33 Cdo 1409/2023-905
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně LEGAL Group s.r.o., se sídlem Velké Přílepy, Pražská 777, identifikační číslo osoby 14104199, zastoupené JUDr. Filipem Hruškou, advokátem se sídlem Praha, Táborská 619/46, proti žalované ČEZ Distribuce, a.s., se sídlem Děčín IV - Podmokly, Teplická 874/8, identifikační číslo osoby 24729035, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem Praha, Klimentská 1216/46, o 74 514 087,95 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 14 C 294/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 6. 2022, č. j. 17 Co 115/2021-843, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 90 072,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Radka Pokorného.
Okresní soud v Děčíně (soud prvního stupně) zamítl žalobu o 74 514 087,95 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 21. 12. 2011 do zaplacení) a rozhodl o nákladech řízení. Rozhodl tak o žalobě, jejímž předmětem bylo několik následně uvedených nároků z titulu újmy způsobené žalobkyni jako výrobci elektřiny žalovanou jako provozovatelkou distribuční soustavy: a) částka 15 000 000 Kč (smluvní pokuta, kterou musela žalobkyně uhradit společnosti energytech s. r. o., s níž uzavřela smlouvu o smlouvě budoucí o prodeji části podniku, kterou mělo být převedeno vlastnické právo k fotovoltaické elektrárně, dále jen „FVE“, s podmínkou realizace přípojného bodu žalovanou do 1.
12. 2010, z důvodu nesplnění povinnosti žalované zřídit přípojný bod ve sjednaném termínu), b) částka 10 699 540,95 Kč (ušlý zisk z neuskutečněného prodeje FVE společnosti energytech s. r. o., která ze stejného důvodu od smlouvy odstoupila, ve výši rozdílu mezi sjednanou kupní cenou a náklady na pořízení FVE), c) částka 48 600 000 Kč (škoda spočívající ve snížení hodnoty FVE v důsledku nedůvodného odmítnutí připojení výrobny k distribuční soustavě žalovanou na žádost žalobkyně o první paralelní připojení z 13.
12. 2010 a porušení na tomto základě povinnosti platit žalobkyni zelený bonus ve výši platné pro výrobny uvedené do provozu v roce 2010) a d) částka 214 547 Kč (náklady na redukci výkonu FVE po žalobkyni neoprávněně požadované žalovanou, které byla nucena v zájmu zmírnění škody vynaložit na odstranění a uskladnění panelů). Soud dospěl k závěru, že žalovaná neporušila žádnou smluvní ani zákonnou povinnost. Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně považoval za podstatný pro rozhodnutí o prvních dvou nárocích výklad projevené vůle účastníků smlouvy o budoucí smlouvě z 5. 2. 2010 (dále jen „SoBS“) v článku V odst. 1 písm. b), a se zohledněním všech okolností dospěl k závěru, že lhůta (stanovená ke splnění povinnosti žalované zrealizovat a zajistit uvedení stavby do bezpečného provozu) 10 měsíců od prvního dne následujícího kalendářního měsíce po splnění povinností žalobkyně dle článku IV odst. 1 písm. a) SoBS (povinnost uhradit podíl na nákladech uvedených ve stanovisku z 23.
11. 2009 k žádosti o připojení v částce 640 000 Kč nejpozději do doby platnosti stanoviska) nepočala běžet již od provedení platby před uzavřením smlouvy (27. 1. 2010), nýbrž až od prvního dne následujícího kalendářního měsíce po uzavření SoBS (5. 2. 2010), to je od 1. 3. 2010, a uplynula 1. 1. 2011. Vůle účastníků při uzavírání smlouvy nebyla shodná a smlouva explicitně neupravovala situaci, kdy by platba byla provedena před uzavřením smlouvy. SoBS předpokládala úhradu podílu až po jejím uzavření a dřívější úhrada podílu dle SoBS měla povahu zálohy.
Žalovaná úpravu provedla včas (ke dni 9. 12. 2010), svou povinnost neporušila a žalobkyni nárok na zaplacení částek a) a b) nevznikl.
Nárok na zaplacení částek c) a d) rovněž nevznikl, neboť žalovaná neporušila žádnou povinnost nepřipojením výrobny k distribuční soustavě pro překročení instalovaného výkonu 1 000 kW uvedeného ve stanovisku z 23. 11. 2023. Nárok na podporu výroby elektřiny podle § 3 odst. 5 zákona č. 180/2005 Sb. a přechodných a závěrečných ustanovení k zákonu č. 330/2010 Sb. (článek II bod 1, článek III) žalobkyni zůstal zachován, neboť vznikl před 1. 3. 2011 (k připojení výrobny došlo v únoru 2011), a to ve výši stanovené pro výrobny uvedené do provozu v roce 2011, a žalovaná tuto podporu správně žalobkyni vyplatila. K nároku c) dodal, že žalované navíc povinnost připojit výrobnu nevznikla dříve než v lednu 2011 a snížení hodnoty FVE tak není v příčinné souvislosti s „opožděným“ připojením k distribuční soustavě. Na výši podpory za vyráběnou elektrickou energii by se přitom připojením výrobny již v lednu 2011 nic nezměnilo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolací soud“) v zákonné lhůtě dovolání Legal Group s. r. o. (dále jen „dovolatelka“) jako právní nástupkyně žalobkyně FV elektrárna Páleč s.r.o., která zanikla rozštěpením a jejíž jmění určené v projektu přeměny přešlo na dvě nástupnické společnosti, z toho majetek a dluhy a z nich vzniklé spory - kromě jiného i spor o náhradu újmy vedený u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 14 C 294/2014 na dovolatelku. Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení následujících otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu:
1) otázky výkladu vůle, kdy se odvolací soud odchýlil např. od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, když lhůtu výslovně ve smlouvě o smlouvě budoucí stanovenou tak, že začne běžet od splnění závazku žalobkyně uhradit podíl, změnil tak, že začne běžet od uzavření smlouvy o smlouvě budoucí;
2) otázky odlišných skutkových zjištění odvolacího soudu (po provedeném dokazování) od soudu prvního stupně a porušení zásady dvojinstančnosti občanského soudního řízení (a zbavení tak žalobkyně možnosti domáhat se přezkoumání skutkových a právních závěrů, když skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry považuje žalobkyně za nesprávné), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 29 Odo 717/2001, a ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 177/2002. Dále má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek dosud neřešených, a to
1) zda je provozovatel distribuční soustavy oprávněn stanovit žadateli o připojení výrobny do distribuční soustavy ve stanovisku dle § 5 vyhlášky č. 51/2006 Sb., ve znění platném do 31. 3. 2010, maximální výkon výrobny; 2) za jaký výkon je nutné považovat hodnotu výkonu uvedenou ve stanovisku dle § 5 téže vyhlášky, pokud je v něm provozovatelem distribuční soustavy uvedena pouze jedna hodnota výkonu, aniž by bylo uvedeno, zda se jedná o výkon rezervovaný v distribuční soustavě nebo instalovaný výkon výrobny; 3) zda je provozovatel distribuční soustavy oprávněn odmítnout připojení výrobny pouze z důvodu výše instalovaného výkonu výrobny bez ohledu na výkon výrobny v předávacím místě, kteréžto odvolací soud posoudil nesprávně.
Žalovaná se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s napadeným rozsudkem, dovolání považuje za nedůvodné a navrhuje jeho odmítnutí pro absenci požadovaných náležitostí nebo zamítnutí. Dovolací soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř.
platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty první o.
s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Od 1. 1. 2013 (účinnost zákona č. 404/2012 Sb. novelizujícího o. s. ř., čl. II bod 7 jeho přechodných ustanovení a contrario) zásadně nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, nebo ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018). Dovolání není přípustné. K dovolacím námitkám rozporu s judikaturou dovolacího soudu: 1) k rozporu výkladu projevu vůle s pravidly uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001 Výklad projevu vůle za použití výkladových pravidel stanovených v normách hmotného práva je právním posouzením, otázka správnosti takového posouzení je tedy otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4955/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1677/2008). Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, vysvětlil, že k založení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu.
