33 Cdo 1227/2025-517
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce M. E., zastoupeného JUDr. Ing Pavlem Pikolou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, Ve Skalách 2597/2, proti žalované P. Z., o zaplacení 420 300 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 11 C 194/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 22. 1. 2025, č. j. 54 Co 156/2024-456, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 1 214 266,38 Kč s tím, že tato částka sestává ze 787 592 Kč (část výnosu z prodeje nemovitostí nabytých účastníky od rodiny žalobce), 283 055,38 Kč (zápůjčka žalobce žalované ve výši nedoplatku jistiny prvního úvěru k 22. 2. 2022) a 158 619 Kč (zápůjčka žalobce žalované ve výši poloviny nedoplatku druhého úvěru k 22. 2. 2022 po odečtu žalobkyní již splacených 29 700 Kč); od součtu uvedených částek žalobce odečetl 15 000 Kč za společně zakoupenou elektroniku, kterou si ponechal.
Při jednání soudu dne 11. 4. 2023 vzal žalobce žalobu zpět co do 58 374,38 Kč s příslušenstvím. Nově se domáhal částky 1 143 892 Kč složené z nesplacené zápůjčky ve výši 420 300 Kč a z částky 735 592 Kč (tj. poloviny nákladů společné dovolené na Bali /25 000 Kč/, poloviny výnosu z prodeje nemovitostí /1 576 700 Kč/ poníženého o vratku kupních cen /504 000 Kč/, poplatky a daň z příjmu hrazené žalovanou /322 108 Kč/ a o cenu movitých věcí, které si ponechal /52 000 Kč/). Vrácení zápůjčky, kterou žalované poskytl z jím čerpaného z úvěru ve výši 500 000 Kč, již nepožadoval.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 2. 2024, č. j. 11 C 194/2022-375, výrokem I řízení co do 70 374,38 Kč s úroky z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 27. 2. 2022 do zaplacení zastavil, výrokem II žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 420 300 Kč s úroky z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 27. 2. 2022 do zaplacení, výrokem III žalobu co do 723 592 Kč s úroky z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 27. 2.
2022 do zaplacení zamítl a výroky IV a V rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku. Proti rozsudku soudu prvního stupně se odvolali oba účastníci řízení. Žalobce vzal své odvolání podáním ze dne 19. 5. 2024 zpět. Odvolání žalované směřovalo proti výroku II a akcesorickým výrokům rozsudku soudu prvního stupně. Krajský soud v Brně – pobočka Jihlava (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 1. 2025, č. j. 54 Co 156/2024-456, odvolání žalobce odmítl, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že žalobu o zaplacení 420 300 Kč s úroky z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 27.
2. 2022 do zaplacení zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o soudním poplatku. Protože na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že z žaloby se dostatečně nepodávají skutková tvrzení o existenci a obsahu žalobcem tvrzeného závazku ze zápůjčky, pokusil se odvolací soud tento nedostatek žaloby odstranit jednak písemnou výzvou ze dne 4. 10. 2024 a poté při jednání dne 15. 1. 2025, avšak neúspěšně. Po provedeném dokazování uzavřel, že žalobce neunesl břemeno tvrzení o existenci smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi stranami, natožpak břemeno tvrzení ohledně jejího obsahu a vymezení povinností žalované v jakém rozsahu a v jaké lhůtě splatnosti má údajně poskytnutou zápůjčku vrátit.
Vyšel přitom z následujících skutkových zjištění. Dne 29. 8. 2016 byla do obchodního rejstříku zapsána společnost Yoga concept s. r. o., jejíž jedinou společnicí a jednatelkou byla a je doposud žalovaná.
Předmětem činnosti této společnosti byl prodej cvičebních pomůcek pro jógu v provozovně v Trutnově, případně prostřednictvím internetového obchodu. Žalobce se na chodu společnosti žalované spolupodílel nejprve neformálně tím, že pomáhal obsluhovat účetní software, posléze se stal zaměstnancem společnosti a za svou práci inkasoval minimální mzdu; souběžně vykonával i další zaměstnání. Dne 2. 9. 2017 žalobce uzavřel s Raiffeisen stavební spořitelnou a. s. smlouvu o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření, dodatek ke smlouvě o stavebním spoření a smlouvu o zřízení zástavního práva k pohledávce (dále též jen „úvěrová smlouva“), na základě které mu byl poskytnut překlenovací úvěr ve výši 450 000 Kč, přičemž se jako dlužník zavázal splácet úvěr v jeho překlenovací fázi splátkami ve výši 1 950 Kč měsíčně a současně ukládat na účet stavebního spoření měsíčně vklady ve výši 1 350 Kč (v součtu tedy platit 3 300 Kč měsíčně).
Ve dnech 18. 9., 21. 9., 3. 10. a 4. 10. 2017 odešly na bankovní účet žalované č. 230539335/0300 čtyři platby po 100 000 Kč a dne 5. 10. 2017 pak dalších 25 000 Kč. V hotovosti žalobce žalované předal 10 000 Kč a 15 000 Kč (celkem tedy 25 000 Kč), které vyzvedl ze svého účtu 7. 10. a 10. 10. 2017. V letech 2017 až 2020 žili účastníci v partnerském vztahu a spolu se synem žalované vedli společnou (rodinnou) domácnost, přičemž žalovaná spravovala společné finance. Poté, co v roce 2017 strávili měsíc dovolené v Indonésii na ostrově Bali, se účastníci rozhodli pro společný podnikatelský záměr provozování cestovní kanceláře, která by nabízela podnájem v objektu na Bali, který si za tím účelem pronajali.
Založili proto dne 15. 10. 2019 společnost LiveBali s. r. o. a stali se jejími rovnodílnými společníky. Uvedená společnost nezačala žádnou činnost fakticky vyvíjet, neboť fakturace podnájmu probíhala prostřednictvím společnosti Yoga concept s. r. o. Po propuknutí pandemie nemoci Covid – 19 a zavedení restriktivních opatření stran omezení pohybu osob v roce 2020 podnikatelský záměr účastníků zkrachoval a investice vložená do dlouhodobého pronájmu objektu na Bali se nevrátila (objekt nebylo možno třetím osobám dále nabízet do podnájmu).
Ve dnech 19. 12. 2020, 12. 1. 2021, 17. 2. 2021, 18. 3. 2021, 18. 4. 2021, 18. 5. 2021, 18. 6. 2021, 18. 7. 2021 a 31. 8. 2021 poukázala žalovaná na bankovní účet žalobce č. 250050027/5500 celkem 9 plateb po 3 300 Kč; každou z nich (vyjma první platby) doprovodila zprávou pro příjemce ve znění: „splatka pujcky“. S tím, že žalobce neunesl břemeno tvrzení o existenci smlouvy o zápůjčce (§ 2390 o. z.) uzavřené mezi stranami, natožpak břemeno tvrzení ohledně jejího obsahu a vymezení povinností žalované v jakém rozsahu a v jaké lhůtě splatnosti má údajně poskytnutou zápůjčku vrátit, neshledal odvolací soud požadavek žalobce na zaplacení částky 420 300 Kč (s příslušenstvím) z titulu zápůjčky po právu.
Dále pak uzavřel, že žalobci nepřísluší zaplacení této částky ani titulem bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z., jelikož žalovaná (jež sice přijetí částky, kterou žalobce získal úvěrem od Raiffeisen stavební spořitelny a.
s., nezpochybnila), v průběhu řízení vznesla důvodně námitku promlčení ve smyslu § 609 o. z. ve spojení s § 619 o. z. a § 629 o. z. Závěry o promlčení podpořil odkazem na rozsudek ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 31 Cdo 3125/2022, v němž se Nejvyšší soud přihlásil k ustálené rozhodovací praxi zabývající se výkladem obdobných ustanovení § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“) a § 563 obč. zák. (viz rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30.
11. 1981, sp. zn. 3 Cz 99/81, uveřejněný pod číslem 28/1984 Sb. rozh.)., podle které není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, začíná promlčecí doba běžet dnem následujícím poté, kdy vznikl dluh, tedy dnem, kdy věřitel mohl (v intencích ustanovení § 78 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991) dlužníka o splnění požádat a tedy (objektivně posuzováno) své právo také vykonat (srov. § 101 obč. zák.). Počátek běhu promlčecí doby se tudíž v těchto případech nepřipínal ke dni následujícímu po dni, kdy byl dlužník věřitelem o plnění požádán (ke dni splatnosti pohledávky), nýbrž ke dni, kdy věřitel poprvé mohl dlužníka o plnění požádat.
V kontextu nyní posuzovaného případu počátek běhu promlčecí lhůty práva na vydání bezdůvodného obohacení připadl na den následující po dni, kdy žalovaná od žalobce obdržela na účet, popřípadě v hotovosti peněžité prostředky, neboť již v den, kdy tyto prostředky získala do své dispozice, ji měl žalobce možnost vyzvat k vydání bezdůvodného obohacení. Jelikož k poskytnutí plnění (celkově dosahujícího částky 450 000 Kč) došlo postupně v roce 2017, uplynula tříletá promlčecí lhůta ve vztahu ke všem jednotlivým nárokům v roce 2020; žaloba byla podána zjevně po jejím uplynutí v roce 2022 (resp. v roce 2023, kdy došlo k jejímu rozšíření).
Proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně,
a proti nákladovým výrokům podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v první řadě v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, uzavřel-li, že pravidelné opakované splátky nejsou uznáním dluhu ve smyslu § 2052 o. z. a násl. Dovolatel viní odvolací soud z toho, že skutková zjištění, z nichž při právním posouzení věci vycházel, nemají oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud podle něho nerespektoval rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 29 ICdo 112/2019, ze dne 11.
2. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2184/2013, a ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1261/2019, když za stavu, kdy žalobce prokázal, že prostředky získané úvěrem byly převedeny na účet žalované, dovodil, že neunesl důkazní břemeno ohledně uzavření smlouvy o zápůjčce ve výši 450 000 Kč. Odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2090/2009, ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3912/2010, ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2547/2011, a ze dne 11.
12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4520/2007, spojuje dovolatel se závěrem odvolacího soudu, že břemeno důkazní ohledně (ne)vrácení zápůjčky nese věřitel. Protože je nadto přesvědčen, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně zápůjčky unesl, měl odvolací soud námitku promlčení vznesenou žalovanou ve vztahu k žalobcem uplatňovanému nároku posoudit jinak, a to jako zneužití práva či jako rozpornou s dobrými mravy. Odvolací soud podle dovolatele pochybil i tím, že neprovedl některé důkazy k prokázání charakteru jeho vztahu s žalovanou a v souvislosti s tím nevzal v potaz zásadu spravedlnosti promítající se do společného života partnerů a zabýval se nároky uplatněnými v řízení nad rámec jím požadované částky 420 300 Kč (zapříčinil tak vady řízení).
Žalovaná se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby bylo jako nedůvodné zamítnuto. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř. “). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 2054 placení úroků se považuje za uznání dluhu ohledně částky, z níž se úroky platí (odst. 1). Plní-li dlužník dluh zčásti, má částečné plnění účinky uznání zbytku dluhu, lze-li z okolností usoudit, že tímto plněním dlužník uznal i zbytek dluhu (odst. 2). Ustanovení odstavců 1 a 2 neplatí, je-li pohledávka věřitele již promlčena (odst. 3).
Dle § 2390 přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Především je nutné připomenout, že je zásadně na dovolateli, aby vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), tedy aby mimo jiné uvedl, při řešení které otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud podle jeho názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a aby formuloval konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, která má být podrobena dovolacímu přezkumu.
Tuto otázku je povinen vymezit výhradně dovolatel a dovolací soud je takovým vymezením vázán; vždy musí jít o právní otázku, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo procesního práva), musí ve vztahu ke každé z nich uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, neboť není úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední. Na otázce, zda pravidelné opakované splátky jsou nebo nejsou uznáním dluhu ve smyslu § 2054 o.
z., při jejímž řešení se měl odvolací soud podle dovolatele odchýlit od (blíže nespecifikované) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, napadené rozhodnutí nestojí (a již proto nemůže založit přípustnost dovolání). Odvolací soud neaplikoval uvedené ustanovení, neboť skutkově uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že platby, které žalovaná poukázala na bankovní účet žalobce v období od 19. 12. 2020 do 31. 8. 2021, byly splátkami žalobcem tvrzené zápůjčky, resp. žalobce neprokázal, že peněžní prostředky, které žalované poskytl, byly zápůjčkou, tedy že je žalované přenechal, aby je užila podle libosti a po čase je vrátila (viz § 2390 o.
z.). Vycházel z předpokladu (pro žalobce s ohledem na neunesení břemene tvrzení o existenci smlouvy o zápůjčce teoreticky nejpříznivějšího), že částka 450 000 Kč, kterou žalobce prokazatelně postupně poukázal na bankovní účet žalované nebo jí předal v hotovosti, může představovat bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobce (§
2991 o. z.). V nálezech ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2070/07, ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09, a ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, Ústavní soud přijal a odůvodnil závěr, že zpochybnění správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu sice zásadně nemůže vést k závěru o přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., avšak dovolací soud může dospět k závěru o přípustnosti dovolání tehdy, pokud soudy nižších stupňů nepostupují v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a jestliže lze mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, nepodloženost závěrů provedenými důkazy, popřípadě libovůli obecných soudů. Taková situace v dané věci nenastala.
Z toho, že žalobce na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje svou (od odvolacího soudu odlišnou) verzi skutku, že účastníci uzavřeli ústní smlouvu o zápůjčce, podle které žalované postupně poskytl 450 000 Kč s tím, že mu tyto peněžní prostředky vrátí, resp. že je zaplatí tomu, kdo mu poskytl úvěr, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26.
9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, nebo jeho usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Provedeným důkazům odpovídá závěr odvolacího soudu, že žalobce v řízení existenci tvrzené zápůjčky neprokázal. Protože žalobce postoje ve vztahu k požadovaným nárokům v řízení neustále měnil, vyhodnotil odvolací soud jeho tvrzení jako nedůvěryhodná, což mělo zásadní význam pro dovozené skutkové i právní závěry. Zápůjčka ve smyslu § 2390 o.
z. je reálný kontrakt, tedy vzniká okamžikem předání předmětu zápůjčky. Aby bylo možno v řízení konstatovat její vznik, je vedle samotného předání prostředků také zapotřebí dokázat naplnění ostatních náležitostí skutkové podstaty hmotněprávní nárokové normy, a to sice vůli stran nestanovit žádný konkrétní účel využití peněz („aby ji užil dle libosti“) a vůli stran směřující k tomu, že ekvivalent předmětu zápůjčky má být po určitém časovém úseku vrácen zpět věřiteli („a po čase vrátil věc stejného druhu“).
V daném řízení sice bylo prokázáno (a žalobce v tomto smyslu unesl břemeno tvrzení i břemeno důkazní), že žalované poskytl (poukázal na účet a předal v hotovosti) 450 000 Kč (ostatně to žalovaná ani nepopírala), nebylo ale prokázáno, že došlo k naplnění ostatních předpokladů nutných pro konstatování vzniku smlouvy o zápůjčce (v tom rozsahu nebylo důkazní břemeno a částečně ani břemeno tvrzení žalobcem uneseno a jeho odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 29 ICdo 112/2019, ze dne 11.
2. 2015, sp. zn. 2184/2013, nebo ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1261/2019, jsou proto nepřiléhavé). Za předpokladu, kdy nebylo žalobcem uneseno důkazní břemeno ohledně existence smlouvy o zápůjčce, bylo bezpředmětné zabývat se otázkou, zda bylo plnění poskytnuté na základě smlouvy o zápůjčce vráceno či nikoli. Odvolací soud své skutkové závěry přesvědčivě odůvodnil a jeho úvahy nelze mít za nepřiměřené. Za situace, kdy odvolací soud uzavřel, že žalobce existenci smlouvy o zápůjčce neprokázal, je lichá námitka dovolatele, že odvolací soud nerespektoval závěry dovozené Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 4520/2007, že ve sporu o vrácení půjčky nenese věřitel (žalobce) břemene tvrzení o tom, že dlužník předmět půjčky řádně a včas nevrátil.
Ostatně to odvolací soud nedovozoval ani v teoretické rovině. Pokud jde o posouzení námitky promlčení uplatněné žalovanou, dovolatel odůvodnil přípustnost dovolání tím, že tato otázka by měla být „posouzena jinak“, aniž uvedl, od jaké své dosavadní rozhodovací praxe by se měl dovolací soud odchýlit.
Nadto ignoroval, že odvolací soud se zabýval otázkou promlčení jeho práva na vydání bezdůvodného obohacení, nikoli práva na vrácení zápůjčky. Jak se podává z obsahu dovolání, žalobce se s tím nesmířil, a proto v souvislosti s otázkou promlčení sice avizuje uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř., avšak argumentaci připíná k vlastní skutkové verzi o existenci zápůjčky. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí jasně a srozumitelně zdůvodnil úvahu o promlčení práva žalobce na vydání bezdůvodného obohacení; uvedl, že počátek běhu promlčecí lhůty nastal dnem následujícím po dni, kdy žalovaná získala na účet, popř. v hotovosti peněžní prostředky, které jí žalobce poskytl, neboť již v den, kdy peníze získala do dispozice, měl žalobce možnost vyzvat ji k vydání bezdůvodného obohacení.
Protože peněžní prostředky žalovaná získala v říjnu 2017, začala v tu dobu plynout tříletá promlčecí lhůta a obrátil-li se žalobce na soud s žalobou o zaplacení peněžitého plnění ve výši 420 300 až dne 27. 2. 2022, stalo se tak zjevně po uplynutí promlčecí lhůty. Jen jako obiter dictum se vyjádřil i k promlčení práva v případě, že by šlo o dluh ze zápůjčky, což však žalobce neprokázal. Argumentuje-li žalobce nesprávným právním posouzením promlčení práva, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu, tedy z jím prosazované skutkové verze o existenci zápůjčky, musel by námitku promlčení nutně spojovat s tím, že ho žalovaná nepravdivě utvrzovala, že zapůjčené peníze vrátí, a že po určitou dobu zápůjčku splácela, a z toho pak dovodit nemravnost námitky promlčení.
Platí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. Žalobce zjevně uvedený předpoklad pomíjí, neboť kritiku právního závěru odvolacího soudu o promlčení svého práva staví na vlastní – od odvolacího soudu odlišné – skutkové verzi prosazované v dovolání.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že jeho judikatura je ustálena v závěrech, podle nichž ustanovení § 8 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny další okolnosti, případně že nebylo přihlédnuto k jiným skutečnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení vychází (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.
12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014).
K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 16. 12. 2020, sen. zn. 29 NSČR 114/2019, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 54/2021. Recentní rozhodovací praxe dovolacího soudu dále zastává názor, že judikaturu k § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), lze přiměřeně aplikovat i ve vztahu k § 8 o. z. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4146/2016, nebo rozsudky ze dne 17.
1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5065/2015, a ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017). V rozsudku ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 307/2012, Nejvyšší soud akcentoval, že smyslem ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je zamezit takovému výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, ale odporuje dobrým mravům, které lze definovat jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních.
Není vyloučeno, že i výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb a kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit protistranu (tzv. šikanózní výkon práva).
Ani výkon práva vznést námitku promlčení nesmí být v rozporu s principy zakotvenými v § 6 a 8 o. z.; to znamená, že soud musí posoudit rozpor námitky promlčení s dobrými mravy, pokud na to účastník poukazuje, ale i bez návrhu účastníka, pokud takový závěr rozumně plyne z dokazování (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2216/09). Soud musí zkoumat, zda je právo promlčeno, a až pak posuzovat, zda je námitka promlčení v rozporu s § 6 nebo 8 o. z. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
4. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1151/2017). Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li dlužník promlčení práva požadovaného věřitelem, neboť promlčení je zákonným a legitimním institutem poskytujícím ochranu principu právní jistoty v soukromoprávních vztazích. Pokud dlužník uplatní námitku promlčení, dostane se do rozporu s dobrými mravy jen ve výjimečných případech, kdy by byla námitka promlčení podle okolností případu výrazem zneužití práva nebo důvěry na úkor účastníka – věřitele, který byl např. slabší stranou smlouvy, marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a ve vztahu ke kterému by byl za takového stavu zánik nároku na plnění neproporcionálně tvrdým postihem (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 15.
1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I.
ÚS
643/04, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 718/11, 30 Cdo 4545/2017; v komentářové literatuře viz BODEČKOVÁ, Jana. Komentář k § 610. In: PETROV, J., VÝTISK, M., BERAN, V. a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 12–14.). Námitkou, že odvolací soud „nespravedlivě posoudil jeho tvrzení, jestliže mu neuvěřil“, a výtkami, že odvolací soud rezignoval na jím navržené výslechy matky a pana Hofmana, kteří by dosvědčili jak „skoro“ manželský vztah účastníků, tak to, že úvěr si žalobce nevzal ze svobodné vůle, ale na základě pokynu, resp. příkazu žalované, a že nevzal v potaz, že žalované poskytl i finanční prostředky získané dalším úvěrem a prodejem nemovitostí, dovolatel nenapadl žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž viní odvolací soud, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014); o takový případ nejde. Protože k řešení nebyla předložena žádná otázka hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Za této situace již samostatně nerozhodoval o dovolatelem současně podaném návrhu na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. a) o.
s. ř.], jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). Dovolání proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 10. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu