015 uzavřeli smlouvu o úvěru, jíž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému 1.369.786 Kč na zakoupení osobního vozidla XY, jehož cena (s DPH) činila 1.521.984 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v 84 měsíčních splátkách po 19.418 Kč společně s pojistným ve výši 3.792 Kč. Následně účastníci řízení uzavřeli smlouvu o zajištění závazku z úvěrové smlouvy převodem práva, podle níž v případě prodlení žalovaného s úhradou jeho závazků měl být předmět financování prodán za cenu stanovenou odhadcem, event. prodejem tomu, kdo nabídne nejvyšší částku.
Žalovaný se dostal do prodlení se splácením úvěru. Žalobkyně proto od úvěrové smlouvy odstoupila a vyzvala žalovaného k doplacení úvěru. Předmět financování byl následně prodán v dražbě. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně při poskytování úvěru nepostupovala v souladu s § 9 odst. 1 a 2 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v rozhodném znění (dále též jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť s odbornou péčí neposoudila schopnost žalovaného úvěr splácet.
Vycházela pouze z údajů, které žalovaný vyplnil do formuláře žádosti o úvěr. Neověřovala příjmy žalovaného, jež měly podle žádosti o úvěr dosahovat téměř 900 000 Kč měsíčně, ani jeho výdaje – náklady na bydlení a uspokojování osobních potřeb a další životní náklady, o nichž žalovaný ve formuláři uvedl, že jsou nulové. Protože žalovaná nedostála své zákonné povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného, je předmětná úvěrová smlouva neplatná. Na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o.
z.“), které je žalovaný povinen žalobkyni vrátit, a to ve výši 70 178,10 Kč, jež představuje neuhrazenou část jistiny úvěru po odečtení plateb žalovaného ve výši 772 720 Kč, výtěžku dražby ve výši 477 685,95 Kč a zaplaceného pojistného ve výši 49 202 Kč. Nárok na zaplacení částky 439 205,15 Kč s příslušenstvím žalobkyni nevznikl, neboť jej odvozovala z ujednání obsažených v neplatné úvěrové smlouvě. V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně i žalovaného změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žalobu co do částky 70 178,10 Kč s příslušenstvím zamítl, v zamítavém výroku ve věci samé jej potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Odvolací soud po částečném zopakování dokazování přisvědčil soudu prvního stupně, že žalobkyně vůbec neověřovala údaje, které žalovaný uvedl při sjednávání úvěru, nekriticky je přijala a dostatečně nezjišťovala veřejně dostupné údaje o žalovaném.
Z výpisu z katastru nemovitostí bylo možno zjistit, že žalovaným uvedený údaj o nulové výši jeho závazků je nepravdivý, neboť uzavření úvěrové smlouvy předcházelo zřízení zástavního práva k nemovitostem žalovaného pro pohledávku ve výši 30 milionů Kč. Žalobkyně se nezajímala ani o výdaje osoby žijící s žalovaným. Žalobkyně tedy řádně a s náležitou odbornou péčí neposoudila úvěruschopnost žalovaného, důsledkem čehož je neplatnost předmětné úvěrové smlouvy podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.
Odvolací soud však na rozdíl od soudu prvního stupně přisvědčil námitce promlčení vznesené žalovaným a dospěl k závěru, že žalobkyni nelze přiznat ani právo na zaplacení částky 70 178,10 Kč. Způsobila-li žalobkyně svým postupem neplatnost smlouvy o úvěru, měla a mohla o její neplatnosti vědět již od poskytnutí peněz žalovanému. Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty je tedy v tomto případě totožný s počátkem běhu promlčecí lhůty objektivní, neboť subjektivní promlčecí lhůta počíná podle § 619 a § 621 o.
z. běžet od doby, kdy se ochuzený měl a mohl dozvědět o okolnostech způsobujících počátek běhu promlčecí lhůty. Byla-li žaloba podána až dne 18. 7. 2019, stalo se tak po uplynutí subjektivní promlčecí lhůty, která skončila dne 4. 6. 2018. Odkaz žalobkyně na § 610 odst. 2 o. z. není případný, neboť toto ustanovení se týká pouze synallagmatických závazkových vztahů, avšak o takový vztah mezi účastníky nejde.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení několika otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud dílem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dílem jde o otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Ve vztahu k řešení otázek procesního práva má dovolatelka za to, že v rozporu - s nálezem Ústavního soudu ze dne 19.
1. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 16/09, odvolací soud porušil zásadu „rovnosti zbraní“, která je součástí práva na spravedlivý proces, když toleroval, že soud prvního stupně vyšetřoval okolnosti uzavření smlouvy o úvěru svědčící ve prospěch žalovaného, aniž by o tom z obsahu spisu vyplývaly jakékoliv pochybnosti, - s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 30 Cdo 350/2006, a ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, vydal soud prvního stupně překvapivé rozhodnutí, neboť poskytl žalobkyni pouze obecné poučení o tom, zda došlo k posouzení úvěruschopnosti, a odvolací soud tento nedostatek nezhojil, přičemž sám vycházel z jiného právního názoru než žalobkyně a z provedených důkazů učinil nová (a překvapivá) skutková zjištění, s tím, že žalobkyni poté neposkytl žádné poučení, - s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29.
10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, soud prvního stupně porušil projednací zásadu, vyšetřoval-li okolnosti uzavření smlouvy o úvěru, a odvolací soud toto procesní pochybení pominul,
- s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005, odvolací soud zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností, jestliže se v odůvodnění svého rozsudku nezabýval odvolací námitkou, podle níž soud prvního stupně neměl vyšetřovat okolnosti uzavření smlouvy, přičemž nešlo o situaci, kdy by z obsahu spisu nebo tvrzení účastníků řízení v tomto ohledu vyplývaly nějaké pochybnosti, a nevypořádal se s argumentací žalobkyně, jak posuzovala úvěruschopnost žalovaného a s důkazy k tomu se vztahujícími, - s rozhodnutími Soudního dvora Evropské unie (SDEU) ze dne 5.
3. 2020, sp. zn. C-679/18, a Soudního dvora (SD) ze dne 6. 10. 1982, sp. zn. 283/81, odvolací soud nezachoval zásadu kontradiktornosti, - s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3494/2009, odvolací soud chybně hodnotil v řízení provedené důkazy vztahujících se k výši závazků žalovaného a zcela pominul důkazy předložené žalobkyní. Ve vztahu k řešení otázky hmotného práva má dovolatelka za to, že v rozporu - s rozsudkem SDEU z 18. 12. 2014, sp. zn. C-449/13, založil odvolací soud své rozhodnutí na závěru o povinnosti poskytovatele úvěru ověřovat informace získané od spotřebitele i dalšími podklady a z jiných zdrojů.
Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně posoudil námitku promlčení vznesenou žalovaným, a to v rozporu se závěry vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu z dne 13. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 760/2018, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn.
33 Cdo 5374/2014, pokud vyloučil aplikaci § 610 odst. 2 o. z. s odůvodněním, že mezi účastníky se nejednalo o synallagmatický závazek. Účastníci si poskytli plnění vzájemně, pouze v jiném čase – dovolatelka poskytla žalovanému finanční prostředky na základě smlouvy o úvěru a žalovaný následně na základě této smlouvy hradil jednotlivé splátky. S tímto odůvodněním dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout. Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání není přípustné. Otázka rozsahu povinnosti poskytovatele úvěru ověřovat při posuzování úvěruschopnosti dlužníka informace získané od spotřebitele nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř., neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud se touto otázkou zabýval již v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, kdy rozhodoval podle téhož znění zákona o spotřebitelském úvěru jako v nyní projednávané věci, podrobně odůvodnil závěr, že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech.
Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.“ Podle citovaného rozhodnutí „gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit“. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž reflektoval také dovolatelkou odkazovaný rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18.
12. 2014, C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další), zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, jenž při výkladu § 9 zákona o spotřebitelském úvěru dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud vysvětlil, že rovněž „bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.“ Nelze rovněž pominout, že Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 5.
3. 2020, sp. zn. C-679/18 (věc OPR-Finance s.r.o. proti GK), vyložil, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.
Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Ostatně k nutnosti posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se Soudní dvůr Evropské unie vyjádřil opakovaně [viz např. rozsudky ze dne 27.
6. 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C-240/98 až C-244/98), ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. 6. 2015, Faber (C-497/13) a ze dne 13. 9. 2018, Profi Credit Polska (C-176/17)]. V této souvislosti lze zmínit taktéž rozsudek ze dne 21. 11. 2002, Cofidis (C-473/00), v němž Soudní dvůr Evropské unie označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.
Je tedy správný závěr odvolacího soudu, že spokojila-li se dovolatelka kromě nahlédnutí do příslušných registru jen s informacemi, které žalovaný uvedl ve formuláři žádosti o úvěr, ale které nebyly nijak doloženy a které si nijak neověřila, nedostála své povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a úvěrová smlouva je tedy neplatná. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohla založit ani otázka aplikace § 610 odst. 2 o. z., která podle dovolatelky dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
Dovolatelce lze sice přisvědčit, že jak smlouva o úvěru, tak vztahy z bezdůvodného obohacení vzniklého na základě neplatné smlouvy jsou závazky synallagmatickými (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4328/2013, a ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007), to však nic nemění na správnosti závěru odvolacího soudu o nemožnosti aplikovat v nyní projednávané věci § 610 odst. 2 o. z. Na věc je třeba vztáhnout závěry vyjádřené v rozsudcích ze dne 22. 1. 2003, sp. zn. 33 Odo 773/2002, a ze dne 22.
12. 2004, sp. zn. 32 Odo 885/2003, v nichž se Nejvyšší soud zabýval aplikací § 107 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), a které jsou vzhledem k dikci, smyslu a účelu § 610 odst. 2 o. z. platné i za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. V citovaných rozhodnutích Nejvyšší soud konstatoval, že „toto ustanovení míří pouze na případy synallagmatických závazků, kdy na jedné straně stojí právo, které se promlčuje, a na druhé straně právo nepromlčitelné, tedy především na případy, kdy oproti sobě stojí právo na vydání peněžitého plnění vůči vlastnickému právu“ (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.
10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2083/2013, a jeho usnesení ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1578/2016). Protože v nyní souzené věci jde o vztah z bezdůvodného obohacení, kdy proti sobě stojí dvě práva na vydání peněžitého plnění, tedy práva promlčitelná, je závěr odvolacího soudu, že použití § 610 odst. 2 o. z. není namístě, správný a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Se zřetelem k závěrům vyjádřeným v rozsudku SDEU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.
7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nemohla přípustnost dovolání založit otázka rozporu rozsudku odvolacího soudu s nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 16/09, a s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, nebo rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005, neboť soudy se otázkou zjišťování úvěruschopnosti žalovaného správně zabývaly z úřední povinnosti.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud vycházel z jiného právního názoru než žalobkyně, z provedených důkazů učinil nová (a překvapivá) skutková zjištění, s tím, že jí poté neposkytl žádné poučení, nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu, na němž je jeho rozhodnutí o věci založeno, nýbrž namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – je-li jimi řízení skutečně postiženo – však dovolací soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o.
s. ř. přihlíží pouze v případě přípustného dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tím méně pak může taková námitka přivodit přípustnost dovolání.
Protože žalobkyně kromě shora uvedených otázek nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), její dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé odmítl pro nepřípustnost podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání i v této části podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. 4. 2022
JUDr. Václav Duda předseda senátu