V rozsudku ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, se Nejvyšší soud zabýval otázkou výkladu projevu vůle podle ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (tedy v době uzavření SoBS), dále jen „obč. zák.“, dle kterého právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Učinil závěr, že vznikne-li o obsahu právního úkonu pochybnost, formuluje toto ustanovení výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu podrobí zkoumání i vůli jednajících osob.
Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového projevu vyjádřeného slovně. Výkladem podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. pak nelze učiněný projev vůle doplňovat, měnit, či dokonce nahrazovat. V rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, Nejvyšší soud uvedl, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu).
Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Takto musí soud postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení smluvní ujednání odlišným způsobem. Výkladem lze zjišťovat pouze obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat. Odkázal přitom na ustálenou judikaturou vztahující se k citovanému ustanovení (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10.
4. 1997 sp. zn. 2 Cdon 386/96, ze dne 29. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 257/97). V rozsudcích ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, a ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, a usnesení ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 878/2012, k výkladu projevené vůle v právním úkonu podle § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, dále jen obch. zák., a § 35 odst. 2 obč. zák., Nejvyšší soud dodal, že projev vůle se podle § 266 obch. zák. vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám.
Základní zásadou je zjištění úmyslu toho, kdo jednal. Až tehdy, nelze-li tento úmysl v konkrétním případě zjistit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle odstavce 2 § 266 obch. zák. podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Při nemožnosti zjištění hlediska subjektivního (úmysl jednajícího či jednajících), přichází na řadu hlediska objektivní. Vždy (jak hlediska subjektivní, tak objektivní) se však musí brát náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle včetně jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i následného chování stran, jestliže to povaha věci připouští.
Výkladovými pravidly podle § 35 odst. 2 obč. zák. a podle § 266 zákona č. 513/991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen jako „obch. zák.“), podle něhož byla SoBS uzavřena, a závěry uvedenými jak v rozhodnutí označeném dovolatelkou, tak i vyplývajícími z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k výkladu projevené vůle, se nalézací soudy řídily a jimi provedený výklad nelze považovat za změnu ve smlouvě projevené vůle, jak namítá dovolatelka.
Odvolací soud zohlednil ve smlouvě použité pojmy („uhradí“, spolu s údaji nezbytnými k zaplacení), smluvní navázání zahájení prací směřujících k úpravě distribuční sítě (předpokládané až po uzavření SoBS) bezodkladně na úhradu podílu, smysl a význam lhůty (poskytnutí dostatečného časového prostoru žalované ke splnění její povinnosti), sjednání rozvazovací podmínky smlouvy pro případ nezaplacení podílu na nákladech žalobkyní i okolnosti věci při uzavírání smlouvy (její koncipování v době, kdy předchůdce žalobkyně neměl stanovisko z 23.
