33 Cdo 117/2025-346
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobkyně JUSTITIA TENDER PARTNERS, s.r.o., se sídlem v Praze 1, Půtova 1219/3 (identifikační číslo osoby 015 51 825), zastoupené JUDr. Barborou Kociánovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Půtova 1219/3, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Vlastimilem Rampulou, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, o zaplacení 401 720 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 91/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2024, č. j. 28 Co 159/2024-314, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.027,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Barbory Kociánové, advokátky.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 1. 2024, č. j. 65 C 91/2020-284, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 5. 2024, č. j. 65 C 91/2020-306, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 401 720 Kč s úroky z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 25. 10. 2019 do zaplacení a nahradit jí náklady řízení ve výši 77 809 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 8. 2024, č. j. 28 Co 159/2024-314, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil a v nákladovém výroku změnil jen ve výši náhrady nákladů řízení. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že dne 27. 3. 2018 uzavřeli účastníci rámcovou dohodu na poskytování služeb v oblasti administrativní správy a služeb organizačně hospodářské povahy (dále jen „Rámcová dohoda“). Na jejím základě, postupem v ní popsaným, byla žalobkyně žalovaným vyzvána k akceptaci plnění stanovených povinností (výkonu zadavatelských činností pro zadávání veřejných zakázek, a to v souvislosti s veřejnou zakázkou č. OSI/RD/0010/18 s názvem „Obnova Trojské lávky, inženýrská činnost“; tím pak byla uzavřena konkrétní realizační smlouva (administrace veřejné zakázky stavební dozor Obnova Trojské lávky).
Za žalobkyni byl oprávněn jednat a vystupovat Ing. Křesálek, který pobýval v kancelářích žalovaného, kde vykonával činnosti odpovídající vymezení Rámcové dohody. Pro případ porušení smluvní povinnosti, resp. pro případ, že vady plnění založí práva z vadného plnění, si smluvní strany ujednaly postup podle čl. VIII. a čl. IX. odst. 9.1., popř. 9.2. Rámcové dohody; po řádném vytknutí vad nebo nedodělků mohla být žalobkyni účtována smluvní pokuta. Žalovaný smluvený způsob nevyužil a na místo toho žalobkyni vrátil fakturu č. 19018, aniž by jednoznačně v dopisu ze 17.
12. 2019 konkretizoval, které předané podklady nebyly kompletní a který časový rozsah nemohl zkontrolovat (tímto dopisem nebyla vrácena jen předmětná faktura č. 19018, dopis se týkal dalších sedmnácti vrácených faktur). Na podkladě těchto zjištění odvolací soud posoudil právní jednání účastníků ze dne 27. 3. 2018 jako smlouvu příkazní ve smyslu § 2431 o. z.; žalovaný měl postavení příkazce a žalobkyně postavení příkazníka. Uzavřel, že žalobkyně svým povinnostem dostála, neboť plnění v sjednaném rozsahu žalovanému poskytla a vyúčtovala fakturou č. 19018, jejíž součástí byl i soupis úkonů potvrzený za žalovaného osobou k tomu oprávněnou; vady plnění žalovaným vytknuty (namítány) nebyly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil důvod dovolání a uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21.
1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud podle názoru dovolatele řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), je třeba konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21.
6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2696/15). Řečeno jinak, pokud má být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno nejen, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, ale i od které ustálené rozhodovací praxe (od kterých rozhodnutí dovolacího soudu) se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Nejvyšší soud přitom v usnesení ze dne 26. 6.
2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, vysvětlil, že k založení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu. Žalovaný shora uvedeným požadavkům nedostál. Použitou formulací, že „rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, není přípustnost dovolání v intencích ustanovení § 237 o.
s. ř. řádně vymezena, neboť žalovaný v dovolání neformuloval žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se podle jeho názoru odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani neuvedl konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, z něhož by to bylo seznatelné. Chybějící údaj, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti svého dovolání, nelze spolehlivě dovodit ani z obsahu dovolání. Argumentace dovolatele totiž spočívá ve zpochybnění zjištění, že žalobkyně v řízení prokázala, že pro něho vykonala úkony, jejichž zaplacení požadovala (soudy dospěly jednoznačně k závěru, že žalobkyně prokázala, že plnění sjednané v Rámcové dohodě a vyúčtované fakturou č. 19018 žalovanému poskytla, a že žalovaný nenamítal vady plnění).
V této souvislosti se sluší připomenout, že zjištěný skutkový stav věci, z něhož odvolací soud při právním posouzení vycházel, je v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelný, ať již je namítána jeho nesprávnost nebo neúplnost; pro dovolací soud je závazný. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. rovněž nelze úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. Zákon nepředepisuje (a předepisovat ani nemůže) pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti.
Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o.
s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná většívypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Výhrady k rozsahu dokazování (že nesprávně byl zamítnut jeho návrh na určení časové náročnosti vykazovaných úkonů znaleckým posudkem a výkazem práce k faktuře č.
19018) a k hodnocení důkazů z hlediska závažnosti a věrohodnosti, námitku, že nebyl poučen podle § 118a odst. 3 o. s. ř. i výtku, že rozhodnutí je „překvapivé“, podpořenou odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, žalovaný především nesměřuje vůči rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž vůči postupu a rozhodnutí soudu prvního stupně. Nadto jimi nezpochybňuje žádný právní závěr soudů, nýbrž namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí. K vadám řízení však (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014, ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Protože absence údaje o tom, v čem podle dovolatele spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti v intencích § 237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o.
s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 11. 2. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu