U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně G. H., zastoupené Mgr. Janem Úlehlou, advokátem se sídlem České
Budějovice, Krajinská 224/37, proti žalovanému A. K., zastoupenému JUDr.
Vladimírem Papežem, advokátem se sídlem Kroměříž, Tovačovského 3161/13, o
95.127 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod
sp. zn. 23 C 47/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 10. 11. 2016, č. j. 19 Co 2058/2016-197, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.340,40 Kč k rukám JUDr.
Vladimíra Papeže, advokáta se sídlem Kroměříž, Tovačovského 3161/13.
83.000 Kč od 3. 12. 2013 do zaplacení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů
řízení účastníků (výrok II.) a státu (výrok III.). Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 10. 11. 2016, č. j. 19 Co
2058/2016-197, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil
povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 2.873 Kč
se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 3. 12. 2013 do zaplacení
a žalobu do částky 95.127 Kč s příslušenstvím zamítl; současně rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž sice avizuje,
že jím napadá všechny jeho výroky, avšak dovolání (posuzováno podle jeho
obsahu) ve skutečnosti směřuje proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž
byl v rozsahu 95.127 Kč s příslušenstvím změněn žalobě vyhovující rozsudek
soudu prvního stupně. Ostatně dovolání proti té části rozsudku odvolacího
soudu, kterou byl fakticky potvrzen rozsudek soudu prvního stupně přisuzující
žalobkyni částku 2.873 Kč s příslušenstvím, by ani nebylo subjektivně přípustné
(srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon
1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 3/1998 pod č. 28, a ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99). Žalobkyně přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že
odvolací soud se při posouzení otázky (ne)platnosti smlouvy o dílo uzavřené dne
25. 3. 2012 z hlediska její určitosti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (konkrétně rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4271/2007, ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1303/2008, a ze dne
30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1102/2008) a Ústavního soudu (nálezů sp. zn. II ÚS
571/06 a sp. zn. I ÚS 625/03). Namítá, že odvolací soud dospěl k závěru o
neplatnosti smlouvy o dílo pro neurčitost vymezení jejího předmětu, aniž
zkoumal skutečnou vůli smluvních stran, tedy co formulací „celková rekonstrukce
koupelny“ zamýšlely. Má za to, že odvolací soud posuzoval obsah smlouvy
formalisticky a neřídil se zásadou, podle níž se má na právní úkony hledět
především jako na platné, a nikoli jako neplatné. Dovolání není ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu,
ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále opět
jen „o. s. ř.“), přípustné. Sankce neplatnosti právního úkonu zakotvená v § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (§ 3028 zákona č. 89/2012
S.; dále jen „obč. zák.“), se váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je
neurčitý, je-li po jazykové stránce sice srozumitelný, avšak nejednoznačný
zůstává jeho věcný obsah, tj. když se jednajícím nepodařilo obsah vůle
jednoznačným způsobem stanovit. Jde-li o právní úkon zachycený písemně, musí
určitost obsahu projevu vůle vyplývat z textu listiny, na níž je tento projev
vůle zaznamenán. Nejvyšší soud dlouhodobě zastává názor, podle něhož vůle
účastníka vtělená do právního úkonu je projevena určitě a srozumitelně,
jestliže je výkladem objektivně pochopitelná, tj.
může-li typický účastník v
postavení jejího adresáta tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu
adekvátně vnímat (srovnej např. rozsudek ze dne 18. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon
1032/96, nebo rozsudek ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1044/96). Ve smyslu
občanského zákoníku (obecných ustanovení § 37 odst. 1 a § 35 odst. 2 obč. zák.)
je třeba považovat právní úkon za určitý a srozumitelný, jestliže je z něho
patrno, kdo tento právní úkon činí a co je jeho předmětem. Pokud ta která
esenciální náležitost právního úkonu (např. z hlediska jeho určitosti)
absentuje, nemůže takto učiněný úkon vyvolat sledovaný vznik, (obsahovou) změnu
či zánik příslušného právního vztahu. Právní úkon je neurčitý, jestliže se
jednajícímu nezdařilo jednoznačným způsobem stanovit obsah vůle, ať již z
důvodu, že zde taková vůle zcela absentovala, nebo proto, že projevená vůle
nebyla určitě vyjádřena (srovnej právní závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4271/2007, na nějž žalobkyně odkazuje v dovolání). Interpretace obsahu právního úkonu soudem přitom nemůže nahrazovat či měnit již
učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k
tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve
vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich
smluvního ujednání. Výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze
jím však projev vůle doplňovat (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000,
a ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2006/2009). Ustálená soudní praxe (ve shodě s právní doktrínou) dovozuje (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2001, dále např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 32 Odo 731/2002, ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1122/2010, ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1375/2009,
ze dne 25. 9 2006, sp. zn. 32 Odo 686/2005, a ze dne 19. 1. 2009, sp. zn. 23
Cdo 3042/2008), že závěr o neplatnosti právního úkonu pro jeho neurčitost či
nesrozumitelnost je opodstatněn pouze tehdy, jestliže pochybnosti o jeho obsahu
nebyly odstraněny ani jeho předchozím výkladem za použití interpretačních
pravidel stanovených obecně v § 35 odst. 2, 3 obč. zák. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastníci řízení uzavřeli dne 25. 3. 2012
písemnou smlouvu o dílo, v níž se žalovaný (zhotovitel) zavázal pro žalobkyni
(objednatelku) provést dílo specifikované jako „celková rekonstrukce koupelny,
zhotovení výmalby interiéru, oprava a nátěr fasády celého domu a oprava a nátěr
fasády garáže na pozemku objednatelky“ za celkovou cenu 95.100 Kč, aniž byla
specifikována cena jednotlivých prací. Žalovaný provedl pouze rekonstrukci
koupelny. V řízení nebylo tvrzeno, natož prokázáno, že by účastníci ohledně
rekonstrukce koupelny uzavřeli jinou smlouvu. Žalobkyně žalovanému v průběhu
provádění díla postupně vyplatila na zálohách 178.000 Kč.
Odvolací soud - na
rozdíl od soudu prvního stupně - z takto zjištěného skutkového stavu věci
dovodil, že písemně uzavřená smlouva o dílo (§ 631 obč. zák.) je pro neurčitost
vymezení jejího předmětu neplatným právním úkonem (§ 37 odst. 1 obč. zák.), a
že tudíž žalovanému vzniklo na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení (§ 451, §
457 obč. zák.) ve výši 2.873 Kč odpovídající rozdílu mezi zálohami obdrženými
od žalobkyně a hodnotou rekonstrukce koupelny provedené žalovaným ponížené o
slevu za vady díla. Odvolacímu soudu nelze nic vytknout, neboť ke zpochybňovanému závěru o
neurčitosti vymezení předmětu díla sice dospěl bez předchozího explicitního
výkladu ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., avšak z odůvodnění napadeného
rozhodnutí je zřejmé, že inkriminované smluvní ujednání vyložil v intencích
zásad výkladu obsahu právních úkonů a ustálené judikatury dovolacího soudu. Lze
mu přisvědčit, že za situace, kdy smlouva o dílo nebyla doplněna žádnou
projektovou dokumentací a ani rozpočtem, není z pouhého vymezení předmětu díla
slovy „celková rekonstrukce koupelny“ objektivně zjistitelné, jaký měl být při
rekonstrukci koupelny rozsah prací a jaká měla být kvalita a množství použitého
materiálu. Tím spíše by pak nebyl ani seznatelný případný rozsah víceprací. Navzdory přesvědčení žalobkyně odvolací soud neporušil princip priority výkladu
smluv, jelikož ten je uplatnitelný jen tam, kde jsou ve vzájemném konfliktu
interpretační alternativy, z nichž jedna zakládá neplatnost smlouvy a druhá
nikoliv (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo
2317/2006, a ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 603/2012, jakož i žalobkyní
zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo
1102/2008, a nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003). Pravidlo priority výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy se tedy uplatní
pouze za předpokladu, že výklad nezakládající neplatnost smlouvy je vůbec možný
(tj. že se ještě jedná o výklad ve smyslu zjišťování obsahu právního úkonu a
nikoliv už o nahrazování, měnění nebo doplňování projevu vůle). V posuzovaném
případě však bylo postaveno najisto, že sjednaný předmět díla (jeho rozsah a
konkrétní vymezení) není objektivně zjistitelný - závěr o platnosti smlouvy o
dílo tudíž ani „nekonkuroval“ jako alternativa jedinému možnému závěru o její
neplatnosti pro neurčitost vymezení předmětu díla. Žalobkyně sice výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu i v nákladových
výrocích, avšak ve vztahu k nim žádnou argumentaci - natož tu, jež by se vázala
k obligatorním údajům ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve
lhůtě uvedené v § 241b odst. 3 o. s. ř. - nevznesla. Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).