11. 2009 ještě v dispozici, a jeho společné zaslání předchůdci žalobkyně s textem SoBS), i to, že vůle účastnic při uzavírání smlouvy nebyla shodná a že SoBS explicitně neupravovala možnost platby před uzavřením smlouvy (byť mohla počátek lhůty navázat na den předcházející jejímu uzavření, neučinila tak). Vzal v úvahu, že účastnice si následně otázku odlišné vůle vyjasňovaly písemně. Vypořádal se se všemi odvolacími námitkami. Provedenému výkladu sporného ujednání (zásadního pro závěr o neporušení povinnosti žalované včas provést úpravu stavby) nemá dovolací soud co vytknout a napadené rozhodnutí (řešení uvedené otázky) není v rozporu s dovolatelkou označeným rozhodnutím ani v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
2) k odlišným skutkovým zjištěním odvolacího soudu od soudu prvního stupně, porušení zásady dvojinstančnosti občanského soudního řízení a k rozporu rozhodnutí odvolacího soudu a jeho postupu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 29 Odo 717/2001, a ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 177/2002
Prostřednictvím předestřené otázky dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou. Vady řízení samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.), tím spíše pak nemůže procesní vada založit přípustnost dovolání. K existenci vad dovolací soud přihlíží pouze v případě přípustného dovolání, což není tento případ (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Nicméně je namístě poznamenat, že podle § 213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, a že z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, že by učinil odlišná zásadní skutková
zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivnila právní posouzení věci, když zásadní otázku (od kdy počala žalované běžet lhůta 10 měsíců k uvedení stavby do bezpečného provozu, kdy tato lhůta uplynula a zda žalovaná v této lhůtě svou povinnost splnila) posoudily soudy obou stupňů po skutkové i právní stránce shodně. K dovolacím námitkám k připojení výrobny a nároku na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie ve formě zelených bonusů ve výši platné pro rok 2010:
Odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (které nemůže být podrobeno dovolacímu přezkumu), že žalobkyně v žádosti o připojení výrobny elektřiny k distribuční soustavě z 1. 10. 2009 uvedla požadovanou výši instalovaného výkonu 1,5 MW s celou výrobou do distribuční sítě; žalovaná ve stanovisku z 23. 11. 2009 k této žádosti přijala požadavek na připojení nové výrobny elektrické energie 1 000 kW s připojením vlastního zdroje 1 000 kW přes novou trafostanici; ve SoBS z 5. 2. 2010 se smluvní strany dohodly o uzavření budoucí smlouvy o připojení obsahující údaje stanovené ve stanovisku; 21.
9. 2010 požádala žalobkyně žalovanou o realizaci přípojného bodu do 31. 10. 2010; 19. 10. 2010 žalovaná vyslovila souhlas s předloženou projektovou dokumentací FVE o instalovaném výkonu maximálně 1 MW; žalobkyně v žádosti o poskytnutí distribuce elektřiny z 8. 11. 2010 (stejně jako v žádosti o uzavření smlouvy o podpoře výroby elektřiny a v žádosti – smlouvě o připojení výrobny elektřiny k distribuční soustavě z téhož dne) uvedla instalovaný výkon 1 MW a neuvedla žádnou vlastní spotřebu; žalobkyni byla udělena licence k výrobě elektřiny s celkovým instalovaným výkonem 1,037 MW; 12.
11. 2010 žalobkyně požádala o přednostní připojení výrobny a 7. 12. 2010 o neprodlené první paralelní připojení FVE; úprava distribuční soustavy dle SoBS byla dokončena 9. 12. 2010; při kontrole výrobny žalovanou 22. 12. 2010 bylo zjištěno, že v panelech je instalováno 1 036,8 kW a povolený a instalovaný výkon tak neodpovídá hodnotám ve smlouvě o připojení ani v licenci, ve střídači je instalováno 960 kW; 27. 12. 2010 byla žalobkyně vyzvána k odinstalování části panelů; 11. 2. 2011 byla uzavřena smlouva o připojení výrobny k distribuční soustavě a 11.
6. 2013 došlo k dohodě o ukončení této smlouvy. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila.
Není totiž úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele. Platí, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového závěru, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2943/2016). Dovolací přezkum je vyhrazen pouze pro posouzení právních otázek, jež nejsou otázkami akademickými či hypotetickými (byť Nejvyšším soudem dosud neřešenými). Dovolací soud se tudíž může zabývat řešením pouze takových otázek, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro dovolatele příznivější rozhodnutí ve sporu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, či ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017). K jednotlivým dovolacím otázkám, které má dovolatelka za dosud neřešené: Odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru, že ve stanovisku z 23. 11. 2009 byla žalovanou stanovena hodnota instalovaného výkonu 1 000 kW, že podle SoBS budoucí smlouva o připojení měla obsahovat údaje stanovené v tomto stanovisku, a že tato hodnota instalovaného výkonu byla překročena (instalováno bylo 1 036,8 kW). Připustil, že žalovaná byla povinna ve stanovisku potvrdit požadavek na výši rezervovaného výkonu, což jí ovšem nebránilo uvést ve stanovisku i podmínky další, a otázku, zda výrobna mohla překročit hodnotu rezervovaného výkonu, tak nepovažoval za stěžejní.
Prostřednictvím položené otázky ad 2) dovolatelka ve skutečnosti zpochybňuje skutkové (nikoli právní) závěry odvolacího soudu (zjištění, že ve stanovisku je uvedena hodnota instalovaného výkonu); její řešení zakládá na vlastní skutkové verzi, že ve stanovisku uvedený výkon 1 000 kW je výkonem rezervovaným, který nepřekročila (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 23 Cdo 164/2022). Pokud dovolatelka úspěšně nezpochybnila závěr odvolacího soudu, že ve stanovisku z 23.
11. 2009 byl jako podmínka pro připojení nové výrobny elektrické energie stanoven (a ve SoBS dohodnut) maximální instalovaný výkon výrobny, jenž byl překročen, pak vyřešení otázky ad) 1 by bylo jen akademické či hypotetické - její řešení není způsobilé přinést pro žalobkyni příznivější rozhodnutí ve sporu. Na vyřešení položené otázky ad 3) není napadené rozhodnutí založeno. Odvolací soud vyšel z výše uvedeného skutkového závěru a uzavřel, že odmítnutím připojení výrobny před snížením instalovaného výkonu neporušila žalovaná žádnou povinnost a není tak splněn jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu.
Jeho závěr tedy vychází ze skutečnosti, že na instalovaném výkonu se účastnice dohodly ve SoBS, v níž si stanovily podmínky pro uzavření smlouvy o připojení, zejména uvedené ve stanovisku žalované obsahujícím údaj o instalovaném výkonu, který žalobkyně nedodržela. Mezi účastnicemi byl založen vztah soukromoprávní povahy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. 33 Odo 926/2006, uveřejněný pod číslem 50/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12.
6. 2013, sp. zn. Cpjn 203/2012, uveřejněné pod číslem 78/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z úpravy obsažené v ustanovení § 43 a násl. obč. zák. (pro obchodní závazky zejména ustanovení § 269 a násl. obch. zák.) jako základní zásada promítající se do závazků vzniklých ze smluv plyne zásada pacta sunt servanda (smlouvy se mají dodržovat), jež se logicky může naplno prosadit jen mezi účastníky těchto smluv (mezi smluvními stranami, srov. např. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005). Podle § 3 odst. 1 vyhlášky č. 51/2006 Sb. o podmínkách připojení k elektrizační soustavě, ve znění účinném do 31.
3. 2010 (dále jen „vyhláška“), jsou podmínkami připojení zařízení žadatele k přenosové nebo distribuční soustavě a) podání žádosti o připojení, b) souhlasné stanovisko provozovatele přenosové nebo distribuční soustavy k žádosti o připojení, vydané postupem podle § 5, a c) uzavření smlouvy o připojení mezi žadatelem a provozovatelem přenosové nebo distribuční soustavy nebo změna stávající smlouvy o připojení. Podle § 7 odst. 1 téže vyhlášky se připojení zařízení žadatele k přenosové nebo distribuční soustavě uskutečňuje na základě uzavřené smlouvy o připojení.
Citovanou zákonnou úpravu odvolací soud respektoval a jeho rozhodnutí je v souladu s ustálenou judikaturou. Prostřednictvím otázky ad 3) se žalobkyně snaží zpochybnit závěr odvolacího soudu na základě své skutkové verze o nepřekročení rezervovaného výkonu, tedy procesně neregulérním způsobem. Otázky ad) 1 až ad 3) tak přípustnost dovolání založit nemohou. Lze jen dodat, že zodpovězení otázek ad 1) až 3) ve vztahu k nároku c) přípustnost dovolání nemůže založit i proto, že odvolací soud zamítavé rozhodnutí k němu opřel o dva důvody – tím prvním byla absence povinnosti žalované výrobnu připojit v situaci, kdy nebyly splněny podmínky uvedené ve stanovisku z 23.
11. 2009 (překročení výše instalovaného výkonu), a dále proto, že (i kdyby výrobna podmínky dle stanoviska z 23. 11. 2009 splňovala) žalovaná byla povinna výrobnu připojit až v lednu 2011 (úprava distribuční soustavy byla provedena k 9. 12. 2010 a v článku IV SoBS byla sjednána lhůta pro uzavření smlouvy o připojení 30 pracovních dní). Na výši podpory by se přitom nic nezměnilo, i kdyby výrobna byla připojena již v lednu 2011 a nikoli v únoru 2011 (k připojení došlo 11. 2. 2011). Založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý.
To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005). V daném případě druhý závěr odvolacího soudu nebyl dovoláním zpochybněn; skutečnost, že žalobkyně s uvedeným závěrem soudu nesouhlasí proto, že považuje otázku, kdy mělo dojít k uzavření smlouvy o připojení, za nepodstatnou, není významná. K otázce „zda lze za uvedení zařízení do provozu ve smyslu § 6 odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb.
o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, ve spojení s cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu č. 4/2009 Sb. ze dne 3. 11. 2009, považovat i dodávku elektřiny do distribuční soustavy v rámci prvního paralelního připojení výrobny k distribuční soustavě po získání licence na výrobu elektrické energie“:
Dovolatelka položenou otázkou předestírá hypotetický skutek, který nebyl nalézacími soudy takto zjištěn (soudy obou stupňů dospěly k závěru, že k uzavření smlouvy o připojení a k připojení výrobny k elektrizační soustavě došlo v únoru 2011 a dovolatelka při formulaci položené otázky vychází z názoru, že neodmítla-li by žalovaná při kontrole 22. 12. 2010 výrobnu připojit, byla by výrobna považována za uvedenou do provozu již v roce 2010, neboť dovolatelka měla pravomocnou licenci na výrobu elektřiny, výkon výrobny nepřekračoval v předávacím místě rezervovaný výkon 1 000 kW potvrzený žalovanou ve stanovisku a uzavření smlouvy o připojení v roce 2010 nebylo podmínkou pro vznik nároku na podporu ve formě zelených bonusů ve výši platné pro rok 2010 a pro uvedení výrobny do provozu).
Dovolatelka tak řešení uvedené otázky zakládá na vlastní skutkové verzi – odlišné od toho, co zjistil odvolací soud. Nadto se nejedná o otázku dovolacím soudem neřešenou. V rozsudku ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1051/2015, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 104/2018, se Nejvyšší soud zabýval otázkou výkladu pojmu „uvedení výrobny do provozu“ jako skutečnosti rozhodné pro vznik nároku provozovatele výrobny elektrické energie využívající sluneční záření na výkupní ceny elektřiny stanovené cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu pro rok 2010 (podle § 6 zákona č. 180/2005 Sb. a Cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 4/2009 ze dne 3.
11. 2009, ve znění Cenového rozhodnutí ERÚ č. 5/2009 ze dne 23. 11. 2009, účinného od 1. 1. 2010). Dovodil, že splnění předpokladu realizace dodávek energie do elektrizační soustavy rozhodně není možno chápat jen technicky, nýbrž též v právním smyslu; musí jít o dodávky, které jsou realizovány v souladu s právem, nikoliv bez právního titulu, či dokonce protiprávně. Dodávání elektřiny do elektrizační soustavy z povahy věci nutně vyžaduje souhlas a součinnost jejího provozovatele; ten by jen stěží mohl řádně plnit své funkce vymezené v § 25 odst. 1 energetického zákona, kdyby jakýkoliv subjekt připojený toliko pro odběr mohl bez jeho vědomí a souhlasu do sítě elektřinu i dodávat.
Nemůže proto jít o faktické dodávky bez náležitého připojení k dodávkám do soustavy. Dodávky bez uzavřené smlouvy jsou § 52 energetického zákona výslovně zakázány, a jejich realizace je tudíž protiprávní. Předpokladem vzniku nároku provozovatele výrobny elektrické energie využívající sluneční záření na výkupní ceny elektřiny stanovené pro rok 2010 je skutečnost, že výrobce začal do konce tohoto roku v souladu s pravomocným rozhodnutím o udělení licence vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy.
Tento předpoklad není splněn, jestliže dodávky byly prováděny bezesmluvně a bez připojení k přenosové nebo distribuční soustavě provedeného provozovatelem příslušné soustavy. Obdobně se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2545/2019, a dodal, že účelem zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů není, aby se výrobny pouze stavěly, nýbrž jeho účelem je zvýšení podílu využívané elektřiny, která pochází z obnovitelných zdrojů. V případě výrobny určené k připojení do elektrizační soustavy je tak k naplnění účelu zákona logicky nezbytné, aby k připojení do elektrizační soustavy skutečně došlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.
5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5137/2017). Proto vztažení podmínky uvedení výrobny do provozu (již) k okamžiku započetí výroby elektřiny (a nikoli až k započetí jejích dodávek do elektrizační soustavy) se v předmětném cenovém rozhodnutí mohlo týkat jedině takových výroben, které nebyly určeny k připojení do elektrizační soustavy (tj. jako součást tzv. ostrovních systémů). Oproti tomu v případě výroben určených k připojení do elektrizační soustavy dovolací soud již v minulosti dospěl k závěru, že předpokladem vzniku nároku provozovatele takové výrobny na výkupní ceny elektřiny stanovené pro rok 2010 je skutečnost, že výrobce začal do konce tohoto roku v souladu s pravomocným rozhodnutím o udělení licence vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy.
Tento předpoklad není splněn, jestliže dodávky byly prováděny bezesmluvně a bez připojení k přenosové nebo distribuční soustavě provedeného provozovatelem příslušné soustavy. Shora uvedený závěr je pak nutno výkladově vztahovat i na situace, kdy výrobce u výrobny určené k připojení do elektrizační soustavy uplatnil podporu formou zeleného bonusu, neboť konkrétní forma podpory využívání obnovitelných zdrojů nemůže nic změnit na bezvýznamnosti dodávek elektřiny prováděných bezesmluvně a bez připojení k přenosové soustavě (resp. jednáním, které není v souladu s právem) z hlediska účelu zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů.
Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je zřejmé, že za uvedení zařízení do provozu zakládající vznik nároku na podporu formou zeleného bonusu nelze u výrobny určené k připojení do elektrizační soustavy považovat ani bezesmluvní (bez smlouvy o připojení zařízení k přenosové soustavě) provedený zkušební provoz, ani výrobu pro vlastní spotřebu v tzv. ostrovním režimu. Závěry odvolacího soudu jsou v souladu s tím, co je uvedeno výše. Dovolací soud nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu v řízení účelně vynaložených nákladů sestávajících z odměny za jeden úkon právní služby (písemné vyjádření k dovolání) ve výši 74 140 Kč podle § § 7 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, dále jen „advokátní tarif“, jedné paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a částky 15 569,40 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty [§ 137 odst. 1 a odst. 3 písm. a) o. s. ř.], celkem tedy 90 009,40 Kč, která je splatná k rukám advokáta zastupujícího žalovanou (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 31. 7. 2024
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu